Roszkopfová, Marta

Rodačka ze Slovenska, dcera slovenského scénografa I. E. Roszkopfa, navštěvovala Střední průmyslovou školu textilní v Brně (divadelní kostým, prof. I. Tuschnerová). Poté, co byla zaměstnána v dílnách Slovenského národného divadla v Bratislavě, studovala na VŠMU tamtéž (prof. L. Vychodil, L. Purkyňová). 1973–1974 pokračovala ve studiu scénografie na Akademii sztuk pieknych ve Varšavě (dále ASP, prof. J. Szajna, Z. Strzelecki). 1974–2006 byla scénografkou ostravského Divadla P. Bezruče a vytvářela prostřednictvím grafiky programů a plakátů i vizuál této scény. Jako scénografka ve svobodném povolání nepřerušila pracovní kontakty s DPB, její pole působnosti se však rozšířilo na množství divadel po celé České republice. Základem její scénografické činnosti zůstává moravská, zejména ostravská divadelní oblast: kromě DPB Komorní scéna Aréna, ND moravskoslezské, Divadlo loutek Ostrava. Dále se prosadila na scénách ND v Brně a Praze, Klicperova divadla v Hradci Králové, Divadla F. X. Šaldy v Liberci, Těšínského divadla, Moravského divadla v Olomouci, Slezského divadla v Opavě. Ze zahraničních scén navrhovala pro divadla na Slovensku (Nová scéna, Divadelné štúdio Bratislava, Štátne divadlo Košice, Divadlo J. G. Tajovského v Banskej Bystrici Zvolen, Krajové divadlo Nitra, Divadlo SNP Martin), v Polsku (Poznaň, Bialsko-Biala, Sopoty), Německu (Drážďany).

V DPB tvořila tandem s režisérem J. Janíkem, který měl na její pojetí divadla zásadní vliv, dále zde pracovala na významných inscenacích s P. Paloušem a navázala dlouhodobou, i když přetržitou spolupráci s I. Rajmontem. Dalšími důležitými režijními partnery jí byli Z. Kaloč (od 1985), M. Krobot (od 1991), Lída Engelová (od 1989), J. Klimsza (od 1997), operní režisér J. Nekvasil (od 1996), V. Klemens (od 1995), V. Herajtová (od 2009), I. Krejčí (od 2008), V. Štěpánek (od 2017), A. Celiński (od 2002), A. Hübner-Ochodlo (od 2009). Nejčastěji spolupracuje se scénografy M. Davidem (od 2013), D. Bazikou (od 2008, činohra i opera), D. Dvořákem (od 1990, většinou opera). Pracuje též ojediněle pro loutková divadla (Divadlo loutek Ostrava, Loutkové divadlo Radost).

V první etapě své tvorby navrhovala R. nejčastěji výpravu jako celek. Od 90. let 20. století, a hlavně pak po přelomu tisíciletí se přesouvá její pole působnosti na kostým, nikoliv však výlučně.

Kromě scénografie se zabývá užitou grafikou vážící se k divadlu (DPB, ND Praha) a volnou malířskou tvorbou. Je manželkou fotografa Viktora Koláře, taktéž spjatého svou prací s Ostravou, a matkou dvou dcer.

Ve svých začátcích byla R. mj. inspirována některými postupy scénografa O. Schindlera, jenž byl šéfem výpravy DPB v době jejího nástupu do angažmá (odešel 1985). Přebrala od něj v některých inscenacích poetickou hravost kostýmních detailů, navazující na meziválečnou avantgardu, či kolážovité spojení interiérových a exteriérových prvků. Zejména byla poznamenána vyhroceně obrazivým vidění prof. J. Szajny. Tyto vlivy postupem času zcela nevymizely, ale sublimovaly v další tvorbě jako možnosti a inspirace ve prospěch týmové spolupráce a potřeb inscenační praxe divadelního provozu repertoárové scény.

V 70. letech se výtvarný rukopis R. a její scénografický názor vyhraňovaly souběžně s profilací režisérů J. Janíka a P. Palouše, jejichž nástup do DPB přispěl ke konsolidaci souboru po období roztříštěnosti, které nastalo po roce 1965 odchodem skupiny kolem režiséra J. Kačera do Prahy a následně se prohloubilo nástupem normalizace na přelomu 60. a 70. let. R. navázala na invenční scénografy v tomto divadle působící před ní: kromě Schindlera na L. Hrůzu (1959-65), M. Melenu (1965-69), J. Duška (1969-73) a navíc jako tvůrce spolupracující s DPB kontinuálně a dlouhodobě podstatně přispěla k formování progresivních tendencí scény, která přes tlaky normalizační kulturní politiky rozvíjela inovativní dramaturgické a inscenační postupy.

Pojetí postavy v kostýmu jako metaforického výtvarného objektu v duchu J. Szajny je vidět na její nerealizované školní práci na ASP (E. Bond: Předčasný smutek, 1974), mohla jej do jisté míry uplatnit i v pohádkové opeře Hans Heiling (Opava 1975), kde odlišila fantaskními tvary, inspirovanými krystalickými jevy, kouzelnou říši od světa lidí. Uplatnění výtvarného objektu na scéně se projevilo ve tvarování a složení „smetištního“ pahorku prolezlého odposlouchávacími rourami v Tarelkinově smrti a reliéfní asambláži do zdi „slisovaných“ předmětů inscenace Paganini a Frištenský (obé 1979). V této scénografii se vyskytoval též motiv zdi, bariéry, stěny, frekventovaný v celém díle R. V 70. a 80. letech se R. uchyluje k sestavám panelů, jejichž jednoduchý tvar, skladatelný v různé útvary, je též zabstraktnělá forma bariéry; jejich postupná destrukce představuje dramatický vývoj inscenace (Mladá garda; Bouře, obé1977). V Tragickém příběhu Hamleta, dánského prince (1984) se stala sestava panelů labyrintem, za jehož stěnami číhaly uši špehů. V Komu zvoní hrana (1977) se objevuje impregnovaná síťovina asociující mj. drátěné pletivo klece, které se v díle R. rovněž opakovaně uplatňuje jako výraz nepřekročitelné (či těžko zdolatelné) překážky. Náznak tvaru antické orchéstry, vytvořený shrnutím koberce do půlkruhu, se uplatnil v prostředí Antigony (1979), kde byl nadčasový obsah posunut k současnosti. Instalace z obyčejných věcí vznikla zdánlivě nesourodou skrumáží mobiliáře v Deníku Anny Frankové (1975), jeho kombinace byla zároveň realistická i surrealistická. Podstatným scénografickým principem, vyrůstajícím v práci R. už v 70. letech je modelace drapérie. Tento materiál často používaný v akční scénografii, využívá R. sice též v pohybu a vývoji, ale klade větší důraz na jeho možnou funkci symbolickou a dekorativní. Na návrzích k inscenaci Villon a ti druzí (1978) byla drapérie modelována jako skulptura či plastická architektura. Ve scénické i v kostýmní tvorbě se R. během 70. let stále více vychyluje z pozice výtvarník – tvůrce scénických obrazů ke scénografickému hledisku tvůrce dramatické situace. Výtvarné kvality však neopouští, neboť jsou součástí jejího osobnostního tvůrčího vybavení.

