Tille, Václav

Prvorozený syn středoškolského profesora Antonína Tilleho (působil postupně na školách v Hradci Králové, Slaném, Praze, Osijeku /Chorvatsko/, Táboře, Třeboni, Litomyšli), od 1872 zemského školního inspektora v Praze, a Marie Tillové, roz. Eisensteinové. Otec patřil k výrazným postavám českého intelektuálního prostředí, přátelil se s V. Hálkem, A. Šmilovským, A. Jiráskem, J. Novákem (manželem T. Novákové), setkal se také s B. Němcovou. T. středoškolská studia zahájil na litomyšlském gymnáziu, maturitu však složil 1885 na c. k. prvním českém reálném a vyšším gymnáziu v Praze ve Spálené ulici. K jeho spolužákům patřil pozdější přednosta prezidentské kanceláře P. Šámal nebo klasický filolog V. Niederle. Po maturitě se zapsal ke studiu na filozofické fakultě v Praze (slovanská a románská filologie), navštěvoval přednášky O. Hostinského, J. Durdíka, J. Golla, největší vliv na něj však měl T. G. Masaryk a jazykovědec J. Gebauer (přítel jeho otce). Doktorem filozofie se stal 1889, kdy obhájil závěrečnou práci Herberta Spencera data sociologie, kterou posuzovali J. Durdík a T. G. Masaryk.

Po vysokoškolských studiích nastoupil 1889 do c. k. veřejné a univerzitní knihovny v Klementinu. Profesi knihovníka vykonával až do 1911. Zajímal se o moderní knihovnickou metodiku, katalogizaci, bibliografii, uspořádání fondů i vybavení knihoven. Nové poznatky o knihovnictví čerpal i na stipendijních cestách a stážích v knihovnách po celé Evropě: 1899 v Německu, Belgii a Holandsku, 1925 se díky příspěvku americké nadace Carnegie Endowment for International Peace seznámil s fungováním a vybavením amerických knihoven. K jeho kolegům v univerzitní knihovně patřili Z. V. Tobolka, J. Emler, J. Borecký, později O. Fischer, O. Theer a mnoho dalších, s nimiž udržoval přátelské či kolegiální vazby i v dalších letech. 1897 se v Praze oženil s Julií Auředníčkovou, manželství zůstalo bezdětné.

Paralelně s knihovnickým povoláním prohluboval svůj vědecký zájem o lidovou slovesnost, literární vědu a historii. Jako soukromý docent srovnávacích dějin literatury se habilitoval vědeckým spisem Filosofie literatury u Taina a předchůdců (1902), mimořádným profesorem se stal 1908. Na návrh svého mentora J. Polívky přednášel za dlouhodobě nemocného J. Vrchlického dějiny moderních literatur. Knihovnické povolání opustil oficiálně 1911, kdy byl jmenován řádným profesorem, po smrti Vrchlického (1912) převzal vedení semináře dějin moderních literatur, vedle toho přednášel o dějinách francouzské literatury. S Karlovou univerzitou spojil svůj další profesní život, 1921–22 byl děkanem filozofické fakulty.

T. je vedle J. Vodáka považován za jednoho ze zakladatelů české divadelní vědy, podílel se na profilování dějin a teorie divadla jako samostatného oboru. Od počátku 20. let rozšiřoval své literární semináře o divadelní tematiku. Seminář pro srovnávací studium dramatické literatury a její inscenace otevřel v zimním semestru 1929 na katedře srovnávacích dějin literatury na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. T. úsilí směřovalo k založení samostatného divadelního institutu podle předobrazů fungujících ve Vídni (Hochschule für Musik und darstellende Kunst), Berlíně (Theaterwissenschaftliches Institut) či Mnichově (Institut für Theatergeschichte), které měl možnost osobně poznat, navázal také kontakt s několika americkými univerzitami. Záměr se však nepodařilo realizovat. T. přednášel o divadle také v rozhlase, při nejrůznějších slavnostních příležitostech a výročích, pro širokou veřejnost i v rámci univerzitních extenzí. Mezi jeho studenty a účastníky semináře patřili i pozdější divadelní tvůrci či teatrologové jako V. Sommer, J. Träger, F. Tetauer, J. Wenig ad.

Vedle studií o lidové slovesnosti a pohádkách, literárněvědných nebo historických prací se T. od 90. let 19. století podílel na veřejném životě jako kulturní publicista, divadelní a literární kritik a autor fejetonů. Byl členem mnoha tuzemských a zahraničních vědeckých institucí (Královská česká společnost nauk, od 1924 řádným členem ČAVU, delegát ČAVU v Union académique internationale v Bruselu, od 1924 členem Union intellectuelle, člen Společnosti Národopisného muzea českoslovanského, od 1925 členem PEN klubu atd.). Jako znalec západoevropských literatur spolupracoval od 1933 s nakladatelstvím Sfinx nejprve jako lektor pro překladovou edici Evropská knihovna, 1935 spoluzakládal Evropský literární klub, kde byl členem nakladatelské rady. Mezi T. stěžejní práce patří životopisná monografie Božena Němcová (1911), jež se dočkala mnoha vydání, dále třísvazkový Soupis českých pohádek (1929, 1934, 1937), na němž pracoval téměř celý život, dokončil jej krátce před svou smrtí.

