Mrkvička, Otakar

Narodil se jako první z pěti dětí do příbramské rodiny Otakara a Anny Mrkvičkových. Studia zahájil na tamním gymnáziu, po maturitě 1916 pokračoval na Akademii výtvarných umění v ateliéru J. Loukoty, po roce studia zanechal a 1919 nastoupil na Uměleckoprůmyslovou školu k E. Dítěti ml. a V. H. Brunnerovi. Již jako gymnazista se připojil k příbramskému akademickému spolku Litavan, 1920–23 byl členem Umělecké besedy. Od 1922 se jeho kresby a karikatury objevovaly v týdeníku Sršatec, ve stejném roce se stal členem Devětsilu (později byl veden jako zapisovatel, v divadelní sekci působil jako výtvarník a scénograf). V meziválečném období ilustroval a graficky upravil několik desítek knih (J. Seifert, V. Hálek, K. Čapek, K. Poláček, S. K. Neumann a V. Nezval). 1923 spoluzaložil časopis Trn, kam přispíval karikaturami a politickými kresbami. Od 1924 působil jako kreslíř a redaktor Lidových novin, po odchodu J. Čapka převzal výtvarnou rubriku. Od 1925 spolupracoval s Osvobozeným divadlem, o rok později se stal jedním z jeho stálých výtvarníků, navrhoval scény a kostýmy pro inscenace J. Frejky i J. Honzla. Od 1927 přispíval kresbami do týdeníku Pestrý týden. 1927–30 publikoval kresby a politické karikatury spolu s K. Poláčkem v časopise Dobrý den. Krátce po Frejkově odchodu z Osvobozeného divadla spolupracoval s Divadlem Dada a s Moderním studiem, v němž se seznámil se svou budoucí manželkou, herečkou Lídou Otáhalovou (1904–1980). Za okupace byla jeho tvorba zařazena do kategorie tzv. zvrhlého umění; ocitl se na seznamu nežádoucích umělců, jejichž tvorba neodpovídala požadavkům nacionálně socialistické ideologie. Během války působil v protinacistické odbojové skupiny Parsifal (původně ZAMINI v odboji), v níž figuroval převážně jako kurýr. Na začátku 1945 byl spolu s manželkou a dalšími členy Parsifalu zatčen. Po skončení války byl z vězení propuštěn a začal pracovat na pozici výtvarného redaktora a kreslíře pro Svobodné noviny. V únoru 1946 přednáškou Umění a kýč nazval kýč produktem fašismu a fašismus za dílo kýče. Humoristickými kresbami přispíval do časopisu Dikobraz. Od 1953 byl součástí redakce Literárních novin, 1956–57 redakčního týmu časopisu Výtvarná práce. Při srovnání s předválečnou tvorbou je zřetelné zpevnění tvarové představy, zaostření čáry a rozvinutí kompoziční schopnosti. 1957 náhle zemřel. V posledních letech života byl činný též literárně, pokoušel se o zacelení mezer v novodobém umění. Pár let po smrti byla v roce 1963 publikována jeho kniha Hledání a zápasy: Cesty moderního umění, v níž se zabývá problémy dějin výtvarného umění 19. a 20. století, profily českých a světových malířů.

V rané výtvarné tvorbě vycházel z poetického primitivismu. Vytvořil celou řadu geometricky strohých abstraktních kompozic, v nichž ověřoval výrazovou sílu a nosnost čisté plochy, linie a barvy. 1923 vystavoval na „Bazaru moderního umění“ v Domě umělců. V obrazech byl zřejmý vliv corbusierovského purismu (podobně jako u J. Štyrského, Toyen a J. Šímy). Malby jsou považovány za reprezentanty specificky české verze kubismu. 1924 byl zastoupen na „Výstavě nového umění“ v Salonu knihkupectví Barvič & Novotný v Brně; 1926 se účastnil třetí „Výstavy S. M. K. Devětsil“ v pražském Domě umělců, pokládané za společnou manifestaci konstruktivismu a poetismu. Koncem 20. let opustil poslední rezidua reality ve prospěch geometrických struktur pravoúhle uspořádaných barevných ploch. Zhruba od 30. let znovu zkonkrétnil geometrické formy svých obrazů, které tak nabývaly nových metaforických významů (Tropická krajina, 1929).