Zralosti své tvorby dosahuje R. mezi 80. a 90. lety. Je to období, kdy se vyhraňuje její scénografický rukopis a upevňuje se profesní sounáležitost s režisérem Janíkem, kdy rozvíjí a variuje scénografická témata a prostředky zrozené v předchozích letech. Už zmíněný motiv bariéry, stěny odkazuje nejen k vězení (kovově působící, patinovaná zeď v Čarodějkách ze Salemu, 1989), ale i k důvěrnému lidskému vymezení („vylámaná“ prkenná ohrada – Měsíc pro smolaře, 1994); v Leonce a Lena (1998) byly použity kovové mobilní zátarasy, chránící mocné a celebrity před davem. Pokračuje ve využití drapérie, nepoužívá ji jen jako neustále se měnící matérii, ale i jako fáze plastické scénické architektury se symbolickou i ironizující funkcí. Vytvarována do podoby obřího břicha, suplovala drapérie ironicky nebesa (Baal, 1986), modelována do krajně zjednodušeného stromu tvořila symbolický objekt (Tajemná zahrada, 1996) nebo byly její cáry, (případně prádlo) v prostoru zavěšeny jako svého druhu hradba v rovině zakřiveného horizontu či diagonály (Drahomíra, 1980; Vojcek, 1985). Dalším opakujícím se scénografickým motivem R. je cirkus, souvisí s motivem arény (ať už je její tvar jakýkoliv) jako veřejného shromaždiště pro zábavu a zápas. V tomto smyslu byla použita nejen drapérie vzedmutá do podoby šapitó (Naše městečko, 1977) nebo girlandy barevných žárovek (I chytrák se spálí, 1980), ale též vstup do „manéže“, opatřený typickou rudou oponou, pro slavnostní antrée, který můžeme chápat jako reminiscenci na skéné i na bránu do pekla středověkých mystérií (Strakonický dudák, 2005). Vertikální konstrukce jako zvětšený středový objekt, se vyskytla např. v kombinaci s drapérií v Hansi Kohlasovi (1980) nebo vykrystalizovala jako neutěšená silueta do věžovitého Elsinoru v Hamletovi (1999, DPB). Sestavena z předmětů běžné denní potřeby, jako jsou na sebe poskládané skříňky, tvořila pozadí v inscenaci Žert, satira, ironie a hlubší význam (1999). U jiných scénických objektů byla naopak jejich „umělá“ divadelní podstata zdůrazněna, jako např. u šitých záplatovaných balvanů v Elektro, má lásko (1983), z nichž herci sestavovaly prostorové útvary v intencích akční scénografie; nebo u abstraktních půlkulovitých bunkrů s kruhovými okénky v Romeovi a Julii (1988). R. věnovala pozornost i členění podlahy hracího prostoru a jeho půdorysu. Využití lávky (zúžená cesta napříč jevištěm – světem) nebo systému lávek (nejčastěji rozcestí do kříže: např. Jakub fatalista, 1989) má kromě prostorového i symbolický význam. V případě inscenace Blázen a jeptiška (1992) šlo o jednu akcentovanou, přerušovanou (tedy herecký pohyb rytmizující) lávku, vedenou od roviny portálu do hloubky jeviště. Půdorys kruhové i jinak tvarované arény či ringu (Skřivánek, 1982; Villon aneb Žízeň po životě, 1991; Na malém dvorku, 1998) přinášel na jeviště motiv podívané propojené s motivem soudu a uzavřeného osudu.

Od 90. let se na návrzích R. opakovaně objevuje rozvržení diváckého a inscenačního prostoru. Souvisí to patrně mj. se změnou působiště souboru: přestěhováním z Domu kultury pracujících Ostravy do Blaníku, bývalé administrativní budovy divadla (1990), kde sál disponuje více variabilními prostorovými možnostmi. Komornější prostory poskytovala od 1994 Márnice v suterénu (přibližně pro 30 diváků). R. v hlavním sále uplatnila anti-iluzívní prostorové pojetí, kdy vedla např. lávku jako pódium „mořem“ diváků, ohraničenou na obou koncích dvěma zátarasy (Maryša, 1993). Tyto protilehlé útvary tvořily buď konkretizující objekty (kulisy fasád domů: Sluha dvou pánů, 1999; skříně: Leonce a Lena, 1998;) navozující domácí či sousedskou atmosféru nebo útvary zcela abstraktní (Orfeus a Eurydika, 2001). I v případě, že se R. uchýlila ke kukátkovému řešení poměru hlediště/jeviště, vedla někdy lávku středem diváků, jako v inscenaci Barabáš (1990), kde chodník končil u zadního menšího pódia s křížem (Kalvárie).

Zvláště na kostýmních kreacích je patrno, že do 80. let už R. vchází se svým typickým výtvarným i scénografickým rukopisem. Zatímco scéna ve své relativní prostotě měla blíže k obyčejné lidskosti, kostýmy byly mnohem nápadnější. Vyvedeny v expresívních razantních tazích, působí někdy na návrzích (skupiny postav) pádněji a dramatičtěji než jejich realizace. Návrhy, zhotovené jakoby pod zvětšovacím sklem, jsou kromě praktického vodítka pro krejčovnu i ideovou inspirací pro režiséra a herce (Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, 1984; Revizor, 1987; Procitnutí jara, 1988). V syrovém, spíše ponurém, pocitově temném, scénografickém světě R., jsou kostýmy barevným elementem. Barvy k sobě příliš neladí, umocňují si navzájem křiklavost a určitou nepatřičnost. Počáteční nevinnost (zahajující dramatický děj) bývá oděna do bílé, ale je záhy problematizována, prochází vývojem: Nejednoznačnost bílé se objevuje už v Elektro, má lásko (1983), kde byli do bílých říz, splývajících se scénickým pozadím, oděni členové sboru, zosobňující servilitu vůči moci, zatímco Elektra hrála v tmavém; bílá průsvitná košilka dosud nevinné dívky v Roberto Zucco (1992) byla vyměněna za rovněž bílý korzet prostitutky. Kostýmem je vyjádřen velmi kritický pohled na lidskou společnost, hubící svou hmotnou zbytnělostí jedince v jednodušším, prostém kostýmů (Tragický Příběh Hamleta, dánského prince, 1984; Romeo a Julie, 1988). Okázalá zdobnost byla zpracována až barbarským stylem s použitím zlatavých a lesklých materiálů (Romeo a Julie) nebo prostředků připomínajících kabaret (Misantrop, 1987), ale též ve vojenském (válečnickém) designu – dekorované kyrysy, kombinované se soudobými uniformami (Drahomíra, 1980; Troilus a Kressida, 1986).

