Karen, Bedřich

Narodil se v Plzni jako Bedřich Vojtěch Fremr do rodiny škodováckého dělníka Jana a jeho manželky Barbory, rozené Kotěšovské. Touha hrát divadlo zapříčinila, že nedokončil reálku a odešel do Prahy, kde bral soukromé hodiny u J. Šmahy a seznamoval se s technickými principy herectví. Získal bezchybnou artikulaci, naučil se správnému dýchání a kultivoval svůj hlasový projev. 1905–10 uvedl své školení do praxe: připojil se k cestujícím společnostem Sedláčka, Tuttra a Kučery. Uplatnil se v rolích operetních, komediálních a zúročil své vlohy pohybově-taneční. Zpěvohře se krátce věnoval i v libeňském operetním divadle M. Zieglerové (1908). Se získanými zkušenostmi se na několik sezon usadil v plzeňském divadle vedeném V. Budilem. Počátkem světové války jej pozval J. Kvapil k několika hostováním do Národního divadla, která však neskončila nabídkou angažmá. K. z Plzně odešel 1917 na vinohradskou scénu ke K. H. Hilarovi, kterého počátkem 20. let následoval do Národního divadla, kde zůstal do 1959. Za své herectví byl oceněn Státní cenou (1926), titulem zasloužilý umělec (1953) a Řádem práce (1955). Pohřben je na Vyšehradském hřbitově.

Po etapě u hereckých společností jej 1910 angažoval V. Budil do plzeňského souboru, kde strávil K. následujících sedm let. Hrál tu vedle velkých hereckých osobností, od nichž se mohl učit – M. Nového, V. Vydry, O. Beníškové, M. Bečvářové či T. Brzkové. Po odchodu prvně jmenovaného jej K. nahradil v předních úlohách milovnických, tragických a hrdinských a stal se oporou souboru. Plzeňskému publiku se představil jako Radúz (1912), Kristian de Neuvilette (Cyrano z Bergeracu, 1912), Don Quijote (1915), Max Piccolomini (Valdštejn, 1913) či Hamlet (1916). Po přestupu na Vinohrady, kde působil 1917–21, hrál v davových inscenacích Husitů (1919) a Svítání (1920). Jako lidového vůdce pojal K. dona Rodriga z Corneillova Cida (1919), osvědčil se i v hrdinských postavách – jako major Tellheim v Lessingově Míně z Barnhelmu (1920), Teiresias v Heraklovi (1920), titulní hrdinové Racinova Bajazeta a Büchnerovy Dantonovy smrti (obě 1921). Význačnou rolí vinohradské éry byl klaun z Andrejevovy hry Ten, jejž políčkují (1920). Uplatnil zde zejména cirkusové a akrobatické schopnosti. Často byl obsazován K. H. Hilarem, který jej učinil jedním ze svých čtyř stěžejních herců (spolu s Vydrou, Kohoutem a Tumou). Nicméně K. hrál i v inscenacích V. Vydry či F. Hlavatého. Po Hilarově odchodu do Národního divadla byl jedním z prvních, kteří jej následovali. V Národním divadle se uvedl v netradiční poloze jako králův milenec Gaveston v Marlowově Edvardu II. (1922). Ve stejném roce se představil také v roli Bagamoia z Marinettiho futuristického dramatu Ohnivý buben (1922). Jeho Mercutio v oceňované Hilarově inscenaci Romea a Julie (1924) byl drzý a živelný mladík. 30. léta nabídla K. role v dramatice tzv. španělského zlatého věku a dobových českých hrách. Penzionován byl 1959, ale ještě následujícího roku hostoval na české první scéně v roli kněze Chrastěje v Drahomíře a jejích synech. Tato Krejčova inscenace byla zachycena v dokumentárním snímku, který současně dokumentuje K. poslední herecký výkon.

Začínal milovnickými úlohami v konverzačních hrách a fraškách, které byly záhy vystřídány různorodými charakterními rolemi. Byl obsazován do zahraničních a nových českých her, méně do staršího domácího repertoáru. Jeho doménou byly španělské hry pláště a dýky s hrdými, bezskrupulózními postavami, shakespearovští „ztřeštěnci“ vymykající se většinové společnosti i postavy historických her – mírně odtažití, ale v jádru lidsky uvěřitelní vládcové, vojevůdci a představitelé inteligence. Atletická postava a zvučný baryton s širokým hlasovým rejstříkem byly hlavními K. devizami. Jeho mluvní projev byl za každých okolností zřetelný, sytý; dovedl zprostředkovat dramatickou postavu pouhým zvukem. Hladce přecházel mezi dynamikou, napětím a pianissimem. Rezidua deklamační manýry a patosu i květnatou dikci bohatě uplatnil i v rozhlase. Zvláště monology z klasických her se v jeho podání stávaly koncertem. K. postavy vyrůstaly z hlasu, který uváděl literární hrdiny v život. Jeho Pelops z Vrchlického trilogie měl již ve svém akustickém projevu zakotven antický řád, kulturu, zákon, aniž by musel cokoliv přidávat. Don César ve Schovávané na schodech (1931) se dokázal odhmotnit, až z něj v balkonové scéně zůstal jen horečně vášnivý hlas.

