Preková, Jana

Narodila se do rodiny s kulturním zázemím. Otec, inženýr-architekt, se specializoval zejména na instalace soch (např. A. Matasové) do budov a veřejných prostorů, matka nesměla z politických důvodů studovat, ale zajímala se o výtvarné umění. Po studiu na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze na Žižkově (1971 – 1975, obor Interiér a konstrukce nábytku) se P. neúspěšně pokusila o zkoušky na AVU a VŠUP. Pracovala krátkou dobu jako garderobiérka v Divadle Na zábradlí, též jako projektantka interiéru v podniku Kancelářské stroje (1979 – 1977), vzdělání si doplňovala v knihovnách zahraničních ambasád, kde se seznámila s uměním happeningu a performance.  Posléze vystudovala scénografii na pražské DAMU (1977 - 1983), kde byli jejími profesory mj. J. Dušek a I. Greifová. P. nebyla nikdy ve stálém angažmá. Pracuje pro divadla různého zaměření v různých částech republiky, většinou s tvůrci se spřízněným uměleckým názorem. Scénografii jako „řemeslo“ provozovala jen na počátku své tvůrčí dráhy (první polovina 80. let dvacátého století). Tehdy jako mnoho jiných žen, které vystudovaly scénografii, plnila úlohu kostýmní výtvarnice v oblastních divadlech (např. Krušnohorské divadlo Teplice, Divadlo Vítězného února Hradec Králové, Divadlo V. Nezvala Karlovy Vary, Divadlo pracujících Gottwaldov). Zároveň však spolupracovala se studiovými divadly, které byly jejímu pojetí scénického umění bližší: Divadlo v Řeznické a zejména generační Divadlo Na okraji, kde na příklad navrhla kostýmy pro Goethova Fausta v režii Z. Potužila. Poslední její scénografií zde byla roku 1984 inscenace Cesty – společný projekt DNO, Divadla Na provázku, Hadivadla a Studia Ypsilon (výprava spolu s jinými scénografy).

Svého manžela T. Rullera, performativního umělce a konceptuálního výtvarníka, následovala do Brna, kde byla pro ni důležitá spolupráce s Divadlem Na provázku (od 1986 doposud), jmenovitě s režisérkou E. Tálskou (Božská komedie, Antigona), z jejíž iniciativy se podílela na činnosti workshopů Studia dům při DNP. Jako kostýmní výtvarnice participovala na inscenacích Ochotnického kroužku Brno, kde se setkala s poetikou režiséra J. A. Pitínského, s ním se po sametové revoluci podílela na dalších inscenacích DNP (Hordubal) a rovněž brněnského HaDivadla, kde též navrhovala v devadesátých letech pro A. Goldflama (Lidská tragikomedie) a další režiséry. Od roku 1987 též spolupracuje s pražským Národním divadlem, kde byl jejím hlavním režisérským partnerem kromě Pitínského (Bloudění, Maryša, Markéta Lazarová, Babička) J. Nebeský (Rukojmí, Úklady a láska, Don Juan, Král Lear). S tímto režisérem tvoří dlouholetý (od dob studií na DAMU) tvůrčí tandem, vytvořila s ním inscenace v Divadle Komedie (MDP, posléze Pražské komorní divadlo), Divadle Na zábradlí, Divadle v Dlouhé, Divadle pod Palmovkou a jinde. Od roku 2006 též úzce spolupracuje s režisérem a dramatikem M. Bambuškem (Sdružení Mezery, MeetFactory, Národní divadlo, HaDivadlo). Podílela se též na inscenacích režisérů M. Dočekala, M. Krobota, V. Dočolomanského, V. Herajtové, V. Čermákové aj. S režisérkou N. Brettschneiderovou pracovala ve vídeňském Divadle Brett (P. Picasso: Čtyři malá děvčátka, ad.).

