Wachsman, Alois

Pocházel z umělecké rodiny, jeho prastrýc byl malíř Bedřich Wachsmann, strýc malíř prof. Bedřich Wachsmann ml., teta malířka Rosa Wachsmannová, bratranec herec Jiří Voskovec, neteř herečka Anna Pitašová a strýc Arnošt Procházka, zakladatel Moderní revue. Otec byl zubní lékař Alois Wachsman a matka Milada roz. Kratochvílová. Od 1909 W. navštěvoval gymnázium v Křemencově ulici, od sexty přestoupil na reálku Na Smetance v Ječné ulici, kde 1917 maturoval. Poté studoval architekturu na ČVUT u profesorů J. Fanty a A. Engela (1917–22). Byl jedním ze spoluzakladatelů Devětsilu (1920), 1921 vystavoval se Spolkem posluchačů architektury na ČVUT, o rok později se účastnil Jarní výstavy v Rudolfinu. Od 1923 byl členem SVU Mánes, t. r. se podílel na Jarní výstavě Nové skupiny. Pod vedením J. Gočára pokračoval ve studiu architektury na AVU (1925–28), během nějž podnikl studijní cestu do Paříže (1926). Po absolutoriu byl 1928–36 projektantem v Gočárově ateliéru, 1931 se vydal svým učitelem na další studijní cestu do Paříže. Participoval na členských výstavách SVU Mánes (1929–35). 1929 se oženil s Vlastou Skořepovou, o rok později se jim narodila dcera Jana. 1932 se podílel na výstavě Poesie. Od 1934 působil jako jevištní výtvarník Osvobozeného divadla. S Národním divadlem spolupracoval na scénických výpravách 1935–37. Mezitím se přestěhoval se do Dvora Králové (1936) a přijal práci výtvarného poradce pro tvorbu barevných kombinací při vzorkování látek v Sochorově textilní továrně. 1937 těžce onemocněl. 1940 navrhl nástěnné obrazy pro kapli sv. Jana Křtitele v chrámu sv. Víta v Praze a dva gobelíny pro budovu Strakovy akademie. 1942 vydal Kruh krásné literatury sbírku F. Halase Do usínání s W. knižními ilustracemi, t. r. byla uspořádána výstava jeho obrazů. Zemřel v nemocnici na tuberkulózní zánět mozkových blan.

W. byl hlavní profesí malíř. Jeho výtvarný rukopis byl vlastní i jeho scénické tvorbě. Již v prvotních malířských pracích Šachista či Kristus na kříži (oboje 1916) se projevil jeho osobitý expresionistický styl v kombinaci s tlumenou barevností, prolínání reality a fantazie s jistou dávkou poetismu. Byl ovlivněn jednoduchostí B. Kubišty, architektonickou čistotou V. Hofmana, velkými barevnými plochami P. Brueghela a ranou tvorbou P. Picassa. V námořnické tematice a kubizujícím tvarosloví je patrná inspirace malířem J. Čapkem (kresba Tanečnice, 1917, či linorytová obálka Podmořské hvězdy, 1922).

Přelomovými obrazy ve W. tvorbě byla Podobizna Josefa Friče a Čtenář Swedenborga (oboje 1919). V těchto malbách se odráží magický realismus v kombinaci s primitivismem. Postupně sílí výtvarníkova tendence k elementárnosti, plošnosti tvarů, zjednodušení forem a pevnému architektonickému kompozičnímu řádu, a to i ve scénické tvorbě.

1923–42 vytvořil řadu zátiší s předměty denní potřeby, zachycenými v nevýrazných barvách v celkově prostém malířském vyznění. Tato jednoduchost se odrážela v celé W. umělecké tvorbě, ve volbě předmětů, tvarů, kompozic i v samotných názvech obrazů.

Také v architektonických návrzích W. uplatňoval princip purismu a konstruktivismu, postupně přecházejíce k funkcionalismu. Podle jeho modelů byly realizovány Památník padlých za války 1914–18 v chrámu sv. Víta v Praze, Pomník Mistra Jana Husa v Praze (1927), Památník v Oseku (1927). Podílel se na návrzích továrních objektů, soukromých domů a vil. Věnoval se i užitému umění; navrhoval porcelán, skleněné vázy, kovové popelníky, urny a náhrobky.

