Smolík, František

Narodil se jako prostřední ze tří dětí vyučeného krejčího Ladislava a jeho manželky Marie, kteří vedli na Vinohradech malé hokynářství s mandlem. V osmi letech mu zemřela matka, otec se po čase znovu oženil. S. absolvoval měšťanku a vyučil se elektrotechnikem (podílel se na instalaci centrálního lustru v budově vinohradského divadla). Od dětství byl fascinován loutkovým divadlem, které hrával dětem ze sousedství – sám si vymýšlel hrůzostrašné tragédie, zhotovil si propadliště i dekorace. S rodiči navštěvoval arény i kamenná divadla, kupoval si literaturu o divadle. 1908 prošel hereckým kurzem v soukromé škole K. Želenského. V létě t. r. se vzepřel otci, utekl z domova a následujících šest let strávil u cestujících společností (J. Faltyse, J. E. Sedláčka, B. Jeřábka, F. Franzla-Lešanského a F. Zöllnera). S. krátké působení v Intimním divadle, v Aréně na Smíchově a několik pohostinských vystoupení v Pištěkově aréně přerušila 1. světová válka, během níž bojoval v rakouské uniformě na ruské i italské frontě. Po dvou letech nasimuloval duševní poruchu a z armády byl propuštěn. Po válce se vrátil do Intimního divadla (podzim 1918 – léto 1920). Působil i v Uranii (1920–21) a na Revoluční scéně, kam byl angažován jako komik za odcházejícího F. Futuristu (září–prosinec 1921). Nový umělecký šéf vinohradského divadla J. Kvapil jej přizval do činoherního souboru, kde S. zůstal třináct let (1921–34). Následně přešel do Národního divadla, odkud byl 1961, fyzicky i psychicky čilý, odejit do důchodu.

Byla mu několikrát udělena Státní cena (1931, 1937 a 1951), v 50. letech byl jmenován národním umělcem (1953) a držitelem Řádu práce (1958).

1920 se oženil s herečkou Miladou Ortovou (1891–1972), s níž se seznámil v Intimním divadle a která pak procházela týmiž angažmá jako on.

U cestujících společností poznal hereckou rutinu, která obnášela mj. studování velkého množství rolí. Herci měli také na starosti celý divadelní provoz – shánění rekvizit, kostýmů a jejich výrobu, vylepování plakátů apod. S. si tu odbyl první etapu mladických rolí. Ještě v poválečném Intimním divadle protrpěl úlohy salonních milovníků, kteří byli vesměs obdařeni intelektem a dobrým společenským postavením. Po zbytek kariéry zastával úlohy mužů spíše zralých a starých. Čas od času se střetl s rolemi platonicky zamilovaných mužů (Kolínský z Paličovy dcery, 1939), starých mládenců, klamaných manželů a mužů pod pantoflem.

Díky vysoké, štíhlé postavě a pohledné tváři měl S. pro milovnický obor zdánlivě ty nejlepší předpoklady, nejjistěji se však cítil v charakterních úlohách. Jeho hudební dispozice byly využívány u Zöllnerovy společnosti i ve vinohradském divadle v operetním repertoáru, ačkoliv on sám tyto role chápal spíše jako nutné zlo. S. muzikálnost dokládají rovněž gramofonové nahrávky tang, menuetů apod., které se za 1. republiky staly hity.

Ve společnosti J. E. Sedláčka se setkal na jevišti s hostujícím E. Vojanem v Kupci benátském (březen 1911, v Jaroměři). Hrával s ním pak opakovaně během angažmá v Divadlech sdružených měst východočeských (1912). Pokládal jej za svůj vzor a největšího českého herce, s nímž se setkal, stejně jako V. J. Kačalova za nejlepšího herce zahraničního, když jej spatřil během hostování MCHATu ve vinohradském divadle (1922).

Na Vinohradech S. sehrál jako každý nastupující herec ještě před podepsáním smlouvy několik inscenací na zkoušku: Parida v Troilovi a Kressidě (1921), jehož zženštilou krásu decentně nadnesl a vkusně zkarikoval, studenta Beneše v Copu (1921) a Dona Juana ze hry Dáma a skřítek (1922). Kvapil jej angažoval pro role milovníků. Tři roky hrál zamilované muže (Orsino ve Večeru tříkrálovém) a epizodní role (lékař v Plačícím satyrovi, Marcierzan v polské hře Kniha Jobova, mariňák Redbroock v Kapitánu Brassboundovi, notář Václav Rydlo ve Žních, dr. Čvančara ve veselohře Batoh). Posléze získal možnost vystoupit také v charakterních a komediálních úlohách ruské dramatiky a stal se jedním z hereckých pilířů souboru. Jeho prvním velkým úspěchem v typu ruských mužiků byl sluha Osip v Revizorovi (1924), kterého pár dnů před premiérou převzal za B. Zakopala. Pojal jej jako charakterní figuru, nikoliv komický prvek. Postavy ruské dramatiky hrál s pochopením pro lidskou malost a slabost opotřebovaných existencí, ubohých již svým zjevem. Prezentoval je tak, aby diváci jejich osud pochopili, nikoliv odsoudili. Zobrazoval v nich bodrou ruskou duši nesoucí v sobě naději na smír a vykoupení. Škodolibost, cynismus, výsměch a sarkasmus mu byly cizí.