První příležitostné divadelní referáty otiskl 1891 v „denním listu výstavním“ Praha, který vycházel v rámci pražské jubilejní výstavy. Ve Světozoru 1895 publikoval první dvě divadelní reportáže z Paříže. Před válkou psal divadelní kritiky nejčastěji do Nové české revue (1904), Přehledu (1904–07) a Dne (1906–10), po 1910 převzal po J. Kuffnerovi divadelní referát v mladočeském deníku Národní listy, s tímto listem spolupracoval již od 1890, kdy zde uveřejňoval fejetony na příležitostná témata (podepisovaná šifrou Ω, divadelní referáty později podepisoval šifrou T.). Z redakce odešel 23. prosince 1914 po konfliktu s vedením Národního divadla. Ředitelství divadla zaslalo 15. prosince 1914 do redakce novin stížnost, že je T. zaujatý vůči české produkci a straní německému dramatu. Dopis podepsal předseda mladočeské Společnosti Národního divadla G. Schmoranz, dvorní rada J. Hlava a tehdejší šéf činohry J. Kvapil. T. se proti osočení bránil, redakce deníku se za něj ale nepostavila. Ani blízký vztah s K. Kramářem nezabránil jeho rozhodnutí vzdát se pozice v deníku, místo divadelního referenta po něm převzal O. Fischer.

Od počátku svého kritického působení referoval zejména o premiérách činohry Národního divadla, sledoval také dramatický cyklus Kruhu českých spisovatelů (1904–07) ve smíchovském Švandově divadle a v holešovické Uranii, který vnímal jako žádoucí konkurenci Národnímu divadlu. Od 1907 rozšířil svůj referentský obzor také o čerstvě otevřené Městské divadlo Královských Vinohrad.

O divadle dále psal do časopisu Scena (1913–14), který spoluzaložil s F. Zavřelem, A. Dvořákem a J. Hilbertem. V mezidobí 1915–19 o divadle publikoval pouze sporadicky. 1920 se jeho příspěvky začaly objevovat v časopisu Jeviště (1920–22, vedle zakladatele J. Vodáka patřil k hlavním přispěvatelům časopisu), kde tiskl rozbory dramatických textů a recenze zahraniční divadelní literatury. Zabýval se zde mj. příčinami divadelní krize v Národním divadle, upozorňoval na nutnost adaptovat divadlo a jeho řídící mechanismy na nové společenské podmínky v samostatném státu (zejména šlo o vymanění z vlivu zemské správy a posílení odborného vedení). Ve 20. letech se aktivně účastnil dobových diskuzí o potřebě zestátnění Národního divadla, k nimž se vyjádřil i v anketě O budoucnost národního divadla pořádané deníkem Národní osvobození (25. prosince 1927).

V březnu 1921 se z iniciativy šéfredaktora A. Laurina stal externím divadelním referentem německojazyčného deníku Prager Presse. Recenze divadelních představení zde publikoval až do své smrti (1937). Jeho referátům byla občas vytýkána stručnost, referentská rutina, nicméně zpravidla vždy obsahovala hodnotící soud a charakteristiku představení. Současně T. psal fejetony na rozličná témata včetně divadla a filmu do deníku agrární strany Venkov (1917–29).

Po vzniku republiky  v rámci nejrůznějších institucí a kulturních organizací rozvinul všestrannou veřejnou činnost. 1922, 1923 a 1924 byl členem poroty pro státní ceny v oboru drama (další účast odmítl). 1922 byl zvolen místopředsedou Čs. dramatického svazu. T. dlouhodobě zastával názor o potřebnosti konkurenčního prostředí pro Národní divadlo. Zasazoval se o postavení druhé státní scény, vyslovil se pro to i v anketě ministerstva školství 1922. 1930 byl ministrem Dérerem pozván k účasti v divadelní radě, ustavené 1. července. Rada, jejímž předsedou byl J. Kvapil, se jako poradní ministerský orgán zabývala otázkami spojenými se správou Národního divadla.

Ve dnech 19. až 23. září 1930 se v přednáškové síni pražské Městské knihovny konal 4. mezinárodní kongres hudebních a divadelních kritiků, T. byl předsedou organizačního výboru. Prestižního mezinárodního kongresu se účastnila řada význačných světových kritiků.