V souladu se svými zájmy a uměleckým mezioborovým zaměřením pojímá P. řešení scény jako prostorovou situaci – instalaci, která je připravena jako kompozice průsečíků zjevných i utajených vztahů pro řešení – vnímání herců i diváků. V první výrazné inscenace v DISKu – Gončarovově Strži v režii J. Nebeského (1981) byla P. ještě do jisté míry ovlivněna akční scénografií v duchu svého profesora J. Duška: abstraktní bílý lichoběžník tří stěn rozvírajících se k divákovi, opatřených horizontálními pásy latěk, sloužících jako opěrné „schody“ pro herce, byl neutrálním (barevně i tvarově) „hřištěm“, připraveným pro fyzicky exponovanou akci. Čistotu stylu však „postmoderně“ narušovala plošná kulisová maketa horských štítů miniaturních rozměrů, umístěná ve dveřním průhledu stěny na horizontu. V Divadle Komedie (do 2002 součást MDP, poté scéna Pražského komorního divadla) ve spolupráci s J. Nebeským zaopatřovala P. scénograficky tzv. Komoru: intimní jeviště, které vzniklo rozdělením skutečného architektonického (původního) jeviště na hrací plochu a část pro diváky (hlediště). Několik inscenací se hrálo v bílém „pokojíčku“ – tři stěny, strop, parketová podlaha - , jehož strohost byla narušena decentním členěním stěn a podlahy (využití propadel) a kulovým svítidlem visícím ze stropu, těmito detaily se též jednotlivé inscenace od sebe lišily. Zásadní význam pro toto období měla inscenace Beckettovy aktovky Konec hry (1996). Postavy na konci světa, na konci života, na konci svých možností, v symbolické čekárně na prahu věčné nicotnosti a zároveň v prozaicky vybydleném konkrétním pokoji, stále znovu a znovu potřísňovaném bílou barvou. Tentýž, jen o něco málo obměněný prostor pak byl útočištěm pro hru Terezka L. Lagronové jako konkrétní klášterní cela (či jiný prostor v ženském klášteře) i pokojíček duše, který je tak těžké udržet čistý. Torza zdi z šedých cihel (tvárnic), jejichž snadná manipulovatelnost umožňovala útvary lehce obměňovat, vytvářely vizuál inscenací Miriam (2005) a Kabaret Ivan Blatný (2007). V prvním případě prostředí (environment) představovalo hřbitov, v druhém zeď blázince, kde trávil poslední roky života básník Blatný. Oproti akční scénografii herec nevytvářel scénu svou akcí z ponejvíce neutrálních segmentů, ale mohl manipulovat s již daným, příznakovým prostředím: byl schopen ho dotvářet, narušovat, „špinit“; mohl se vůči němu chovat aktivně, ale nevyhnul se jeho determinaci. – Scénické instalace P. se tedy skládají z vyrobených neutrálních objektů bez paměti a z opotřebovaných předmětů s pamětí.

Dalším principem, jímž scénografie P. navazuje na moderní výtvarné umění 20. a 21. století, je používání (vedle objektů vyrobených v dílnách) nalezených předmětů; to se týká jak scénografických fragmentů a rekvizit, tak součástí kostýmů. Takovýto předmět z osobního či divadelního fundusu někdy putuje několika inscenacemi, nikoliv jako „z nouze ctnost“, ale jako významový fetiš: dětské stoličky v inscenacích Solingen, 2004, Kabaret Ivan Blatný, 2007; šikmý prosklený stůl z inscenací Je SuiS, 2001, Arnie má problém, 2008, Pan Pros, 2019). U některých zmíněných inscenací s opakovaně použitým předmětem je autorem scény jiný výtvarník (často J. Štěpánek), což však neznačí uměleckou krádež, snad ani výpůjčku, ale spíše existenci motivů vyjádřených předměty v okruhu, v němž se P. se svou tvorbou pohybuje. Týmovost je též jedním z hlavních příznaků jejího působení, a to nejen ve smyslu profesní spolupráce, ale též názorové sounáležitosti. Proto též ve scénografických řešeních, pod nimiž jsou podepsány i jiné osoby (režisér J. Nebeský, scénografka, Z. Krejzková) nemá smysl identifikovat stopy jednotlivých účastí.

P. inklinuje spíše k „chudému“ divadlu, které příliš nevyužívá vymoženosti divadelní techniky. Poměrně často však participuje na scénografii, v jejímž rámci je využívána projekce a v poslední době i videoinstalace jako komponent instalačního environmentu či jako součást grafické koláže, a to jak na menších jevištích (Divadlo Komedie – Marta (MAL D´ OR), 2000), tak na velkých scénách, zejména v ND v Praze (Král Lear, 2011). V inscenaci mikrotonální  opery A. Háby Nová země (ND, 2014) běžel text spolu s obrazovou animací během předehry jako tok dokumentárních informací. Na kubusy v Büchnerově Woyzeckovi (2019) v režii M. Bambuška byly promítány mimo jiné abstraktní expresionisticky laděné vzorce či struktury. V Ibsenově Hedě Gablerové (2016) měla projekce ve stylu komiksu hodnotu tragické tečky (střely).

Od poloviny prvního desetiletí dvacátého prvního století se P. podílí (spolu s dramatikem režisérem M. Bambuškem a s výtvarníky T. Sorelem, tzn. T. Bambuškem nebo Z. Bambušek Krejzkovou) na projektech blízkých site specific, které však na rozdíl od čistých projevů tohoto žánru přes těsné, zejména vizuální spojení s autentickým prostředím (nákladové nádraží, bunkr protiletecké obrany, bývalá papírna) upřednostňují na něm nezávislá témata (realizovaná dokonce i dramatickou formou), která jsou prostředím podporována, umocňována, ale přímo z něho nevyrůstají. P. s dalšími participujícími tvůrci připravuje různá místa-zastavení v nedivadelním, ponejvíce zchátralém prostoru, doplněním různých předmětů, které mají blízko k herci, někdy tvoří i část jeho kostýmu (větvičky, igelit, lesklá třpytivá fólie) a mění svou tvářnost sporým svícením; upravuje zákoutí nikoliv „zkrášlováním“, ale naopak podpořením syrovosti a bezútěšnosti genia loci; přesto zde může vzniknout i záblesk poezie.

