Šafránková, Libuše

Narodila se v Brně a vyrůstala ve Šlapanicích u Brna, v rodině charismatického učitele hudby, varhaníka v kostele a kapelníka místní dechovky. Maminka učila na oděvní průmyslové škole, věnovala se baletu a ochotnickému divadlu a uměnímilovná babička hrála divadlo a zpívala. Také mladší sestra Miroslava se stala úspěšnou filmovou a televizní herečkou.

Ke studiu herectví na dramatickém oddělení Státní konzervatoře Brno Š. nasměrovala profesorka pohybové výchovy M. Mrázková. K jejím pedagogům patřili M. Janderková, S. Zindulka, Z. Dopita, A. Pavlovská, spolužačkami byly D. Veškrnová, E. Deáková. Absolvovala 1971. Ve druhém ročníku ji režisér Z. Kaloč přizval k hostování ve Státním divadle v Brně, kde v sezoně 1970-71 dostala první angažmá: ztvárnila Marii Grekovovou v Čechovově Platonovovi a po boku J. Kurandové hrála v Mahenově divadle (a souběžně v Moskalykově dvoudílném televizním filmu) Barunku v dramatizaci románu B. Němcové Babička. V Kaločově režii (v alternaci se Z. Herfortovou) se představila jako Shakespearova Julie (s Romeem A. Strejčka). 1971 přijala nabídku O. Krejči a stala se členkou pražského Divadla za branou, kde vytvořila postavu Niny Zarečné v Čechovově Rackovi – v předposlední inscenaci tohoto divadla. Po mocenské likvidaci Dzb v červnu 1972 ji angažoval do Činoherního klubu J. Vostrý, jenž sám musel v prosinci 1972 odejít z místa uměleckého šéfa. Š. byla oporou souboru ČK do 1995 (v zaměstnaneckém poměru 1972-1987, 1989-1990, 1994-1995) a vytvořila tu jedinečné herecké postavy v inscenacích J. Vostrého (Leonovův Zlatý kočár), J. Kačera (Čechovův Strýček Váňa a Racek), L. Smočka (Goldoniho Poprask na laguně, Mahenův Chroust, O´Neillova Cesta dlouhého dne do noci), J. Menzela (J. Vostrý: Tři v tom, M. Frayn: Bez roucha, V. Havel: Žebrácká opera), I. Krobota (A. N. Ostrovskij: Bouře, I. Örkény: Rodina Tótů) a V. Strniska (A. P. Čechov, B. Brecht: Svatby, J.-P. Sartre: S vyloučením veřejnosti).

Bezvýhradně patřila k těm herečkám a hercům, kteří přes těžkosti normalizačního období usilovali vždy o udržení nejvyšší možné umělecké kvality v divadle i ve filmové a televizní práci; i pro ni měla Š. mimořádné dispozice a talent a prostřednictvím svých hereckých postav získala širokou diváckou oblibu a uznání: 1973 měla premiéru filmová pohádka Tři oříšky pro Popelku (dodnes vysílaná i v zahraničí), 1980 vznikl film Vrchní, prchni!, 1983 Svatební cesta do Jiljí a Slavnosti sněženek, 1985 Vesničko má středisková.

Nepřirozený vývoj divadla a společnosti v nesvobodných 70. a 80. letech se po Sametové revoluci odrazil v postupném rozpadu souboru ČK: 1992 se Š. a J. Abrhám (od 1976 manželé, jimž se 1977 narodil syn Josef) stali členy Činohry Národního divadla, kde už působili také J. Kačer a J. Kodet. Š. byla členkou Činohry ND do 1994. Po návratu do Činoherního klubu, pod vedením uměleckého šéfa V. Strniska, hrála v Sartrově S vyloučením veřejnosti a naposledy v Gogolově Ženitbě; nekolegiální jednání, se nímž se setkala při vzniku této inscenace, ji ale dovedlo k rozhodnutí z ČK odejít. V následujících letech pokračovala v herecké práci ve filmu a v televizi, po dřívějších zkušenostech s rozhlasovou tvorbou se věnovala natáčení audioknih. Příležitost k divadelní práci, jež by odpovídala její představě svobodné a radostné ansámblové tvorby s duchovním přesahem, už nenašla. 2008 se s J. Abrhámem podílela na pořadech věnovaných dílu V. Havla, které v Městské knihovně v Praze připravovala M. Valtrová.