V průběhu 80. a 90. let dovedla R. v kostýmní tvorbě k virtuozitě a maximální vynalézavosti princip kombinace různých slohů a historických fází. A to nejen v rámci jedné inscenace, ale i v rámci jednoho kostýmu určité postavy. Prvky historické se prolínaly s „moderními“ (Zimní pohádka, 1983; Mandragora, 1997). Do minulosti byly přenášeny prvky současné, do přítomnosti historické (Plešatá zpěvačka, 1995). Znaky dobovosti podléhaly zhyperbolizované zkratce. Nejen nápadné, ale mnohdy i záměrně vulgární, a to hlavně prostřednictví doplňků a detailů střihu (pokrývky hlavy, šperky, vrstvené volány, přehnaná nabírání). Civilní kostýmy opatřovala R. výraznou stylizací v obrysu, a hlavně v detailu, nápadném zvláště u jinak střízlivého mužského obleku (kravaty, kšandy, klobouky, kapesníčky vykukující z náprsní kapsy ad.: Soudný den, Náhodná smrt anarchisty, obé1989; Asanace, 1990).

V novém tisíciletí variuje R. dál své oblíbené scénografické motivy, dává jim však většinou poněkud pozměněnou podobu podléhající „klasičtějším“ parametrům jednoduššího prostorového rozložení a subtilnějšího estetického zpracování. Zatímco dříve jednotlivé motivy R. ponejvíce kombinovala, nyní má tendenci se v rámci inscenace zaměřit a zdůraznit jeden hlavní. V Rozmarném létě (2002) tvořil středové pódium, obklopené diváky, „bazén“ (prohlubeň o půdorysu obdélníku, po jejímž okraji se dalo chodit a která se dala zakrýt). Dřevěná stěna venkovského stavení v adaptaci románu O myších a lidech (2003) byla proražena různě barevně nasvíceným otvorem, který mohl být jak oknem, tak násilně vylomenou dírou. K hyperrealismu měla blízko podrobně zařízená místnost (ovšem spojující různá prostředí) o třech stěnách i stropu (Švejk off, 2002), jindy R. na jevišti vztyčila jednoduchou, ale monumentální architekturu (hradby města s „vězeňskou“ branou v Krysaři, 2001), nebo kráterově rozeklaný půlkruhový horizont, obklopující jinak vyprázdněný prostor pro balet Purim (2006).

Zatímco ve 21. století postmodernismus obecně pokračuje ve stylové rozvolněnosti, R. rukopis se zklidňuje a stylově očišťuje, a to i v kostýmní skladbě. Výrazné kontrasty v jejích kostýmech se vylaďují (nemizí však zcela). V komponování oděvních součástí i kostýmní série inscenace se nově objevuje cit pro míru, na jehož pozadí se jeví volené akcenty v ještě výraznějším světle. Dekorativnost není jen předmětem karikatury, ale projevuje se i svou původní funkcí, utváření kostýmů se precizuje. Vrstevnatý přírodně bílý kostým dětinské, a přesto prohnané Anežky v Molièrově Škole žen (2015), který nenese známky ani historismu ani aktualizace, je herním „prostředkem“, s jehož cípy může herečka manipulovat a vytvářet různé varianty: hábit novicky, venkovský oděv prosté dívky, svěrací kazajku či svatební šaty. Civilní kostýmy jsou nadále ozvláštňovány detaily, které se však někdy ve své oproštěnosti blíží minimalismu, působícímu spíše podprahově (různá míra krátkosti nohavic dlouhých kalhot v Havlově Vyrozumění, 2017). Historické kostýmy umocňují soudobé téma až manýristickou nebo dekadentní zdobností (histrionský kostým s rokokovými motivy, doplněný platinovou parukou, Bernhardova Divadelníka, 2019; komediantské převleky pro inscenaci Garderobiéra, 2013). R. vytvoří i naturalistický kostým, který zcela zakryje individualitu a totožnost herce: „vagus“ Pulec (Lidská tragikomedie, 2016). – Také intenzita barev a jejich kombinace se zmírňují a zklidňují. Vznikají kostýmově monochromatické inscenace: Nebezpečné vztahy, 2008 (barevná šedo okrová tlumenost byla kompenzována v detailech a siluetě rafinovaností haute couture18. století), Černá skříňka aneb Hry a sny, 2008 (variace v šedé). Když to však žánr a styl hry (inscenace) vyžaduje, R. opět zveličí obrysy doplňků i kontrast barev (Hadrián z Římsů, 2004).

Zvýrazňujícím doplňkem kostýmu je pro R. obličejová i celohlavová maska, jíž občas svěřuje funkci rituální rekvizity (obsahující i zoomorfní prvky), karnevalové kukly či „koruny“ završující divadelní zdobnost (Dvě stě čtyřicet sedm dní – Jan Hus, 1988; Trojí přání, 1990; Kouzelná flétna, 2000; Rusalka, 2004; Malá čarodějnice, 2005).

Od počátku inklinuje R. k oscilaci mezi metaforickým obrazem a realistickým detailem či autentickým materiálem, mezi výtvarnou excelentností a syrovou nevábností. Vychází z estetiky ošklivosti, která sice zobrazuje drsnost světa, ale přece jen v estetizujícím, byť nepřikrášleném pojetí, a z chudého divadla, vlastního polské divadelní kultuře od 60. let 20. st. Přes neokázalost vizuálního vyjádření je její scénografie silně výtvarně ukotvena. Její rukopis je robustní, jen zřídkakdy používá jemné lyrické „ženské“ tóny. Ačkoliv se R. etablovala v období tzv. akční scénografie a používá některé prvky a postupy tohoto trendu (přírodní materiál, částečná variabilita předmětu, barevné a tvarové zvýraznění kostýmu oproti k neutralitě tíhnoucí scéně) nebývá přiřazována k jeho představitelům. Přes vyhraněný styl je její akční rádius velmi široký, a to nejen napříč žánry, ale též napříč generacemi.                                                       

Výprava

JAMU Činoherní studio (Studio Marta)

R. Vitrac: Viktor aneb Dítka u moci – 1967; N. V. Gogol: Revizor – 1995.

Satirické divadlo Večerní Brno

I. L. Caragiale: Jen kapánek strpení aneb Ztracený dopis – 1970; N. Erdman: Sebevrah – 1987.

Divadlo P. Bezruče Ostrava (Činohra P. Bezruče, Divadelní společnost P. Bezruče)