1930 se stal zakládajícím členem Sboru pro zřízení druhého Národního divadla vzniknuvšího pod záštitou prezidenta Masaryka za předsednictví kancléře P. Šámala s cílem propagovat a všeobecně podporovat vybudování druhé velké scény pro Národní divadlo. Slavnostní valná hromada Sboru pro zřízení druhého Národního divadla se konala 18. listopadu 1930 v zasedací síni Národního muzea, s proslovy vystoupili T., P. Šámal, I. Dérer.

T. nebyl k českému divadelnímu prostředí nijak existenčně vázán, což mug umožňovalo značnou svobodu kritického projevu. Na druhou stranu z toho vyplývalo jeho poněkud osamocené, solitérní postavení i mezi ostatními divadelními kritiky – na premiérách nesedával pravidelně v lóžích pro kritiky, ale mezi běžnými diváky v hledišti, aby získal z představení intenzivnější zážitek (svědectví E. Konráda).

Východiskem T. divadelní publicistiky byl setrvalý pocit nespokojenosti se stavem českého divadla, důraz na potřebu vyrovnávání se s moderními tendencemi. Divadlo se dle jeho názoru  mělo tvůrčím způsobem adaptovat na nové podmínky, aby si v čím dál silnější konkurenci populárních žánrů, nových druhů médií (film, rozhlas) a masové zábavy (profesionální sport) udrželo přízeň diváků a potenciál oslovovat publikum jedinečnými uměleckými výkony. Podobně jako F. X. Šalda byl proto otevřen novým uměleckým formám, jež se vzdávaly tradičního důrazu na pouhé slovo. Kladl si také otázku, v čem spočívá jedinečnost divadelního umění ve srovnání s novými médii. Řadu úvah věnoval vztahu filmu a divadla, zabýval se tím, jak se tento vztah bude vyvíjet pod tlakem masové zábavy a kultu hereckých hvězd. Specifičnost divadla a záruku, že kvůli kinematografii nezanikne, spatřoval v živém vztahu jeviště a hlediště, mezi jedinečným ztvárněním života na scéně a životními zkušenostmi diváků. Film je svými technickými prostředky dokonalejší a flexibilnější, ale nemůže tak mocně vyjádřit život, protože je založen na mechanickém opakování. Proto je dle T. zbytečné, aby divadlo soupeřilo s filmem a naopak. V září 1926 se účastnil 1. mezinárodního filmového kongresu v Paříži.

Ve své publicistice věnoval velký prostor obecným úvahám o divadle a divadelním provozu (mzdové podmínky herců, financování, státní subvence, ochrana autorských práv), sociologické funkci divadelního umění, analyzoval mechanismy fungování populárních žánrů, masového vkusu. Fascinoval jej vliv divadla na společnost, vztah mezi obecenstvem a děním na scéně – odtud pochází jeho teze o „divadelním kouzlu“. Zabýval se vztahem mezi tvůrčím uměleckým divadlem a divadlem komerčním – oba přístupy mají v kultuře své místo, vzájemně se nevylučují a je třeba hledat mezi nimi rovnováhu. Z této perspektivy také přistupoval k působení Národního divadla v české kultuře, složitému hledání kompromisu mezi finanční stabilitou a vysokými uměleckými nároky. I komerční divadlo může mít dle T. vysokou uměleckou úroveň.

Nebyl velkým příznivcem ochotnického divadla kvůli jeho sklonům ke komercionalizaci, exhibicionismu a neuměleckému „divadelnictví“. Mluvil o „ochotnickém průmyslu“, který hromadně produkuje hry nízké kvality neusilující o uměleckost, ale pouze o komerční úspěch. T. setrvale bojoval proti zmechanizování a zřemeslnění divadla. Ochotnické divadlo má dle T. smysl jen tehdy, pokud usiluje o uměleckou tvorbu a má zájem o povznesení české kultury.

Mezi divadelními kritiky starší generace (K. Engelmüller, J. Vodák, M. Rutte) se vymykal otevřeností k experimentálním uměleckým projevům, stejně jako symbióze vysokého divadelního umění s tzv. nízkými žánry (varieté, kabaret /šantán/, opereta, lidové písničkářství, loutkové divadlo, tanec, šanson). V těchto žánrech spatřoval historické souvislosti s dřívějšími uměleckými formami (středověké divadlo). T. podobně „historizoval“ svůj pohled na moderní divadlo, v němž nacházel (mnohdy poněkud povrchně) paralely k historickým tradicím. Zároveň si byl vědom toho, že i tyto lehké formy podprahově distribuují publiku jisté představy o světě (včetně politických), a proto je třeba věnovat jim pozornost.