2002 s manželem J. Abrhámem vyhrála soudní spor ve věci trestného činu pomluvy s bulvárním deníkem Super. Jejich odhodlání domoci se soudní cestou omluvy za poškození dobrého jména bylo na poli umění první v polistopadovém vývoji bulvarizace českých médií.

2015 onemocněla rakovinou plic, které 2021 podlehla. V těchto letech žila intenzivně rodinou, napomáhaly jí příroda a víra. Poslední rozloučení se za účasti široké veřejnosti konalo ve farnosti Kostela sv. Anežky České na Spořilově.

O hereckém umění Š. a otisku, který zanechávala ve vědomí lidí, svědčí mnohá ocenění: 1973 „Zlatý dudek“ za nejlepší dívčí herecký výkon na 5. národní přehlídce filmů pro děti v Ostrově nad Ohří za titulní roli ve filmu Tři oříšky pro Popelku (1988 byla vyhlášena Nejoblíbenější princeznou čs. filmu); 1975 čestné uznání za herecký výkon ve filmu Můj brácha má prima bráchu na XIII. FFM Trutnov; 1991 a 1997 ceny za ženský herecký výkon na Festivalu filmové komedie v Novém městě nad Metují (Žebrácké opera, Báječná léta pod psa); 1996 Český lev za hlavní ženskou roli v oscarovém filmu Kolja; 1997 nominace na Českého lva za hlavní ženskou roli ve filmu Báječná léta pod psa. 1998 Cena Finále Plzeň. 2003 nejlepší herečka v anketě TÝTÝ, 2004 a 2013 ceny z Poděbradských dnů poezie; 2007 Uznání za tvůrčí přínos ve filmové tvorbě pro děti a mládež na Mezinárodním festivalu ve Zlíně; 2008 vyhrála anketu ČT Hvězda mého srdce; 2012 získala Cenu Společnosti pro vědy a umění, 2013 Českého lva pro nejoblíbenější herečku v anketě serveru www.seznam.cz; 2015 obdržela od Prezidenta republiky ČR medaili Za zásluhy 1. stupně.

Na německém zámku Moritzburg, kde je stálá expozice k filmu Tři oříšky pro Popelku, se 2021/2022 konala výstava věnovaná její herecké tvorbě v divadle a ve filmu, 2022/2023 se ve Strahovském klášteře uskutečnila výstava „Libuše Šafránková / Jak ji máme rádi“.

Š. vstoupila do českého divadla a filmu v pohnutém období po okupaci Československa v srpnu 1968: v počátku 70. let, kdy komunistická normalizační moc začala tvrdě perzekvovat jednotlivce i soubory, jež v 60. letech posunuly české umění a kulturu na přední místa světové úrovně. To se v mnohém podepsalo na její životní cestě i hereckém umění.

Od prvních rolí v Mahenově divadle poutala pozornost svým dívčím půvabem, nevšední bezprostředností a citlivostí. Pokorně cudná něha a neposedná zvídavost, jemný hlas, naléhavý šepot a jiskřivý smích patřily k její divadelní i filmové Barunce v Babičce B. Němcové. I z dvoudílného televizního filmu, k němuž napsal scénář F. Pavlíček a režíroval A. Moskalyk (1971), silně působí její talentovaná osobnost; projevovala se srdečností a upřímností, s nimiž spontánně tvarovala herecké postavy a navazovala intenzivní vztahy s hereckými partnery. Ve výrazných živých očích se odráželo její nitro i vztah k blízkému člověku. Její vnitřní čistota umocňovala její tělesnou krásu: drobná, hybná postava, prstýnky kaštanových vlasů stočené podél tváří dětsky zakulaceného obličeje, zářivě hnědé, bystré oči a dlouhé klenuté obočí, drobný nos a jemná ústa s okouzlujícím úsměvem jevily v každém okamžiku herecky pravdivé, přítomné a účastné bytí.

