Dyk, Viktor

Narodil se do rodiny ředitele mělnického lobkovického panství Václava Dyka (v úředních listinách Dicka). Formativní vliv na něj měl starší bratr Ludvík (1875–1925), v dospělosti novinář, tiskař a nakladatel, funkcionář národně demokratické strany, ale také jeden ze zakladatelů sportovního klubu Slávie a předseda fotbalového klubu ČAFC. D. synovec a kmotřenec, syn předčasně zemřelé sestry Hedviky Viktor Kripner (1906–1956), byl učitel a básník, za okupace pracující v exilové kanceláři E. Beneše. Bratranec Alois Dyk (1881–1971) působil mj. jako činovník sdružení výtvarníků užitého umění Artěl a založil nakladatelství Emporium; jeho pravnukem je herec Vojtěch Dyk (* 1985). D. manželkou byla od 1928 novinářka a spisovatelka Zdenka Hásková (1878–1946).

Dětství prožil v Pšovce, avšak již v jedenácti letech (1888) byl rodiči poslán na studia do Prahy. Bydlel spolu s bratrem Ludvíkem u babičky na Malé Straně. V polovině 90. let, po otcově povýšení na ředitele pražského lobkovického panství, se k nim přistěhovali také ostatní členové rodiny, která se pak 1904 přesunula na Vinohrady, do domu, v němž D. žil až do své smrti. Na gymnáziu v Žitné ulici, kde učil i A. Jirásek, se dospívající sourozenci začali zajímat o literaturu, ale také o politiku nahlíženou z české perspektivy; starší bratr byl přitom D. průvodcem. Na rozdíl od něj byl D. zprvu nacionálně méně radikální a po určitou dobu jej oslovovaly také postoje sociální demokracie. Tak tomu bylo 1896–97, kdy se bratři angažovali v obnoveném literárním a řečnickém spolku Slavia, naplno prožívali ustavení všeobecného a rovného volební práva v Předlitavsku (červen 1896), jakož i marnost boje o jazykové zrovnoprávnění češtiny s němčinou. Krach tohoto pokusu, k němuž došlo o rok později za vypjatých okolností vrcholících pádem Badeniho vlády, vedl k tomu, že se D. přiklonil k vyhraněnému nacionalismu. Posílilo to ale rovněž jeho sklon k romantickému vnímání života jako střetu vysněného ideálu s neuspokojivou realitou. Nesouhlas s českou politickou praxí vyjadřoval i literárně; realismus, důraz na osvětu a humanitu (dříve obdivovaného) T. G. Masaryka vnímal jako neschopnost opravdového činu, jaká nemůže zkoušenému národu pomoci.

Literární ambice D. prokazoval od dětství. Již ve čtrnácti letech měl vytvořit veršované drama Králové. První verše mu pak vyšly v časopise Světozor v květnu 1895, tehdy se jako gymnaziální student musel skrývat za pseudonymem Souček. O rok později patřil k okruhu literátů, kteří ve snaze reformovat české drama a divadlo založili spolek Intimní volné jeviště. Díky tomu shlédl týden před maturitou v Národním domě na Vinohradech svůj dramaticky debut – aktovku Pomsta (1896), podepsanou jménem R. Vilde, což vyvolalo mýlku, že jde o hru anglického rebela O. Wilde. Spolkem měla být inscenována také D. ibsenovsky pojatá hra Město pod mořem, k čemuž ale nakonec z vůle autora nedošlo.

