Langer, František

Jako nejstarší ze tří synů drobného obchodníka s lihovinami vyrůstal v židovské, nábožensky nepříliš aktivní, rodině, která měla zájem se integrovat do českého prostředí. Jestliže ale pro něj byla identifikace s češstvím samozřejmostí, jeho bratr, spisovatel Jiří L. (1894–1943), již během středoškolských studií nalezl sám sebe v židovství, což formovalo i jeho literární a publikační počiny. L. si zvolil lékařské povolání a studia medicíny na Univerzitě Karlově ukončil 1914. Zároveň měl ale také ambici stát se spisovatelem. Již v roce maturity (1906) začal publikovat v časopise Přehled, první knihu povídek Zlatá Venuše vydal 1910, drama Svatý Václav uvedlo Národní divadlo na sklonku 1912. Jako velmi aktivní účastník dobového literárního a uměleckého života se v této době seznámil s českými anarchisty z okruhu S. K. Neumanna, s básníky F. Šrámkem, F. Gellnerem či K. Tomanem, ale i s dramatikem J. Mahenem. Byl v kontaktu s německy píšícími židovskými spisovateli okolo kavárny Arco, F. Werflem či M. Brodem, ale i třeba se skladatelem J. Weinbergerem. 1911 patřil mezi zakládající členy Skupiny výtvarných umělců, tvořené mladými výtvarníky scházejícími se v kavárně Union a vydávajícími Umělecký měsíčník. Zde se setkal s malířem a spisovatelem J. Čapkem a navázal trvalé přátelství s jeho bratrem Karlem. Ve stejném roce patřil k provokatérům okolo J. Haška, kteří během voleb do rakouského Říšského sněmu pořádali ve vinohradské hospodě Kravín happeningy pojaté jako předvolební shromáždění recesistické Strany mírného pokroku v mezích zákona.

Okruh pražského kulturního života L. překročil, když se 1913 jako medik-dobrovolník zúčastnil první balkánské války, tedy odboje tamních zemí proti nadvládě Turků, a při té příležitosti poznal Srbsko, Itálii a na plachetnici doplul až do Alexandrie. Následující celosvětový konflikt jej ovšem přinutil k válečnému putování zcela nedobrovolnému: 1914, bezprostředně po ukončení studií, byl odvelen do Bukoviny, kde se ocitl v první bojové linii; v pamětech vzpomíná, jak se z ní na pár dní „ulil“ do Prahy a Vídně díky omrzlým nohám a kulce v lopatce. 1916 byl na ruské frontě u Černovic zajat a následně prošel několika zajateckými tábory v Povolží. Na sklonku války vstoupil do rodícího se dobrovolnického českého vojska, zpětně zvaného československé legie, a vypracoval se v něm na funkci šéflékaře 1. pluku; mezi legionáři byl znám také jako výrazný publicista. 1918 se v Rusku oženil s Marií Mojsejevovou (1939 manželství rozloučeno, 1945 rozvedeno).

Po absolvování tzv. sibiřské anabáze a cesty přes dálný východ a Suez se L. v únoru 1920 navrátil do Prahy. V nově utvářené československé armádě nadále působil jako lékař a voják (vypracoval se až na plukovníka) a současně se intenzivně věnoval literatuře a divadlu. Patřil k tzv. pátečníkům okolo K. Čapka, od 1930 se podílel na dramaturgii Městského divadla na Královských Vinohradech, 1936–39 byl poradcem pro vydávání české literatury v Evropském literárním klubu. Velmi aktivní byl rovněž v roli jednatele Penklubu. Především však psal a publikoval. Obrovský mezinárodní úspěch mu přinesla jeho hra Periferie, která byla hrána nejen česky, slovensky a německy v rámci Československa, ale i v Chicagu, ve Vídni (r. M. Reinhardt) a v Budapešti (vše 1927), jakož i v Göteborgu, Kodani, Londýně (vše 1929), Hamburgu (1930), Vilně, Tallinu, Jeruzalémě (vše 1932) a Paříži (1936).