Její Julie ze Shakespearovy tragédie v Mahenově divadle, opět v režii Z. Kaloče, měla křehkost i živelnost, průzračnou bezelstnost i rozhodnost a jistotu. Ze směle skotačivé dívky se proměňovala v odhodlanou mladou ženu, jejíž jevištní půvab byl násoben niternou vírou v možnost zobrazení neotřesitelné hloubky lásky.

Do Divadla za branou Š. vstupovala v devatenáctí letech, kdy už byla jako divačka obeznámená s tvorbou O. Krejči a K. Krause. Práci na roli Niny Michajlovny Zarečné v Čechovově Rackovi považovala za největší školu herectví: otevřená Krejčově náročnosti, jeho představivosti a instinktu se podílela na podrobném rozboru textu a promluv postav a v prostoru velkého jeviště se uvolněně pohybovala v mizanscénách scénických obrazů, které Krejča ve spolupráci s J. Svobodou precizně budoval i po stránce světelné. Osvojila si způsob práce, který vyžadoval velké soustředění, ukázněnost a schopnost souhry. Její svěží Nina – s touhou po divadle a po bohémě – přibíhala ve vlajícím bílém rouchu po břehu jezera a v Treplevově hře dostávala křídla. Po Trigorinově zradě byla plná touhy vyrovnat se s tím zklamáním a ukázat jemu i celému světu, že ji nezlomil, že bude žít dál. Se stejným odhodláním se vydala za členem předsednictva ÚV KSČ V. Biľakem, aby osobně čelila rozhodnutí o zrušení světově proslulého Divadla za branou.

V Činoherním klubu se uvedla postavou Marky v Leonovově Zlatém kočáru, jenž byl poslední režií spoluzakladatele a uměleckého šéfa J. Vostrého. V nelehké situaci, kdy byl J. Vostrý odvolán z funkce a k odchodu byly nuceny další osobnosti divadla, alternovala s T. Fischerovou v roli Soni v Kačerově inscenaci Čechovova Strýčka Váňi. V červnu 1973 zazářila v Goldoniho Poprasku na laguně, v ansámblové komediální inscenaci v režii L. Smočka: její vykutálená Checca s sebou na jeviště přinášela koncentrovanou energii a radost ze hry. Poprvé tu hrála s J. Abrhámem, s nímž pro následující roky našla i v herecké tvorbě trvalé srozumění a inspiraci. Š. líbezná Checca v sobě měla něžnost, vzdorovitost i pádnou výřečnost; ve svobodném rozletu, s jiskřivým humorem a jemnou sebeironií tvarovala rafinovanost pohledné dívky.

Jako o „princezně s drápkem“ o ní psal J. Vostrý v souvislosti s postavou filmové Popelky, kterou natočila bezprostředně před touto rolí: mladičká hrdinka, žensky krásná a chytrá, v lovu bystřejší než muži, nepoddajně čelila zlu a nespravedlnosti. Od raných let existovala v jejích hereckých postavách zralá rovnováha mezi radostí a smutkem, lehkostí a vážností.

1975, v poslední režii J. Kačera v ČK, hrála opět Ninu v Čechovově Rackovi a po boku P. Landovského v roli spisovatele Trigorina měla příležitost posunout základ postavy, nastřádaný ze zkoušení s O. Krejčou, do komediální roviny: dětská naivita a čistota, mladistvé zaujetí, euforie a zamilovanost její bíle ustrojené Niny se ve čtvrtém jednání s Treplevem J. Abrháma proměňovaly v groteskně bolestný obraz nešťastného osudu dvou mladých lidí.