A. Jirásek: Kolébka – 1973; V. Farová: Dorotka a Šábršula, O. Ioseliani: Žert vinaře Agaba, A. Saint-Exupéry: Hvězdný princ – 1974; F. Goodrichová, A. Hackett: Deník Anny Frankové, V. Nezval: Milenci z kiosku, K. Škutchanová: Večer moudřejší rána, G. Farquhar: Švihácká lest – 1975; M. Roščin: Valentin a Valentina – 1975; O. Preussler: Malá čarodějnice – 1976; U. Plenzdorf: Nová utrpení mladého W., S. Lichý: Jak měl Rumcajs Cipíska, A. N. Ostrovskij: Bouře, A. Koenigsmark: Ostrovy zdánlivé, E. Hemingway, J. Hubač: Komu zvoní hrana, A. Fadějev: Mladá garda – 1977; T. Wilder: Naše městečko, C. Goldoni: Sluha dvou pánů, V. K. Klicpera: Divotvorný klobouk, A. P. Čechov: Višňový sad, G. G. Kardos: Villon a ti druzí – 1978; P. Shaffer: Equus, R. Greene: Pamětihodná historie o otci Baconovi a otci Bungaym, A. V. Suchovo-Kobylin: Tarelkinova smrt, J. Anouilh: Antigona, W. Shakespeare: Komedie plná omylů, M. Stieber: Paganini a Frištenský – 1979; A. N. Ostrovskij: I chytrák se spálí, H. von Kleist: Hans Kohlas, K. Saja: Býk Klemens, Molière: Ztřeštěnec, M. Gorkij: Měšťáci – 1980; G. Ryga: Tráva a divoké jahody, P. Ulrych, B. Nekolný, I. Olbracht: Nikola Šuhaj, M. Stehlík: Lehárna grandů, F. Hrubín: Kráska a zvíře – 1981; B. Brecht: Žebrácká opera, B. Hrabal, V. Nývlt: Ostře sledované vlaky, G. Urbán, J. Pochmon: Bleděmodrý Petr, J. Anouilh: Skřivánek, L. A. Korsunskij: Byla to láska ...  – 1982; P. Shaffer: Amadeus, L. Ustinov, O. Tabakov: Sněhurka a sedm, L. Gyurkó: Elektro, má lásko, L Carroll, P. Palouš: Alenčina dobrodružství, J. Gross: Utkání, V. Kučera. M. Hrabák: Divoký Mikuláš – 1983; W. Shakespeare: Tragický příběh Hamleta, dánského prince, H. Ibsen: Peer Gynt, A. N. Ostrovskij: Les, R. Vitrac: Viktor aneb Dítka u moci, L. Smoček: Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho – 1984; F. M. Dostojevskij: Velcí hříšníci, M. Yendt, H. Ch. Andersen: Slavík a mechanický pták, Z. Malý, J. Brabec: Chlapec s kytarou, J. Heller: Hlava XXII, A. Stern: Výrobce bomb aneb Útěk srdce, G. Büchner: Vojcek – 1985; L. Chiarelli: Maska a tvář, A. Vesjolyj, R. Císař: Revoluční freska, B. Brecht: Baal, A. N. Arbuzov: Kruté hry – 1986; Molière: Misantrop, W. Allen: Zahraj to znovu, Same, H. Pinter: Narozeniny, G. de Maupassant, Z. Kaloč: Miláček, R. Rigby: Pahorek, G. Urbán, J. Pochmon: Bleděmodrý Petr, N. V. Gogol: Revizor – 1987; I. Brešan: Představení Hamleta ve vsi Dolní Hluchá, W. Shakespeare: Romeo a Julie, F. Wedekind: Procitnutí jara – 1988; Ö. Horváth: Soudný den, A. Miller: Čarodějky ze Salemu, M. Kundera, D. Diderot: Jakub fatalista, D. Fo: Náhodná smrt anarchisty , K. Čapek, P. Palouš: Válka s mloky – 1989; D. Kovačevič: Balkánský špión, V. Havel: Zahradní slavnost, M. de Ghelderode: Barabáš, E. Radzinskij:  Toho chlapa zabít, E. Albee: Všechno na zahradě – 1990; J. Edlis: François Villon aneb Žízeň u pramene, J. Audiberti: Zlo běží, L. Norén: Noc je matkou dne, P. Karvaš: Absolutní zákaz, R. Weingarten: Léto, J. Škvorecký, P. Palouš: Mirákl – 1991; B.-M. Koltès: Roberto Zucco, A. Miller: Stvoření světa a jiné obchody, S. I. Witkiewicz: Blázen a jeptiška – 1992; B. Brecht: Maloměšťákova svatba, J. Anouilh: Ardéla, A. a V. Mrštíkové: Maryša – 1993; L. Pirandello: Bláznův klobouk aneb Čapka s rolničkami, V. Čtvrtek, S. Lichý: Jak se stal Rumcajs loupežníkem, T. Takeda: Světélkující mech, J. Glowacki: Antigona v Novém Yorku - 1994; V. Klemens: Hořící žirafy, E. Ionesco: Plešatá zpěvačka, V. Čtvrtek, S. Lichý: Jak měl Rumcajs Cipíska, C. Serreau: Zajíc Zajíc, J. Giraudoux: Dodatek k cestě kapitána Cooka – 1995; J. W. Goethe: Stella, E. Albee: Tři velké ženy, A. Kopit: Tatínku, ubohý tatínku, maminka tě pověsila v šatníku a mně je tak smutno, L. Balák: Musulman, F. Hodgson Burnettová, K. Makonj: Tajemná zahrada –  1996; S. Beckett: Konec hry, N. Machiavelli: Mandragora, T. Letts: Zabiják Joe – 1997; F. Hrubín: Kráska a netvor, W. Kohlhaase, R. Zimmerová: Ryba ve čtyřech, G. Büchner: Leonce a Lena, P. O. Enquist: Noc tribádek, P. Kohutová, E. Schiffauer: Zpívání o Rusalce, S. I. Witkiewicz: Na malém dvorku – 1998; C. Goldoni: Sluha dvou pánů, Molière: Tartuffe, H. Gnade: Nausikaa, W. Shakespeare: Hamlet, F. García Lorca: Bernarda, Ch. D. Grabbe: Žert, satira, ironie a hlubší význam – 1999; M. Kundera, D. Diderot: Jakub a jeho pán, J. Kolář, P. Prchal: Kocourek Modroočko, W. Saroyan, J. Josek, V. Šmída: Tracyho tygr, A. Přidal: Malé noční hry – 2000; J. Pithartová, M. Przebinda: Orfeus a Eurydika, J. Pithartová: V tureckém zajetí, T. Williams: Skleněný zvěřinec (výprava s J. Klimszou), A. Fadějev - V. Jerofejev, J. Klimsza: Mladá garda v letech jungle, Ruská krasavice fragmentárně odhalena – 2001; V. Vančura, E. Sokolovský: Rozmarné léto, W. Schwab: Prezidentky, D. Nowakowski: Ústa Micka Jaggera, T. Vůjtek: Výmlat, A. Reynolds, M. Buffini: Jordan (výprava s J. Klimszou), J. Hašek, K. Tománek: Švejk off – 2002; V. Dyk: Zapomnětlivý – 2003; J. Worms: Se stromy nebo bez nich, D. Drábek: Embryo čili Silicon baby, L. Norén: Chaos je sousedem Boha - 2004; J. Genet: Služky, O. Preussler: Malá čarodějnice – 2005; S. King: Misery – 2006; M. McDonagh: Kráska z Leenane – 2017.