Ve spolupráci s J. Nebeským vytváří P. scény, které v náznaku a velmi volně zobrazují konkrétní prostředí, mají však symbolický i emocionálně obrazivý dopad. Nezřídka se objevuje motiv vody a potřeby očisty: plavecký bazén se skokanským můstkem, který však může být i částí hradu nebo prostou abstraktní konstrukcí v Králi Learovi (2011), dřez v kuchyňské lince a sprchový kout v Ibsenově Eyolfkovi (2013), často používaná umyvadla v mužské části příbytku i v Hedině izolaci oddělné od „normálního“ mužského světa plexisklem v Ibsenově Hedě Gablerové (2016), kde celkové řešení prostoru vzbuzovalo dojem snahy vytvořit antiseptické prostředí, v němž nesmějí přijít do styku dva diametrálně odlišné živočišné druhy. Další inscenace z ibsenovské série Nora (2016) neobsahovala sice vodní živel, ale péče o tělo zde byla zastoupena Torvaldovou posilovnou a v estetizované podobě štíhlou věží - výkladní skříní, plnou elegantních Nořiných střevíců, která byla zároveň Jákobovým žebříkem do neznáma.

Téměř od počátku se v kostýmní tvorbě P. objevují dva aspekty: grotesknost, někdy panoptikálně vyhrocená (Lidská tragikomedie, 1991) a ozvláštněný asketismus (Božská komedie, 1986; Barbaři, 1986), občas se stopami utrpěného násilí a destrukce (Bloudění, 1998; Kanibalové, 2003) nebo spoutanosti či ujařmení (Hamlet, 1994; Hamlet part 2, 1997; Konec hry, 1996). „Zašpinění“ herce včetně hlavy a tváře blátivou hmotou, spojuje postavu se scénou, která bývá též často potřísněna (Konec hry, 1996; Kabaret Ivan Blatný, 1997; Historický monolog, 2010 ad.). Toto téměř iniciační poznamenání bývá součástí režijní koncepce a je těžko rozpoznatelné, kde končí vklad režiséra a kde začíná přínos výtvarnice. I když jsou kostýmy P. většinou nápadné a někdy působí jako samostatné umělecké kreace, jsou tvořeny zcela v intencích režijní koncepce, alespoň pokud scénografka pracuje se silnou režisérskou osobností. Také v případě inscenací, kde není jmenovitě autorkou scény, vytváří P. kostým jako součást scénického prostředí. Kostýmy P. sice bývají formálně výraznější než scéna, nepotlačují ji však. Kostým dominuje ve scéně, nikoliv nad scénou, nemá s ní ovšem „ladit“, ani ji doplňovat. Scéna a kostýmy nevytvářejí společně obraz, ale instalaci, kde vztahy nejen mezi lidmi, ale i mezi předměty mohou být antagonistické. Tyto vztahy, vytvářené mj. prostorovou mizanscénou, nejsou jednou pro vždy dané, nacházejí se v procesu, ve vývoji.

Kostýmy P. jsou málokdy (ve významnějších inscenacích) obyčejné. Jejich nápadnost se v průběhu času stupňuje. V inscenacích devadesátých let a na přelomu tisíciletí (zejména režisérů J. A. Pitínského a J. Nebeského) spočívá originalita a působivost kostýmní stylizace v kombinaci jednoduchosti siluety a nápadného detailu (např. pokrývky hlavy) nebo v použití „soudobého“ materiálu kontrastního k historizujícímu střihu (Bloudění, Dcera vichřice, oboje 1998). Od počátku nového tisíciletí se začínají vyznačovat maximální nadsázkou přecházející v obludnost, docílenou např. přehnanými tělovými vycpávkami, která vytváří z lidí hyperbolizovaně karikované umělé bytosti (Etty Hillesum, 2006; Arnie má problém, 2008). Jindy se kostýmy skládají z rozmanitých součástí, jakoby vytažených ze smetiště, navrstvených na postavu herce v nevhodných, „nepravděpodobných“ kombinacích, zdánlivě nahodile, ve skutečnosti důsledně a cíleně (Divoká kachna, 2005; Z cizoty, 2004; Jasno lepo podstín zhyna, 2017). Spodní prádlo se ocitá jako svrchní vrstva oblečení, ženské negližé oblékají muži, aniž by šlo o náznak transvestitismu nebo homosexuality (Skočná, 2009; Pevnost – Řeč o zničení, 2013; Heda Gablerová, 2016). Jedná se spíše o vyjádření upachtěné chaotičnosti lidského jednání, neschopného koncepčně žít svůj osud.

Podobně jako avantgardní scénografové dvacátých a třicátých let 20. století (B. Feuerstein, F. Zelenka) se P. podílí na zavádění nekonvenčních, umělecky náročných postupů z oblasti experimentálního divadelnictví na scény „kamenných“ divadel. V její tvorbě najdeme ozvuky chudého divadla i barokní rozbujelost a obskurnosti (kostým). Zachází významově s přírodním i umělým materiálem, je jí blízká groteska i drsný patos tragického prostoru. Používá neefektně tlumených i přehnaně hýřivých barevných kombinací. Patří k těm scénickým a kostýmním výtvarníkům, jejichž metaforické vyjádření nelze vždy jednoznačně „přečíst“ a identifikovat, neboť bývá součástí složité, mnohovrstevné koncepce inscenace.