V O´Neillově Cestě dlouhého dne do noci v režii L. Smočka (1978), vrcholné inscenaci českého dramatického umění 2. pol. 20. století, hrála služebnou Cathleen. Ve scénách s J. Třebickou (Mary Tyronovou, závislou na mofiu) a J. Abrhámem (jejím synem Edmundem Tyronem, nemocnýn tuberkulózou) vnášela do vypjaté rodinné atmosféry potřebné uvolnění: s dojemnou neohrabaností venkovské služky, přitroublého a svým způsobem mazaného děvčete, vyvolávala v hledišti zasloužené úsměvy. V drobné koketerii, dotčené samomluvě a přiopile uznalém žvatlání s paní domu nalezla přesnou podobu pro dívčinu nechápavost a nevědomost; její halasné svolávání rodiny k obědu rozřízlo polední vzduch jak ostrá pilka, za níž ještě chvíli doznívaly tupé údery zutých dřeváků, jimiž nadurděně tloukla o sebe. Právě i v tom, jak nenásilně uměla vstřebat režisérské představy a obohatit je vlastní fantazií, spatřoval L. Smoček její mimořádný talent.

Colombina ve hře Tři v tom, kterou J. Vostrý napsal Š. (i dalším zúčastněným hercům) „na tělo“, se stala jednou z jejích nejvýraznějších postav. 1978 hru za proskribovaného autora podepsal režisér J. Menzel, který v týmové práci vedl aktéry ke studiu grotesky a ke zkouškám přizval gagmana J. Kratochvíla. V inscenaci, jejíž textové citace a hudební motivy odkazovaly k tvorbě Osvobozeného divadla, byl hlavním partnerem Š. J. Zahajský jako zamilovaný Zanni. V roli komické služky (servetty z komedie dell´arte) líbezně a měkce prozrazovala publiku očekávání jejich potomka a hrdě a energicky si dobírala Zanniho za jeho řeči o nevěře; naplno tu uplatnila svoji hybnost, lehkost a švih, když se s párou oháněla koštětem po dotěrných cizincích, metala kotrmelce ze skluzavky a jako kočka se protahovala malým okénkem, ve kterém se dokázala usadit. Komediální múzičnost celé své bytosti vložila do orchestrace ansámblové souhry, jejímž jádrem byla hluboká lidská opozice proti tuposti režimu.

Možnost odkrýt jeho zlo si 1982 objevila s N. Divíškovou a J. Hálkem v Örkényho Rodině Tótů (režie I. Krobot): v groteskní komedii o ideologickém uzurpování, fanatismu a strachu podléhala její Ágika Majorově manipulaci a jako úplně pitomé stvoření ohrožovala vlastní rodinu.

Postavy porodní asistentky Zmejukinové v Čechovově aktovce a Nevěsty v Brechtově Maloměšťákově svatbě v inscenaci V. Strniska Svatby (1985) jí daly příležitost k oslňujícím komediálním studiím ženských charakterů a milostně-erotických vztahů. S vynikajícími partnery, P. Čepkem a J. Abrhámem, v přesných mizanscénách kolem svatební tabule, s expresivním líčením a rychlými střihy upomínajícími na filmové grotesky, odkrývala tajemství ženské náruživosti, koketerie a svádění, a zjevovala je i v hlasové škále od panenské naivity až k pouliční sprostotě.

Ve Fraynově komedii o divadle a hercích Bez roucha (1986) v režii J. Menzela ztvárnila roli inspicientky Poppy Norton-Taylorové, jež si mezi sebestřednými kolegyněmi a kolegy především myslí a hraje své.

O kouzle a rafinovanosti ženského pohlaví, jemuž není schopen odolat šéf zlodějské organizace Macheath, ani když se opakovaně přesvědčí, že svůdná Jenny dokáže být právě tak sladce nevinná jako mazaná a chladnokrevně proradná, hrála s J. Abrhámem v Havlově Žebrácké opeře v Činoherním klubu v režii J. Menzela (1990).