Ohrožení života, dané po německé okupaci L. židovským původem a ideovým sepjetím s liberalismem první republiky, vedlo k tomu, že začátkem července 1939 emigroval. Utekl přes Polsko a Dánsko do Paříže, kde byl jmenován šéfem zdravotnictva nově ustanovované československé zahraniční armády a kde se také seznámil se svou budoucí druhou ženou Annou Ludmilou Abelesovou. Po porážce Francie, na počátku června 1940, byl evakuován do Anglie, kam se díky kvakerům již dříve podařilo dostat také jeho dceru Věru a syna Jana. I v Londýně pracoval jako voják a publicista: psal pro týdeník Čechoslovák, měsíčník Obzor a spolupracoval s rozhlasovou stanici BBC; 1941 zde obnovil činnost českého PENklubu. Během invaze na pevninu 1944 se zúčastnil obléhání Dunkerque v řadách Československé samostatné obrněné brigády.

Po návratu do vlasti (počátkem července 1945) byl povýšen na generála. 1946 se oženil s Annou, 1947 byl jmenován národním umělcem. Od nástupu komunistického režimu 1948 žil v ústraní svého smíchovského bytu, přičemž se musel vyrovnávat se skutečností, že obě jeho děti byly uvězněny. Syn, student konzervatoře Jan Vladimír (1929–1982, po 1968 hlasatel BBC) byl 1949 zatčen za šíření letáků a strávil ve věznici pět let. Dcera Věra (1921–1997) byla vězněna přes rok, když ji 1951 Státní bezpečnost obvinila, že se jako herečka spolu s dalšími členy divadla v Teplicích pokusila otrávit předsedu vlády A. Zápotockého. V atmosféře revolučního radikalismu zaštiťujícího se doktrínou socialistického realismu byla L. literární tvorba zprvu přehlížena, nicméně s postupným politickým uvolňováním se vracel respekt k modernímu umění a klíčovým osobnostem meziválečného období. Na sklonku života se tak Langerovi dostalo satisfakce a jeho tvorba začala být opět přijímána jako nepopiratelná hodnota. – Většina jeho her byla zfilmována.

Do české kulturní paměti se L. zapsal především jako dramatik, nicméně i jeho další literární tvorba je velmi rozsáhlá a v dobovém kontextu významná. Jako publicista a prozaik zprvu programově hájil návrat k literární tradici, tedy novoklasicismus a žánr renesanční novely, čemuž odpovídala i volba pseudonymu František Hellén. Jeho povídková prvotina Zlatá Venuše (1910) přitom propojuje snahu o pevný tvar se secesní poetikou a dobovým erotismem. Tematizoval napětí mezi ideálem a žitou realitou, což vyjadřuje i titul povídek soustředěných do knihy Snílci a vrahové, byť tento soubor vyšel až 1921. Potřeba psát a zachycovat život kolem sebe Langera neopustila ani během legionářské kapitoly jeho života. Potvrzením je kniha Železný vlk, jež vyšla 1920 a obsahuje sedm povídek, z nichž pět bylo napsáno, a dokonce i publikováno ještě v Rusku. Jde o umělecké reportáže popisující věcně a stroze, bez patosu a nadsázky život vojáků a jejich boje, včetně otázek, jež přinesl střet legionářů a rodícího se komunistického režimu. Pro děti L. nahlédl legionářské téma zvířecíma očima v próze Pes druhé roty (1923). S autorovou tvorbou dramatickou se mezi válkami propojuje zobrazení pražské periférie v Předměstských povídkách (1926) či humoristický, až absurdní román Zázrak v rodině (1929). Již od poloviny 30. let pak začala vznikat L. vyprávění konfrontující žitou přítomnost s emblematickými pohádkovými a mytologickými figurami, soustředěná do knihy Pražské legendy, která ale mohla vyjít až 1956, tedy v čase porevoluční částečné liberalizace. V desetiletí následujícím se pak mimořádného čtenářského ohlasu dočkaly jeho vzpomínky Byli a bylo (1963).