Ve 30. letech publikoval časopisecky humoristické a satirické kresby i výtvarné a divadelní kritiky, především v Kmeni, Listech pro umění a kritiku, Lidových novinách a Volných směrech. Na Mezinárodní výstavě karikatur a humoru v pražském Spolku výtvarných umělců Mánes M. 1934 vystavil šestnáct kreseb. Na Světové výstavě v Paříži 1937 byl zastoupen v části české krásné knihy a obdržel Grand Prix. V knižní ilustraci se ztotožňoval s principy typografického konstruktivismu (J. Seifert, Samá láska, 1923; G. Apollinaire, Sedící žena, 1925; V. Nezval, Karneval, 1926). Společně s K. Teigem položil základy české moderní typografie. 1929–30 typograficky upravoval revue Plán, jíž vtiskl konstruktivistickou podobu a uplatnil v ní řadu svých minimalistických abstraktních kreseb, ohledávajících vztah elementárních geometrických forem. 1943 vystavil obrazy a kresby v Galerii J. R. Vilímka v Praze a 1945 tamtéž ukázky z válečného deníku, který si vedl od 1939. Drobnými kresbami v něm úsečnou zkratkou vystihl s nadčasovou srozumitelností nahou hrůzu okupačního období.

První inscenací, na které se M. výtvarně podílel, bylo 1925 Gollovo Pojištění proti sebevraždě v režii J. Frejky s žáky Legie mladých. Hlavní akcent scénograf kladl na funkčnost a lyrické vyznění; hrálo se na víceméně prázdné scéně, v kostýmech inspirovaných commedií dell’arte, s rekvizitami ze světa cirkusu a dětských her. V jevištních výpravách pro Osvobozené divadlo M. osobitě propojoval stylové rysy poetismu a konstruktivismu. V Prsích Tirésiových (1926) se herecká a výtvarná složka prolínaly; postava prodavače novin byla sloučena se svým stánkem. Herci na scéně manipulovali dvourozměrnými objekty ve tvarech kruhů a čtverců. Scéna byla navržena tak, aby diváka esteticky nevábila a až s hereckou akcí se ukázala její účinnost. Návrhy kostýmů pro Honzlovy inscenace se vyznačovaly hravostí, satiričností a půvabem; např. pro inscenaci Methusalem (1927) M. navrhl groteskní, geometricky zjednodušené kostýmování. Spolupracoval s oběma čelnými režiséry scény, krátce ještě i po jejich rozkolu (1927). V Divadle Dada vytvořil pro Cocteauův balet Svatebčané na Eiffelce (1927) spolu s K. Teigem výpravu zhotovenou z lehkého dřevěného materiálu a pestře dekorovaného papíru. Civilně laděné, barevné kostýmy, vyrobené z různých levných materiálů, oživovaly šedivou jevištní konstrukci. Ve Frejkově Hře o Asagao (1929) podpořil intimní vyznění inscenace pomocí jemně barevných bambusových rohoží zavěšených na zdi, několika pruhů pestré látky a čínských lampionů.