K. gesta a mimika odpovídaly hrdinským typům, které nejčastěji ztělesňoval – byly hrdé, sebevědomé, výrazné, ale v zásadě úsporné. Byl hercem mužného, sympatického zjevu; v milostných scénách dokázal spojit vášnivost s oduševnělým lyrickým projevem: Kristián de Neuvilette, Cyrano (Cyrano z Bergeracu), Radúz (Radúz a Mahulena), Haimon (Antigona), Hippolytos (Faidra), Valentin (Faust) aj.

Uměl si poradit i s moderním stylizovaným herectvím vyžadujícím specifické rytmické a dikční postupy či fyzickou akci a tělesnou ohebnost (Ten, jejž políčkují, Blažena a Beneš).

Ačkoliv byl obsazován zejména do historického a klasického repertoáru, neztratil se ani ve hrách společenských, kde dodával postavám náležitou eleganci. Komediální a takřka akrobatický talent prokázal jako Beneš v Shakespearově komedii Blažena a Beneš (1926) inspirované inscenacemi Tairovovými, alter ego titulního hrdiny z Adama Stvořitele (1927), kaplan ve Svaté Johance (1924) či Fullerton ze hry Jak nás poznamenala (1926). Jeho komediální rozhlasové herectví zůstalo zachyceno na předválečné nahrávce Pygmalionu, v němž ztvárnil profesora Higginse (1938).

Obrácení heroismu naruby a výsměch dokonalým hrdinům, odtud pramenilo K. pojetí komiky, kterou bylo možné popsat jako výbojnou, eruptivní, živelnou. Umně pracoval s karikaturou a groteskou.

K. doménou byly role silných mužů – velitelů, dobyvatelů, vládců, diktátorů apod., postav jednoduchých, neproblematických, přímých. K. herectví bylo útočné, mladé, neohrožené, smělé, zřetelné, jednoznačné. Duševní trýzeň, ambivalence ani nalomená psychika nebyly v jeho rejstříku. Pochmurné, složité role a niterné pitvání emocí nebyly jeho doménou. Před dumáním upřednostňoval činy a hmatatelnou skutečnost.

Jeho shakespearovští hrdinové – Petruchio s Mercutiem – byli muži zběsilí, draví, až lehkomyslně odvážní, plni síly, drzosti, smělosti, útočnosti mládí. Mladíci hazardující s osudem a snadno podléhající vášním. Petruchio ze Zkrocení zlé ženy (1928) byl v K. podání krotitel šelem – úderný, silný, odhodlaný zvítězit, lákalo ho nebezpečí a nesnadné výzvy. Jako Falkenštejn (1927, 1938) K. zosobnil neovladatelnou sílu a touhu po pomstě. Šlo o odvážlivce čerpajícího životní energii z hraničních, nebezpečných situací. S chladnou vypočítavostí kalkuloval své kroky a jakmile se v jediném okamžiku přepočítal, jeho životní vabank skončil. Jeho pojetí českého šlechtice (konkrétně rozhovor s Kunhutou J. Kronbauerové a monolog v žaláři) je zachycen na zvukovém záznamu.

Jiná z forem K. hrdinského mužství nechávala výrazněji zaznít tóny tragické a ušlechtile vznešené, jako tomu bylo v Cyranovi trpícím tiše a statečně neopětovanou, neslábnoucí láskou.

Cyrano patřil k hrdinům disciplinovaným, silným, vyrovnaným, zdánlivě odměřeným. Pod racionální slupkou nicméně bublaly pudy, které se občas prodraly na povrch – ve Faustovi (1928), knížeti Václavovi (Vrchlického Bratři, 1928, a Lomův Svatý Václav, 1929), Huonovi (Arnouxův Huon z Bordeaux, 1926), Hippolitovi (Faidra, 1926) či Pelopovi (Vrchlického trilogie: Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův, Smrt Hippodamie, 1923 a 1925). Odlišný dramatický typ si K. vyzkoušel v úloze zásadového válečného hrdiny v Medkově Plukovníku Švecovi (1928), kterého vybavil překvapivou prostotou. Jeho plukovník se nehnal za vavříny a velkými úkoly, ale ve chvíli, kdy zlomové dějinné poslání přijal, neuhnul a byl hnán k odpovědnosti. Nešlo o karikaturu vojáctví či hrdinství; K. Švec měl v sobě nejvyšší míru střízlivosti a racionálnosti. Byl prostým, poctivým člověkem, jenž vyznával krédo práce a čest za všech okolností. Tichá zamlklá tragičnost postavy byla výmluvnější než vyřčená slova. Vojáckou střízlivost snoubící se s lidskostí předvedl i v další Medkově hře Srdce a válka (1930) či Raynalově Hrobu neznámého vojína (1927).