Ve volné tvorbě se postupně přikláněl k surrealismu a lyrickému kubismu. Vrcholem jeho abstrakce je kresba Figura (1932), ve které postavu ztvárnil pouze jako jednoduchý čistý znak. V 2. pol. 30. let se obšírně zabýval prací na Oidipovském cyklu. Později se s hrdinou natolik ztotožnil, že v roli Oidipa zobrazoval sám sebe. Například v podobě malého chlapce v díle Oidipus (1934). Autostylizace je patrná i v obrazech biblických námětů, namaloval se například jako postavu stojící nejblíže Kristu v Snímání z kříže (1940) či jako mladíka v pozadí sledujícího tři kříže v obrazu Golgota I. (1942).

První scénický návrh vytvořil W. společně s B. Feuersteinem, který ho přizval ke spolupráci na inscenaci Osvobozeného divadla Kat a blázen (1934). Výpravu pojal jednoduše, spíše v realistickém stylu. Scénu tvořila v zadním prospektu závěsná drapérii doplněná o malované kulisy v podobě kaktusů a částí města. Po jevišti volně rozmístěné rekvizity jako svícny, sudy či bedny odkazovaly stejně jako kostýmy (haleny, košile, zdobné vestičky a sombrera) k prostředí Mexika. V obdobně prostém stylu s výraznou barevností kostýmů se nesla i další W. spolupráce s Feuersteinem na výpravě silvestrovského pásma Vždy s úsměvem (1935).

Propojením W. malířské a divadelní činnosti byla surrealisticky laděná opona vytvořená 1936 pro Burianovo D 37 u příležitosti večera poezie F. Gellnera. Vyobrazení republikánští vojáci a válečná rozevlátá krajina byli reakcí na španělskou občanskou válku.

Na divadlo W. nahlížel jako na svobodný prostor, kterému se snažil vtisknout charakteristickou dynamiku. Scénu vnímal jako konstrukci forem a komponoval ji se stejnou pozorností a pečlivostí jako své obrazy. Jeho scénické návrhy jsou proto autonomními výtvarnými díly. V některých jsou explicitně přítomny prvky a motivy jeho malířského stylu: opuštěná skála v yberlandském lese navržená pro inscenaci Těžká Barbora (1937) má analogii v obrazech Pasáček (1931) či Hannibal ante portas (1935). Podobně tajuplné kameny a skály se objevují i v návrhu pro inscenaci Shakespearova Prospera [Bouře] (1937). Stejně jako v obraze Odysseus a paní Bovary (1940) je vyobrazena dívka vykukující z balkónu malované kulisy domu v inscenaci Veta za vetu (1935).

Stylově výrazná a přelomová byla W. scénografie k inscenaci Těžká Barbora (1937), vycházející z inspirace obrazy P. Breughela, a to svou lidovostí, středověkým, vlámským, karnevalovým ražením, ale i barevností domů a scénických objektů jako sýr, prádelní šňůra, sklenice vína či koště. Dochovaly se až surrealisticky hravě laděné návrhy pro realizaci scény, která však byla oproti nim realizována střídměji a realističtěji. Důraz byl položen na funkčnost a dynamičnost v podobě zjednodušeného architektonického uspořádání. Základ konstruktivistické hrací plochy tvořily dva stabilní scénické objekty připomínající fragmenty budov. Na levé straně byla umístěna rustikální zeď s výklenkem (oknem), napravo zeď se schody vedoucími nahoru na lávku, která oba objekty spojovala. Zdi představující obydlí prostého lidu byly transformovány překrytím drapérií, dveřmi či slaměnými přepážkami.

Na scéně se nacházely surreálně zvětšené předměty jako třeba koště, karafy či džbány s vínem a červené bochníky sýru „Eidam“ odkazující ke stejně nazvanému městu, v němž se děj odehrával. Motiv sýra byl rozpracován i do znaku na malovaném závěsu umístěném v zadním prospektu scény. Právě závěsy a malované opony tvořily charakteristický výrazový prvek W. scénografií a zdůrazňovaly jejich malířský charakter. Nalezneme je v inscenacích Kat a blázen (1934), Veta za vetu (1935) či Lazebník sevillský (1936).