Třebaže bratrův vzor vedl D. ke studiu práv, literatura a politika jej přitahovaly více, což nezměnilo ani vysokoškolské absolutorium (1900) a složení judiciálních zkoušek (1905). Podílel se na činnosti Kruhu českých spisovatelů (od 1902) – mj. na brožuře Národní divadlo a české drama (1904), jež zpochybňovala dramaturgii první národní scény. V rámci prvního divadelního cyklu pořádaného Kruhem v sezoně 1904/05 ve Švandově divadle podruhé pronikl na jeviště, a to tragikomedií Premiéra. Působil rovněž v literárním odboru Umělecké besedy (od 1903). D. spolupráce s Národním divadlem se započala 1906, kdy navázal kontakt s J. Kvapilem. Od 1907 s J. Vlčkem a od 1910 s J. Kamperem redigoval časopis Lumír. 1910–14 byl redaktorem týdeníku a posléze deníku Samostatnost, vydávaného Českou stranou státoprávně pokrokovou. Za ni také 1911 neúspěšně kandidoval do říšské rady; přihlásil se tak k vlastencům, kteří odmítali kompromisy a na základě historických práv usilovali o radikální řešení české otázky, včetně odtržení od Rakouska. Když byla Samostatnost po vypuknutí války úředně zastavena (1914), živil se mj. překládáním her pro vinohradské divadlo, v němž se také inscenací Zmoudření Dona Quijota dočkal svého největšího jevištního úspěchu (1914). Nadále působil v nejužším vedení strany a angažoval se v domácím odboji: koordinoval jeho aktivity s Masarykem a exilovou Mafií. Na návrh E. Beneše byl připravován D. odchod do exilu, k čemuž ale vzhledem k okolnostem nedošlo. Poté, co v Lidových novinách vyšla na pokračování jeho próza Tajemná dobrodružství A. I. Kozulinova (1915), alegoricky používající ruské reálie k satirickému ataku na habsburské mocnářství, začala D. vyšetřovat policie. V listopadu 1916 byl s dalšími členy strany zatčen pro velezradu v tzv. Štěpánkově aféře. Uvězněn ve Vídni, mohl však nejen překládat a psát, ale podepsal zde i manifest Čeští spisovatelé českému poselstvu, který deklaroval právo na sebeurčení. Deset dní po jeho zveřejnění (17. 5. 1917) byl propuštěn a znovu se naplno zapojil do veřejného života, stal se redaktorem Národních listů. V únoru 1918 patřil mezi zakladatele strany národně demokratické, za niž byl po vzniku republiky zvolen do Národního shromáždění a 1925 senátorem, pracujícím v branném výboru. V rámci dobových sociálních konfliktů se projevoval jako individualista a pravičák, stavící proti „diktátu davu“ bezvýhradnou službu skutečným zájmům českého národa. V příslušných periodikách se ostře vymezoval nejen vůči levici, politické i literární, vůči národnostním menšinám, především německé, ale také vůči liberalismu „Hradu“, tedy Masarykovi, a hlavně Benešovi.

Zemřel v nedožitých padesáti čtyřech letech během dovolené, když mu při koupání v moři na ostrově Lopud u Dubrovníka nečekaně zkolabovalo srdce.

D. rozsáhlou a různorodou tvorbu spojuje romantická interpretace světa jako střetu nenaplnitelného snu a přízemní reality, přerůstající v nutkání i prostřednictvím literárních děl reflektovat politický rozměr žité přítomnosti a vynášet o ní vyhraněné soudy. Na začátku byl vnímán jako jeden z mladíků, pro které byla poezie způsobem, jak se vzepřít každodenní malosti a postavit se zbyrokratizovanému habsburskému státu, neschopnému naplnit vize sociální i národní. Literární historie tuto generaci označuje souslovím „generace anarchistických buřičů“ inspirovaným titulem D. básnické sbírky Buřiči (1902). Tato nálepka ale už neodráží skutečnost, že společný výchozí vzdor básníků, jako byli F. Gellner, F. Šrámek, K. Toman, S. K. Neumann, J. Mahen ad., byl následně překryt jejich myšlenkovou diferenciací, která je vedla k zaujetí protikladných ideových pozic. V případě D. nálepka „buřič“ navíc umožňovala komunisticky orientovaným interpretům ocenit jeho odmítání meziválečné liberální demokracie a současně přehlížet nacionálně pravicovou motivaci jeho vzdoru.