Negativních úloh úzkoprsých, do sebe zahleděných kariéristů nehrál K. mnoho, paradoxně bývá však asociován právě s nejslavnější svou takovou rolí – dvorním radou Sigeliem, vedoucím lékařem Lilienthalovy kliniky v Čapkově Bílé nemoci, kterého ztvárnil před válkou i v 50. letech.

Ukázky K. projevu jsou zachyceny na několika zvukových nahrávkách: na desku byl zaznamenán monolog Dona Rodriga z úspěšné vinohradské inscenace Corneillova Cida (1919), monolog krále Tantala ze Smíru Tantalova (1929) či vladaře Kreonta z Antigony (1945). Záznam dialogu K. Kata a Lazara v podání V. Vydry z Šaldovy inscenace Zástupové (1932) posluchače upamatuje na rozhovor mezi Mefistofelem a Faustem. K. si věčně nespokojeného Goethova učence zahrál v Hilarově dvojdílné inscenaci (1928). Jeho herecké umění dokumentuje také poválečná rozhlasová inscenace Bílé nemoci (1958), kde ztvárnil úlohu politizujícího profesora Sigelia, kterou mu napsal Čapek přímo na tělo.

V němé i zvukové československé kinematografii bylo jeho plastické a úsporné herectví hojně využíváno. Ve filmu dostával role hrdinské (Plukovník Švec, Psohlavci), zejména po 1948 také záporné – lidsky i ideologicky: hochštaplery, nepřátele husitů, imperialistické piloty, duchovní, podnikatele a ředitele velkopodniků (Bílá nemoc, Cech panen kutnohorských, Siréna, Anna proletářka, Jan Hus, Proti všem, Ďáblova past, Z mého života). K těmto postavám nicméně divák získal pozitivní vztah souznění a sympatie.