Za scénografickou práci byla P. poprvé oceněna na Festivalu divadelního mládí v Českých Budějovicích 1986.

V roce 1999 obdržela P. zlatou medaili za kostým na Pražském Quadriennale a byla členkou týmu tvůrců české expozice, která získala hlavní cenu Zlatou trigu. 2010 se stala na festivalu Skupova Plzeň nositelkou ceny za kostýmy pro inscenaci Démonův pramen. Na základě konkurzu se ujala v roce 2015, jako autorka a kurátorka, české expozice na PQ, věnované Janu Nebeskému (nazvané SWEET/ SWEET/ SWEET). Byla nominována na Cenu A. Radoka za scénografii za rok 2011 (Král Lear, scéna s J. Nebeským) a 2013 (Eyolfek, s J. Nebeským). Jako kostýmní výtvarnice se podílela na inscenaci Z cizoty, která získala Cenu A. Radoka za rok 2004.

Na monografických a skupinových výstavách prezentuje P. také svou volnou tvorbu (instalace, video, fotografie) konceptuálního zaměření (např. v Galerii kritiků, Praha). Se svým manželem T. Rullerem příležitostně koncipuje architekturu interiérů.

Výjimečně navrhuje kostýmy i pro film a televizi, a to mimo jiné pro režiséry, s nimiž pracuje i v divadle (J. Nebeský, M. Bambušek). 

P. se zabývá rovněž pedagogickou činností. Spoluzaložila Ateliér scénografie na Janáčkově akademii múzických umění v Brně (od 1990, 1993 – 1994 vedoucí katedry) a Ateliér tělového designu na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně, který 1999 – 2010 vedla. Vyučuje též v řadě uměleckých workshopů v ČR i v zahraničí (Španělsko, Finsko, Francie, Itálie, Nizozemí, Ukrajina, Řecko, Turecko, USA). Jako kurátorka pomáhá tvorbu studentů prezentovat formou výstav.

Výprava

DISK

J. Pauer: Manželské kontrapunkty, (společně s aktovkou Lancelot), I. Örkény: Tótovi (společně s aktovkami Analfabet, Pomník), M. Badžijev: Duel - 1980; I. A. Gončarov, H. Herbrychová: Strž (absolventská inscenace) – 1981. 

Klub v Řeznické

L. Bělohradská, J. Uhrin, I. Pokorný: Zpráva pro pána, kterému nemá kdo psát (Středočeské krajské kulturní středisko) -  1982; F. M. Dostojevskij, J. Marek: Cucák (Pradivadlo) – 1985.

Divadlo v Řeznické

J. Nebeský: Příhodné místo (výprava s J. Nebeským) – 1991; E. Ionesco: Král umírá – 2002.

Krajské a oblastní divadlo Český Těšín

A. Jirásek: Kolébka – 1983.

Těšínské divadlo Český Těšín

J. a K. Čapkové: Ze života hmyzu -1985.

Divadlo na okraji/A Studio Rubín

L. Fuks, Z. Potužil: Obraz Martina Blaskowitze, kolektiv: Společný projekt na téma Cesty (křižovatky – jízdní řády – setkání), Divadlo na okraji společně s HaDivadlem Prostějov, Studiem Ypsilon Praha, Divadlem Na provázku (výprava s J. Bendou, J. Konečným, M. Melenou, J. Zavarským) – 1984.

Národní divadlo

B. Behan: Rukojmí – 1987; S. Beckett, M. Mihalovici: Poslední páska – 2003; V. Čermáková, M. Samec: Můj soused, můj nepřítel, W. Shakespeare: Král Lear (scéna s J. Nebeským, kostýmy) – 2011; A. Hába: Nová země – 2014; J. Nebeský, J. Preková: SWEET/ SWEET/ SWEET (PQ 2015/Nová scéna ND) -  2015.

Státní divadlo Brno/Divadlo na provázku

E. Tálská: Za devatero horami, pohádkový svět pro děti (výprava s B. Myslivečkem, D. Ždímalem) – 1990.

Studio Dům při DHNP 

E. Tálská, lidové balady: Nešťastné svatby, (výprava s P. Kubáčkovou, L. Fejfarovou, K. Kohoutovou, M. Vijačkovou, M. Víchovou, K. Hájkovou, M. Raškovou, E. Krásenskou, J. Francovou, D. Šoltysem) – 1993.

Opera Mozart Praha

W. A. Mozart: The Best of Mozart (část z Dona Giovanniho, výprava s D. Dvořákem) – 1990.

MDP/Spolek Kašpar

H. von Kleist: Katynka – 1992.

MDP/Divadlo Komedie

A. Strindberg: Sonáta duchů – 1995; S. Beckett: Konec hry – 1996; L. Lagronová: Terezka, W. Hauff, L. Trmíková: Chladné srdce – 1997; P. Calderón de la Barca: Dcera vichřice – 1998; H. Ibsen: Stavitel Solness – 1999; E. Tobiáš, J. Nebeský, K. Šavlíková: Marta (MAL D’OR) – 2000.