Z pohledu dobového byl D. především významným básníkem, méně již prozaikem. Od počáteční dekadentní autostylizace (A porta inferi, 1889) se přitom vyvíjel k reflexi vlastní skepse (Marnosti, 1900), ale také ke glorifikaci těch, kteří se dokáží prožívanému marasmu vzepřít (Milá sedmi loupežníků, 1906; Giuseppe Moro, 1911). Básníkův polemický naturel se odráží ve výsměchu dobové politice (Satiry a sarkasmy, 1905; Pohádky z naší vesnice, 1910). Jeho poslední, posmrtně vydaná, elegická sbírka Devátá vlna (1930) pak bývá čtena také jako předpověď vlastního zániku. Nejznámější z D. poezie je ovšem báseň Země mluví; z části i proto, že její závěrečné poselství („Opustíš-li mne, nezahynu. / Opustíš-li mne, zahyneš!“) bylo po komunistickém převratu často používáno jako odsudek emigrantů. Jako prozaik D. zprvu tematizoval zejména pozici a proměny vlastní generace během politických zápasů 90. let: v románu Konec Hackenschmidův (1904) se rázně vymezil vůči T. G. Masarykovi. Později psal především alegoricky a satiricky orientované povídky a novely, pokusil se však i o románovou ságu zachycující osudy několika českých generací (torzo Děs z prázdna, 1933). Do české kulturní paměti se nejvíce vepsala krátká novela, vycházející původně na pokračování pod názvem Pravdivý příběh v Lumíru (1911/12), v níž D. zpracoval dávnou německou pověst ve vyprávění o individuu s magickou dovedností vést dav. O vyvrženci a snílkovi, který očistí město od krys, leč když je raněn nenaplněnou lásku a pozná také malost a úlisnost tamních měšťáků, naloží obdobně i s nimi. V knižním vydání dostala název Krysař (1915).

Nemalé ambice D. vkládal do dramatu jako umění umožňujícího povýšit osobní vnímání přítomnosti na obecnější symbolickou výpověď o podstatě lidského bytí. Kladl při tom důraz na jeho literárnost, chápanou jako experimentální vzdor vůči konvencím ovládajícím běžnou scénickou produkci. Proto se také jeho hry nesnadno dostávaly na jeviště a při svém prvním uvedení zpravidla nedokázaly oslovit publikum; básníkův věhlas však vedl k tomu, že některé z nich byly později zpětně znovuobjevovány. Svou nedůvěru v divadlo ostatně D. vyjádřil, když ve své rané aktovce Premiéra (1905) stvořil postavu úspěšného dramatika, který si uvedením úmyslně velmi špatně napsané hry ověří, že diváci nerozpoznají kvalitu díla, a spáchá sebevraždu. Posmrtně vydaná přednáška Má dramatická cesta (t. 1932) pak dokládá autorovu celoživotní autostylizaci do tvůrce, který pohrdá přízní publika a prostřednictvím svých výpovědí se s ním „bije“. Tomu odpovídá také tragikomické či groteskní ladění jeho her, které sice mají často autoreflexivní charakter, současně se však snaží provokovat a útočit na adresáty. Dějová složka v nich ustupuje potřebě předvést vyhraněné situace, slovně vyjádřit určité názory, postoje a emoce. Proto také D. dává přednost jednoaktovkám a i delší dramata skládá z jednotlivých, mnohdy jen asociativně souvisejících episod.

Fabulačním základem D. dramat je potřeba explikovat rozpor mezi tím, jaký by svět měl být, a tím, v čem je nám dáno žít. Staví přitom proti sobě touhu po velikém činu, který něco změní a dojde náležitého ohlasu, a vědomí, že my, teď a tady, nejsme opravdových činů a gest schopni. Opakovaně si klade otázku, co to je mužné jednání, v čem spočívá jeho úkol a smysl, a také bude či nebude-li náležitě akceptováno těmi druhými.