Předehrou L. tvorby pro divadlo byla spoluúčast na recesistních akcích, pořádaných 1911 pod hlavičkou Strany mírného pokroku v mezích zákona během voleb do říšského sněmu, a především na navazujícím kabaretu U bratří Makabejských. Skupina literátů, k níž patřili i J. Hašek, J. Mach, J. Mahen a překladatel E. Drobílek, tu pro sebe i návštěvníky vinohradské restaurace Kravín připravila sérii parodických vystoupení. Texty měly vznikat těsně před představením, a třebaže následně byly editory připisovány především J. Haškovi, šlo o projevy kolektivní hry, na níž měli výrazný podíl také její ostatní aktéři. Každý si svou roli psal sám a diktoval ji E. Drobílkovi, který jako budoucí zeť majitele restaurace, celou akci inicioval. Předpokládaný značný L. autorský podíl na této improvizaci vedl k tomu, že hry Pevnost, Pružnost, Hora Olivetská aneb Výprava Čechů v Jeruzalémě, Mona Lisa, Agadir a Větrný mlynář a jeho dcera byly zařazeny rovněž do jeho sebraných spisů (Hry IV, 2003). Ve hře Hora Olivetská, na niž autor vzpomíná jako na Pogrom na křesťany v Jeruzalémě, s parodistickou nadsázkou groteskně převrátili hilsneriádou umocněnou představu Židů jako těch, kdo páchají rituální vraždy na křesťanských dívkách a zaslouží za to kolektivní trest.

Mezi další pozapomenuté L. divadelní aktivity patří jeho podíl na pantomimě J. Weinbergera Únos Evelynin (vznikla na základě spisovatelovy povídky Únos Eveliny Mayerové), ale také početné texty „pro malé loutkové divadlo, maličké děti a jejich tatínky, kteří mají jen dvě ruce a jedna ústa k hraní“, jak praví podtitul jedné takové hry Princ Kašpárek a jeho koníček (1926). L. byl však také jedním z prvních českých dramatizátorů, když pro vinohradské divadlo adaptoval Dickensův román Pan Pickwick (1930).

Dramatikem v dobovém slova smyslu L. učinil okamžik, kdy J. Kvapil v Národním divadle inscenoval jeho veršovanou tragédii Svatý Václav (1912), jež se svým tvarem hlásila ke klasicistnímu pojetí dramatu, rozvíjejícímu antické vzory, a volbou tématu k české náboženské tradici. Prostřednictvím emblematické postavy českých dějin a mytologie se v ní tázal, zda je možné v boji proti zlu zradit vlastní ideály a použít násilí. Střet lásky a řádu vyhrotila hra Noc (1914) vykreslující cizoložství vdané ženy s mladým milencem. Z předválečné tvorby pro dramatikův budoucí tvůrčí vývoj měla největší význam hra Miliony (1916), vyjadřující zdrcující vliv peněz na individuální lidské chování.

Stejné téma se později v jeho dramatice opakovaně vrací, především v satiricky laděné hře Manželství s. r. o. (1934), vykreslující bizarnost manželských i mileneckých vztahů, jsou-li zbaveny emocí a nahlíženy jako obchod. Již dříve, ve 20. letech, se ovšem L. rozhodl využít žánr komedie jako nástroj, umožňující s jistou nadsázkou oslavit hodnoty, jež by mohly boháče utápějící se v kapitálu napravovat. Ve hře Velbloud uchem jehly (1923) předvedl postavu milionářského synka, který štěstí a sebe sama pozná až poté, co se díky lásce začlení mezi obyčejné lidi. V Grandhotelu Nevada (1927) zobrazil skupinku bohatých, které jejich podnikání a život v nadbytku přivedlo do psychiatrického sanatoria. Vyléčí je ale až bývalý voják tím, že je drsně izoluje v horském srubu a přinutí manuálně pracovat, tedy normálně žít. Groteskní převrácení obvyklých životních hodnot určilo také hru Obrácení Ferdyše Pištory (1929), komedii o malém zlodějíčkovi, jenž se dostane do potíží poté, co začne žít podle ideálních norem a konat dobré skutky, protože takto předváděnou mravnost nelze sloučit s běžným životem. Diváckou popularitu L. komedií umocnil dramatikův lidový humor, jenž použité happy endy a zjevnou idealizaci vyvažoval více či méně zjevnou ironií, což je činilo přijatelnými i pro publikum intelektuální. To si L. začlenilo po bok K. Čapka a dalších dramatiků, kteří mezi válkami začali tematizovat mnohoznačnost lidského světa, přičemž své tázání po nadosobních jistotách nechtěli opírat o ideologická tvrzení a sliby. Na rozdíl od spisovatelů programově se hlásících k politické pravici či levici, se tito relativisté identifikovali s liberální demokracií a zostřeně vnímali morální a etický rozměr individuálního lidského rozhodování. V L. myšlenkovém světě tak již nebyla pravda nadiktována shora, nýbrž stala se záležitostí individuální volby, což zvyšovalo odpovědnost jednotlivce za vlastní rozhodování. Tomu odpovídalo pojetí dramatu jako formy, jež nepracuje s konflikty mezi nesmiřitelnými principy, nýbrž předvádí adresátům problémy, utvářející naše životy. Ve vážnější rovině to vyjádřil dramaty, jež posléze v souborném vydání charakterizoval titulem Tři hry o spravedlnosti (1957), neboť každá z nich klade po svém otázku zločinu, viny a trestu.