1931 začal spolupracovat s brněnským Zemským divadlem, kde režijně krátce působili E. F. Burian a J. Honzl. Navrhl zde výpravu k Burianovu Právu na hřích (1931), Jiřikovského nastudování Mnoho povyku pro nic (1931), Malajského šípu (1931) a Fanny (Malajský šíp II., 1932) režiséra J. Bezdíčka. Kromě práce výtvarníka si zkusil i režii – ve Vančurově Alchymistovi (1932). Za důležitý milník v historii brněnského divadla je považována inscenace Císař a Galilejský (1933) v režii R. Waltera. Jednalo se o vůbec první uvedení dramatu na našem území. Expresivní líčení postav (výrazné kontury a podbarvené oči) posilovalo dojem rozervanosti. Stylizované kostýmování pomocí plášťů a nařasených bílých tunik napomáhalo komponování misanscény do trojrozměrných obrazů. Tento dojem dotvářely i po stranách spuštěné závěsy, které po rozhrnutí podtrhovaly perspektivu. Na architektonické prvky byl promítán nakloněný kříž. Gobelínový zadní prospekt zobrazoval stylizovanou krajinu s přístavem, horami nebo chrámem. Osvětlení zdůrazňovalo klíčové monology a obrazy i prostřednictvím stínů. Čistotu výpravy M. posílil eliminací detailů.

Po druhé světové válce se v Národním divadle podílel na návrzích scénografie inscenace Přišli k městu v režii V. Nováka a na konci své divadelní kariéry společně s F. Tichým vypravil na české první scéně operu Aida (1948) v režii L. Mandause.

Z výtvarníků Devětsilu zůstal M. nejdéle věrný původní puristické orientaci. Jeho scénografie se vyznačovaly prostým konstruktivistickým řešením s pomocí schodů, praktikáblů a jednoduchých solitérních prvků. Variabilita byla zajištěna bohatým využitím závěsů a paravánů, které umožňovaly rychlé proměny (Romeo a Julie). M. výtvarná řešení se (alespoň v návrzích) vyznačovala jásavou barevností (Fanny) a častým užitím malovaných zadních prospektů (Divadelní ředitel, Císař a Galilejský). Také kostýmy stylizoval v duchu estetiky avantgardního divadla (Methusalem, Hra o Asagao).

Výpravy (scény, případně i kostýmy)

Volné sdružení posluchačů dramatického oddělní Státní konzervatoře hudby

I. Goll: Pojištění proti sebevraždě (sál Na Slovanech; kostýmní spolupráce) – 1925; Anonym: Fraška o Mimínovi (Divadlo Na Slupi; v) – 1925.

Osvobozené divadlo

G. Apollinaire: Prsy Tirésiovy (v), Nezvalův večer (V. Nezval: Vězeň – Madrigal /Nápisy na hroby/ +Podivuhodný kouzelník /Menší růžová zahrada/ + Depeše na kolečkách), (Divadlo Na Slupi; nová výprava a kostýmování) – 1926; I. Goll: Methusalem (nové nastudování; Umělecká beseda; v), F. T. Marinetti: Divadélko lásky (v), V. Nezval: Revue v povijánu (dle G. Apollinaira, Ch. Baudelaira, F. Halase, F. T. Marinettiho, V. Nezvala aj.; v) – 1927; J. Mahen: Trosečníci (v) – 1928.

Divadlo Dada

K. Schwitters: Stín (Umělecká beseda; v); J. Cocteau Svatebčané na Eiffelce (Dvorana Umělecké besedy; v) – 1927.

Moderní studio

W. Shakespeare, Romeo a Julie (v), Y. Kakashi: Hra o Asagao (v) – 1929.

Uranie

R. Thákur: Šakuntala (v), F. Beaumont, J. Fletcher: Láska krvácí (r, v) – 1930.

Zemské divadlo v Brně

M. Pagnol: Malajský šíp (divadlo Na hradbách; v), W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic (divadlo Na hradbách; v), V. Werner: Právo na hřích (Divadlo na Veveří; v) – 1931; M. Pagnol: Fanny (Malajský šíp II) (divadlo Na hradbách; v), V. Vančura: Alchymista (Divadlo Na hradbách; v) – 1932; H. Ibsen: Císař a Galilejský (divadlo Na hradbách; v) – 1933.