Krajské a oblastní divadlo Český Těšín (Těšínské divadlo)

V. K. Klicpera: Divotvorný klobouk – 1977; G. Gorin: Pravda barona prášila – 1978; K. Steigerwald: Foxtrot – 1985; O. Daněk:  Dwaj na koniach, jeden na ośle, A. N. Ostrovskij: Bouře - 1986; T. Rózewicz: Dceruška – 1987; K. a J. Čapkové: Lásky hra osudná – 1988; P. Kohout: Atest – 1991; E. O'Neill: Smutek sluší Elektře, Á. Kertész: Wdówy – 1996; I. B. Singer: Gimpel Glupek – 1997; T. Williams: Sladké ptáče mládí – 1998; S. Shepard: Láskou posedlí – 1999; J. Anouilh: Romeo a Jana – 2001; A. Hamik: Prodaný dědeček – 2002; N. Erdman: Samobójca, J. Steinbeck: O myších a lidech – 2003; A. Uhry: Řidič slečny Daisy, N. V. Gogol: Revizor – 2007; Aristofanés, V. Renčín, J. Brabec, H. Čiháková: Nejkrásnější válka, E. O'Neill: Měsíc pro smolaře, A. a V. Mrštíkové: Maryša – 2008; A. Dumas ml.: Dáma s kaméliemi, F. M. Dostojevskij, J. a A. Vostrých: Zločin a trest – 2009; Z. Barták, M. Prostějovský: Popelka – 2010; J. Anouilh: Eurydika – 2011; L. Holberg: Jeppe z vršku, J. Gay: Žebrácká opera – 2013; Molière: Don Juan, D. Foley: Smertelná vražda – 2014; W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic, N. Koljada: Slepice  – 2015; H. Kajzar: Obora, N. Koljada:  Gaska – 2016; R. Thomas: Osm žen – 2018.

Slezské divadlo Zdeňka Nejedlého Opava (Slezské divadlo Opava)

C. Terron: Polib mě, Alfréde! – 1979; R. Cooney: Dvouplošník v hotelu Westminster, A. P. Čechov, N. Simon: Hodný pan doktor - 1999; M. Uhde, M. Štědroň: Balada pro banditu – 2000; V. Dyk, J. Kačer, R. Cisař: Krysař, E. Albee: Kdo se bojí Virginie Woolfové, Z. Jecelín: Tristan a Isolda  – 2001; W. Shakespeare: Sen noci svatojánské, H. Ibsen: Peer Gynt – 2002; V. Štech: Třetí zvonění – 2003; W. Shakespeare: Marná lásky snaha - 2004; J. Kratochvíl: Černá skříňka aneb Hry a sny – 2008; W. Shakespeare: Král Lear – 2014; R. Thomas: Osm žen – 2015; M. McKeever: Modrý z nebe, E. Albee: Všechno je v zahradě – 2017.

Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého

J. K. Tyl: Drahomíra – 1980.

Státní divadlo Ostrava (Národní divadlo moravskoslezské)

P. Hacks: Adam a Eva – 1982; T. Williams: Sestup Orfeův – 1983; Ch. Fry: Dáma není k pálení – 1989; F. M. Dostojevskij, A. Wajda: Zločin a trest, V. Havel: Asanace – 1990; F. Chopin: Sylfidy, N. Rimskij-Korsakov: Šeherezáda – 1991; M. Kocáb: Odysseus – 1992; E. O'Neill: Cesta dlouhého dne do noci - 1995; H. Ibsen: Nepřítel lidu, I. B. Singer: Hlupák Gimpl - 1999; A. Christie: Past na myši, S. Grochowiak: Kluci - 2000; G. Gorin: Královské hry, M. Nevín, A. Taussiková: Čas tance pro tři, J. T. Vyčichla, K. K. Effatha, K. F. J. Tománek: Nevinný je vrah – 2001; V. K. Klicpera: Hadrián z Římsů – 2004; J. K. Tyl: Strakonický dudák, M. McDonagh: Pán polštářů – 2005; F. Jávori: Purim aneb Volba osudu – 2006; M. Pivovar: Komedyje o čertových osidlách – 2010; S. Stephens: Podivný případ se psem – 2014; Molière: Škola pro ženy – 2015; A. Nowaczynski: Car samozvanec – 2017; S. Dolginoff: Thrill Me (Vzruš mě!) – 2019.

Státní divadlo (Zemské divadlo, Národní divadlo v Brně, Národní divadlo) Brno

A. N. Ostrovskij: Les – 1986; E. O'Neill: Smutek sluší Elektře - 1988; W. Shakespeare: Romeo a Julie – 1991; F. M. Dostojevskij, A. a J. Vostrých: Zločin a trest – 1997; W. Shakespeare: Hamlet – 1999; J. Heller: Hlava XXII – 2001; F. M. Dostojevskij, Z. Kaloč: Hráč – 2003; F. Dürrenmatt: Návštěva staré dámy – 2007; S. Mrožek: Kouzelná noc a Letní den – 2011.

Severomoravské divadlo Šumperk

H. Albertová: Letní kino Život – 1986; G. Feydeau: Nebožka panina matka, J. Vostrý: Tři v tom – 2009.

Slovácké divadlo Uherské Hradiště

J. Patrick: Rajčatům se letos nedaří – 1987.

Loutkové divadlo Radost

F. Hrubín: Kráska a zvíře – 1987.

Divadlo E. F. Buriana

I. Brešan: Představení Hamleta ve vsi Dolní Mrduša - 1988

Státní divadlo Oldřicha Stibora (Moravské divadlo Olomouc)

P. A. Bréal: Velká mela – 1989; J. Goldman: Lev v zimě, J. P. Sartre: Trójanky – 1993; J. Anouilh: Miláček Ornifle – 1996; N. V. Gogol: Revizor - 1998; W. A. Mozart: Kouzelná flétna – 2000; A. Dvořák: Rusalka, W. Shakespeare: Romeo a Julie - 2004; J. Bock, J. Stein: Šumař na střeše – 2006; V. Klimáček: Marie Sabina – 2007; K. Ludwig: Shakespeare v Hollywoodu – 2010; L. van Beethoven: Fidelio – 2021.