Pražské komorní divadlo/Divadlo Komedie

E. Tobiáš, É. Ajar: Je na čase, aby se to změnilo – 2002; L. Lagronová: Miriam – 2005; E. Jandl: Humanisti, M. O. Štědroň, I. Blatný: Kabaret Ivan Blatný – 2007.

Theater Brett Vídeň

M. Frisch: Andora – 1992; P. Picasso: Čtyři malá děvčátka – 1994; 5 rakouských autorů: Liebe, Tod und Wahnisinn – 1997.

JAMU Brno – Studio Marta

J. Kolář: Chléb náš vezdejší (výprava s R. Kamešem) – 1993.

Městské divadlo Zlín

G. Preissová: Její pastorkyňa – 1996.

Divadlo Na zábradlí

E. Tobiáš, J. Nebeský, M. Dohnal: JE SUiS – 2001; H. Ibsen: Arnie má problém (scéna s J. Nebeským, kostýmy) – 2008; E. Tobiáš: Denně (Poníci slabosti), (scéna s J. Nebeským, kostýmy) – 2012.

Farma v jeskyni

V. Dočolomanský, F. García Lorca, I. Gibson, J. A. Primo de Rivera, Sv. Jan od Kříže, Salvador Dalí: Sonety temné lásky (výprava s M. Lukešovou) – 2002.

Západočeské divadlo Cheb

K. Čapek: Věc Makropulos – 2005.

Sdružení Mezery

M. Bambušek, M. Heidegger, R. Goetz: Útěcha polní cesty (výprava s T. Sorelem) – 2006; M. Bambušek: Na Fidela mi nesahej! – 2007; M. Bambušek, J. Kačena: Uran, Sdružení Mezery (výprava s kolektivem) – 2011; M. Bambušek: Prometheus (výprava se Z. Bambušek-Krejzkovou) – 2016; M. Bambušek: Nature – 2017.       

Divadlo F. X. Šaldy Liberec

Eurípidés: Médeia – 2006.

Městské divadlo Most

E. Rovner: Vrátila se jednou v noci – 2008.

Second hand Women/Alfred ve dvoře

Second hand Women: Money Transformance – 2008; Second hand woman: Missed (Festival 4+4 dny v pohybu, Palác U Stýblů) -  2013.

Klicperovo divadlo Hradec Králové

K. Čapek: Věc Makropulos – 2009.

Divadlo J. K. Tyla Plzeň

P. Glass: V kárném táboře – 2012.

Slovenské národné divadlo Bratislava

Anna Grusková: Rabínka – 2012.

Divadlo v Dlouhé

H. Ibsen: Eyolfek, (scéna s J. Nebeským, kostýmy) – 2013; H. Ibsen: Heda Gablerová, Divadlo v Dlouhé (scéna s J. Nebeským, kostýmy) – 2016.

Komorní scéna Aréna

A. Goldflam: Ženy a panenky – 2013.

MeetFactory

R. Goetz, M. Bambušek: Pevnost – Řeč o zničení -  2013; A. B. Jehošua, M. Samec: Milenec – 2014; H. Třešňáková, N. Jacques, M. Samec: V oku smyčky (i loutky) – 2016; S. Baume, M. Samec: Jasno lepo podstín zhyna – 2017; M. Samec: Finnmark (i režie s M. Samcem) -2019.

Švandovo divadlo

E. Bondy, V. Čermáková: Šaman – 2014.

Městské divadlo Kladno

F. X. Kroetz: Koncert na přání – 2014. 

Horácké divadlo Jihlava

Eurípidés: Médeia – 2016.

Divadlo X10

T. Verecká: Vzlety Valeriána Karouška – 2016. 

Tygr v tísni

L. Vaculík, M. Nováková: Morčata – 2016.

Divadlo pod Palmovkou

H. Ibsen: Nora (scéna s J. Nebeským, kostýmy) – 2016.

Divadlo Polárka

W. Golding, Š. Peták: Homo zabijens: Konec lovců mamutů (výprava s D. Janoškem) – 2018.

Centrum experimentálního divadla Brno/HaDivadlo

G. Büchner: Woyzeck – 2019.

Scéna 

Divadlo na okraji/A studio Rubín

V. Majakovskij: O tom! – 1972.

Západočeské divadlo Cheb

A. N. Ostrovskij: Vichřice -  2002.

Národní divadlo v Brně

M. Bulgakov: Moliere – 2003.

Pražské komorní divadlo, Divadlo Komedie

A. Sepljarskij: Třetí Řím – 2004.

Národní divadlo moravskoslezské Ostrava

F. M. Dostojevskij, A. Wajda: Zločin a trest – 2006.

Farma v jeskyni

V. Dočolomanský: Divadlo / The Theatre – 2010.

S. P. E. K.

J. Kačena: Ďábel spí v kříži na kozách – 2013.

Kostýmy

Krušnohorské divadlo Teplice

L. Matějka, J. Pustka: Ejhle kostka, paní Rubiková – 1983.

Divadlo Vítězného února Hradec Králové

G. Scarnicci, R. Tarabusi: Kaviár nebo čočka – 1983.

Klicperovo divadlo Hradec Králové

Ch. Hampton, Ch. de Laclos: Nebezpečné vztahy – 2010.

