Pucholt, Vladimír

Narodil se ve válečných letech v Protektorátu Čechy a Morava. Jeho otec byl advokátem a po komunistickém převratu v únoru 1948 odmítl být právníkem v bezprávním státě. 1952 stál P. poprvé před filmovou kamerou a stal se obsazovaným dětským filmovým hercem. 1959 dokončil gymnázium, ale z kádrových důvodů nedostal doporučení ke studiu na jiné vysoké škole, než byla DAMU. Na prvních přijímacích zkouškách (v roli Prvního asistenta v Čapkově Bílé nemoci) neuspěl a v Tesle Karlín se pak vyučil spojovacím mechanikem. 1961 jej na přijímací zkoušky na DAMU připravoval L. Pešek a P. byl přijat na obor herectví, který absolvoval 1965. 1963 natočil s M. Formanem Černého Petra, 1964 s L. Rychmanem Starce na chmelu a 1965 s M. Formanem Lásky jedné plavovlásky: rolemi v těchto dodnes připomínaných filmech se stal výrazným představitelem nastupující generace Nové vlny. Od 1965 byl členem začínajícího Činoherního klubu, kde pracoval s režiséry J. Krejčíkem (Pension pro svobodné pány), J. Kačerem (Spravedliví, Revizor) a dramatikem a režisérem L. Smočkem (Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho). 1967 natočil s J. Krejčíkem filmovou komedii Svatba jako řemen a definitivně se rozhodl pro odchod z nesvobodné Československé socialistické republiky do Velké Británie, aby mohl vystudovat – pro něj v rodné zemi zapovězenou – medicínu. 1968 byl přijat na Lékařskou fakultu na univerzitě v Sheffieldu (promoval 1974). 1970 natočil v Německu s P. Lilienthalem film Malatesta a získal Německou filmovou cenu za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli. 1980 dokončil specializaci v dětském lékařství a 1981-1982 působil na neonatologickém oddělení Hospital for Sick Children v Torontu, kam se s manželkou Rosemary, dcerou a synem přestěhovali. 1984 získal kanadskou nostrifikaci v dětském lékařství a věnoval se soukromé lékařské praxi. 1999 natočil v České republice s V. Jasným film Návrat ztraceného ráje, 2011 se u příležitosti 75. narozenin J. Kačera se podílel na scénickém čtení hry P. Landovského Hodinový hoteliér a 2018 na scénickém čtení Smočkova Podivného odpoledne dr. Zvonka Burkeho.

2020 obdržel audiovizuální cenu Trilobit 2020 za celoživotní tvorbu a Cenu Vladislava Vančury (FITES), 2023 Cenu Ministerstva kultury ČR za přínos v oblasti kinematografie a audiovize: za osobitý způsob herecké práce ve filmu, s přihlédnutím k divadelním rolím a za morální občanský postoj.

Ve filmových rolích v Černém Petru, Starcích na chmelu, v Láskách jedné plavovlásky a Svatbě jako řemen, často po boku neherců, P. fascinuje schopností bezprostřední improvizace a spontánní hry. Představoval typ samorostlého mladého muže, jelimánka či jelimana, jejichž naivní půvab spočíval v jeho osobní vnitřní čistotě. Svým uměním inteligentní herecké charakterizace tvořil živé postavy, jež filmům a inscenacím, na nichž se podílel, dodávaly smysl i kritický přesah. Štíhlý mladý muž s chlapeckou tváří, překvapenýma a tázavýma jasně modrýma očima, velmi uvolněnou obličejovou mimikou i tělesnou gestikou, mírně zastřeným hlasem a pečlivou a temperamentní dikcí, s níž slova naplňoval přesnými významy, na široké škále od jímavé jemnosti přes zaskočené zajíkaní až k obhroublé troufalosti a vulgaritě. P. jevištní existence přitahovala herecké kolegy a diváky i na pohled zřetelnou touhou po pravdivosti a zvídavém hledání možností, jak sám sebou vyjádřit a ztělesnit to, co je na člověku komické a směšné a zároveň smutné i tragicky závažné (právě i v tehdejších okolnostech komunistických tlaků na jednotlivce a společenský život).