Klicperovo divadlo Hradec Králové

P. Kohout: Pech pod střechou, R. Vitrac: Viktor aneb Dítka u moci – 1990; N. V. Gogol: Ženitba – 1998; P. Nichols: Hra vášní – 2005; M. Buffini: Král je panna – 2010; C. Goldoni: Impresário ze Smyrny – 2014.

Státní divadlo F.X.Šaldy

W. Allen: Zahraj to znovu, Same – 1990.

Městská divadla pražská

P. Shaffer: Andělika a laskavec – 1990; R. D. MacDonald: Summit (Dámská schůzka na nejvyšší úrovni) – 1991; M. Krobot, J. Eskymo Welzl: Ten co sežral medvěda – 1997; P. Nichols: Hra vášní – 2007; E. Albee: Všechno na zahradě – 2008; S. Stephenson: Vzpomínky na vodě – 2009.

Národní divadlo

G. Tabori: Bílý muž a Rudá tvář – 1991; A. a V. Mrštíkové, M. Krobot: Rok na vsi – 1993; E. O'Neill: Měsíc pro smolaře – 1994; G. Feydeau: Leona si pospíšila, Nebožka panina matka, L. de Vega: Dorotea - 1995; G. Greene, R. Císař: Doktor Fischer ze Ženevy – 1996.

Městské divadlo Kolín

E. Radzinskij: Toho chlapa zabít, W. Shakespeare: Romeo a Julie – 1992.

Divadlo pod Palmovkou

J. Glowacki: Antigona v Novém Yorku – 1994.

Středočeské divadlo Kladno

M. Krobot, J. Eskymo Welzl: Ten, co sežral medvěda – 2000; R. Fulghum, E. Zulia: Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce – 2010; T. Johnson: Absolvent – 2017; E.-E. Schmitt: Oskar a růžová paní, N. Simon: Apartmá v hotelu Plaza – 2018.

Městské divadlo Karlovy Vary (Karlovarské městské divadlo)

É. Zola: Tereza Raquinová – 2000; B. Ahlfors: Divadelní komedie – 2011; N. Koljada: Slepice – 2015.

Městské divadlo Zlín

C. Serreau: Chytrolín a Hňup – 2000; A. N. Ostrovskij: Kdo hledá, najde – 2006.

Divadlo F.X.Šaldy Liberec

M. Frayn: Kodaň – 2000; G. B. Shaw: Pygmalion – 2008; G. Kreisler: Dnes večer: Lola Blau – 2009.

Komorní scéna Aréna

B. Brecht: V houštinách měst – 2000; F. Bruckner: Choroby mládí – 2001; T. Slobodzianek: Merlin - jiný příběh – 2004; E. Ionesco: Židle – 2005; A. Bennett: Kafkovo brko – 2006; S. O'Casey, J. Krejčík: Penzion pro svobodné pány, M. Carr: Porcie Coughlanová – 2008; S. Beckett: Šťastné dny (spoluautor scény A. Hübner-Ochodlo) – 2009; A. P. Čechov: Višňový sad – 2009; T. Vůjtek, V. Juřina: Brenpartija – 2009; H. Kajzar: Chlív, Paternoster – 2012; T. Vůjtek, J. Klimsza: Chacharije – 2018; T. Vůjtek: Zápas o generála - 2022.

Janáčkova konzervatoř Ostrava

M. Stieber, T. Williams: Báječní milenci, T. Vůjtek: Ubohý večer – 2001; E. F. Burian: Vojna – 2006; Z. Barták ml., M. Prostějovský: Popelka – 2007.

Východočeské divadlo Pardubice

W. Saroyan, J. Josek, V. Šmída: Tracyho tygr – 2001; J. Murrell: Poslední léto – 2004; J. Verne, T. Syrovátka: Tajemný hrad v Karpatech - 2011; L. Lagronová: Jako břitva – 2021.                   

Švandovo divadlo

N. V. Gogol: Ženitba – 2003.

Dejvické divadlo

T. Williams: Tramvaj do stanice Touha – 2003.

Horácké divadlo Jihlava

P. Calderón de la Barca: Dcera vichřice, J. Drda: Hrátky s čertem – 2008; L. Chiarelli: Maska a tvář – 2010; B. Comden, A. Green, N. H. Brown, A. Freed: Zpívání v dešti – 2012; A. a V. Mrštíkové: Maryša – 2014.

PaS de Theatre Ostrava (Slezskoostravský hrad )

W. Shakespeare: Komedie omylů – 2008.

Divadlo J. K. Tyla Plzeň

B. Martinů, G. Puccini: Ženitba, Gianni Schicchi – 2011; R. Harwood: Garderobiér – 2013.

Městské divadlo Most

J. Garner: Černí býci – 2012; Y. Reza: Bůh masakru – 2013; F. Veber: Blbec k večeři – 2014.

Jihočeské divadlo České Budějovice

D. Lindsay-Abaire: Kivá cadla – 2012.

Městské divadlo Mladá Boleslav

S. McPherson: Marvinův pokoj – 2013; A. Christie, M. Charles, B. Toy: Vražda na faře – 2015.

Divadlo loutek Ostrava

W. Shakespeare: Bouře – 2016.

Kostýmy

Štátne divadlo Košice

M. Gorkij: Na dne – 1973; L. de Vega: Fuente Ovejuna – 1974.

Divadlo P. Bezruče Ostrava

Al. Vampilov: Starší syn - 1974; A. Dumas st., R. Planchon: Tři mušketýři – 1975; W. Shakespeare: Zimní pohádka – 1983; J. Kesselring: Jezinky bezinky – 1994; C. Gozzi: Zamilovaní ptáci – 2001; J. Werich, K. Texel: Královna Koloběžka I. – 2002; G. Zapolska: Morálka paní Dulské – 2003.

Nová scéna Bratislava

B. L. Szakacsi: Červená karavana – 1975.

Slezské divadlo Zdeňka Nejedlého Opava                      

H. A. Marschner: Hans Heiling – 1975; K. S. Macháček: Ženichové – 1976; T. Vůjtek: 290 km (z Opavy do Vídně) – 2018.

Státní divadlo (Národní divadlo) Brno

L. Stroupežnický: Mikuláš Dačický z Heslova – 1976; W. Shakespeare: Troilus a Kressida - 1986; J. K. Tyl: Dvě stě čtyřicet sedm dní – Jan Hus – 1988; G. Gorin, Š. Alejchem: Tovje vdává dcery – 1990; N. Machiavelli: Mandagora - 2012; I. Bergman: Sedmá pečeť – 2013; V. Katcha, J. Sibre: Hostina dravců – 2014; K. Steigerwald: Dobové tance – 2020; T. Vůjtek, V. Štech: Ohnivá země Václava Štecha - 2021.