Z výpravy Těžké Barbory vycházela i většina W. jevištních prací pro Národní divadlo. Charakterizovaly je výtvarně stylizované solitérní objekty v podobě staveb, v originálních prostorových kompozicích. Portálové konstrukce a dva stavební objekty umístěné po levé a pravé straně v inscenaci Shakespearovy hry Veta za vetu (1935), prkennou střechou propojené stavení na jevišti Calderónova díla Sudí zalamejský (1935), figurální budova a schodiště v hracím prostoru Rossiniho Lazebníka sevillského (1936) či část pokoje a schodiště ve scénickém řešení Schillerových Úkladů a lásky (1937).

Ve většině výprav W. pracoval s hyperbolizovanými scénickými předměty. Samostatné, torzovité objekty byly rozmístěny ve snové výpravě Večera Karla Hynka Máchy (1936), které dominovalo zvětšené tělo harfy. V surrealisticky laděném návrhu k Schillerově hře Úklady a láska (1937) se objevily monumentální části sloupů, velké svícny, zvětšená replika violoncella a drapérie v podobě notové partitury, a to v kombinaci s obyčejnými předměty běžné velikosti, jako byly židle a stojany na noty. W. tak akcentoval opulentnost a monumentalitu šlechtického dvora a tematizoval sociální propast mezi měšťanstvem a nobilitou.

W. respektoval kontext a atmosféru každé inscenace, pokoušel se evokovat klasicistní, středověké či romantické prostředí s použitím výrazových prostředků moderního umění. Kubisticko-primitivistická stylizace s prvky neoklasicismu, abstrakce a surrealismu dominovala celé jeho umělecké tvorbě. Vyznačovala se též jednoduchou kompozicí, výtvarnou básnivostí, všedností, prostotou a osobitým realismem.

Výpravy

(rsp. scény; kde i kostýmy, uvádíme „i k.“)

Osvobozené divadlo

V + W: Kat a blázen, i k., společně s B. Feuersteinem – 1934; V + W: Vždy s úsměvem, i k. společně s B. Feuersteinem, V + W: Panoptikum, i k., společně s B. Feuersteinem – 1935; V + W: Těžká Barbora, i k. – 1937.

Malé Osvobozené divadlo

K. Steklý: Alibaba a 39 loupežníků, i k. – 1936.

Národní divadlo

P. Raynal: Marna (Vítězná cesta), G. Daviot: Richard z Bordeaux, W. Shakespeare: Veta za vetu, E. Synek: Noční služba, P. Calderón de la Barca: Sudí zalamejský, J. J. Bernard: Dům u silnice, A. P. Antoine: Píseň Asie – 1935; G. Rossini: Lazebník sevillský, K. H. Mácha: Večer Karla Hynka Máchy, G. B. Shaw: Svatá Jana – 1936; H. Krog: Na výsluní, F. Schiller: Úklady a láska, W. Shakespeare: Prospero (Bouře) – 1937.

Prameny

Archiv ND Praha: scénické a kostýmní návrhy, fotografie.

NMd: scénické a kostýmní návrhy, fotografie.

Literatura

H. Jelínek: Repertoir, Lumír 61, 1935, s. 285–289; H. Jelínek: Repertoir, Lumír 62, 1936, s. 124–130; A. Wachsman: A. W. 1898–1942, Praha 1947; J. Tomeš: A. W., Praha 1959;  J. Pečírka: A. W., Praha 1963; J. Träger: Cestou k divadelnímu umění pro děti a mládež, Acta scaenographica 6, 1966, č. 9, s. 165–167; M. Mrázová Schusterová: A. W., Praha 1970; V. Effenberger: Osvobozené divadlo, Praha 1974; V. Ptáčková: Česká divadelní scénografie XX. století, Praha 1982, s. 72, 73, 75, 160, 319; V. Tetiva: České zátiší 20. století, Hluboká nad Vltavou 1988; J. Jaskmanický: A. W. (1898–1942) kresby a akvarely, Praha 1995; M. Šeba: A. W., Praha 1999; R. Michalová: A.W., Praha 2003; A. Borovičková: Voskovec & Wachsmanni, Praha 2005; E. Skokanová: Alois Wachsman v Domě U Jonáše, Hradecké noviny 14, 2005, č. 14, s. 10; R. Michalová: A. W. (1898–1942). Malířská vášeň pro hazardní hru, Karlovy Vary 2017; E. Šlaisová: Between Brueghel, Surrealism and New Realism: Wachsman’s Stage Design for Heavy Barbara, Theatralia 25, 2022, č. 1, s. 109–136.

DEDS, DČD IV, NEČVU

Vznik: 2023