Téměř vždy proto pracuje s motivem směšné, až bizarní lásky mezi mužem a ženou. Tak je tomu již v jeho jevištním debutu, ve veršované aktovce s titulem Pomsta (1896), v níž mladík zpraží milovanou za to, že o něj nejeví dostatečný zájem, přestože tato je k němu velmi vstřícná. Jeho velké gesto se tak vyprazdňuje a zbavuje jej možnosti naplnit to, o čemž sní. V později napsané aktovce Devátá noc (1915) zase smyslná žena marně usiluje o mladého milence, neboť ten dospěje k poznání, že sama touha po milostném činu je víc než jeho uskutečnění. Motiv milostné nevěry pak určuje dvojice her, jejichž společnou inscenací (1916) se započala D. spolupráce s Národním divadla a J. Kvapilem. Tříaktová Episoda má blízko k poetice dobového lyrického dramatu, tematizujícího situaci, kdy se něco mohlo stát, a nestalo: vdaná žena v ní prožije velkou lásku s mladíkem a otěhotní, nicméně milencům se nepodaří najít společnou řeč, a tudíž ona zůstane ve vztahu s nic netušícím manželem. Ztracená vášeň se jim s uplývajícím časem mění ve vzpomínku, spojenou i s bolestnou smrtí dítěte. Naproti tomu hrdinou Smuteční slavnosti je manžel nečekaně překvapený tím, že jeho domněle mrtvá žena žije a chce se vrátit domů. Jeho hlavní starostí ovšem zůstává slavnost pořádaná na připomínku její smrti, a proto se jí zbaví tím, že jí prozradí adresu přítele, s nímž mu zmizela a který jí utekl.

Vztah mužských hrdinů k ženám však sehrává důležitou roli i v těch D. hrách, které mají aspiraci vyjádřit se podstatněji k žité přítomnosti. Prvním krokem k tomu je hra Kouzelník, vydaná v souboru Tragikomedie (1902) obsahujícím především texty, pro něž se nenašlo jeviště. Titulní postava je tu tím, koho přítel připraví o ženu, avšak mnohem důležitější je zde dramatikovo „dialogické jednání“ se sebou samým, tedy snaha vyjádřit prostřednictvím veršovaných dialogů své vlastní hledání místa ve společnosti, jakož i vztah k životu a smrti. Postava kouzelníka je tak zcela pohlcena ctižádostí učinit pro lidi a lidstvo něco magicky velkého – jen neví, jak na to, není s to dostát očekávání. Neřešitelnost sváru s nechápající společností, Bohem a přírodou ji přivádí až ke smrti v plamenech. V Tragikomediích je otištěno také možné pokračování, v němž Kouzelník přežije s tím, že díky blízkosti smrti přijme úkol sloužit lidu. Příznačné ovšem je, že jde o fragment, který D.  nedopsal.

Do dramatiky s vyšší ideovou ambicí přitom pravidelně vstupuje D. polemické odmítání masarykovského vzývání humanismu a morálky. Ve hře Posel (1907), pojaté jako velké historické drama, které má českému národu ukázat nutnost vlastní sebereflexe a proměny, je problematika současné národní strategie transformována do titulní postavy, jejíž včasné zabití by mohlo zabránit prohře na Bílé hoře. Autor však zároveň předvedl, proč Češi nejsou takového činu schopni. Proti Poslovi, jenž umí jednat pragmaticky a rázně, dbaje jen na osobní prospěch a kariéru, postavil postavu hlasatele Víry, který ve jménu tradičního českobratrského humanismu odmítá násilí a vše, co není vůle Boží. Ideový protiklad těchto dvou přístupů útočil na českou neschopnost v pravou chvíli rázně jednat. Češi nedokáží ve hře zabít nepřítele, třebaže jsou si vědomi nebezpečí, které představuje. Do mužného a akceschopného cizince se navíc bezhlavě zamiluje mladá dívka, symbolizující budoucnost. Po jejím odchodu s Poslem tak Čechům zbývá jen hledání poslední jistoty v Bibli nebo sebevražda (k ní ale nemají odvahu). – Nepříliš dějová inscenace, vnímaná jako zpochybnění národní sebeidentifikace, byla hrána jen třikrát.