Satirické divadlo Večerní Brno

G. Feydeau: Champignolem proti své vůli – 1984.

Divadlo J. Wolkera

M. Draytonová: Pokoj v podkroví 1984.

Státní divadlo O. Stibora Olomouc

Al. Casona: Stromy umírají vstoje, K. Čapek: Matka -1984; E. de Filippo: Muž a džentlmen – 1986.

Moravské divadlo Olomouc

B. Martinů: Řecké pašije – 2017.

Klub v Řeznické

Alf. de Musset: Kdo se skrývá za zdí (Volné spojení režisérů) – 1984; C. Goldoni, J. Nebeský: Variace na téma: Sluha dvou pánů -1986.  

Divadlo na okraji/Junior klub Na Chmelnici

J. W. Goethe: Faust – 1984.

Divadlo pracujících Gottwaldov

T. Williams: Kočka na rozpálené plechové střeše – 1985.

Městské divadlo Zlín

F. Fellini, M. Bláhová: Osm a půl (a půl) – 1995; R. Křivánek, V. Franz: Júdit – 1999; Eurípidés, J. A. Pitínský: Trójanky – 2018.

Divadlo V. Nezvala Karlovy Vary

I. Örkény: Drazí Tótovi…  (Rodina Tótů) – 1985.

Státní divadlo Brno

O. Daněk: Dvojdetail – 1986.

Zemské divadlo Brno

M. Maeterlinck: Modrý pták – 1992.

Národní divadlo v Brně

L. Pirandello: Čapka s rolničkami – 1999, N. V. Gogol: Revizor, (Národní divadlo Brno) – 2010.

Státní divadlo Brno/Divadlo na provázku

D. Alighieri, E. Tálská, P. Oslzlý: Božská komedie – 1986; Sofoklés: Antigona – 1989.

Centrum experimentálního divadla Brno/Divadlo Husa na provázku

J. A. Pitínský, L. Andrejev, W. Blake, S. Kierkegaard, F. Nietzsche, G. Papini, N. Sachsová, S. Weilová, J. Wolker: Evangelium sv. Lukáše – 2007; K. Čapek, J. Kovalčuk: Hordubal – 2010.

Západočeské divadlo Cheb

V. K. Klicpera, O Daněk: Lhář a jeho rod – 1986; R. Křivánek: Rút – 2000.

Divadlo S. K. Neumanna

M. Gorkij: Barbaři – 1986.

Komorní opera Praha

J. Mysliveček: Abrahám a Izák – 1987; W. A. Mozart: Play Magic Flute – 1991.

Národní divadlo

B. Smetana: Prodaná nevěsta -1988 (nerealizováno); J. Durych, J. A. Pitínský, P. Švanda, P. Štindl, J. Kovalčuk: Bloudění – 1998; W. Shakespeare: Antonius a Kleopatra, A. a V. Mrštíkové: Maryša – 1999; B. Smetana: Dalibor – 2001; V. Vančura, M. Horoščák: Markéta Lazarová – 2002; F. Schiller: Úklady a láska – 2005; E. Bondy: Bouda Bondy, B. Němcová, L. Kolihová-Havlíková, J. A. Pitínský: Babička – 2007; Molière: Don Juan – 2008, L. von Trier, Ch. Lollike: Dogville, M. Součková: Historický monolog – 2010; J. Topol: Konec masopustu – 2011.

Divadlo pracujících Most

M. Bulgakov, V. Novák, Z. Srba: Mistr a Markétka -1988.

Ochotnický kroužek Brno

J. A. Pitínský: Ananas, s J. Daňkem, M. Rozbořilem, T. Rusínem – 1987; J. A. Pitínský: Matka (sociální drama) - 1988.

Divadlo J. K. Tyla Plzeň

C. Goldoni: Sluha dvou pánů -1990.

Činoherní studio Antonína Kurše JAMU Brno

P. Landovský: Sanitární noc - 1990 .

Zemské divadlo Brno/HaDivadlo

L. Klíma: Lidská tragikomedie – 1991.

Centrum experimentálního divadla Brno/HaDivadlo

P. Rut: Sen, K. H. Mácha, J. A. Pitínský: Máj / O Králi, dobrou noc! / (kostýmy s R. Javorkovou) – 1992; Sofoklés: Král Oidipús – 1998; E. Tobiáš, W. Shakespeare: Bouře 2 – 2003.

MDP/Divadlo Komedie

W. Shakespeare: Hamlet (kostýmy + NIKITA) – 1994.

Pražské komorní divadlo/Divadlo Komedie/Činoherní studio Ústí nad Labem

G. Tabori: Kanibalové – 2003.

Pražské komorní divadlo, Divadlo Komedie

E. Tobiáš: Solingen (rána z milosti) – 2004.

Divadlo Na zábradlí

G. Greene, J. A. Pitínský, J. Návratová: Jádro věci, E. Jandl: Z cizoty – 2004; L. Lagronová: Etty Hillesum, W. Shakespeare: Troilus a Kressida – 2006; P. O. Enquist: Blanche a Marie – 2009.