P. byl oblíbeným hercem režiséra J. Krejčíka, s nímž jako svoji první roli v Činoherním klubu – po boku J. Abrháma a J. Jiráskové a při přípravách na filmové natáčení O´Caseyho předlohy – nazkoušel komickou postavu Halibuda v Pensionu pro svobodné pány: v něm se stával bezděčným spoluaktérem ztřeštěné historie, který nebyl schopen orientovat se v pravém stavu věcí.

V ansámblové inscenaci Camusových Spravedlivých v režii J. Kačera hrál revolucionáře Alexeje Vojnova, jenž se odmítl podílet na atentátu na velkovévodu v okamžiku, kdy zjistil, že by jím ohrozil i dětské životy. Způsob, jakým tato fakta sděloval z jeviště, zasahoval přítomné opravdovostí svého citu a prožitku – a jejich humanistickým apelem.

1966 P. vytvořil prvního dr. Burkeho v inscenaci Ladislava Smočka Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho. S divokou radostí ze hry tu ve svých tři a dvaceti letech stvořil ve výrazné stylizaci (jen s nepatrným maskováním – knírkem, hustým obočím a kulatými brýlemi) postavu senilního, staromódně ušlechtilého starce, jenž se z obavy, že přijde o svůj podnájem, stal náhle nebezpečným pro lidi kolem sebe. Po skromném nástupu se starý patetický pozér rozohnil tak, že metal kotrmelce, a jeho výraz se přitom, jak mu pod rukama přibývalo (domnělých) mrtvol, proměňoval od rétorického bombastu k dráždivé sebelítosti a tragickému zoufalství.

1967 v inscenaci Gogolova Revizora v režii J. Kačera hrál P. Chlestakova pouze čtyřikrát (před odchodem do Velké Británie), přesto se silným vyzněním: na počátku jím byl dokonale průhledný, primitivní jelimánek, který jen předstíral důstojnost. Teprve později pochopil situaci, v níž se ocitl, a začal z ní těžit. Až nepravá skutečnost ho přivedla k vlastnímu autentickému projevu, a dokonce poodkryla i jeho nebezpečnou tvář, která právě zakusila, jak jí chutná moc nad jinými lidmi.

V intenzivním prolínání P. herecké tvorby v prostoru „malého“ divadla a před filmovou kamerou se potkávaly a vzájemně ovlivňovaly postupy obou uměleckých druhů: diváci je mohli vnímat ve výrazně tvarovaných postavách a v důrazu na jejich autentickou existenci, jejíž nuance byly spatřitelné i v drobných detailech. Pro české divadelní a filmové umění znamenají P. do hloubky domyšlené a živé groteskní postavy z let 1963-1967 stálou tvůrčí inspiraci i zdroj poznání.

Role

Divadlo československé armády

Feďa (M. Šatrov: Synkopy pro orchestr) – 1962.

Činoherní klub

Halibud (S. O´Casey: Pension pro svobodné pány), Alexej Vojnov (A. Camus: Spravedliví) – 1965; Burke (L. Smoček: Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho) – 1966; Chlestakov (N. V. Gogol: Revizor) – 1967.

Scénická čtení

Galerie Kodl

? (P. Landovský: Hodinový hoteliér) – 2011.

Malostranská beseda

Burke (L. Smoček: Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho) – 2018.

Zvukové a audiovizuální záznamy díla

Videozáznam scénického čtení Ladislav Smoček: Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho (Malostranská beseda, 2018), (online, cit 28.12.2023) URL: https://www.idnes.cz/kultura/divadlo/podivne-odpoledne-dr-zvonka-burkeho-pucholt-zaznam.A180511_165350_divadlo_ts

Televizní a filmový dokument

Tři životy Vladimíra Pucholta (ČT 1995), Úsměvy Vladimíra Pucholta (ČT 1996), Hovory s Vladimírem Pucholtem (ČT 1997), Tváře českého filmu / Český filmový humor, Tragikomedie, Muzikál (ČT 1998), Film o filmu: Návrat ztraceného ráje (ČT 1999), Na plovárně s Vladimírem Pucholtem (ČT 1999), Zblízka – Činoherní klub Praha (ČT 2000), Tváře českého filmu / Češi ve světě (ČT 2002), Hoteliér (2013), Magický Činoherní klub (ČT 2015), Můj Vladimír Pucholt (2015).