Po přestupu do Národního divadla obdařila humorem královnu Hermionu v Shakespearově Zimní pohádce (režie J. Kačer, 1992) a jako Doňa Prouhèze v Claudelově Saténovém střevíčku (režie R. Polák, 1993) byla ztělesněním ženské něhy i touhy, energie a odhodlání k naplnění života.

Její Estelle v Sartrově S vyloučením veřejnosti (režie V. Strnisko, ČK 1994), jež se provinila smrtelným hříchem, byla ztracená sama v sobě, vnitřně vystrašená i divoká.

I přes nevelký počet rolí patří Š. k nejvýznamnějším herečkám 20. století. Ve svých počátcích obdivovala M. Tomášovou v Divadle za branou a J. Třebickou v Činoherním klubu, a záhy se i ona stala herečkou, jejíž umění navázat kontakt s diváky a dotknout se jejich nitra mělo sílu přírodního živlu. Pracovala absolutně precizně – s darem intuice, s humorem a zaujatým přemýšlením o člověku, kterého chtěla ztvárnit. Osobně si cenila hereček a herců, na jejichž hereckých postavách je vidět, jak myslí, těch, kteří nehrají jen text, ale to, co existuje nad ním. Zejména s J. Abrhámem vytvořila vynikající komediální i dramatické kreace nejen v divadle, ale i ve filmu a v televizi (Dokonalý muž, dokonalá žena, Stenotypisté, Všichni moji blízcí, Doktor Munory a jiní lidé, Přijde letos ježíšek?, Hoteliér); právě i skrze tuto společnou tvorbu se pro českou společnost stali dvojicí, jež symbolizovala manželský soulad. V rozhlasové tvorbě Š. vynikla v titulní roli Nezvalovy Mannon Lescaut (1988), z audioknih je třeba zmínit nahrávky Starý zákon (2005), O zvědavém štěňátku Z. Milera a I. Hercíkové (2002), Tři tatínci a maminka M. Reinera, M. Viewegha a P. Šruta (2011), Děti z Bullerbynu a Vánoce v Bullerbynu A. Lindgrenové (2015) a Babička B. Němcové (2017).

Role

Státní divadlo Brno – Činohra Národního divadla v Brně

Gulinari (J. K. Tyl: Strakonický dudák); Marie Grekovovová (A. P. Čechov: Platonov) – 1970; Barunka (L. Bařinková, J. Horan, B. Němcová: Babička), Julie (W. Shakespeare: Romeo a Julie), 1. kamelot, Gymnasistka (J. P: Ljubimov, I. Dobrovolskij, S. Kašteljan: Deset dnů, které otřásly světem) – 1971.

Divadlo za branou

Nina Michajlovna Zarečná (A. P. Čechov: Racek) – 1972.

Činoherní klub

Marka, Olinka (L. Leonov: Zlatý kočár) – 1972; Soňa (A. P. Čechov: Strýček Váňa), Checca (C. Goldoni: Poprask na laguně) – 1973; Markyta (M. Calábek: Doktor Faust), Tonička (J. Mahen: Chroust) – 1974; Nina (A. P. Čechov: Racek), Zuzka (I. Bukovčan: Než kohout zazpívá) – 1975; Nasťa (L. Leonov: Vlk) – 1976; Cathleen (E. O'Neill: Cesta dlouhého dne do noci), Colombina (J. Vostrý: Tři v tom) – 1978; Kateřina (A. N. Ostrovskij: Bouře) – 1980; Ágika (I. Örkény: Rodina Tótů) – 1982; Anna Martynovna Zmejukinová, Nevěsta (A. P. Čechov; B. Brecht: Svatby) – 1985; Poppy Norton-Taylorová (M. Frayn: Bez roucha) – 1986; Jenny (V. Havel: Žebrácká opera) – 1990; Estelle (J. P. Sartre: S vyloučením veřejnosti) – 1994; Tekla (N. V. Gogol.: Ženitba) – 1995.

Městská divadla pražská Praha

Věra (M. Gorkij: Poslední) – 1972.