Divadlo Archa

A. Goldflam: Sladký Theresienstadt (kostýmy s K. Polívkovou) – 1996.

Činoherní studio Ústí nad Labem

W. Shakespeare: Sen noci svatojánské – 1999.

Činoherní studio města Ústí nad Labem

H. Barker: Pazour – 2018.

Slovácké divadlo Uherské Hradiště

G. Preissová: Gazdina roba – 2000.

Divadlo F. X. Šaldy Liberec

E. O’Neill: Smutek sluší Elektře – 2001; J. Pokorný: Pitomost aneb Kanárek – 2015.

Národní divadlo moravskoslezské Ostrava

T. Williams: Tramvaj do stanice Touha – 2001; CH. G. Grabbe: Don Juan a Faust – 2003.

A Studio Rubín

S. Kane: Blasted / Zpustošení – 2004.

Divadlo v Dlouhé

H. Ibsen: Divoká kachna – 2005; W. Shakespeare: Titus Andronicus – 2007; L. Klíma: Lidská tragikomedie – 2015; M. Wojtyszko: Nebe – peklo – 2019.

Sdružení Mezery

M. Bambušek: Zóna – 2006.

Dejvické divadlo

J. W. Goethe, K. F. Tománek: Spřízněni volbou – 2006.

Divadelní společnost Petrklíč

L. Trmíková: Jana z Arku – 2007.

MeetFactory

L. F. Céline, M. Bambušek, J. Horák: Skočná – 2009.

Divadelní společnost P. Bezruče

J. Pokorný: Taťka střílí góly – 2009.

Divadlo Alfa Plzeň

H. Krejčí: Démonův pramen – 2010.

Švandovo divadlo

Mary Shelley, M. Františák: Frankenstein – 2012.

Štátne divadlo Košice

G. Puccini: Gianni Schicchi, Plášť  - 2012.

DISK

Ch. Garin: Zkrvavený skřivan (aktovka v rámci večera Expérience Grand-Guignol, kostýmy se S. Bočkovou) – 2014.

Agentura SCHOK

W. Shakespeare: Dobrý konec všechno spraví, -  2018.

Spolek Jedl

L. Trmíková, K. Nebeská: Pan Pros – 2019.

Výtvarná spolupráce

A Studio Rubín

T. K. Mukka, O. Pavelka: Píseň sobů, V. Majakovskij, Z. Potužil: O tom – 1984.

Viola

J. Čejka, Z. Potužil: Zákon přitažlivosti – 1984.

Centre Pompidou Paříž

E. Tálská: Strom – 1990.

Art center L. A., USA

T. Ruller: Angels Gate (performance) - 1990

MDP/Divadlo Komedie

V. Čermáková (a kolektiv): Maska, (Nádvoří Starého purkrabství, výtvarná spolupráce s D. Markem, J. Hubínkem, Z. Krejzkovou, P. Lustigovou, M. Ondrušem), W. Shakespeare, J. Nebeský, D. Prachař: Hamlet part 2 – 1997.

Centrum experimentálního divadlo Brno/Studio Dům

A. Jirásek a kolektiv: Staré pověsti české – Pohanská část (výtvarná spolupráce s B. Myslivečkem, T. Kandelem, H. Knotkovou, D. Lavickou, R. Slámkovou), A. Jirásek a kolektiv: Staré pověsti české – Křesťanská část (výtvarná spolupráce s B. Myslivečkem, T. Kandelem, H. Knotkovou, D. Lavickou, R. Slámkovou) – 2004.

Film, televize

AEIOU, r. D. Kukal, M. Bezouška (FAMU, výtvarnice s D. Hávovou) – 1979; Silvestr 1886, r. R. Tesáček (TV inscenace, kostýmy) – 1986; Písař Bartleby, r. J. Nebeský (TV inscenace, výprava) - 1994; Jan Hus – mše za tři mrtvé muže, r. M. Bambušek, (výprava se Z. Krejzkovou a M. Bambuškem) – 2009; Vyhnání z ráje, r. V. Chytilová (kostýmy, scéna a návrhy titulků s T. Kučerovou) – 2001.