Rozhlas

Vladimír Pucholt: Hudba, kterou mám rád (ČRo 1965), Host Lucie Výborné – Vladimír Pucholt (ČRo 2020), Legendy Činoherního klubu očima Jana Kačera: Přišel na jeviště a změnil se v giganta. Vladimír Pucholt očima Jana Kačera (ČRo 2021), (online, cit 10.11.2023) URL: vltava.rozhlas.cz/umelecke-i-zivotni-role-peti-hercu-jan-kacer-vzpomina-v-dalsim-pokracovani-cyklu-8415533/3.

Prameny

DÚdok: soupisy rolí, výstřižky.

Archiv Činoherního klubu / od 1. 1. 2024 součást sbírky Divadelního oddělení Národního muzea (fotografie, výstřižky, programy).

Literatura

ref. Pension pro svobodné pány: P. Grym: Dvakrát o starostech se ženami, Lidová demokracie 2. 7. 1965; S. Machonin: Veselohra na spadnutí, Divadlo 16, 1965, č. 7, s. 78-80, (št): Penzión pro svobodné pány, Večerní Praha 22. 6. 1965 • ref. Spravedliví: (pat): Camus v Činoherním klubu, Divadlo 17, 1966, č. 2, s. 78-80 • ref. Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho: H. Braun: Böhmische Dörfer, Süddeutsche Zeitung 12. 5. 1966; J. Černý: Dvojprogram Činoherního klubu, Lidová demokracie 12. 3. 1966; P. Duhan: Divadlo s veľkým D, Lud /Bratislava/ 13. 7. 1966; B. Eklund: Groteska tjecker spelar på Studion, Göteborgs-tidningen 9. 4. 1967; C. Mannheimer: Lysande tjeckiskt gästspel, Arbetet 10. 4. 1967; (mp): Hořký smích, Svobodné slovo 12. 3. 1966, G. O´Eriksson: Lysande tjeckiskt gästspel, Dagens Nyheter 5. 4. 1967; J. Opavský: Smích Činoherního klubu, Rudé právo 28. 3. 1966; K. Tynan: At the Actors´Club..., The New Yorker 1. 4. 1967; (zd): Dvě aktovky L. Smočka, Mladá fronta 18. 3. 1967 • ref. Revizor: J. Císař: Gogolův Revizor v Činoherním klubu, Zrcadlo kultury, Čs. rozhlas 2. 6. 1967; J. Císař: Chvála nedokonalosti, Plamen 9 , 1967, č. 11, s. 150-151; J. Černý: Gogolův Revizor v Činoherním klubu, Lidová demokracie 26. 5. 1967; Z. Roubíček: Novátorský Revizor, Mladá fronta 31. 5. 1967; B. Štěpánek: Revizor v selském převleku, Večerní Praha 26. 5. 1967 • V. Königsmark: Doktor Zvonek Burke a jeho comebacky, Svět a divadlo 2, 1991, č. 2, s. 44-51 • I. Huberová: Případ Pucholt, Ahoj 24, 1992, č. 42, s. 7; I. Huberová: Ještě k případu Pucholt, Ahoj 24, 1993, č. 1, s. 7; (mt): Léčba smíchem MUDr. Vladimíra Pucholta, Týdeník televize, 1994, č. 39, s. 43; V. Pucholt: Všechno dobře dopadne, Týdeník televize, 1996, č. 21, s. 58-59; M. Slunečko: Dlouhá cesta za snem, Mladá fronta Dnes (magazín) 21. 3. 1996; J. Lederer: Horníček by chtěl vidět Vladimíra Pucholta v roli svého syna. Představitel Filipa ze Starců na chmelu pokřtil v Praze videokazetu, Zemské noviny 30. 9. 1997; V. Pucholt – M. Spáčilová: Lékař Vladimír Pucholt na herectví jen vzpomíná, Mladá fronta Dnes 30. 