Národní divadlo Praha – Činohra Národního divadla

Fima (M. Gorkij: Děti slunce) – 1973; Sofie / Soňa (A. P. Čechov: Lesní duch) – 1974; Hermiona (W. Shakespeare: Zimní pohádka) – 1992; Doňa Prouhèze (P. Claudel: Saténový střevíček) – 1993.

Viola Praha

(Ve službách paní / Truvérská poezie Václava Lucemburského a úryvky z Kronik Jeana Froissarta) – 1975.

Městská knihovna v Praze

Markéta; Rašínová (V. Havel: Largo desolato; Zítra to spustíme; v pořadu Ústně více IV.) – 2008.

Televize

Neobyčejné životy: Josef Abrhám (ČT 2009), Neobyčejné životy: Libuše Šafránková (ČT 2013), Magický Činoherní klub (ČT 2015).

Rozhlas

Významné inscenace Mahenovy Činohry v Brně (ČRo 1971), Úžasné životy: Libuše Šafránková podle Jana Hrušínského (ČRo 2021).

Zvukové a audiovizuální záznamy díla

Videozáznam E. O´Neill: Cesta dlouhého dne do noci (ČK 1978), videotéka IDU; televizní záznam J. Vostrý: Tři v tom (ČK 1978), videotéka IDU; audiozáznam I. Örkény: Rodina Tótů (ČK 1982), audiotéka IDU; videozáznam A. P. Čechov; B. Brecht: Svatby (ČK 1985), videotéka IDU; V. Havel: Žebrácká opera (ČK 1990), videotéka IDU; P. Claudel: Saténový střevíček (1993 ND), videotéka IDU; N. V. Gogol: Ženitba (ČK 1995), videotéka IDU.

Prameny

DÚdok: soupisy rolí, výstřižky.

DÚvideo: záznamy inscenací.

DÚaudio: záznamy inscenací.

Archiv Činoherního klubu / od 1. 1. 2024 ve sbírce Divadelního oddělení Národního muzea (fotografie, programy, výstřižky, audiozáznamy a videozáznamy inscenací).

Literatura (výběr)