Od vzniku Osvobozeného divadla sledoval jeho produkci, recenzoval téměř všechny meziválečné inscenace. Měl lidsky blízko k oběma předním aktérům, J. Voskovcovi a J. Werichovi, jejichž tvorbě poskytoval svými postřehy cennou zpětnou vazbu (oba tvůrci se účastnili T. semináře, když připravovali hru Osel a stín, aby se poradili o antických rekvizitách). T. napsal předmluvu do programu Vest pocket revue (1929). Pozornost věnoval i jiným avantgardním scénám, např. divadlu E. F. Buriana. Krátce před svou smrtí se na jeho podnět zapojil jako konzultant do organizace připravovaného mezinárodního sjezdu avantgardních divadel (později mezinárodní festival uspořádaný divadlem D 37 ve dnech 8.–16. května 1937 v Praze, jehož se účastnili zástupci řady zemí).

Charakteristickým rysem T. divadelních referátů byla značná pozornost k výtvarnému řešení inscenace, podrobně popisoval úpravu jeviště, dekorace, kostýmy a barvy. Inscenaci chápal jako komplexní útvar sestávající ze scénografického provedení, režie, herectví (celkový projev, deklamace), interpretace a úpravy textu (kvalita překladu) včetně reakcí publika v hledišti. Obecenstvo bylo v jeho očích spolutvůrcem divadelního díla. Měl výjimečnou schopnost zachytit herecký projev v hlasové a gestické jedinečnosti a pro herce měly T. kritické reflexe značný přínos. Často (i ve vzpomínkách) se vracel k hereckému umění osobností spjatých s Kvapilovou érou ND, E. Vojana, H. Kvapilové a M. Hübnerové. Jejich herectví mu bylo vysokou hodnotící laťkou pro posuzování výkonů mladých hereček a herců. Zajímal se též o architekturu, prostorové řešení a technické vybavení divadel.

Specifikem T. zájmu o divadlo byl vynikající přehled o zahraničním, evropském i mimoevropském divadle. Poznatky získával ze zahraničního tisku i z vlastních diváckých zážitků, které načerpal během svých nesčetných zahraničních cest (Francie, Belgie, Německo, Rakousko, USA, Rusko ad.). Časopisecky pak reflektoval své divácké zkušenosti v přehledových článcích (Z pařížských divadel, Z berlínských divadel atp.). Byl také zprostředkovatelem české kultury a divadla v zahraničí (1923 se podílel na československém čísle francouzského časopisu Choses de théâtre), v této roli fungoval i jako recenzent deníku Prager Presse, který měl integrovat německy mluvící obyvatele ČSR a zároveň byl jistou spojnicí se zahraniční veřejností.

Rozvíjel kontakty se světovými divadelníky (A. Tairov, G. Baty, M. Reinhardt ad.). Značný vliv na jeho postoj k modernímu divadlu měla práce berlínského režiséra M. Reinhardta, setrvale reflektoval francouzské scény (Comédie-Française), včetně kabaretu, později jej upoutalo ruské avantgardní divadlo.

Velkou pozornost věnoval hostujícím zahraničním divadelním souborům a hercům na českých jevištích. Vysoce oceňoval uměleckou úroveň Moskevského uměleckého akademického divadla (MCHAT), které měl možnost poprvé spatřit během jejich zájezdu do Prahy 1906, sledoval i pozdější pražská hostování různých hereckých skupin pocházejících z původního MCHATu (1921, 1922). Moskvu poprvé navštívil 1912 v rámci své druhé cesty na Krym za tehdejším přítelem K. Kramářem a jeho manželkou. Referáty o moskevských inscenacích později zařadil do knihy Divadelní vzpomínky (1917).

Znovu se do Moskvy vypravil až 1929 v rámci zájezdu sovětské Všesvazové společnosti pro kulturní vztahy se zahraničím (VOKS), spolu s J. Koptou, Z. Nejedlým a V. Vančurou. Na základě podrobných zápisků včetně mnoha náčrtků, jež jsou v autorově pozůstalosti, sepsal reportážní knihu Moskva v listopadu (1929), obsahující zevrubný popis zhlédnutých inscenací (scénografie, architektura divadel, dění v zákulisí). Dojmy ze sovětského divadla po návratu intenzivně publikoval a přednášel. S Tairovem se setkal na počátku dubna 1930 v Praze, kdy v rámci evropského turné hostoval jeho soubor v Neues Deutsches Theater. S Mejercholdem hovořil během jeho pražské návštěvy v září 1936 (záznam rozhovoru v Literárních novinách 9, 1936/37, č. 1–2, s. 12, šifra /vř./).

V Salzburgu pravidelně navštěvoval letní divadelní festival Salzburger Festspiele, 1933 zhlédl slavnou inscenaci Fausta v provedení M. Reinhardta. Formativní byly pro T. také obě cesty do Spojených států amerických (1925, 1927), kde měl možnost seznámit se s tamním divadlem a kinematografií, navštívil řadu představení na Broadwayi, s respektem psal o „jazzových“ divadlech v New Orleansu, Chicagu a New Yorku (série fejetonů Nová divadla ve Venkově 1929).