Národní divadlo

P. C. de la Barca: Schovávaná na schodech (Stavovské divadlo; v) – 1931; Mozart ve Stavovském divadle (W. A. Mozart: Divadelní ředitel + Symfonie č. 38 D dur "Pražská", KV 504 + Maličkosti; v) – 1937; J. B. Priestley: Přišli k městu (Stavovské divadlo; v) – 1945; G. Verdi: Aida (v) – 1948.

Režie

Zemské divadlo v Brně

V. Vančura: Alchymista (Divadlo Na hradbách) – 1932.

Teatralia

V dramatický večer pražské konservatoře, Lidové noviny 8. 4. 1925; Zkušební sezóna v Praze, tamtéž 12. 5. 1925; Wolker a Burianův Voiceband, tamtéž 4. 7. 1925; Máchův Máj a voiceband. E. F. Burian, tamtéž 17. 5. 1929; Počátky divadelní kritiky, tamtéž 7. 1. 1930; Mira Holzbachová, tamtéž 23. 3. 1930;  Nezávislá scéna, tamtéž 6. 10. 1931; Několik poznámek k provedení Vančurova "Alchymisty", Divadelní list 8, 1932, č. 7, s. 166–168;  Herec a mluva, Divadlo 1933, č. 19, s. 12–13; O dramatisaci Dostojevského, Lidové noviny 1. 2. 1934; Mladí a divadlo, Přítomnost 11, 1934, č. 12, s. 184–185; Výtvarnictví v SSSR, Praha 1936; Divadlo a censura, Lidové noviny 13. 2. 1937; Umění a kýč, Praha 1946; Střetnutí, Praha 1947; Národní umělec Jaroslav Kvapil mrtev, Lidové noviny 11. 1. 1950; Za národním umělcem Václavem Vydrou, Literární noviny 2, 1953, č. 15, s. 5; Jiří Mahen, Literární noviny 4, 1955, č. 38, s. 6; Hledání a zápasy, Praha 1958; Jindřich Wielgus, Praha 1958.

Prameny

Archiv NDB: fond Otakar Mrkvička, nečíslováno, scénické a kostýmní návrhy, fotografie, cedule.

Archiv ND: složky inscenací.

NMd: scénické a kostýmní návrhy.

MZMd: scénické a kostýmní návrhy, fotografie.

Literatura

P. Toman: Nový slovník československých výtvarných umělců II. díl L-Ž. Praha 1947, s. 161 ● nekrology: red, Lidové noviny 23. 11. 1957, A. Hoffmeister, Literární noviny 6, 1957, č. 48, s. 6; F Tröster, Divadelní noviny 1, 1957/1958, č. 3, s. 7 ● M. Caltová: Český jevištní konstruktivismus I–III, Acta scaenographica 9, 1968/69, č. 6–8, s. 93–103; E. Poche: Encyklopedie českého výtvarného umění, Praha 1975, s. 320; P. Klein: Ibsen a Brno: geneze. Zapomenutý Císař a Galilejský, in Ipse ipsa Ibsen: Sborník ibsenovských studií. Soběslav 2006, s. 104, 105, 114, 115; J. Fryš: Dvanáct osudů čtyř staletí: Ryba, Slavík, Bosáček, Mrkvička, Jelínek, Brokešová, Týrlová, Vepřek, Zástěra, Máša, Beneš, Hrabě, Příbram 2008, s. 92, 93; J. Pokorný: Parsifal: osudy jedné demokratické odbojové skupiny v letech 1938–1945 s poválečným dovětkem, Praha 2009, s. 188, 200; H. Rousová: Konec avantgardy?, Řevnice 2011, s. 327, 329; V. Poláček: Komedie dell’arte a české avantgardy, Časopis Národního muzea 2020, č. 1–2, s. 15–44; L. Petišková – A. Jochmanová: Osvobozené divadlo: na vlnách Devětsilu, Brno 2022, s. 236, 299, 302, 336, 341, 343.

NSČVU II, EČVU, NEČVU, DČVU IV, ČBS I, DČD IV, SČSVU

Vznik: 2024