ref. Babička: K. Bundálek: Pokus o scénický přepis Babičky, Rovnost 9. 3. 1971, (jur): Vzpomínání nad truhlicí, Zemědělské noviny 25. 2. 1971, (jur): Babička vyprávěná obrazy, Zemědělské noviny 17. 3. 1971, A. Závodský: Pokus o divadelní Babičku v Brně, Lidová demokracie 5. 3. 1971 • ref. Romeo a Julie: K. Bundálek: Shakespeare bez poezie, bez lásky, Rovnost 4. 5. 1971, (jsu) – J. Suchomelová: Herci v Romeovi a Julii, Mladá fronta 16. 6. 1971, V. Pazourek: Až pokud pan Shakespeare?, Svobodné slovo 4. 5. 1971 • ref. Racek: Copfermann, É.: Les derniers rappels du Théâtre Za Branou, Le Monde 22. 6. 1972 (online, cit 29.11.2023), URL: www.lemonde.fr/archives/article/1972/06/22/les-derniers-rappels-du-theatre-za-branou_2391073_1819218.html#Pm8Bel4Jxfl6tlvk.99 • ref. Zlatý kočár: (mik): Hra o lidském štěstí, Lidová demokracie 17. 10. 1972 • ref. Poslední: I. Erbenová: M.G.: Poslední, Květy 20. 1. 1973, (pkv): Drama mravního rozvratu, Svobodné slovo 7. 12. 1972 • ref. Poprask na laguně: I. Erbenová: Poznámka za zprávami, DÚ 19. 7. 1973, J. Kolář: Z první řady, Květy 11. 8. 1973, (mik): Goldoni v současném rouše, Lidová demokracie 18. 7. 1973, V. Procházka: Goldoni v Činoherním klubu, Tvorba 11. 7. 1973 • ref. Lesní duch: (afu): Neznámý Čechov v ND, Práce 7. 5. 1974, (cim): Neznámý Čechov, Zemědělské noviny 17. 4. 1974, I. Erbenová, DÚ 3. 5. 1974, (mik): Čechov v mladistvém rozběhu, Lidová demokracie 24. 4. 1974, (kop): Náčrt Strýčka Váni, Svobodné slovo 29. 5. 1974, V. Procházka: Čechovovská etuda, Tvorba 8. 5. 1974 • ref. Chroust: I. Erbenová: Poznámka za zprávami, DÚ 12. 7. 1974, (pm): Mahenova hra v Činoherním klubu, Nová Praha 3. 7. 1974 • ref. Vlk: J. Beneš: Leonov a souvislosti, Práce 13. 2. 1976, (urb): Vlk v Činoherním klubu, Svobodné slovo 17. 2. 1976 • ref. Cesta dlouhého dne do noci: Z. Bakošová-Hlavenková: Cesta dlhého dňa do noci, Film a divadlo /Bratislava/ 19. 10. 1979, L. Petišková: Dlouhé cesty, Práce 27. 10. 1978, J. Procházka: O´Neill v Činoherním klubu, Svobodné slovo 1. 11. 1978, J. Rejžek: Hra o starém žalu, Tvorba 15. 11. 1978, M. Slupecká: O´Neillova cesta do lidského nitra, Rudé právo 23. 10. 1978 • ref. Tři v tom: (fk): V Činoherním klubu: radost z divadla, Lidová demokracie 6. 1. 1979, D. Kukal: Tři v tom, Film a divadlo /Bratislava/ 21. 4. 1979, (šim): Colombina v grotesce, Večerní Praha 15. 12. 1978 • ref. Rodina Tótů: J. Blažejovský: Jak se máte, Tótovi?, Rovnost /Brno/ 17. 12. 1985, J. Dvořák: V hraničnej situácii, Film a divadlo /Bratislava/ 29. 11. 1982, J. Kolář: Major versus Tóti, Scéna 7. 7. 1982, Z. Pšenicová: Opět jednou Örkény, Večerní Praha 16. 3. 1982 • ref. Svatby: Z. Pšenicová: Brecht a Čechov za jedním stolem, Večerní Praha 4. 4. 1985, S. Slavický: Ať žije styl!, Scéna 26. 8. 1985 • ref. Bez roucha: I. Gerová: Sardinky zepředu i zezadu, Svobodné slovo 17. 9. 1985, J. Kolář: Divácký hit Bez roucha, Scéna 16. 2. 1987, K. Král: Komédia, konečně!, Film a divadlo /Bratislava/ 16. 2. 1987, V. Procházka: Hit na Broadwayi, úspěch v Kobylisích, Rudé právo 16. 9. 1986, J. Sloupová: Bez roucha, Tvorba 1. 10. 1986 • ref. Žebrácká opera: J. Černý: Žebrácká opera po havlovsku, Lidové noviny 21. 6. 1990, J. Kolář: Havlovské variace, Svobodné slovo 25. 7. 1990, P. Matějů: Kdo komu slouží?, Mladá fronta 19. 6. 