Krajské a oblastní divadlo Český Těšín (Těšínské divadlo)

O. Zahradník: Sonatina pro páva – 1977; G. Preissová: Gazdina roba – 1998; P. Tomaszuk, O. Tokarczuková: Pravěk a jiné časy – 1999; V. Blažek, L. Rychman, J. Bažant, J. Malásek, V. Hála: Starci na chmelu – 2000; G. Preissová: Gazdina roba – 2019; A. Christie, K. Ludwig: Vražda v Orient-Expresu – 2020; J. Bock, J. Stein: Skrzypek na dachu (Polská scéna), J. Bock, J. Stein: Šumař na střeše (Česká scéna) – 2021; A. a V. Mrštíkové: Maryša, A. P. Čechov: Višňový sad – 2022.

Státní divadlo Ostrava (Národní divadlo moravskoslezské)

J. Jílek: Můj hrad – 1981; J. Hubač: Dům na nebesích – 1982; Ch. L. A. Thomas: Mignon – 1985; C. Saint-Saens: Samson a Dalila - 1986; L. van Beethoven:  Fidelio – 1990; Ch. Hampton, Ch. de Laclos: Nebezpečné vztahy - 2008; I. Stravinskij: Život prostopášníka,  M. Palla: Sajns fikšn – 2012; G. Donizetti: Anna Bolena – 2013; B. Smetana: Čertova stěna – 2014; S. Prokofjev: Ohnivý anděl, U. Giordano: Andrea Chénier, P. Kotík: Master-Pieces (Mistrovská díla) – 2015; T. Rice, A. L. Webber: Jesus Christ Superstar, K. Poláček, A. Goldflam: Hostinec U kamenného stolu – 2016; G. Verdi: Otello – 2017; D. Šostakovič: Lady Macbeth Mcenského újezdu, Ch. Hampton: Řeči léčí, A. a V. Mrštíkové, V. Štěpánek: Rok na vsi, T. Slobodzianek: Naše třída – 2018; E. Ionesco: Král umírá, A. N. Ostrovskij: Výnosné místo, V. Havel: Odcházení – 2019; R. Thomas: Osm žen, A. Salieri: Škola žárlivých, A. Sokolović: Svatba, G. Verdi: Nabucco, R. Taylor, R. Wagstaff: Květiny pro paní Harrisovou – 2020; C. Gely: Diplomacie, G. Puccini: Tosca, N. V. Gogol: Revizor – 2021; H. Krása: Zásnuby ve snu – 2022.

Národní divadlo

B. Martinů: Trojí přání – 1990; F. M. Dostojevskij, J. Kudláčková, J. Kovalčuk: Běsi - 1997; W. Shakespeare: Othello, E. O'Neill: Cesta dlouhým dnem do noci – 1998; A. Boito: Mefistofeles – 2015.

Dejvické divadlo

W. Shakespeare: Večer tříkrálový – 1999.

Městské divadlo Ústí nad Labem

L. van Beethoven: Fidelio – 1999.

Komorní scéna Aréna

F. Wedekind: Procitnutí jara – 2008; E. Albee: Kdo se bojí Virginie Woolfové? – 2009; E. Schorm, F. Kafka: Proces - 2011; N. V. Gogol: Hráči, L. Ulická: Ruská zavařenina – 2013; G. Tabori: Bílý muž a Rudá tvář – 2014; T. Vůjtek: Slyšení, W. Shakespeare: Něco za něco – 2015; L. Klíma: Lidská tragikomedie – 2016; T. Vůjtek: Smíření, V. Havel: Vyrozumění – 2017; A. P. Čechov: Tři sestry – 2018; T. Bernhard: Divadelník, N. Machiavelli: Mandragora – 2019; F. M. Dostojevskij, A. Wajda: Zločin a trest, S. Beckett: Konec hry – 2020; W. Shakespeare: Macbeth – 2021; V. Šenderovič: Pan Ein a problém požární bezpečnosti, T. Vůjtek: Míťo! Šuro! Jarmilo! aneb Švejkův návrat - 2022.

Horácké divadlo Jihlava

A. Miller: Čarodějky ze Salemu, A. J. Lerner, F. Loewe: My Fair Lady – 2009; J. Heller: Hlava XXII – 2010.

Městské divadlo Most

N. R. Nash: Obchodník s deštěm – 2011.

Divadlo F. X. Šaldy Liberec

N. V. Gogol: Revizor – 2013; L. Ulická: Ruská zavařenina, A. P. Čechov: Višňový sad – 2014; Molière: Škola žen – 2015; C. Goldoni: Poprask na laguně – 2016.

Moravské divadlo Olomouc

H. von Kleist: Rozbitý džbán – 2014.

Divadlo na Vinohradech

P. Landovský: Hodinový hoteliér – 2014; A. Miller: Čarodějky ze Salemu – 2017; M. Uhde, M. Štědroň: Balada pro banditu – 2020.

Divadlo pod Palmovkou

W. Shakespeare: Večer tříkrálový – 2016; W. Allen: Mocná Afrodíté – 2017.

Jihočeské divadlo České Budějovice

L. Hübner: Úča musí pryč! – 2016; V. Havel: Pokoušení – 2018.

Divadlo Mír Ostrava

S. Thiéry: Dva úplně nazí muži – 2017.

Divadlo Na Fidlovačce

E. Labiche: Miláček Célimare aneb Paroháči – 2018.

PaS de Theatre Ostrava (Slezskoostravský hrad )

W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy – 2019.

Klicperovo divadlo Hradec Králové

A. P. Čechov: Višňový sad – 2019; F. Schiller: Úklady a láska – 2021.

Ostravské centrum nové hudby

R. Ayres: No. 50 (The Garden) – 2020.

Scéna

Klicperovo divadlo Hradec Králové

V. Dyk: Krysař – 1994.

Národní divadlo moravskoslezské Ostrava

W. Shakespeare: Komedie omylů – 2002.

Moravské divadlo Olomouc

M. McDonagh: Mrzák inishmaanský – 2006; A. Miller: Čarodějky ze Salemu – 2008.

Východočeské divadlo Pardubice

F. Dürrenmatt: Romulus Veliký – 2007.

Těšínské divadlo

P. Beaumarchais: Figarova svatba – 2009.

Slezské divadlo Opava

J. DiPietro: Umění vraždy – 2020.

Výtvarná spolupráce

Komorní scéna Aréna

A. Longen: Dezertér z Volšan – 2013.

Městské divadlo Mladá Boleslav

P. Nilin: Poprvé vdaná – 2018.

Zahraniční inscenace

Teatr im. A. Fredry Gniezno

R. M. Groński: Taka to historia – 1974.

Theater Junge Generation Dresden

B. Hrabal: Scharf überwachte Züge– 1988.

Teatr Polski Bielsko-Biala

W. Shakespeare. Hamlet – 1997; S. Moore, S. King: Misery – 2006.

Teatr Nowy im. T. Łomnickiego Poznań

B. Hrabal: Auteczko – 2005; A. Dumas: Dama kameliowa – 2006; T. Žukowski: I to mi ostalo, L. Pirandello: Sześć postaci w poszukiwaniu autora, R. Harwood: Kwartet – 2007.