Role

Národní divadlo

Max Piccolomini (F. Schiller: Valdštejn) – 1909 j. h.; Petr Zmrzlík ze Svojšína, Zabarella (A. Jirásek: Jan Hus) – 1911 j. h.; Simon de Péran (P. Raynal: Pán svého srdce), Poručík Kukač (J. Mahen: Generace), Kleant (Molière: Zdravý nemocný), Lauriston (E. Moreau – V. Sardou: Madame Sans-Gene), Simon Harnes (J. Galsworthy: Zápas) – 1921; Gaveston (Ch. Marlowe: Edvard II.), Filip Lang z Langenfelsů (J. Vrchlický: Rabínská moudrost), Václav III. (F. B. Mikovec: Záhuba rodu Přemyslovců), První inženýr (J. a K. Čapkovi: Ze života hmyzu), Ivan Fedorovič Karamazov (F. M. Dostojevskij, dram. J. Copeau – J. Croué: Bratři Karamazovi), Don Carlos (F. Schiller: Don Carlos), Anton Stendberg (A. Strindberg: Královna Kristýna), Simon Doria (J. Vrchlický: Soud lásky), Zlatohlav Rýbrcoul / Zlatohlav, Krajánek, Fořt, Žid (J. K. Tyl: Tvrdohlavá žena), Kostilam (F. Wedekind: Procitnutí jara), Adam (S. Lom: Převrat), Bagamoio (F. T. Marinetti: Ohnivý buben) – 1922; Princ Segismundo (P. Calderón de la Barca: Život je sen), Samko, Důstojník (J. Mahen: Janošík), Benaja (J. Zeyer: Sulamit), Pavel Parisot (F. de Curel: Nelidská země), Kirkor (J. Słowacki: Balladyna), Ebner, Umazov (J. Hilbert: Včera a dnes), Kalaf (C. Gozzi: Turandot), Valentin (J. W. Goethe: Faust), Simon (J. Voborník: Jeroným Pražský), Starší bratr Orlandův (W. Shakespeare: Jak se vám líbí), Petr (E. Vachek: Ubohý blázen), Pelops (J. Vrchlický, h. Z. Fibich: Námluvy Pelopovy), Paraklét (N. N. Jevrejnov: Co je nejhlavnější) – 1923; Král Ferdinand Aragonský (J. Hilbert: Kolumbus), Ardžuna (R. Thákur: Večer Rabindranatha Tagora), Trouver Pierre de Boscosel de Chastelard (A. Ch. Swinburne: Chastelard), Přednes (J. S. Machar: T. G. Masarykovi), Mercutio (W. Shakespeare: Romeo a Julie), Jiří Mařák (J. Hilberg: Vina), Sigfrid (A. Jirásek: Gero), Theobald Maske (C. Sternheim: Kalhoty), Mulat (F. Zavřel: Boxerský zápas), Kaplan Jan de Stogumber (G. B. Shaw: Svatá Johanka), Arnošt hrabě z Mannsfeldu, Duch Prokopa Velikého (A. Dvořák: Bílá Hora), Její Výsost Smrt (A. Casella: Smrt na dovolené), Inž. Havel (J. Hilbert: Druhý břeh), Jiří de Croy (F. Carco – A. Picard: Klárina) – 1924; Haimon (Sofoklés: Antigona), Cyrano de Bergerac (E. Rostand: Cyrano de Bergerac), Krassus (O. Fischer: Otroci), Jan Želivský (S. Lom: Žižka), Henry Smithers (E. O’Neill: Večer O’Neilla – Císař Jones + V ponorkovém pásmu), Pelops (J. Vrchlický, h. Z. Fibich: Smír Tantalův), Centurio (G. B. Shaw: Caesar a Kleopatra), Pelops (J. Vrchlický, h. Z. Fibich: Smrt Hippodamie), Hajduk (M. Begović: Boží člověk) – 1925; Inženýr Heřman (J. Bartoš Vzbouření na jevišti), Ředitel Janů (J. Hilbert: Prapor lidstva), Huon (A. Arnoux: Huon z Bordeaux), Hippolytos (J. Racine: Faidra), Pierre Lerouge (V. Dyk: Revoluční trilogie – Poražení + Ranní ropucha + Figaro), Oliver (W. Shakespeare: Jak se vám líbí), Herzog (J. K. Tyl: Chudý kejklíř), Beneš (W. Shakespeare: Blažena a Beneš), Arthur (J. Sarment: Oči ze všech nejkrásnější), Jacques Virieu (E. Bourdet: V zajetí), Fortinbras (W. Shakespeare: Hamlet), Inženýr Jaroslav Tichý (R. Jesenská: Je veliká láska na světě?), John Fullerton, Archanděl Gabriel (J. Kolman-Cassius: Jak nás poznamenala) – 1926; William Seward (J. Drinkwater: Abraham Lincoln), Kokrháč (E. Rostand: Chantecler), Alter Ego (J. a K. Čapkovi: Adam Stvořitel), Evžen Kolda (E. Konrád: Rodinná záležitost), Záviš z Falkenštejna (J. Hilbert: Falkenštejn), Gabriel Lyme Čtvrtek (G. K. Chesterton: Kamarád Čtvrtek), Voják (P. Raynal: Hrob neznámého vojína), Matt Denant (J. Galsworthy: Útěk), Soudce (P. M. Rosso di San Secondo: Mezi tančícími šaty) – 1927; Faust (J. W. Goethe: Faust), Jůra Ďábel (J. Bartoš: Jůra ďábel), Šandor (J. Mahen: Janošík), Petruchio (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy), Pipo Spano, Kněz Jan Rokycana (A. Jirásek: Jan