1990 • ref. Zimní pohádka: M. Lukeš: Jsem pohádka…, Divadelní noviny 1, 1992, č. 8, s. 4-5; ref. Saténový střevíček: Z. Hořínek: Tajemství saténového střevíčku, Divadelní noviny 2, 1993, č. 6, s. 4, Z. Hořínek: Lidská srdce a svět, RP 3. 2. 1993, (im): Paul Claudel v Národním divadle: Projekt sezóny, Hospodářské noviny 1. 2. 1933, J. Paterová: Drama lidských duší, Práce 10. 2. 1993, J. Patočková: Zápas s Claudelem, Svět a divadlo 1993, č. 3, s. 6-17, T. Pokorná: Zajímaví nejsme my sami, Literární noviny 4, 1993, č. 14, s. 11 • ref. S vyloučením veřejnosti: R. Erml: Činoherní klub nabízí přitažlivý existencialismus, Reflex, 1994, č. 42, s. 49, Z. Hořínek: Pekelný trojúhelník, Lidové noviny 3. 10. 1994, V. Just: Peklo jsou ti druzí? (II), Literární noviny 5, 1994, č. 43, s. 10, J. Kolář: Sartrovo oživlé perpetum mobile v Činoherním klubu, Mladá fronta Dnes 18. 10. 1994, J. Patočková: Strniskův pekelný kruh, Divadelní noviny 3, 1994, č. 19, s. 4 • ref. Ženitba: J. Kerbr: Strniskův útok na Gogola, Večerník Praha 13. 4. 1995, Z. Hořínek: Další pražská Ženitba, Lidové noviny 18. 4. 1995, J. P. Kříž: Morytáty a Ženitba pod otevřeným nebem – z čisté radosti, Český týdeník 1, 1995, č. 33, s. 10, Z. A. Tichý: Gogolovský expres Vladimíra Strniska má zpoždění, Mladá fronta Dnes 27. 4. 1995 • J. Černý: Činoherní klub o svých třicátinách, Svět a divadlo 6, 1995, č. 4., s. 78-88; V. Procházka: Talent, Divadelní noviny 4, 1995, č. 22, s. 3 • Z. Maléřová: Ghetto vyvolenců, Praha 1993, s. 121-130; J. Vostrý: Činoherní klub 1965-1972 / Dramaturgie v praxi, Praha 1996; J. Vostrý: O hercích a herectví / Osobnost a umění, Praha 1998, s. 188-191, druhé, rozšířené vydání, Praha 2014, s. 214-218; Činoherní klub 1965-2005, Praha 2006; O. Krejča: Divadlo jsou herci, Praha 2011; Sláva a bída herectví (J. Vostrý: Zvláštní umění / O symbolické potenci herectví), Praha 2013, s. 30-42; M. Graclík: Tři oříšky pro Popelku, Praha 2014; D. Čermáková: Paní herečka Libuše Šafránková, třetí doplněné vydání, Praha 2016; M. Tomášová: Věřit napsaným slovům, Praha 2017, s. 90; M. Graclík: Trochu jiné rozhovory, Praha 2021; D. Čermáková: Život s láskou / Libuška a Josef, Praha 2022; J. Kačer: Zadními vrátky, Praha 2022; J. Patočková: Svět na divadle ukázat, a celý…, Praha 2023, s. 233-251, 262-265 • rozhovory: D. Drtinová – L. Šafránková: Nevěřím, že Češi v nic nevěří, Lidové noviny 18. 12. 2009 • Státní vyznamenání 35 osobnostem, (online, cit 7.11.2023), URL: www.divadelni-noviny.cz/statni-vyznamenani-35-osobnostem • nekrology: V. Hulec: Zemřela Libuše Šafránková, (online, cit 7.11.2023), URL: www.divadelni-noviny.cz/zemrela-libuse-safrankova; J. Chuchma: Jemná pevnost Libuše Šafránkové, (online, cit 7.11.2023), URL: https://art.ceskatelevize.cz/360/glosa-jemna-pevnost-libuse-safrankove-lh4Pt; J. Machalická: Princezna s drápkem, Lidové noviny 10. 6. 2021; V. Míšková: Odešla nesmrtelná Popelka, Právo 10. 6. 2023; M. Spáčilová: jemná bytost s darem smíchu, Mladá fronta Dnes 10. 6. 2021; V. Procházka: Libuše Šafránková, Reflex 17. 6. 2021 • výstava: (jp): Popelka ve Strahovském klášteře, Právo 1. 12. 2022; (rea): Prodloužená výstava o Libuši Šafránkové, Právo 31. 12. 2021 • R. Pácl: Činoherní klub připravil večer věnovaný osobnostem divadla (online, cit 7.11.2023), URL: www.scena.cz/index.php?o=1&d=1&r=2&c=42692

ČHF V-VI, Fikejz Film III

Vznik: 2024