Stejně jako ve svých látkoslovných a literárních studiích uplatňoval T. srovnávací metody i ve svých divadelních pracích. Srovnávací hledisko pro něho znamenalo v moderních dílech vysledovat logiku jejich vztahu k tradici, odkazem na analogie v minulosti osvětlit vnitřní spřízněnost moderních prvků s předcházejícím vývojem umění a lidové slovesnosti. Kladl důraz na potřebu vhodných dramaturgických a režijních úprav klasických dramat a starších dramatických textů v zájmu moderního divadla a jeho schopnosti udržet si vliv na diváka.

T. dlouhodobě upozorňoval na nutnost pořizovat a archivovat dokumentační materiál, obrazovou i tehdy novou fonografickou metodou dokumentovat inscenace včetně hereckého projevu jako pramenný podklad k české divadelní historiografii.

Sám se zejména na počátku 20. let příležitostně věnoval dramaturgické práci. Scénicky upravil Tylova Strakonického dudáka a Tvrdohlavou ženu, Mikovcovu Záhubu rodu Přemyslovců. Jeho vlastní dramatická tvorba měla příležitostný ráz, větší ohlas měly pouze loutkové – maňáskové aktovky Voják a Papoušek a skeč Velká hra psaný pro kabaret Červená sedma. Dramatizace se také dočkala T. (Říhova) pohádka Dvě Maričky, kterou připravily děti z Domu dětství v Krnsku pro vinohradské divadlo, kde měla premiéru 1929 (režie F. Kovařík, výprava J. Wenig).

Z francouzštiny přeložil hru Příští Mesiáš belgického dramatika H. Soumagnea, jež byla předtím s úspěchem uváděna v Bruselu i v Paříži, a prosadil ji do Národního divadla, kde se jí ujal režisér K. Dostal. Premiéra dne 5. ledna 1925, jíž se účastnil také belgický autor, měla bouřlivý průběh, část publika dávala najevo nespokojenost pískotem a výkřiky kvůli údajné urážce náboženského citu. Případ měl široký ohlas v tisku, na přetřes se dostávaly otázky svobodné tvorby, mravnosti, policejní cenzury. O umělecké svobodě se pořádala veřejná debata, deník Právo lidu inicioval anketu o cenzuře, kde se proti rozhodnutí úřadů a pro obhajobu umělecké svobody vyslovila řada osobností uměleckého života (M. Brod, K. Čapek, O. Fischer, K. H. Hilar, F. X. Šalda, F. Šrámek ad.). Cenzura další uvedení hry zakázala. Incident T. potvrdil nezbytnost modernizace českého divadelního prostředí.

Napsal čtyři knihy s divadelní tematikou. V analytické monografii Maurice Maeterlinck (1910), která vznikla z přednášek v univerzitních extenzích, se zabýval podrobným rozborem autorových symbolistických dramat. Monografie podrobně představuje Maeterlinckovy filozofické a estetické ideje, jeho pojetí divadla duše. Autorovo dílo T. sledoval i v dalších letech.

Vedle reportážní knihy Moskva v listopadu (1929) se divadlu věnoval v knize Divadelní vzpomínky (1917), do které v roce svých padesátin vybral články publikované 1904–15. V centru pozornosti zde stojí význačné osobnosti formující v této době divadlo české (E. Vojan, H. Kvapilová, F. Zavřel) i evropské (S. Bernhardt, A. Antoine, M. Reinhardt, K. S. Stanislavskij ad.).

Z iniciativy Sboru pro zřízení druhého Národního divadla vznikly šestisvazkové Dějiny Národního divadla, vydávané 1933–36, na nichž se vedle T. podíleli J. Bartoš, A. Matějček, Z. Nejedlý, O. Fischer (F. X. Šalda se oproti předpokladům na projektu nepodílel). T. dostal za úkol zpracovat dějiny činohry Národního divadla od 1900 do převratu, které vyšly jako pátý svazek 1935. Rukopis vznikal s obtížemi několik let, když jej v dubnu 1935 odevzdal, musel rozsáhlý text výrazně zkrátit. Autor v předmluvě předeslal, že zvolil formu subjektivního svědectví, ve výkladu proto čerpal především ze svých recenzí. Monografie připomíná spíše kroniku. T. ve svazku reflektuje Kvapilovu éru v Národním divadle, k jehož tvorbě měl dlouhodobě rozporuplný vztah, neskrývaje obavu, kam povede režisérské pojetí „divadla jako divadla“.

Okolo 1947 byl připraven výbor z T. článků o divadle nazvaný O nové divadelní kouzlo (ed. V. Vostřebalová a J. Träger), po únoru 1948 byla kniha dána do stoupy. Na tuto práci navázal editor F. Knopp reprezentativním výborem T. textů o divadle Kouzelná moc divadla (2017). Řadu reflexí (zejména meziválečného) divadelního prostředí obsahují také T. soukromé deníky, z nichž byla část z 1927–37 publikována ve dvousvazkové edici Deníky Václava Tilleho (2023).