V důsledku toho se D. vzdal záměru napsat o zrodu třistaleté poroby celou trilogii a obrátil se tematicky k dějinám francouzským: začal psát podobenství z časů velké francouzské revoluce. Trojici her posléze nazvaných Revoluční trilogie započal anekdotickou jednoaktovkou Ranní ropucha. Ukazuje (podobně jako Posel) situaci těsně před historickou událostí, kdy ti, kterým je souzeno prohrát, nejsou schopni jednat, včetně postavy Krále. Skupinku šlechticů a šlechtičen, kteří víceméně pasivně čekají ve vězení na popravu, pak předvádí aktovka Poražení. Teprve jako třetí vznikla ústřední část trilogie, drama o dvou dějstvích Figaro, s postavou intelektuála, jenž se sice přikloní na stranu revoluce, přesto se však stane obětí lidu, manipulovaného utilitárním, pomstychtivým slepcem. Je zabit i se dvěma ženami, z nichž jednu miluje a druhou je milován a které chtěl zachránit. Záměr přidat část čtvrtou, pojednávající o vítězích revoluce, konkrétně Napoleonovi, D. již nerealizoval.

Jako nehratelná byla Kvapilem zamítnuta autorova nejznámější hra Zmoudření Dona Quijota (knižně 1913). D. v ní transformoval Cervantesův román do příběhu idealisty, jenž na cestě za svým snem, láskou a službou ideální ženě naráží na přízemnost ostatních i na vlastní neschopnost odlišit skutečnost a iluzi. Jeho protivníkem je farář, zosobňující vyprázdněné náboženství, a především učenec hájící vědu a praktický přístup k životu. Tomu se také podaří Dona Quijota vrátit do reality. Jenže „zmoudřelý“ Don Quijote nemá proč žít a umírá. Na mimořádném úspěchu této hry na jevišti vinohradského divadla měl výrazný podíl F. Zavřel, režisér s německou divadelní zkušeností; jeho inscenace je považována za okamžik nástupu expresionismu na česká jeviště.

Napětí mezi milostným příběhem a nutností vyjádřit se k obecnějším sociálním problémům D. variuje i v dalších hrách. Veliký mág (1915) má podobu snu, ve kterém je umírajícímu nabídnuta příležitost prožít si choroby světa. V převleku za někoho jiného se tak stane bohatým svůdníkem, který dokáže sám sobě odlákat milovanou dívku. Když pak má vyměnit vlastní život za život „nevěrnice“, obětuje se pro ni, neboť si uvědomí, že dávat je více než brát. A toto rozhodnutí jej vyléčí. Poslední D. obměnou na téma mužného činu je hra Ondřej a drak, která byla na sklonku 1919 vnímána jako symbolická a kritická reflexe české společnosti v situaci, kdy se rakouská minulost už jeví jako něco nepodstatného. Hra předvádí muže, který – na rozdíl od ostatních vesničanů – měl odvahu jít pro záchranu milované dívky (ztotožnitelné s národem) do boje s bájným nepřítelem. Když však díky falešnému kamarádovi vyjde najevo, že drak byl jen mystifikací, Ondřej nesklidí obdiv, nýbrž jen výsměch, jímž průměrní zakrývají svou vlastní zbabělost a vypočítavost.