Žižka), Přednes (Matiné na oslavu stých narozenin L. N. Tolstého), Václav (J. Vrchlický: Bratři), Prokop (J. Hilbert: Job), Poručík (R. Medek: Plukovník Švec) – 1928; Austin Love (S. N. Behrman: Ten druhý), Vévoda albanský (W. Shakespeare: Král Lear), Hannibal (R. E. Sherwood: Hannibal ante portas), Václav (S. Lom: Svatý Václav), Moscat (E. Bourdet: Právě vyšlo) – 1929; Francesco Venci (L. Pirandello: Přítelkyně vdaných žen), Jeral (E. Konrád: Nahý v trní), Praporčík Hošek (F. Langer: Ráno), William Seward (J. Drinkwater: Abraham Lincoln), Jindřich Percy-Ohnivec (W. Shakespeare: Král Jindřich IV.), Třetí nebožtík (A. P. Antoine: Roztomilá nepřítelkyně), Beg Pintorovič (M. Ogrizović: Hasanaginica), Rotmistr Quirt (M. Anderson – L. Stallings: Rivalové), Miloš Marek (R. Medek: Srdce a válka) – 1930; Amfitryon (J. Giraudoux: Nový Amfitryon), Don Cesar (P. Calderón de la Barca: Schovávaná na schodech), Holman (E. Synek: Rychlebové), Franta Holan (F. Téver: Ozdravovna „Na Smíchu“), Plantagenet (F. Bruckner: Alžběta Anglická) – 1931; Veršinin (A. P. Čechov: Tři sestry), Antonín (E. Bourdet: Slabé pohlaví), Kain, Joyce Burge, Burge-Lubin, Martellus (G. B. Shaw: Zpět k Methusalemu), Jaromír Topol (E. Konrád: Kvočna), Hlasatel (Sofokles: Král Oidipus), Kat (F. X. Šalda: Zástupové), Ďurko Langsfeld (J. Gregor-Tajovský: Úsvit nad Slovenskem), První inženýr (J. a K. Čapkovi: Ze života hmyzu), Eduard (A. Savoir: Umělecká dvojice), Shelling (J. Hilbert: Let královny), Bachelet (P. Nivoix – M. Pagnol: Obchod se slávou), Pavel Lange (B. Björnson: Pavel Lange a Tora Parsbergová) – 1932; Venca (J. Toman: Svět bez oken + Zasypaní), Hanefeldt (G. Hauptmann: Před západem slunce), Thornton Clay (W. S. Maugham: Společenská smetánka), Posel (V. Dyk: Posel), Jan Vajcigr (R. A. Stemmle: Děti naší doby), Mikeš Divoký z Jemnišť, Dr. Jiří z Boru (A. Jirásek: Jan Hus), Rochenoir (M. Achard: Dáma v bílém), Amadeus (L. Marchand: Slípka na zdi), Poručík Engel (J. Tepa: Slečna doktorka), Octavio Piccolomini (F. Schiller: Valdštejn), Robert Browning (R. Besier: Alžběta Browningová), Courtauld (J. Klokoč: Aladin), Dimitrij Goročenko (J. Deval: Továryš) – 1933; William K. L. Dickson (E. Konrád: Edison), Zdeněk Konopištský ze Šternberka (R. Medek: Jiří Poděbradský), K. Havlíček Borovský (E. Synek: Dvojí tvář), Sidney (W. S. Maugham: Nedoceněné zásluhy), Konsul Mikuláš Rozmar (R. Jesenská: Deset let a Rajna), Hans von Stuck (A. Slonimski: Čistá rasa), Dr. Thomas Foxley (E. Wooll: Záhadný případ), Lafayette (G. Forzano – B. Mussolini: Napoleonových sto dní), Dan Packard (E. Ferberová – G. S. Kaufman: Večeře o osmé), Kníže Rudolf Hartenberg (J. Hilbert: Michael), Ředitel Emil Juhl (J. Locher: Chudí boháči) – 1934; Německý kníže (P. Raynal: Marna + Vítězná cesta), Fouqier-Tinville (J. Götzová: Marie Antoinetta), Mlynář (A. Jirásek: Lucerna), Inž. Bečvář (F. X. Svoboda: Poslední muž), Vincentio (W. Shakespeare: Veta za vetu), Vítězslav Pidipán (F. Zavřel: Panna), Don Lope de Fiqueora (P. Calderón de la Barca: Sudí zalamejský), Inž. Havel (J. Hilbert: Druhý břeh), Esteban (L. F. de Vega Carpio: Vzbouření na vsi), Siao (A. P. Antoine: Píseň Asie), Režisér profesor Putsch (H.-R. Lenormand: Ať žije divadlo) – 1935; Julius Sagamore (G. B. Shaw: Milionářka), Pavel Salvat (D. Amiel: Rozkvetlá), Arkadij Pavlovič (O. J. Kornijčuk: Chirurg Platon Krečet), Khuvich (I. Stodola: Bankovní dům), Cassius (W. Shakespeare: Julius Caesar), Oněk Kamenický z Topic (J. K. Tyl: Kutnohorští havíři aneb Krvavý soud), Monseigneur Cauchon (G. B. Shaw: Svatá Jana), Čestmír Balthasard (R. Aubert: Hubená léta), Benedek (E. Vachek: Benedek) – 1936; Dvorní rada Sigelius (K. Čapek: Bílá nemoc), Pontius (F. Zavřel: Kristus), Theol. PhDr. Alois Silberbrandt (M. Krleža: Páni Glembajové), Frederik (W. Shakespeare: Jak se vám líbí), Boris Kolenkov (M. Hart – G. S. Kaufman: Vždyť jsme jen jednou na světě), Kat (F. X. Šalda: Zástupové), President šl. Walter (F. Schiller: Úklady a láska), Raoul Sivet (A. Salacrou: Muž jako muž) – 1937; Inženýr Stalich (E. Synek: Velký případ), Aigisthos (J. Giraudoux: Nová Elektra), Jindřich z Rožmberka (A. Dvořák: Král Václav IV.), Sir George Reeve (H. Mills: Porota se směje), Záviš z Falkenštejna (J. Hilbert: Falkenštejn), Poručík (R. Medek: Plukovník Švec), Vilém z Vřesovic (L. Stroupežnický: Mikuláš Dačický z Heslova) – 1938; Harry Domin (K. Čapek: R. U. R.), Sir Ralph Bloomfield Bonnington (G. B. Shaw: Lékař v rozpacích), Hornblower (J. Galsworthy: Boj na nůž), Jednooký Kristobald, Gregori (M. Achard: Korsár), Ondřej Doerr (H. Schweikart: Daň z lásky), Macduff (W. Shakespeare: Macbeth), Petr Jandák (F. Tetauer: Ztracená tvář) – 1939; Rudolf Strähler (G. Hauptmann: Kolega Crampton), Hjalmar Ekdal (H. Ibsen: Divoká kachna), Jan Lucemburský (S. Lom: Karel IV.), Don Pedro (W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic), Charles Stewart Parnell (E. T. Schaufflerová: Parnell), Konsul Bervic, Pan Vladimír Hlava (Jarní vody – F. X. Svoboda: Poupě + B. Viková-Kunětická: Holčička + K. Horký: Vodopád Giessbach), Valdštýn (F. Zavřel: Valdštýn) – 1940; Jan Matuš (J. Hilbert: Pěst), Kreon (Sofokles: Antigona), Kníže Fürstenberg (O. Kerhart: Josef Mánes), Inženýr Jan Mařík (F. Procházka: Večerní návštěva), Starosta (D. C. Faltis: Veronika), Arcibiskup (F. Tetauer: Zpovědník), MUDr. Josef Rudl (E. Vachek: Prsten) – 1941; Antonio Montecatino (J. W. Goethe: Torquato Tasso), Albrecht z Hohenzollernu (J. Bor – Z. Štěpánek: Zuzana Vojířová), Bedřich Vilém (H. von Kleist: Princ Bedřich Homburský), Kunlin (H. Zerkaulen: Rejthar) – 1942; Garami (A. J. Urban: Stvoření lásky), Kapitán Bernard (D. C. Faltis: Stanice Gordian), Thoas (J. W. Goethe: Ifigenie na Tauridě), Páter Prokop Diviš (D. C. Faltis: Mraky na nebesích) – 1943; Walter (H. von Kleist: Rozbitý džbán) – 1944; Petr Angeli (J. K. Tyl: Jan Hus), Bernard (O. Scheinpflugová: Guayana) – 1945; Papežský legát Trasimondo (Z. Němeček: Penězokaz), Markýz Tocquier de Brinville (E. Konrád: Skřivan a smršť) – 1946; Agamemnon (Aischylos: Oresteia), Boris Godunov (A. K. Tolstoj: Car Ivan Hrozný), Dr. Maenecke (F. Peroutka: Oblak a valčík), Masopust (A. Pacovská: Milovaný majetek) – 1947; Benjamin Hubbard (L. Hellmanová: Lištičky), Stone (F. Rachlík: Kulový král), Patron Ivančič (M. Stehlík: Loď dobré naděje) – 1948; Karásek (L. Bublík – M. Fiala: Veliká tavba) – 1949; Ferdinand I. (K. Zidarov: Carská milost), Mistr Křišťan z Prachatic (A. Jirásek: Jan Žižka), Sergěj Fjodorovič Losjev (A. P. Štejn: Čestný soud), Rybaltovskij (V. V. Višněvskij: Nezapomenutelný rok devatenáctý) – 1950; Johnson (Tchaj Djan Čun: Na jih od 38. rovnoběžky), Rubeš (I. Olbracht, dram. E. Vrchlická: Anna proletářka) – 1951; Dvořan (A. Jirásek: Lucerna), Baron Hrdopyška (J. K. Tyl: Tvrdohlavá žena a zamilovaný školní mládenec), Malinin (K. A. Treňov: Ljubov Jarová) – 1952; Beneš z Vaitmile (J. K. Tyl: Kutnohorští havíři), Petr Angeli (J. K. Tyl: Jan Hus) – 1953; Vasilij Ivanovič Berkutov (A N. Ostrovskij: Vlci a ovce), Jakov Bardin (M. Gorkij: Nepřátelé), Thoas (J. W. Goethe: Ifigenie na Tauridě) – 1954; Ivan Romanyč Čebutykin (A. P. Čechov: Tři sestry) – 1955; Arcibiskup remešský (G. B. Shaw: Svatá Jana) – 1956; Prof. Dr. Sigelius (K. Čapek: Bílá nemoc), Flor Fedulič Pribytkov (A. N. Ostrovskij: Poslední oběť) – 1957; Tantalos (J. Vrchlický, h. Z. Fibich: Smír Tantalův), Koděra (J. K. Tyl: Strakonický dudák aneb Hody divých žen) – 1958; Chrastěj (J. K. Tyl: Drahomíra a její synové) – 1960; Sedlák (B. Brecht: Kavkazský křídový kruh), Pastor Kittelhans (V. Nejedlý: Tkalci), Balabin (M. I. Šolochov, dram. M. Stehlík: Rozrušená země) – 1962; Zybin (M. Gorkij: Dostigajev a ti druzí) – 1964.