První byla Periferie (1925), drama, jež zaujalo nejen dobově oblíbeným koloritem městské spodiny, ale také neobvyklým tvarem, užívajícím snad poprvé ve světové dramatice postavu vypravěče, jakož i způsobem, jakým zpodobnilo otázku lidské viny. Tradiční téma zločinu a trestu v něm není pojato jako střet individua s obecně platnou normou, nýbrž jako neřešitelný problém ve světě, kde viníka nikdo nechce potrestat. Dramatik svého hrdinu postavil do situace, kdy ze žárlivosti zabije zákazníka prostitutky, s níž navázal vztah, a postupně mu začne vadit, že o jeho činu nikdo neví. Kdesi hluboko cítí potřebu svou vinu s ostatními sdílet a být za ni odpovědný. Takto nastolený problém přitom L. dovádí až do velmi provokativního závěru, v němž se hrdinova potřeba trestu naplní díky tomu, že na radu bývalého soudce – jenž mu je autoritou – znovu zabije. A to svou milou, která se cítí spoluvina, a proto je ochotna se na své smrti podílet. Překvapivost tohoto řešení učinila z L. hry něco šokujícího a podílela se na její mezinárodní popularitě, zároveň ale provokovala tvůrce, recipienty a posléze i dramatika samotného k hledání méně neobvyklých, optimističtějších a věrohodnějších variant, jejichž společným základem je, že hrdina svou milou nezabíjí, jen jsou soudcem odsouzeni ke společnému životu. Nicméně česká inscenační praxe zpravidla dává přednost dramatikově původní, provokativnější variantě. – V Andělích mezi námi (1931) je napětí mezi lidskou a vyšší spravedlností přetvořeno v otázku, jak hodnotit člověka, který ve jménu milosrdenství zkracuje životy těžce nemocných. A třebaže je za eutanázii lidskou spravedlností potrestán, vzápětí je slavně vzat na nebesa. – Hranice lidského vnímání a hodnocení světa tematizuje drama Dvaasedmdesátka (1937), jež jako jedno z prvních využilo principu divadla na divadle, a to nikoliv jen jako vnějšího efektu, ale pro adekvátní dramatickou prezentaci autorova filozofického konceptu. Do vězení situovaná hra je zprvu pojata jako divadelní představení, jehož prostřednictvím se soudem potrestaná vězenkyně pokouší dokázat svou nevinu. To ale jednoho z diváků podnítí k tomu, aby její příběh sehrál ještě jednou, ze svého subjektivního pohledu. Skutečný rozměr lidských skutků a motivací ovšem rozkryje až jeho varianta třetí, v níž vnímavý herec–umělec předvede, co se skrývalo pod povrchem slov a gest, tedy za hranicí jevového.

Poctou divadlu je také – ještě před okupací napsaná – laskavá komedie Jiskra v popelu aneb Pocta Shakespearovi (1948). Setkání nadšené adeptky herectví s kdysi slavnou tragédkou nastoluje otázku, nakolik se mladá generace může od starých něčemu naučit a nakolik má právo na svůj názor a herecký styl odpovídající novému životnímu pocitu.