9. 1997; V. Pucholt – J. Lederer: Můj útěk do Velké Británie, Zemské noviny 4. 10. 1997; J. Houdek: Jen tak se trochu poprat se životem, Týdeník televize, 1997, č. 44, s. 64-65; M. Bičíková: Vladimír Pucholt. Legenda, Cinema, 1998, č. 2, s. 86-89; J. P. Kříž: Pucholt v Praze, Právo (magazín) 23. 5. 1998; M. Horníček – J. Hůla: Anděl mezi námi! Vzpomínání Miroslava Horníčka, Týdeník Rozhlas 10, 2000, č. 22, s. 7; V. Pucholt – T. Baldýnský: 8 000 000 hadrů na holi, Reflex 11, 1999, č. 21, s. 56-57; J. Krejčík – J. Kolář: Vidět zjitřeně. O to jde!, Divadelní noviny 13, 2004, č. 22, s. 1-8; J. Cieslar: Deset hereckých střepin: Činoherní klub a český film šedesátých let. (S dovětkem o filmovém a jevištním monologu), Disk 4, září 2005, č. 13, s. 53-77; J. Kačer – V. Bednářová: Ruské frňáky nesnáším, Reflex 17, 2006, č. 41, s. 22-24; P. Tausig: Zdravotník Vladimír Pucholt, TV Magazín 16, 2006, č. 47, s. 21; V. Pucholt: Jak jsem přizabil Svatavu, Divadelní noviny 19, 2010, č. 6, s. 9; J. Hanušková: Vladimír Pucholt se na jeden večer vrátil na jeviště, Právo 7. 10. 2011; V. Pucholt – A. Lukeš: Utajená pánská jízda, Literární noviny 22, 2011, č. 41, s. 1, 11; ČTK: Během pěti let se zapsal do dějin českého filmu. Vladimír Pucholt jako zdánlivě obyčejný kluk s poetickou duší a bezelstnou přirozeností, Pražský deník 3. 1. 2013; M. Dvořák: Vladimír Pucholt a Jan Kačer besedovali na půdě univerzity, Českobudějovický deník 9. 4. 2018; J. Kačer: Byl u nás Vladimír Pucholt, Literární noviny, květen 2018, č. 5; Trilobit pro kanadského lékaře a českého herce, Divadelní noviny 29, 2020, č. 3, s. 3; V. Pucholt – I. Jirků: Jen běžte, Pucholte, běžte!, E60, 7. 2. 2020; Š. Švábová: Umělecké i životní role pěti herců. Jan Kačer vzpomíná v dalším pokračování cyklu Legendy Činoherního klubu, Český rozhlas 5. 2. 2021; (redakce): Státní ceny a Ceny Ministerstva kultury pro rok 2023, Scena.cz 23. 10. 2023, (online, cit 10.11.2023), URL: scena.cz/index.php?d=1&o=4&c=44715&r=1 • J. Škvorecký: Všichni ti bystří mladí muži a ženy: Osobní historie českého filmu, Praha 1991; Just, V. – kolektiv: Česká divadelní kultura 1945-1989 v datech a souvislostech, Praha 1995; J. Vostrý: Petr Čepek / Talent a osud, Praha 1996; J. Vostrý: Činoherní klub 1965-1972 / Dramaturgie v praxi, Praha 1996; J. Vostrý: O hercích a herectví / Osobnost a umění, Praha 1998, s. 64-67, druhé, rozšířené vydání, Praha 2014, s. 70-74; Činoherní klub 1965-2005, Praha 2006; J. Hyvnar: O českém dramatickém herectví 20. století, Praha 2008; C. John – Š. Svačina: O duši medika / Jak vzniká lékař, Praha 2011, s. 151-154.

ČHF III-IV, Fikejz Film II

Vznik: 2023