Výstavy se zastoupením scénografického díla

Práce absolventů DAMU (Realistické divadlo, Praha 1984);  Mladí scénografové (Festival divadelního mládí Prostějov, 1985); Mladí scénografové z DAMU (Karlova ulice, Praha 1985); Výstava nejmladších tvůrců české scénografie (Jihočeské divadlo, České Budějovice, 1986); Národní přehlídka české scénografie (ÚLUV, Praha 1986); Jihomoravští scénografové (Dům umění města Brna, 1989); Pražské Quadriennale/Pokus o ticho (Výstaviště Praha, 1999); Metaphor and Irony/Czech Scenic and Costume design 1920 – 1999 (putovní výstava, USA 2000); The Scenographer’s Art/Czech Theatre Stage & Costume Design of the XXth Century (The Visual Arts Gallery, India Habitat Centre, Nové Dillí 2003); Prodaná nevěsta v proměnách času (Salon Kolowrat, Praha 2004); Proměny/Divadelní výtvarnice na přelomu tisíciletí (Galerie kritiků, Praha 2008 a Dietrichsteinský palác, Brno 2009); Extrémní kostým (v rámci PQ´11, Veletržní palác, Praha 2011); Salon české scénografie (Reduta, Brno 2013 a Galerie Českých center, Praha 2014, kurátorka a vystavující; Obchodní dům Kotva, Praha 2017).

Prameny

Blog Jany Prekové: http://janaprekova.blogspot.com/

IDU Praha: Fotografický fond, Fond scénografické dokumentace, Scénografická sbírka.

Literatura (výběr)

M. Zdeňková: The world in images, Theatre Czech, č. 15, 1999, s. 9-16.

R. Prchalová, P. Kuchařová: Koláž z osmi/Pražské Quadriennale 1999, Národní sekce české expozice, Praha 999, s. 16-17.

Pražské Quadriennale 1999, katalog, redakce H. Albertová, Praha 1999, s. 72.

V. Ptáčková: Divadelní kostým - dějiny. J. Preková, Divadelní noviny, Roč. 9, č. 22, 27. 12. 2000, s. 15.

H. Albertová, J. Brandesky: Metaphor and Irony/Czech Scenic and Costume design 1920-1999, Columbus 2001, s. 24.

H. Albertová (editor): The Scenographer’s Art/Czech Theatre Stage & Costume Design of the XXth Century, Praha 2003, s. 29.

M. Zdeňková: Czech Made/Současná česká scénografie, Praha 2003, s. 107–110.

Andrea Králová: Režijní a výtvarná poetika českého divadla 90. let XX. století na příkladu tří výrazných inscenačních týmů (Lébl - Štefková; Pitínský - Tobiáš, Štefunková; Nebeský - Preková), in Divadlo a interakce, Praha 2006. s. 75-90.

V. Velemanová: The czech stage costume/from one Prague quadrennial to the next - or, a not quite exhausive summary, Theatre Czech, č. 23, 2007, s. 17-30.

J. Brandesky (editor): Czech Theatre Design in the twentieth century/Metaphor & Irony revisited, Iowa City 2007, s. 35-36, 63, 74.

V. Čermáková, V. Koubská, M. Zdeňková: Proměny/Divadelní výtvarnice na přelomu tisíciletí, Praha 2008, nestránkováno.

V. Ptáčková, B. Příhodová, S. Rybáková: Český divadelní kostým, Praha 2011, s. 188, 190-191, 193, 195, 198, 201-203, 221.

-kul-: Kintera, Štěpánek, Preková i Bambušek - Češi se neztratí, Týden.cz., 12. 6. 2011, [online; cit. 15. 4. 2020], URL: https://www.tyden.cz/rubriky/kultura/umeni/kintera-stepanek-prekova-i-bambusek-cesi-se-neztrati_204244.html.

V. Koubská: Divadelní kostým, Praha 2013, s. 226.

redakce: Jana Preková a Ivo Kristián Kubák za Česko na Pražském Quadriennale 2015, Scena.cz., 31. 3. 2014, [online; cit. 17. 4. 2020], URL: http://www.scena.cz/index.php?d=1&o=4&c=21456&r=1.

J. Preková, M. Reslová: J. P.: Stojí za to se potkat, i když to často tak nevypadá, Divadelní noviny, Roč. 24, č. 12, 9. 6. 2015, s. 12-13, [online; cit. 15. 4. 2020], URL: https://www.divadelni-noviny.cz/jana-prekova-stoji-za-to-se-potkat-kdyz-to-casto-tak-nevypada.

M. Zdeňková: Jan Nebeský's ladies; Female designers, especially the costume ones, working with the director Jan Nebeský, Theatre Czech, č. 31, 2015, s. 17-26.

B. Příhodová: Demystifying the Sacred Aura of the Bard: Jana Preková’s and Jan Štěpánek’s approaches to Staging King Lear and the Tempest, in Shakespeare in Prague, katalog výstavy pořádané 2017 v Columbus Museum of Art a na University of the Incarnate Word San Antonio, Columbus 2017, s. 33 – 38.

Školní práce

J. Fleislebr: J. P. – mezi designem a eventem, Akademické studie DIFA JAMU, Brno 2014, [online; cit. 13. 4. 2020], URL: http://akademickestudiedifa.jamu.cz/studie/studie/archiv-clanku/jitka-fleislebr-jana-prekova-mezi-designem-a-eventem.html.

J. Fleislebr: Koncept jako tvůrčí princip tvorby Jany Prekové, diplomová práce, DIFA JAMU, Brno 2018, [online; cit. 13. 4. 2020], URL: https://is.jamu.cz/th/mz1vi/diplomova_prace_fleislebr_jitka.pdf.

Vznik: 2023

Redakce: Věra Velemanová