Legionářskému tématu dal L. poprvé dramatickou podobu ve scéně Ráno, sehrané již v září 1919 vojáky v Irkutsku. Její upravená verze se následně stala druhou ze tří samostatných částí hry Vítězové (1920), oslavující hrdinství legionářů jako zástupů bojujících za vznik nového národního státu: počínaje jejich přechodem na ruskou stranu (Vzdání se 28. pluku, 3. dubna 1935), přes významnou vítěznou bitvu (Zborov) až po slavnou cestu domů (Na Sibiřské magistrále). Mytologizující rozměr této hry navyšovalo i to, že vznikla pro přírodní divadlo v Šárce (11. 7. 1920), kde bylo možné převádět také samotné vojenské akce, a takto byla uváděna rovněž v dalších přírodních lokalitách (Plzeň Lochotín 5. 9. 1920, Duchcov 10. 6. 1923). Naproti tomu Jízdní hlídka (1936) je spíše komornější drama o tragickém střetu mezi československými legionáři a jejich ruskými protivníky. V kontextu meziválečné dramatiky ji lze vnímat jako přihlášení se k první republice, čemuž odpovídal i oficiální rozměr premiéry za účasti prezidenta republiky. Současně je ale také vědomým protipólem druhé takto přijímané hry, Medkova Plukovníka Švece (1928), neboť proti adoraci vojevůdce, který davu váhajících svým sebeobětováním připomene povinnost bojovat za správnou věc, L. staví solidaritu malého kolektivu, jehož odhodlání se obětovat věci národa se rodí tváří v tvář přesile a smrti.

Bronzová rapsódie (1962) vznikala v 50. letech jako záměrná – za antickou mytologií a neoklasicistní formou skrytá – polemika s dobou a komunistickým pojetím vztahu mezi výjimečným individuem a masou.  Filozofující alegorická tragédie se vyhrocuje v okamžiku, kdy se malý národ z doby bronzové rozhodne ve jménu vlastního přežití obětovat přebytečné starce a s nimi i svou kulturní paměť. Hra byla zadána činohře Národního divadla, nicméně míjela se s tehdejším dramaturgickým konceptem O. Krejči a K. Krause natolik, že zůstala neinscenována.

Pseudonymy a šifry

František Hellén (Národní obzor 1907/08); -er. (Československé slovo 1930), F. L., F. S. (Kalendář 1. střelec. pluku J. Husa na rok 1919). 

Hry

Pevnost, Pružnost, Hora Olivetská aneb Výprava Čechů v Jeruzalémě, Mona Lisa a Větrný mlynář a jeho dcera, hospoda Kravín 1911 (s J. Haškem, J. Machem, J. Mahenem, E. Drobílkem ad.), t. in J. Hašek: Větrný mlynář a jeho dcera, též in F. L.: Spisy 9, Hry IV, 2003; Svatý Václav, Národní divadlo 1912, i t.; Miliony, České divadlo Plzeň 1916, ND 1920, i t.; Únos Evelynin, Vinohrady 1915 (libreto k pantomimě Jaromíra Weinbergera, vzniklé na základě L. povídky Únos Eveliny Mayerové); Ráno, poprvé hráno československými legionáři 27. 9. 1919 v Irkutsku; přeprac. ND-SD 1930 u příležitosti osmdesátin T. G. Masaryka; t. in F. L.: Spisy 6, Hry I, 2000; Vítězové, Přírodní divadlo v Šárce 1920, t. 1923; Noc, Švandovo divadlo 1922, t. 1925; Velbloud uchem jehly, t. 1923, Švandovo divadlo 1925; Periferie, Vinohrady 1925, i t., varianty závěru z vyd. 1929 a 1948 shrnuty in Spisy 7, Hry II; Grandhotel Nevada, Vinohrady 1927, i t.; Obrácení Ferdyše Pištory, Vinohrady 1929, i t.; Andělé mezi námi, Vinohrady 1931, i t.; Manželství s. r. o., Vinohrady 1934, i t.; Jízdní hlídka, Vinohrady 1935, i t.; Dvaasedmdesátka, Vinohrady 1937, i t.; Jiskra v popelu aneb Pocta Shakespearovi, Vinohrady 1948, i t. ■ loutkové hry pro děti: Perníková chaloupka, t. in Lidové noviny 1925, t. 1932; O čem král doma nevěděl, t. in Národní osvobození 1925, t. 1932, Divadlo Radost Brno 1948; Princ Kašpárek a jeho koníček, t. in Národní osvobození 1926, t. 1931, Státní zájezdové divadlo 1956; Kašpárek jako detektiv, Lidové noviny 1931, t. 1932, Státní zájezdové divadlo 1946; Zlá princezna a hodný drak, Lidové noviny 1928, t. 1932; Kaprál v městě lhářů, t. in Lidové noviny 1932, t. 2005 in Spisy 10. Pro loutkové divadlo, t. kolektivně přeprac. s titulem Voják v městě lhářů, 1959, Ústřední loutkové divadlo Praha 1959; Pivoda, vodník pod vyšehradskou skalou, rozmnož. 1951, t. 1961, Divadlo Radost 1960. 1960; Tři pomocníci, t. 2005 in Spisy 10. Pro loutkové divadlo ■ dramatizace: Pan Pickwick Vinohrady 1930, t. 1963, dle románu Ch. Dickense ■ Souborně: Spisy 6–9, Hry I, II, III, IV (2000, 2002, 2003, 2003); sv. 10 Pro loutkové divadlo: hry pro loutkové divadlo a články o něm (2005); sv. 15 Bez opony: scény a hry z časopisů a z pozůstalosti (2004).