Vliv T. na české divadlo spočíval nejen v roli pedagoga, jehož seminářem na filozofické fakultě prošla řada pozdějších dramatických tvůrců, ale také v neoficiální rovině coby konzultanta, rádce. Jeho široká síť kontaktů mezi intelektuály i politiky, stejně jako jeho mimořádné znalosti posloužily mnoha režisérům, dramaturgům, dramatikům, překladatelům i hercům.

Pseudonymy, šifry

Václav Říha, T., V. T., (vt), Ω (další šifry viz bibliografie: F. Knopp /2007/)

Dramatické texty

Voják. Papoušek. 2 akty. (Psáno r. 1908.) [loutková hra], pseud. Václav Říha, t. Choceň [1921]; Pomocný sbor [satirická scénka], pseud. Junius, t. Šibeničky 2, 1919/20, č. 5, s. 34; Velká hra. Dramatický sketch, pseud. Tomáš Záruba, t. Praha 1920.

Překlady

H. Soumagne: Příští Mesiáš, ND 1925, i t.

Úpravy

J. K. Tyl: Strakonický dudák, t. [1921]; J. J. Kolár: Monika, Urania 1917; F. B. Mikovec: Záhuba rodu Přemyslovců, ND 1922, s tit. Přemyslovci, Zemské divadlo Brno 1938; J. K. Tyl: Tvrdohlavá žena, ND 1922.

Teatralia

Dějiny českého divadla, Národní listy 20. 5. 1898; Lidové divadlo, Den 1, 1907, č. 63, s. 1–2; Varieté, Volné směry 13, 1909, s. 78–80; Maurice Maeterlinck, Praha 1910; Divadelní bolesti, Scena 1, 1913, s. 16–20; Divadlo v přírodě, Národní listy 26. 4. 1913; Divadelní vzpomínky, Praha 1917; Státní divadlo, Jeviště 1, 1920, s. 19–21; Deklamace, tamtéž, s. 214–216 → částečně in L. Klosová ed.: Jevištní řeč a jazyk dramatu, Praha 1990, s. 46–47 → Kouzelná moc divadla, Praha 2017, s. 130–135; Divadelní kritika, Jeviště 1, 1920, s. 388–389; Na rozcestí, tamtéž 2, 1921, s. 18–19; Naše divadelní krise […], tamtéž, s. 273–274; Kritika a reklama, Venkov 8. 11. 1921; Divadelní krise v Čechách […], Jeviště 3, 1922, s. 105–106; Divadlo je vždy jakýsi druh čarodějství […], tamtéž, s. 273–274; Tylův Strakonický dudák, in J. K. Tyl: Strakonický dudák, Praha 1923, s. 5–11; Dialog, Venkov 16. 10. 1923; Návrh našim divadlům, tamtéž 30. 10. 1923 [o potřebě archivní dokumentace v divadlech]; Duše scény, Národní a Stavovské divadlo 2, 1924/25, č. 1, s. [4–5] → Divadelní zápisník 2, 1947, s. 2–4; Censura, Venkov 13. 1. 1925; Divadelní řeč, Venkov 26. 1. 1926; Šaškové a umění, tamtéž 12. 10. 1926 → Kouzelná moc divadla, Praha 2017, s. 247–250; Pokud jest Národní divadlo […], Národní osvobození 25. 12. 1927; Pane redaktore […], Přítomnost 5, 1928, s. 619–620 [příspěvek do Ankety o divadle mladých, o zřízení Studia při ND a plánovaném zestátnění]; Moskva v listopadu, Praha 1929 (2. vyd. 1963 s cenzurními zásahy, 3. revid. vyd. 2019); Milostivá paní […], Vest Pocket Revue, 1929/30, s. 8–9 → Předmluva, in J. Voskovec – J. Werich: Líčení se odročuje, Praha 1929, s. 7–9; Weltparlament der Kritiker. Der Sinn des neuen Theaters, Neues Wiener Journal 23. 3. 1930 [rozhovor o plánovaném mezinárodním kongresu kritiků v Praze]; Milý pane redaktore […], Rozpravy Aventina 6, 1930/31, s. 90 [odpověď do Divadelní ankety v souvislosti s ustavením Společnosti pro zřízení druhého Národního divadla]; Divadlo v mrtvém domě, in Dostojevskij. Sborník statí k padesátému výročí jeho smrti. 1881–1931, Praha 1931, s. 87–90; Vysoká divadelní škola ve Vídni, Rozpravy Aventina 6, 1930/31, s. 234–235; Divadelní ústav v Berlíně, tamtéž, s. 244–246; Divadelní ústav mnichovské univerzity, tamtéž, s. 264–265 → všechny tři stati in Kouzelná moc divadla, Praha 2007, s. 289–304; Ruské divadlo, in Přednášky Slovanského ústavu v Praze, sv. 2. Současné divadlo u Slovanů, Praha 1932, s. 29–42 → Kouzelná moc divadla, Praha 2007, s. 327–341; Divadelní herec, film a radio, Rozpravy Aventina 7, 1931/32, s. 259–260 → L. Linhart: První estetik filmu Václav Tille, Praha 1968, s. 167–169; Zavřelovo Zmoudření Dona Quijota, in Čtvrtstoletí Městského divadla na Král. Vinohradech. Jubilejní sborník, Praha 1932, s. 111–112 → Kouzelná moc divadla, Praha 2007, s. 117–120; Národ sobě! (Slavnostní projev při výročním valném shromáždění Sboru pro zřízení druhého Národního divadla v Praze 18. listopadu 1933), Československé divadlo 11 (16), 1933, s. 273–275; Rozhovor o věcech kulturních, Světozor 34, 1934, č. 19, s. [3]; Činohra Národního divadla od roku 1900 do převratu, Sv. 5, Praha 1935; Úvod, in Souborná výstava divadelní práce Ant. Heythuma 1935, Praha 1935, s. [3–4]; Optimism – pesimism, Literární noviny 9, 1936/37, č. 10, s. 8 → Kouzelná moc divadla, Praha 2007, s. 380–382; Divadlo a film, Iluminace 2, 1990, č. 1, s. 81–83 [přetisk přednášky proslovené v rozhlase 14. 5. 1934].

