Fischerová, Irma Jarmila

Rozená Ledečová. Pocházela z významné židovské rodiny na Podorlicku, otec Samuel Ledeč byl obchodník s textilním zbožím v Rychnově nad Kněžnou, matka Luisa, rozená Šťastná, zemřela krátce po narození třetího potomka. Z tohoto manželství měla F. dva sourozence, Felixe Ledeče, významného pražského dětského lékaře, a Egona Ledeče (1889–1944), houslistu, skladatele a koncertního mistra České filharmonie. Z otcova druhého manželství měla F. pět nevlastních sourozenců.

Jejím manželem se 1904 stal Otto Fischer (1880–1944), od mládí člen Masarykovy České strany lidové, později pokrokové, žurnalista (Čas, Novina, Národní listy) a účastník 1. odboje, který po 1918 působil jako zástupce šéfredaktora v obnoveném deníku Čas (1920–24) a 1925–38 byl odpovědným redaktorem deníku Národní osvobození. V manželství se narodily dcery: Lola (též jako Luisa), absolventka Vyšší školy sociální práce, sociální pracovnice, 1931–37 sekretářka Alice Masarykové v organizaci Čs. červeného kříže (1937–39 členka prezidia ČČK), a Jiřina, provdaná Šišková, členka Klubu za nový film v rámci Levé fronty, členka KSČ, za protektorátu zapojena do komunistického odboje. Celá rodina žila intelektuálním životem, zajímala se o kulturní a politické dění, setkávala se s významnými osobnostmi veřejného života.

O divadle začala F. psát do časopisu Jeviště (1921–22), ve vlastní rubrice Divadelní dojmy (Ze zápisníků milovnice divadla) přinášela osobně laděné reflexe navštívených představení, v nichž osvědčila schopnost vtipně a téměř reportážně na malé ploše zprostředkovat zážitek z návštěvy divadla.

Ve stejné době začala publikovat v deníku Čas (1921–23), psala nejčastěji do rubriky Beseda fejetony na nejrůznější témata (každodennost, móda, život v Praze atp.), příležitostně referovala o filmových projekcích především dokumentárních snímků (první slet jihoslovanského sokolstva v Lublani 1922, první zfilmované manévry čs. vojska atp.). 1922–23 vedla divadelní rubriku v legionářském kulturním čtrnáctideníku Přerod, kam přispívala souhrnnými referáty o premiérách zejména v předních pražských divadlech (Lomův Převrat či Šaldovo Dítě v Národním divadle, Čapkova Země mnoha jmen ve vinohradském divadle) a úvahami o soudobém divadle.

1926 začala spolupracovat s deníkem Národní osvobození, kde již delší dobu působil její manžel. V orgánu založeném bývalými legionáři a zastávajícím bytostně demokratická a spíše „prohradní“ stanoviska rozvinula širokou publicistickou aktivitu (divadelní recenze, články, povídky, knižní referáty, zejména o masarykianech a dětské literatuře). Nejčastěji psala do rubriky Rodina a domácnost (sociální práce, ženská otázka, manželství, výchova dětí, referáty o knihách z oblasti sociální práce, 1927–28 sloupek Na slovíčko). Profilovala se také jako fejetonistka v rubrice Beseda na titulní straně novin, od 1932 občas přispívala do dětské rubriky Svítání. 1931–32 otiskla několik článků v obrázkovém týdeníku Domov a svět.

Pod názvem Výpravy ke studentům (1928) publikovala soubor svých reportáží-fejetonů o životě pražských vysokoškolských studentů a studentek, které v průběhu 1927 vycházely v Národním osvobození. Vyprávění na motivy vzpomínek z vlastního dětství zpracovala v knize Když jsem byla malá (1932, s ilustracemi Toyen), většina textů byla předtím publikována v novinách. Pro mládež připravila životopisnou publikaci Charley Garrigue-Masaryková (1935).

Těžištěm jejího zájmu byl pravidelný divadelní referát. Zaměřovala se na produkci pražských činoherních divadel (Stavovské, vinohradské, Švandovo, Intimní divadlo, Akropolis, Nové divadlo, Divadlo Na Slupi, Urania, Variété, Komorní divadlo, Divadlo Vlasty Buriana, Jiráskovo divadlo ve Vršovicích, Nové německé divadlo, Kleine Bühne ad.). Na přelomu 20. a 30. let rozšířila kritický záběr o avantgardní scény a práci režisérů J. Frejky, J. Honzla a E. F. Buriana.