Ve 20. letech, kdy se D. angažoval zejména jako politik, literatura ustoupila stranou. K dramatu se vrátil až 1929, když jej polemiky nad dramatem Plukovník Švec, respektive nad sebevraždou historické postavy, kterou R. Medek zpodobnil, vyprovokovaly k tomu, aby pod titulem Napravený Plukovník Švec (1929) navrhl se satirickou nadsázkou nový závěr příběhu. Švec v něm není hrdinou, obětujícím život pro národ, nýbrž pragmatickým „politikem“, schopným druhými obratně manipulovat. Souběžně D. veřejně deklaroval odhodlání vrátit se ke dvěma vlastním starším textům a přepracovat je ve výpověď o cestě, kterou od jejich vzniku prošel. Patrně nedokončena zůstala hra Kruté dítě: původně jednoaktovka o dětské revoltě vůči rodičům a prarodičům (t. 1910), jejíž posmrtné vydání (1933) je rozšířeno o dějství, v němž mladí rebelové ve světě poznají Muže, který z lásky zbytečně zabil, protože žena, kvůli které to učinil, jej stejně milovat nebude. Naproti tomu rozšířenou verzi komedie Zapomětlivý se D. dopsat a uvést podařilo. Vyšel z původní tříaktové verze (t. 1919), představující mladého muže, jenž před povinností i láskou dává přednost proudu zážitků. Neschopen zapamatovat si jakékoli své rozhodnutí, je od milované dívky odlákán Královnou hadů, mámivou podvodnicí, jež jej zavede mezi groteskní karikatury milenců i bojovníků. V nově dopsaných třech dějstvích je mu nadto autorem sarkasticky dáno užít si atmosféry Evropy konce 20. let, v níž na minulost zapomínají všichni. Před divákem tak defilují nová mámení: volání po revoluci, jež přijde z východu, vzývání diktátorů i vyhraněný antisemitismus. Zapomínající hrdina dokonce nedokáže udržet v paměti ani záměr spáchat sebevraždu. K realitě jej ale navrátí opětovné setkání s jeho láskou.

Na okraji D. dramatického díla zůstává maňásková komedie Švejdy Navarovského sláva a pád, napsaná 1910 během prázdninového pobytu v Navarově pro pobavení přátel (včetně Z. Háskové) a spolu s nimi také za pomoci loutek z brambor několikrát sehraná. Doložit lze také D. spolupráci s hudebníky. Libreto k operetě F. V. Klenka Císař Sahary (1910) vzniklo v rámci společnosti Metapolitika, jež se scházela v pražském Ungeltu a k níž patřili mj. H. Jelínek či J. Kamper. Šlo o satirický výsměch burziánům, útočící i na rakouské mocnářství. Výrazný autorský podíl měl také na libretu první částí opery L. Janáčka Výlety páně Broučkovy (1920).

Přes odpor k režisérismu bývá D. s divadlem spojován paradoxně především díky novele Krysař, respektive její dramatizaci od E. F. Buriana (1940). Ten sice víceméně respektoval předlohu, zároveň ji ale významově vztáhl k protektorátnímu kontextu: titulní postava tak přestala být romantickým buřičem, jenž trestá maloměšťáky, a stala se diktátorem svádějícím davy do propasti.

Pseudonymy a šifry

Henry Auda (Zcela vážný rozhovor v Moderní revue), Peterka (Moderní revue 1901/02), R. Vilde (Pomsta), Viktor Souček (verše do maturity 1896); V. D.