Prameny

LA PNP: osobní fond V. T., č. 1760.

Masarykův ústav a Archiv AV ČR: osobní fond A. Robek [nezpracováno], č. 641, Deníky V. T.

Etnologický ústav AV ČR: osobní fond V. T.

Archiv Národního muzea: osobní fond V. T. [nezpracováno], č. 605.

Matriční záznam o narození a křtu, SOA v Třeboni, Matrika narozených, Tábor, 1864–1872, inv. č. 5598 [online], URL: https://digi.ceskearchivy.cz/7872/154

Literatura

Národopisný věstník českoslovanský 12, 1917, č. 1, s. 84–87 (soupis prací, sestavili Jiří Polívka a Jiří Horák); Sborník prací věnovaných profesoru dru Václavu Tillovi k šedesátým narozeninám 1867–1927, Praha 1927 (soupis prací, s. 241–266, sestavili Jiří Ježek a Josef Kvapil; O. Fischer: Václav Tille, Praha 1938 (soupis prací, s. 45–64, sestavil Josef Šup); F. Všetička: Václav Říha, Praha 1964 (bibliografie, s. 91–128, sestavil František Všetička); V. Tille: Kouzelná moc divadla, Praha 2007 (bibliografie prací o divadle včetně kompletního soupisu šifer, s. 485–671, sestavil František Knopp), Václav Tille (1867–1937), Strážnice 2016 (bibliografie, sestavil Miloš Melzer) ● ref. Maurice Maeterlinck: R. [V. Červinka], Zlatá Praha 27, 1909/10, s. 580; -der [V. Dresler], Venkov 9. 8. 1910; O. Šimek, Novina 4, 1910/11, s. 57–59 + s. 87–91; F. Sekanina, Zvon 11, 1910/11, s. 190–191; A. Procházka, Moderní revue 1910/11, sv. 23, s. 307; K. Hikl, Přehled 9, 1910/11, s. 392–393; F. Žákavec, Časopis pro moderní filologii 2, 1912, seš. 1, s. 63–71 ● F. X. Šalda, Kmen 1, 1917/18, č. 2, s. 8–9 [profil V. T. u příležitosti 50. narozenin] ● ref. Divadelní vzpomínky: -tr. [G. Winter], Akademie 22, 1917/18, s. 177; F. X. Š. [F. X. Šalda], Kmen 1, 1917/18, č. 51, s. 7; -K. [F. Krejčí], Právo lidu 20. 1. 1918 ● F. Götz: Česká moderní divadelní kritika, in Nové české divadlo 1918–1926, Praha 1927, s. 71 [o T. divadelní kritice] ● ref. Moskva v listopadu: J. Weil, Rozpravy Aventina 5, 1929/30, s. 124–125; M. Majerová, Rozpravy Aventina 5, 1929/30, s. 259; M. M. [M. Majerová], Čin 1, 1929/30, s. 327; ach. [A. Chaloupka], Česká osvěta 26, 1929/30, s. 501; B., Signál 2, 1929/30, č. 18, s. 4; B. Václavek, ReD 3, 1929/31, s. 115; g, Lidové noviny 2. 1. 1930; P. E. [P. Eisner], Prager Presse 19. 2. 1930 ● ref. Činohra Národního divadla…: M. Hlávka, Literární noviny 8, 1935/36, č. 12, s. 4 + č. 13, s. 8; M. Hlávka, Rozhledy 5, 1936, s. 118–119; A. Grund, Český časopis historický 43, 1937, s. 594–601 ● P. Eisner: Václav Tille. Zum 70. Geburstag, Prager Presse 16. 2. 1937 [profil T. u příležitosti 70. narozenin]; J. Horák: Sedmdesáté narozeniny prof. Václava Tilla, Časopis pro moderní filologii 23, 1937, s. 294–298 ● E. Konrád: Umřel soused, Národní osvobození 27. 6. 