Teatralia

Spisy 10 Pro loutkové divadlo: hry pro loutkové divadlo a články o něm); Spisy 13 Prostor díla: úvahy a vyznání o kultuře; Předmluva ke knižnímu vydání hry a vyznání Jak jsem psal Bronzovou rapsodii, in K Bronzové rapsodii F. L., připravil V. Justl, Praha 2000.

Prameny

LA PNP: osobní fond F. L.

Archiv ND.

Literatura

Ref. Svatý Václav: K. [F. V. Krejčí], Právo lidu 24. 11. 1912; V. Tille, Národní listy 24. 11. 1912; J. Vodák, Čas 24. 11. 1912; O. Fischer, Česká revue 6, 1912/13, s. 189; K. H. Hilar, Moderní revue 1912/13, sv. 26, s. 127; H. Jelínek, Lumír 41, 1912/13, s. 136; J. Kodíček, Přehled 11, 1912/13, s. 172; F. Lubina, Moravskoslezská revue 9, 1912/13, s. 132; R. S. [Svobodová], Česká kultura 1, 1912/13, s. 151 ● A. Procházka: ref. Evelynin únos, Moderní revue 1915, sv. 29, s. 283 ● ref. Miliony: S. Lom, České slovo 22. 5. 1920; M. M. [Majerová], Právo lidu 22. 5. 1920; K. Z. K. [Klíma], Lidové noviny 26. 5. 1920; O. Fischer, Jeviště 1920, s. 198; Z. Hásková, Cesta 2, 1919/20, s. 990; jv. [J. Vodák], Jeviště 1920, s. 230 ● ref. Vítězové: K-ček [J. Kodíček], Tribuna 13. 7. 1920; sk [F. Skácelík], Lidové noviny 14. 7. 1920 ● ref. Noc: Ot. F. [Fischer], Národní listy 12. 3. 1922; M. M. [Majerová], Rudé právo 14. 3. 1922; E. Konrád, Československá revue 1922, s. 157 ● ref. Velbloud uchem jehly: nv. [A. Veselý], Právo lidu 17. 4. 1923; M. M. [Majerová], Rudé právo 18. 4. 1923; If. [I. J. Fischerová], Přerod 1, 1922/23, s. 266; E. Konrád, Cesta 5, 1922/23, s. 612; M. Rutte, Národní listy 17. 4. 1923 → Tvář pod maskou, Praha 1926 ● ref. Periferie: Cassius [J. Kolman], Lidové noviny 28. 2. 1925; Ot. F. [Fischer], Právo lidu 28. 2. 1925; J. H. [Hilbert], Venkov 28. 2. 1925; Č. Jeřábek, Národní obrození 20. 9. 1925; -jef [J. Fučík], Pramen 5, 1924/25, s. 301 → Divadelní kritiky, Praha 1956, II. vyd. 1984; H. Jelínek, Lumír 52, 1925, s. 109; -jk- [J. Kodíček], Tribuna 28. 2. 1925; E. Konrád, Cesta 7, 1924/25, s. 442 ● M. Rutte: Tvář pod maskou, Praha 1926, s. 186–188, 194–200, 211 ● ref. Grandhotel Nevada: B [E. Bass], Lidové noviny 5. 3. 1927; Ot. F. [Fischer], Právo lidu 5. 3. 1927; -FR- [J. Frejka], Národní obrození 5. 3. 1927; E. Konrád, Cesta 9, 1926/27, s. 387; M. Majerová, Rudé právo 6. 3. 1927; M. Rutte, Národní listy 5. 3. 1927; -jk- [J. Kodíček], Tribuna 5. 3. 1927; J. Durych: Asimilace F. L., Rozmach 5, 1927, s. 289 ● ref. Obrácení Ferdyše Pištory: B [E. Bass], Lidové noviny 15. 2. 1929, Ot. F. [Fischer], Právo lidu 15. 