Systematicky sledovala zejména premiéry Švandova divadla, veseloherní produkci uváděnou ve Stavovském divadle, referovala o téměř všech inscenacích Osvobozeného divadla. Sporadicky psala o inscenacích Národního divadla. Věnovala pozornost představením posluchačů konzervatoře (v režii M. Svobody) v Komorním divadle, představením pro děti, ochotnické produkci. Se sympatiemi sledovala pronikání nových či dosud okrajových uměleckých forem do tradičního divadla (voiceband, revue, klaunství, kabaret, cirkus, eurytmie). Publikovala také články o filmech a filmových projekcích (recenzovala Erotikon G. Machatého v Národním osvobození).

F. se divadlu nikdy nevěnovala teoreticky, přesto se jako divadelní kritička svébytně profilovala, hodnotící soudy prokládala obecnými názory na úkoly divadla, důležitost moderních inscenačních principů, uměleckou relevanci divadelní produkce atd. Její referáty v divadelní rubrice Národního osvobození obsahovaly obvyklý rutinní popis děje, charakteristiky hry, výpravy. Důraz kladla na podrobné zhodnocení hereckých výkonů i ve vedlejších rolích (dokázala ocenit herecký projev i v slabších inscenacích), méně si všímala režijního pojetí. Kritiky často pointovala popisem reakcí a přijetí hry publikem (někdy se zřejmou ironií). Specifikem jejích referátů byla zvýšená pozornost k námětům týkajícím se žen, rodinného života, partnerských vztahů (láska, manželství, rozvody), dětí atp.

Pozornost zaměřovala především na veseloherní žánr v repertoáru pražských divadel. Snažila se kultivovat vkus běžných diváků, rozvíjela svou představu o umělecky hodnotné veselohře. Chápala potřebu komerčních (lidových) divadel vycházet vstříc vkusu většinového publika, nabízet příběhy nabyté emocemi, citovostí, rozšafným humorem – ovšem při zachování určité umělecké úrovně. Dobře pojatá veselohra měla v pojetí F. šanci udržet zájem diváka o divadlo, které čelilo konkurenci biografů, kabaretů či hostinců. S popularitou se v jejím pojetí pojila umělecká odpovědnost, což byl požadavek, který vznášela např. vůči Divadlu Vlasty Buriana. Kritizovala jednoduché zápletky, klišé, samoúčelnou erotiku, snahu podbízet se divákům a průměrnému vkusu. V tomto duchu se ostře vymezovala vůči pražské operetní produkci. O operetě psala jako o „pauměleckém tvaru“, jenž stojí mimo kritéria uměleckého posuzování.

Na avantgardním divadle oceňovala zejména odvahu k uměleckému experimentu prostřednictvím zapojení moderních prostředků (hudba, světlo, zvuk, scénografie) i kombinování dramatických forem (tanec, recitace, klaunství). V případě Osvobozeného divadla vyzvedávala bezprostřednost obou hlavních komiků, odvahu k satiře, kultivovaný a chytrý humor, hudbu J. Ježka, komplexně fungující soubor od herců po režiséra, později oceňovala demokratický akcent jejich inscenací a celkový společensko-kritický přínos jejich tvorby. Umělecké působení E. F. Buriana sledovala dlouhodobě, psala o okolnostech vzniku divadla D 34, vedle referátů přinesla také interview s Burianem či reportáž o zákulisí D 39.

Psala také o tanečním umění, přinášela referáty o vystoupeních domácích i hostujících umělců a souborů. Poskytla reflexi jedné historické etapě českého tanečního umění; psala o kreacích M. Mayerové, V. Černohorské, J. Kröschlové, M. Holzbachové. Z hostujících tanečních umělců zachytila pražská vystoupení J. Bakerové (1928), J. Nikolské (1933), Y. Nimuri (1936), L. Goslar (1936), H. Weidta (1936), B. Akesson (1937) a řady dalších.