Divadlo na Vinohradech

Don Juan (Molière: Don Juan) j. h., Antonius (W. Shakespeare: Antonius a Kleopatra), Chevalier Dudéc (J. K. Tyl: Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka) – 1917; Antonín Havlů (A. Jirásek: Vojnarka) – 1918; Don Rodrigo (P. Corneille: Cid), Poručík Ivanov (M. Arcybašev: Žárlivost), Adolf (F. V. Krejčí: Dědic), Jean Gaussin (A. Daudet: Sapfo), Prokop (A. Dvořák: Husité) – 1919; Rulík (A. Zima: Návrat mládí), Major z Tellheimu (G. E. Lessing: Mína z Barnhelmu), Jakub Hérénien (É. Verhaeren: Svítání), Teiresias (O. Fischer: Herakles), Ten (L. N. Andrejev: Ten, jejž políčkují), Profesor (V. Skoch: Libellula) – 1920; Bajazet (J. Racine: Bajazet), Danton (G. Büchner: Dantonova smrt) – 1921.

Městské divadlo v Plzni

Valér (Molière: Lakomec), Jan Hus (J. K. Tyl: Jan Hus), Myslivecký mládenec (V. Bozděch: Matka) – 1911; Radúz (J. Zeyer: Radúz a Mahulena), Kristián de Neuvillette (E. Rostand: Cyrano de Bergerac) – 1912; Ministerský sekretář (J. Štolba: Na letním bytě), Max Piccolomini (F. Schiller: Valdštejn) – 1913; Don Quijote (V. Dyk: Zmoudření dona Quijota) – 1915; Hamlet (W. Shakespeare: Hamlet), Kantor (I. Cankar: Král na Betajnově), Vladimír Lanský (J. Hilbert: Jejich štěstí), Kamil Borel (V. Skoch: Naše babička) – 1916; Sergej F. Losjev (A. P. Štejn: Čestný soud) – 1951 j. h.

Teatralia

Cyrano a dnešní doba, Přítomnost 2, 1925, s. 152–153; Herec nebo clown?, in Nové české divadlo 1918–1926, Praha 1927, s. 113–115; Divadelní herec a český film, Divadlo 26, 1939/40, s. 174–175; Episody, Praha 1946 [vzpomínková kniha].

Prameny

Archiv ND: osobní dokumenty, soupisy rolí, výstřižky k jednotlivým inscenacím, korespondence

NMd: korespondence, fotografie.

Matriční záznam o narození a křtu [online], URL: https://www.portafontium.eu/iipimage/30067251/plzen-067_1680-n?language=cs&x=563&y=573&w=246&h=82.