Hry

Pomsta, Intimní volné jeviště v Národním domě na Vinohradech 1896, Moderní revue 5, 1896/97, č. 2 a 3, t. in Tragikomedie 1902; Zcela vážný rozhovor: Dialog veršem, pseudonym Henri Aouda, Moderní revue 6, 1897/98, č. 6, t. in Tragikomedie 1902; Odchod, t. in Tragikomedie 1902, Švandovo divadlo 1905; Kouzelník + II. část Kouzelníka: fragment t. in Tragikomedie 1902; Premiéra, Švandovo divadlo 1905, Moderní revue 12, 1904/05, 16, č. 8 a 9, t. 1906; Epizoda, ND 1906 se Smuteční hostinou, i t.; Smuteční hostina, ND 1906 s Epizodou, i t.; Posel, ND 1907, i t.; Ranní ropucha, Vino 1907,  t. in Revoluční trilogie 1921; Poražení, Lumír 38, 1909/10, č. 1, ND 1911, t. in Revoluční trilogie 1921; Kruté dítě, Lidové noviny 24. 12. 1910, t. 1933; Zmoudření Dona Quijota, t. 1913, Vino 1914; Veliký mág, Vino 1915, i t.; Devátá noc, Lumír 43, 1914/15, č. 1, Volné jeviště v Národním domě na Vinohradech 1921; Figaro Městské divadlo Plzeň 1917, t. in Revoluční trilogie 1921; Revoluční trilogie, ND 1917, t. 1921; Ondřej a drak, ND 1919,  t. 1920; Zapomnětlivý, dějství 1–3, Národní listy 23. a 30. 11. 1919, Literární příloha 16; Zapomnětlivý, ND 1931, i t.; Na Liščím kopci: Druhý akt hry Kruté dítě, Lumír 56, 1929/30, č. 2, t. in Kruté dítě 1933; Kruté dítě, Divadélko ve Smetanově muzeu 1942, t. 1933; Švejdy Navarovského sláva a pád, Pražská umělecká scéna v Mánesu 1944, Divadelní revue 3, 1992, č. 4.

Libreta

F. V. Klenka: Císař Sahary, ND Brno 1910, čas. Ukázky V. D.: Z „Císaře Saharského“, Lumír 58, 1931/32, č. 7, s. 397–400; L. Janáček: Výlety pana Broučka, opera, podle S. Čecha, spolu s F. S. Procházkou (V. D. první část, F. S. Procházka druhá), ND 1920, klavírní výtah Vídeň 1920.

Překlady

A. Capus: Slečinka z pošty, Vino 1907, t. 1911; W. von Goethe: Sourozenci, Vino 1916, rkp. uložen v NMd; A. de Musset: Slon, Vino 1916, rkp. uložen v NMd; A. Strindberg: Opojení, Vino 1916, rkp. uložen v NMd.

Teatralia

Vzpomínky a komentáře 1893–1919, Praha 1924 (zde vzpomínka na Zavřelovu inscenaci Zmoudření Dona Quijote, s. 315–318); Má dramatická cesta, Lumír 58, 1931/32, s. 369–375.

Prameny

LA PNP: osobní fond V. D.

Archiv ND.