Příležitostně se věnovala recitaci (též v rozhlase) a dramaturgii literárních večerů. Jako recitátorka někdy užívala pseudonym Jarmila Šťastná (vystoupila např. 1926 v rámci Tylova matiné ve Stavovském divadle, 1935 v rámci Masarykova matiné ve Švandově divadle). V průběhu 1931 připravila v Divadle Na Slupi cyklus literárních večerů coby režisérka a dramaturgyně. Je autorkou rozhlasové hry pro děti Haló, děvčata a hoši, pojďte si hrát! (1934).

F. nikdy neakcentovala vlastní židovský původ (spolu se sourozenci byla vychovávána k uvědomělému češství, patrně stejně jako její bratři okolo 1919 opustila židovskou církev a zůstala bez vyznání), židovskou kulturu a divadlo však sledovala. Nadšeně referovala o pražském hostování vilenského židovského divadla (1930, 1933) a hebrejského palestinského divadla Habima (1928, 1938).

Od poloviny 30. let začínají v jejích divadelních referátech rezonovat poznámky k dobovým společenským a politickým krizím – nezaměstnanost, rasismus, antisemitismus, fašismus, hrozba války. Do tohoto kontextu zapadá její nadšená recenze na uvedení Čapkova dramatu Matka v Novém německém divadle (r. J. Gellner, 1938). V článku Choďte do divadla! apelovala v říjnu 1938 na české diváky, aby nepřestávali chodit do divadla, v němž mohou v těžkých dobách hledat posilu a povzbuzení. Po úředním zastavení deníku Národní osvobození k 25. lednu 1939 část zbývající redakce založila noviny Naše zprávy, kde F. naposledy publikovala divadelní referát 11. března 1939 (recenze inscenace K. H. Hilara Adamův sen v Národním divadle).

Vznik protektorátu a rozpoutání nacistických protižidovských represí fatálně poznamenaly osud F. i celé širší rodiny. Po příchodu Němců spáchal sebevraždu její bratr Felix, druhý bratr Egon deportován 1941 i s manželkou do Terezína (člen terezínského smyčcového kvarteta), odtud transportem dne 15. 10. 1944 do koncentračního tábora v Osvětimi, kde zemřel. Dcera Jiřina po prozrazení odbojové skupiny v červnu 1940 zatčena, po odsouzení vězněna ve Waldheimu, zemřela v Osvětimi. F. s manželem Ottou a dcerou Lolou, která se rozhodla zůstat s rodiči, byli 1942 deportováni do Terezína, odtud 16. 10. 1944 transportováni do Osvětimi, kde všichni tři zemřeli.

Pseudonymy, šifry

If., Jf., J. J. Fischerová, Jarmila Šťastná

Dramatické texty

Haló, děvčata a hoši, pojďte si hrát! [rozhlasová hra], t. Národní osvobození 22. a 29. 7. 1934.