Literatura

A. V.  A., Nová doba 23. 6. 1913 [ref. Na letním bytě]; Em. Žák, Čech 1. 5. 1919 [ref. Dědic] ● ref. Cid: J. H., Venkov 30. 5. 1919 + Em. Žák, Čech 31. 5. 1919 ● S. Lom, České slovo 12. 9. 1919 [ref. Sapfo]; S. Lom, České slovo 14. 3. 1920 [ref. Ten, jejž políčkují]; A. Ježek, Vlasť 36, 1920, s. 281–282 [ref. Mína z Barnhelmu]; S. Lom, České slovo 6. 5. 1920 [ref. Herakles]; J. Pachmayer, Večer 8. 11. 1920 [ref. Svítání]; J. H., Venkov 15. 4. 1921 [ref. Bajazet]; Zrcadlo kritiků: Dantonova smrt, Jeviště 2, 1921, s. 392–395; J. Pachmayer, Večer 12. 11. 1921 [ref. Zdravý nemocný]; Ot. F. [O. Fischer], Národní listy 27. 1. 1922 [ref. Edward II.]; K-ček [J. Kodíček], Tribuna 9. 3. 1922 [ref. Záhuba rudo Přemyslovců]; Zrcadlo kritiků: Bratři Karamazovi, Jeviště 3, 1922, s. 316–317; Zrcadlo kritiků: Don Carlos, Jeviště 3, 1922, s. 380–381; jv. [J. Vodák], Čas 32, 1922, č. 31, s. 7 [ref. Rabínská moudrost] ● ref. Ohnivý buben: K-ček [J. Kodíček], Tribuna 22. 12. 1922; J. Pachmayer, Večer 21. 12. 1922, s. 5 ● M. Rutte, Národní listy 6. 2. 1923 [ref. Život je sen] + 25. 2. 1923 [ref. Sulamit]; MilNý, Národní listy 2. 10. 1923 [ref. Ubohý blázen]; M. Rutte, Národní listy 5. 11. 1924 [ref. Smrt na dovolené]; A. Veselý: Hovory s herci. B. K., Přítomnost 1, 1924, s. 644–646; J. Rydvan: Herec ušlechtilého pathosu, Československé divadlo 2 (7), 1924, s. 73; O. Fischer, Právo lidu 27. 2. 1925 [ref. Cyrano z Bergeracu]; MilNý, Národní listy 13. 6. 1925 [ref. Smír Tantalův]; Klo, Národní osvobození 4. 3. 1926 [ref. Huon z Bordeaux]; J. H., Venkov 15. 6. 1926 [ref. Blažena a Beneš]; J. Klepetář: Hilarovo dílo režisérské, Přítomnost 3, 1926, s. 186–188 ● ref. Adam Stvořitel: F. Lenko, Večer 13. 4. 1927 + H. Jelínek, Lumír 54, 1927, s. 166–168 ● H. Jelínek, Lumír 54, 1927, s. 391 [ref. Hrob neznámého vojína] ● ref. Faust: Bed., Večer 5. 4. 1928; –ež–, Čech 6. 4. 1928 ● Č, Národní listy 26. 6. 1928 [ref. Zkrocení zlé ženy]; J. H., Venkov 26. 9. 1928 [ref. Bratři] + 19. 6. 1929 [ref. Hannibal ante portas]; O. Š. M. [O. Štorch-Marien], Rozpravy Aventina 6, 1930, s. 119 [ref. Srdce a válka] ● ref. Schovávaná na schodech: J. H., Venkov 2. 4. 1931; Paulík, Rozpravy Aventina 6, 1931, s. 395 ● J. Götzová: Profily českých herců, Praha 1931, s. 54–56; O. Š. M. [O. Štorch-Marien], Rozpravy Aventina 8, 1932, s. 71 [ref. Obchod se slávou]; Bed. Pch., Večer 14. 10. 1933 [ref. Valdštýn]; -ež-, Čech 58, 1933, s. 5 [ref. Alžběta Browningová]; A. M. Brousil, Venkov 29. 11. 1936 [ref. Benedek]; Kpl: Dvě jubilea B. K., Venkov 15. 10. 1937; A. M. Brousil: Herecké podání „Mnoho povyku pro nic“, Venkov 30. 4. 1940; -kov-, Venkov 15. 11. 1940 [ref. Valdštýn]; A. M. Brousil, Venkov 18. 2. 1941 [ref. Antigona]; nesign.: 40 let umělecké činnosti a 25 let členství v Národním divadle: B. K., Divadlo 32, 1946, s. 101–105; B. Polan: Pozdrav 60. letému B. K. (vzpomínky na jeho plzeňská léta), Divadlo 33, 1947, s. 97–98; J. M. Kvapil: B. K., hrdina jeviště, zjitřeného válkami, Praha 1947; F. Götz, Divadlo 1, 1949/50, s. 511; am., Literární noviny 6, 1957, č. 16, s. 5 [ref. Bílá nemoc]; B. K., Národní divadlo 33, 1957/58, č. 3, passim; J. Vodák: Tváře českých herců: od Josefa Jiřího Kolára k Vlastovi Burianovi, Praha 1967, s. 200–201 ■ P. Mančal: B. K. [online], cit. 10. 9. 2023, URL: https://plus.rozhlas.cz/bedrich-karen-6633903; J. Kazda: B. K. [online], cit. 10. 9. 2023, URL: https://zivotopis.osobnosti.cz/bedrich-karen.php ■ Bílá nemoc [audio nahrávka], 1958; Divadelní profily (historický archiv) [CD], 2014.

ČBS II, DČD IV, Fikejz – Film I, NDp, VD 100 II

Vznik: 2023