1937 [vzpomínka na T. jako divadelního kritika u příležitosti jeho úmrtí] ● V. Sommer: Divadelní odkaz profesora Tille, Listy pro umění a kritiku 5, 1937, s. 355–356 ● M. Rutte: Dějiny, jež nejsou dějinami, in Dvacet kázání o divadle, Praha 1940, s. 47–51 [kritická recenze všech svazků Dějin Národního divadla, též o T. svazku] ● M. Rutte: Po stopách předků, in Národní listy. Jubilejní sborník 1861–1941, Praha 1941, s. 45–46 [o působení T. v divadelní rubrice Národních listů] ● J. Lormanová: Hovory s Václavem Tillem, Praha 1947 ● D. Slezák: Z divadelní literatury, Divadelní zápisník 3, 1948, s. 116–117 [o připravovaném výboru T. divadelních statí O nové divadelní kouzlo, výroba zastavena] ● E. Konrád: Podobizna pána se psem, Lidová demokracie 24. 6. 1956 [vzpomínka na T. jako divadelního kritika] ● J. Císař: Umění vidět, in V. Tille: Moskva v listopadu, Praha 1963, s. 5–10 [předmluva k 2. vydání Moskvy v listopadu] ● ref. Moskva v listopadu (2. vyd.): F. Všetička, Tvář 1, 1964, č. 2, s. 39 [recenze, upozorňuje na nevhodné cenzurní zásahy]; zh [Z. Heřman], Divadlo 15, 1964, s. 80 ● A. Pospíšilová: Syn věku rozumu, Dějiny a současnost 9, 1967, č. 6, s. 18–21 [vzpomínka na T. semináře]; J. M. Kvapil: Zakladatel české divadelní vědy, Divadelní noviny 10, 1966/67, č. 13, s. 2; J. Wenig: Ne pouze vzpomínka, tamtéž, s. 1 a 3; J. Träger: Václav Tille, náš první divadelní vědec, Plamen 9, 1967, s. 59–61; V. Müller: Jedno svědectví o profesoru Tillovi, Lidová demokracie 12. 2. 1967; J. Sekera: Problém angažovanosti sovětského divadla v kritice české meziválečné avantgardy, Československá rusistika 13, 1968, s. 277–287 [též o knize Moskva v listopadu]; L. Linhart, První estetik filmu Václav Tille, Praha 1968 [studie o T. reflexích filmu včetně edice všech statí a textů o filmu a bibliografie prací o filmu] ● ref. První estetik filmu Václav Tille: J. Kučera, Divadelní noviny 11, 1967/68, č. 24, s. 6; J. Svoboda, Film a doba 14, 1968, s. 500–50; F. A. Dvořák, Kulturní tvorba 6, 1968, č. 30, s. 12 ● J. Lormanová: Václav Tille (1867–1937), Časopis pro moderní filologii 70, 1988, s. 1–89 [článek o T. literárněvědné práci]; B. Svadbová, Z korespondence Zdeňka Nejedlého a Václava Tilleho, Česká literatura 36, 1988, s. 351–358 [výbor ze vzájemné korespondence z 1915–37 s komentářem]; F. Černý: Svědek Václav Tille, Tvar, 1999, č. 14, s. 9 [článek o T. v kontextu české divadelní historie]; P. Szczepanik – J. Anděl: Václav Tille: Kinéma (1908), in Stále kinema: antologie českého myšlení o filmu 1904–1950, Praha 2008, s. 85–102 [kapitola o T. uvažování o filmu včetně přetisku jeho první stati o filmu Kinéma /1908/]; F. Knopp: Václav Tille a divadlo, in V. T.: Kouzelná moc divadla, Praha 2007, s. 383–416 ● ref. Kouzelná moc divadla: P. Štěpánková: Kouzelná moc divadla versus Chléb a hry: Tilleho živý divadelněkritický odkaz, Divadelní revue 19, 2008, č. 3, s. 63–67; I. Kraitlová, Česká literatura 57, 2009, s. 280–286 ● D. Blümlová: Evropan Václav Tille, České Budějovice 2010.

LČL, DČD IV, ČBS, Otto, MSN 1929, Otto-dod, SČS 1964, SČS 2005

Vznik: 2023