Teatralia

Proletářské drama, Přerod 1, 1922/23, s. 104–105 [úvaha o žánru u příležitosti prem. hry J. Wolkera Nejvyšší oběť]; Úvahy a poznámky o jevištním výrazu, tamtéž s. 169–170 [úvaha]; Hus a husitství v českém dramatě, tamtéž, s. 297–299; Nevyplněná mezera, tamtéž, s. 360–361 [glosa o soudobých divadelních časopisech, o zániku týdeníku Jeviště]; Jak Milča Mayerová tančí, Národní osvobození 29. 4. 1927; Eurytmie, tamtéž 31. 5. 1937; Naše divadelní avantgarda, tamtéž 11. 4. 1928 [fejeton o divadle Dada]; Ženská rarita, tamtéž 18. 4. 1928 [ref. o vystoupení J. Bakerové]; Vest-pocket omlazená [ref. Smoking revue, Osvobozené divadlo], tamtéž 10. 5. 1928; Proč nepíšete filmy?, tamtéž 12. 4. 1929 [fejeton o stejnojmenné anketě Vossische Zeitung]; Odpovědnost lidových divadel, tamtéž 2. 6. 1929 [o Divadlu Vlasty Buriana a Divadlu Akropolis]; Osvobozené divadlo osvobozené od smutku, tamtéž 6. 11. 1931 [ref. Golem, Osvobozené divadlo]; Osvobozená pohádka pro velké děti, tamtéž 25. 9. 1932 [ref. Robin Zbojník, Osvobozené divadlo]; Tak zvaná hudební komedie a činoherní kritik, tamtéž 6. 12. 1932; Nová hra v Osvobozeném divadle, tamtéž 26. 1. 1933 [ref. Svět za mřížemi, Osvobozené divadlo]; Diskusní schůze o kritice, tamtéž 4. 3. 1933 [ref. o průběhu veřejné diskuze dne 2. 3. 1933 v Umělecké besedě týkající se aktuální polemiky o umělecké kritice, záznam projevů O. Fischera, F. Götze, E. Konráda, M. Rutteho, J. Trägera, F. Soldana, J. Kodíčka ad.]; Jak vzniká „D 34“, tamtéž 8. 9. 1933; Divadlo a film, tamtéž 27. 9. 1933 [sloupek]; Hra o věčném Kocourkovu, tamtéž 15. 10. 1933 [ref. Osel a stín, Osvobozené divadlo]; Zrození diktátora, tamtéž 21. 10. 1934 [ref. Kat a blázen, Osvobozené divadlo]; Nespoutaní ve Spoutaném, tamtéž 30. 11. 1935 [ref. Balada z hadrů, Osvobozené divadlo]; Několik slov o ochotnících, tamtéž 22. 4. 1936; Optimistická hra v Osvobozeném divadle, tamtéž 20. 12. 1936 [ref. Rub a líc, Osvobozené divadlo]; Před novou premiérou v D 37, tamtéž 26. 3. 1937 [interview s E. F. Burianem před premiérou Hamleta III.]; Československý rozhlas ignoruje Osvobozené divadlo, tamtéž 14. 5. 1937 [kritický článek o zamítnutí vysílat hru Rub a líc v rozhlasu]; Blahopřejná troška. (K 70. narozeninám Jindřicha Vodáka.), tamtéž 7. 11. 1937; Osvobozující optimismus, tamtéž 10. 4. 1938 [ref. Pěst na oko, Osvobozené divadlo]; Tvůrce moderního divadla Stanislavskij mrtev, tamtéž 9. 8. 1938 [nekrolog]; Kvapil divadelník, tamtéž 25. 9. 1938 [článek k 70. narozeninám J. Kvapila]; Choďte do divadla!, tamtéž 5. 10. 1938.

Prameny

AMP: Soupis pražského obyvatelstva 1830–1910 (1920), karton 418, poř. č. 418 (Fischer Otto).

NA: Policejní ředitelství I, konskripce, karton 123, obraz 167.

NA: Policejní ředitelství Praha II, všeobecná spisovna, 1931–40, karton 5750, sign. F879/4 Fischer.

www.holocaust.cz (databáze obětí).

Literatura

Ref. Výpravy ke studentům: jv. [J. Vodák], Přednáška a fejtony, České slovo 16. 6. 1928; G. [F. Götz], Knížka o studentech, Národní osvobození 28. 6. 1928; K. Š. [K. Štorch], Rozpravy Aventina 4, 1928/29, s. 62 ● ref. Když jsem byla malá: jv. [J. Vodák], Irma J. Fischerová…, České slovo 24. 1. 1933; J. Šnobr, Rozhledy po literatuře a umění 2, 1933, s. 20; M. S., Národní osvobození 22. 12. 1932; äg. [J. Träger], Kniha a umění, Právo lidu 27. 1. 1933; R., Čin 4, 1932/33, s. 787 ● ref. Charley Garrigue-Masaryková: JŠr. [J. Šnobr], Knížka o vzácné ženě, Národní osvobození 8. 12. 1935; Min. [M. Nováková], Knížka, na níž se nezapomíná, Právo lidu 17. 12. 1935; S. Racek, Střední škola 16, 1935/36, s. 174; V. V. [V. Velkoborský], Křesťanská revue 9, 1936, s. 92 ● In memoriam: Luisa Fischerová, Irena Krausová, Anna Procházková-Kefurtová, Praha 1947, s. 17–18 [příběh dcery Loly, též o osudu rodiny za války]; R. Dražan: Holocaust Židů okresu Rychnov nad Kněžnou v letech 1939–1945, Rychnov 1997.

BSČZ (heslo Otto Fischer), ČHS (heslo Egon Ledeč), DČD IV, Otto-dod, MSN 1929

Vznik: 2024