Literatura

Ref. Premiéra: M. Fučík, Divadelní list Máje 1, 1905, s. 76; F. X. H. [F. X. Hodač], Lidové noviny 5. 2. 1905; r [F. V. Krejčí], Právo lidu 3. 2. 1905; K. [R. J. Kronbauer], Máj 3, 1904/05, s. 349–350; š [J. Kuffner], Národní listy 3. 2. 1905; z [A. Procházka], Divadlo 3, 1905, s. 216 ● ref. Episoda a Smuteční hostina: H. [H. Jelínek], Přehled 5, 1906/07, s. 208–209; J. Karásek ze Lvovic, Moderní revue 19, 1906/07, s. 169–170; š [J. Kuffner], Národní listy 16. 11. 1906 ● ref. Ranní ropucha: nesign. [K. Horký], Národní obzor 2, 1908, č. 15, s. 3; F. X. Šalda, Novina 1, 1908, s. 221–224 ● K. H. Hilar: V. D.: Essay o jeho ironii, 1910 ● ref. Poražení: KMČ [K. M. Čapek-Chod], Zvon 11, 1910/11, s. 349–350; A. Dvořák, Přehled 9, 1910/11, s. 377–378; O. Fischer, Česká revue 4, 1910/11, s. 383–384; J. Kamper: Lumír 39, 1910/11, s. 280–282; K. [R. J. Kronbauer], Máj 9, 1910/11, s. 265–266; T. [V. Tille], Národní listy 11. 2. 1911 ● ref. Posel: M. [J. S. Machar], Novina 1, 1908, s. 62–63; Ilký. [K. Horký], Národní obzor 1, 1906/07, č. 43, s. 4; J. Karásek ze Lvovic, Moderní revue 20, 1907/08, s. 126–129; – d –[A. Procházka], Divadlo 6, 1907/08, s. 40–41; Z. Kalista, Lumír 58, 1931/32, s. 375–378; F. Götz, Národní divadlo 16, 1938/39, s. 1–3 ● ref. Zmoudření Dona Quijote: O. Fischer, Scéna 2, 1914, s. 48; B. [J. Bor], tamtéž, s. 76; V. Štěpán, tamtéž, s. 78; Bis. [V. Červinka], Zlatá Praha 31, 1913/14, s. 419–420; J. M. [J. Máchal]: Zvon 14, 1913/14, s. 545; A. Procházka, Moderní revue 20, 1913/14, s. 33–41; V. Tille: Národní listy 6. 6. 1914 ● ref. Veliký mág: K. Čvančara, Osvěta 45, 1915, s. 392–395; O. Fischer, Národní listy 24. 5. 1915 + Česká revue 8, 1914/15, s. 447–448; K K [K. Kamínek], Lumír 43, 1914/15, s. 238; J. M. [J. Máchal], Zvon 15, 1914/15, s. 390–391 ● O. Fischer: K dramatům V. D., Lumír 45, 1916/17, s. 434; O. Fischer: V. D., in K dramatu, Praha 1919, s. 130–152 ● ref. Ondřej a drak: J. Borecký, Osvěta 50, 1920, s. 189–192; Z. Hásková, Cesta 2, 1919/20, s. 549–550; J. Krejcar, Moderní revue 26, 1919/20, s. 207–209; J. Vodák, Venkov 25. 12. 1919 ● M. Majerová, Rudé právo 4. 6. 1921 (ref. Devátá noc); H. Jelínek: Z prvního balkonu, Praha 1924 (recenze na jednotlivá dramata); E. Konrád: V. D. dramatik, Cesta 10, 1927/28, s. 213–214; A. M. Píša: V. D. redivivus?, in Směry a cíle, Praha 1927, s. 17–25 ● k padesátinám: M. Rutte: Dramatik desilusionismu, Lumír 54, 1927/28, s. 468–477; J. M. Augusta: V. D., Lumír 54, 1927/28, s. 506–521; J. O. Novotný: Soupis časopiseckých prací V. D. (1895–1909), Lumír 54, 1927/28, s. 522–536; E. Janský: V. D. a ochotnictvo, Lumír 54, 1927/28, s. 537–539 ● ref. Zapomnětlivý: O. Fischer, Lidové noviny 14. 4. 1931; H. Jelínek, Lumír 57, 1930/31, č. 7, s. 389—392; A. M. Píša, Právo lidu, 14. 4. 1931; J. P. [J. Paulík], Československé divadlo 9, 1931, s. 118; O. Štorch-Marien, Rozpravy Aventina 6, 1930/31, s. 383 ● M. Rutte: V. D., Praha 1931; M. Novotný: Dramatik V. D., in Nové české divadlo 1930–1932, Praha 1932; P. Buzková: Drama V. D., in České drama, Praha 1932, s. 87–116; A. Novák: V. D., Praha 1936; A. Veselý: Z krajů českého dramatika, in Básnické krajiny, Praha 1942, s. 51–55; V. Justl: O V. D., in V. D.: Krysař a jiné prózy, Praha 1957, s. 7–33; M. Lukeš: Dykovo drama, in V. D.: Zmoudření Dona Quijota – Krysař, Praha 1964, s. 163–170; A. M. Píša: Tragický ironik, in Stopami dramatu a divadla, Praha 1967, s. 37–57; Z. Adamová: Pověst o krysaři, Česká literatura 16, 1968, č. 1, s. 63–71; Z. Myšička: V. D., Praha 1971 (bibliografii D. dramatické tvorby a jejích ohlasů sestavili N. Gajerová a P. Kučera); J. Med: V. D., Praha 1988; A. Dubská: Bramborové divadlo V. D., Divadelní revue 3, 1992, č. 4, s. 80.

LČL, DČD IV, Dějiny české literatury IV

Vznik: 2023