2. 1929; -vč [V. Řezáč], Český svět 25, 1928/29, s. 526; jv. [J. Vodák], České slovo 15. 2. 1929 ● ref. Andělé mezi námi: Ot. F. [Fischer], Lidové noviny 6. 12. 1931; M. Rutte, Národní listy 6. 12. 1931; A. M. P. [Píša], Právo lidu 6. 12. 1931; jv. [J. Vodák], České slovo 6. 12. 1931; J. Träger, Literární noviny 5, 1930/31, č. 21 ● P. Buzková: České drama, Praha 1932, s. 196–228 ● ref. Manželství s r. o.: Ot. F. [Fischer], Lidové noviny 1. 11. 1934; Kd. [E. Konrád], Národní obrození 1. 11. 1934; A. M. P. [Píša], Právo lidu 1. 11. 1934; jtg. [J. Träger], Čin 6, 1934, s. 1100 ● ref. Jízdní hlídka: Ot. F. [Fischer], Lidové noviny 27. 10. 1935; jh [J. Hora], Telegraf 29. 10. 1935; kd. [E. Konrád], Národní obrození 30. 10. 1935; F. N. [Němec], Rudé právo 30. 10. 1935; AMP [A. M. Píša], Právo lidu 30. 10. 1935 → Stopami dramatu i divadla, Praha 1967 (zde i další ref. o F. L.); jt [J. Seifert], Ranní noviny 30. 10. 1935; jv [J. Vodák], České slovo 30. 10. 1935; J. Rybák, Haló noviny 3. 11. 1935 ● ref. Dvaasedmdesátka: B [E. Bass], Lidové noviny 30. 11. 1937; If [I. J. Fischerová], Národní obrození 30. 11. 1937; -jef- [J. Fučík], Rudé právo 30. 11. a 1. 12. 1937 → Divadelní kritiky, Praha 1956, II. 1984; AMP. [A. M. Píša], Právo lidu 30. 11. 1937; M. Rutte, Národní listy 30. 11. 1937; H. Jelínek, Lumír 64, 1937/38, s. 106 ● ref. Jiskra v popelu: kd [E. Konrád], Svobodné noviny 3. 2. 1948; AMP [A. M. Píša], Právo lidu 3. 2. 1948; jtg [J. Träger], Práce 3. 2. 1948; H. Budínová, Kulturní politika 3, 1947/48, č. 21; F. Götz, Národní divadlo 23, 1947/48, s. 110 ● E. Konrád: Národní umělec F. L., Praha 1949 ● nekrology: K. Scheinpflug, J. Werich, obojí Literární noviny 1965, č. 32; J. Träger, Plamen 7, 1965, č. 9; E. Kolár, Československý loutkář 15, 1965, s. 211 ● H. Kuligowska: Twórczość dramatopisarska F. L., Vratislav 1976; V. Kudělka ed.: České divadlo. F. L. – divadelníkem z vlastní vůle, Praha 1986; J. Čermák: F. L. jako prostředník mezi českou a německou kulturou, Dokořán 4, 2000, č. 15, s. 13–20; M. Vojtková – V. Justl eds.: F. L. na prahu nového tisíciletí, Praha 2000 ● ediční doslovy ke Spisům F. L.: M. Masáková: sv. 6, Hry I (2000); B. Mazáčová: sv. 7, Hry II (2001); M. Vojtková: sv. 8, 9, 10, Hry III (2002), Hry IV (2003), Pro loutkové divadlo (2005) ● M. Vojtková: F. L. slovem a obrazem, Praha 2008; P. Janoušek: U bratří makabejských, in Fikce Jaroslava Haška, Praha 2016.

DČD IV, ČSFD.cz, LČL, SČS od 1945, SČS 1964

Vznik: 2023