Výstavy se zastoupením divadelní tvorby (výběr)

Skupinové: Pražské Quadriennale (Valdštejnská jízdárna, Praha 1969, 1975 a 1979, Výstaviště Praha 1983, 1987 a 1995, Palác kultury/Kongresové centrum Praha 1991); I.-IV. národní přehlídka prací českých scénografů (Dům umění, Opava 1977, 1981, 1989, ÚLUV, Praha 1986); Medunarodni  trijenale pozorišne scenografije i kostima (Novi Sad 1981, 1984, 1987, 1998); Mladá scénografie (Hodonín 1978); Čs. scénografie (Lisabon 1980); Salon scénografie (foyer Nové scény ND, Praha 1991, Valdštejnská jízdárna, Praha 1995, Lobkovický palác, Pražský hrad 2005); Metaphor and Irony 1-2 (putovní výstava české scénografie po USA, 2001 a 2004); The Scenographer´s Art (Nové Dillí, Bombaj 2003).

Samostatné: Scénografie M. R. (Divadlo na Vinohradech, Praha 1984); Josef Svoboda a jeho současníci Jan Vančura, M. R., Jana Zbořilová (Katona Színház, Budapešť 1994); M. R. – Scénografie a plakáty (DÚ, Praha 2003); M. R. – scénografie (Hala Vincentka, Luhačovice 2005); Jak kreslí a maluje své scénografické a kostýmní návrhy M. R. (IDU, Praha 2009); Ostravská labuť M. R. (Café Galerie Černá Labuť, Praha 2012); M. R. 2013/scénografie (Ostravské muzeum 2013).

Zastoupení ve sbírkách Národního muzea, Národní galerie Praha, IDU, Ostravského muzea.

Ceny za scénografii

Kolektivní zlatá medaile Triennale Novi Sad – 1981; Zlatá medaile Triennale Novi Sad – 1984, 1998; Cena Jantar (za celoživotní dílo) – 2021.

Prameny

IDU: Scénografická sbírka, scénografická dokumentace, fotografický fond, videotéka: záznamy inscenací.

Soukromý archiv M. R.

Literatura (výběr)

V. Tašlová: Jedna facka navíc, Scéna 17. 12. 1984; T. Pokorná: Naděje návratů, Literární noviny 26. 9. 1993, s. 10; R. Erml: Náš současník Dostojevskij, Respekt 8, 28. 4. 1997, č. 18, s. 19; J. P. Kříž: Brněnský Hamlet rozproudil krev, Právo 25. 6. 1999, s. 12; L. Mareček: Mít v Hamletovi jen dva hrdiny je málo, MF Dnes 14. 3. 2000, s. 14; J. Sloupová: Enjoying Hamlet, Svět a divadlo 11, 2000, č. 4, s. 8-25; H. Havlíková: Ohnivý anděl nad Ostravou, Lidové noviny, 12. 3. 2015, s. 7; Z. Vojtíšková: Loutky bouří zmítané, Loutkář 66, 2016, č. 2, s. 38-39; M. Zdeňková: Člověk dělá šaty, Svět a divadlo 32, 2021, č. 2, s. 148-158.

M. Etzler: K práci Marty Roszkopfové/Scénografův rok, Nová svoboda, Ostrava 26. 7. 1980; V. Ptáčková: Česká scénografie XX. století, Praha 1982, s. 283, 291, 317; V. Tašlová, – E. Vítová: Jevištní a kostýmní výtvarníci českých divadel Praha, 1983, nestr.; J. Štefanides: Zlatá medaile z Nového Sadu, Zemědělské noviny, Praha 24. 11. 1984; Dráma tvarov, Film a divadlo 3. 2. 1986 (s M. R. rozmlouvala H. Albertová), s. 16-17; V. Ptáčková: Scénografie a malířství, Výtvarná kultura 10, 1986, č. 4, s. 28-32; (W): Znáte Martu Roszkopfovou?, Ostravský večerník 4. 11. 1987; H. Albertová: Od Pražského qaudriennale 1983 k Pražskému qaudriennale 1987 aneb Proměny divadelnímu kostýmu, Scénografie 1989, č. 56-57, s. 99-102; D. Unruh: Postmodern Issues In Action Design Part 3: The Problem of Costumes, Theatre Design & Technology 27, 1991, č. 1, s. 30, 32; J. Burian: Two women and their contribution to contemporary Czech scenography, Theatre Design & Technology 32, 1996, č. 5, s. 19-29; D. Unruh: The Shattered Mirror Part 4: Metaphor or Image?, Theatre Design & Technology 38, 2002, č. 1, s. 46; Zdeňková: Czech made, Praha 2003, s. 110; J. Brandesky: Czech Theatre Design in the twentieth century. Metaphor and Irony revisited, Iowa City 2007, s. 74-75; V. Ptáčková, B. Příhodová, S. Rybáková: Český divadelní kostým, Praha 2011, s.141-145; R. Císař: Udělat z ničeho něco (O Josefu Janíkovi), Divadelní noviny 22, 19. 2. 2013, č. 4, s. 10; V. Just: Divadlo je past (kronika neboli glosář V.), Nadivadlo, 25. 11. 2013, [online; cit. 30. 5. 2022], URL: http://nadivadlo.blogspot.com/2013/11/just-divadlo-je-past-kronika-neboli_25.html; J. Štefanides: Vladimír Šrámek – Magie divadelního prostoru (2012), M. R. –Scénografie (2013), Theatralia: Revue současného myšlení o divadelní kultuře 18, 2015, č. 1, s. 183–184.

Katalogy k výstavám: E. Soukupová, M. Zbořil: Mladá scénografie 1978, Praha 1978, s. 16; V. Kolář, H. Albertová, M. Roszkopfová: Scénografie M. R., Praha 1984; Salón scénografie ´91, Praha 1991, volné listy, nestr.; Salón scénografie ´95, Praha 1995, nestr.; H. Albertová, J. Brandesky: Metaphor and Irony, Columbus 2001, s.26; The Scenographer´s Art/Czech Theatre Stage and Costume Design of the  XXth Century, Praha 2003, s. 23; H. Albertová, J.  Brandesky: Metaphor and Irony 2., Praha 2004, putovní výstava po USA, s. 40; Salón české scénografie´05, Praha 2005, nestr.; V. Čermáková, V. Koubská, M. Zdeňková: Proměny/Divadelní výtvarnice na přelomu tisíciletí, Praha 2008, nestr.; V. Ptáčková: Divadlo na konci světa, Praha 2008, s. 254; L. Černíková, V. Ptáčková, M. Zdeňková: M. R. – Scénografie, Ostrava 2013.

Vznik: 2023

Redakce: Věra Velemanová