Coby Slepý guslar ze Smrti Matky Jugovičů (1926) působil primárně maskou s bílými vlasy, hustým vousem a tenkým stařeckým hlasem. Politicky laděný mužik Magera v inscenaci Viriněja (1927) skrýval pod impozantním, mohutným zevnějškem duši dítěte. Postava bezelstného, bujarého Razumichina v Borově dvojdílné adaptaci Zločinu a trestu (1928) kontrastovala s ponurým, uhrančivým Raskolnikovem Z. Štěpánka. Ve stejné hře ztvárnil S. později i bývalého úředníka, alkoholika Marmeladova (1941), v jehož monologu brilantně mísil vyděděného ničemu i dojemného kajícníka, slabošského příživníka i pošlapaného člověka volajícího po smilování. Po válce hrál přestárlého svobodného mládence, dvorního radu Podkolesina, který budil smích i soucit (Ženitba, 1945). V Neklidném stáří (1949) ztvárnil hlavní roli čilého a lehce cholerického profesora, se silným propagandistickým apelem. Nevelkou úlohu Firse ve Višňovém sadu (1951) charakterizoval zejména fyzickou akcí a důstojným zjevem až za hrob oddaného sluhy.

Ve vinohradském divadle postupně začal hrát i role ve vážném domácím repertoáru. Jeho komisař v Periferii (1925) byl kritiky opěvovanou karikaturou, studií policejního byrokrata, jehož svět se smrštil na papíry a paragrafy. V hospodáři Andreasi Jammerweilovi (Fidlovačka, 1926) prokázal nesporné pěvecké kvality. U felčara Křivdy z Jiráskova Otce (1926) kritika vyzdvihla charakterizující pohyb a stařecké držení těla. Pozitivní ohlas vzbudila svérázná postavička zkrachovalého pražského fiakristy, lidového filozofa a mudrlanta, starého Pištory (Obrácení Ferdyše Pištory, 1929). Typově obdobné byly role starého Pešty (Velbloud uchem jehly, 1932), Kartáčka (Bankrotář a kramářka, 1934) a Malečka (Josefina, 1949). Prostřednictvím drobných, obyčejných příslušníků lidové vrstvy, postav inteligentů a měšťáků S. vyjadřoval vlastní společenské a životní postoje.

V posledních pěti letech vinohradského angažmá (1929–34) byl využíván primárně jako komik pokračující v tradici Hanswurstů a Harlekýnů. Zvláště v úlohách pokrytců vystavujících na odiv hodnoty, které jim jsou ve skutečnosti cizí, mu byla vlastní ironie a grotesknost. Ambivalence, balancování na pomezí tragiky a komiky, bylo S. běžným uměleckým prostředkem (ani kritika se často neshodla, zda hrál postavu veselou či vážnou). V titulní postavě hry Komediant Hermelín (1932) vytvořil například fanfarónského artistu, v němž opsal oblouk od flegmatika přes zázračného divotvorce až k realisticky uvažujícímu člověku, jemuž nehoda na laně změní pohled na svět. Tragikomicky vyzněl na počátku 30. let i jeho židovský hostinský Herškovic z dramatu Nevěsta z Torocka (1933). Židovské postavy tehdy S. hrál hojně: Peachum (Žebrácká opera, 1929 a 1933), Bloch (Slavná žena, 1933), Fallu Eliab (Pražský Žid, 1933). Vynikaly suchým humorem a nikdy nespadly do zastaralých konvenčních karikatur.

S. založení nejbližší byl měkký, naivní, šibalský, škádlivý a dobromyslný humor. Naopak nedovedl pracovat s humorem ironickým, povýšeneckým a destruujícím. Starému Karamazovi (1931) v jeho podání tak byla vyčítána absence smilné, násilnické stránky povahy, bez níž se jevil pouze jako frivolní, špinavý, užvaněný stařík, který je hoden zavržení, ale odpor vyvolat nedokáže. Podobné výhrady zazněly i k obchodnímu agentovi Emanuelu Rigattierimu ze hry Průvan (1942): dramatickou postavu nevrlého, zatrpklého, odpudivého muže S. hrál jako roztomilého, podivínského morouse.

Od podzimu 1927 se šéf činohry Národního divadla K. H. Hilar opakovaně pokoušel S. přizvat k pohostinským vystoupením a následnému angažmá. Vinohradské divadlo ale nechtělo přijít o jednoho ze svých nejtalentovanějších členů, proto mu zvýšilo gáži a angažovalo jeho manželku Miladu Smolíkovou. 1934 S. do Národního divadla přešel. Dramaturg F. Götz jej zařadil mezi komiky, o něž však tehdejší první scéna neměla nouzi (S. Rašilov, H. Haas, F. Roland, L. Pešek, S. Neumann aj.), což komplikovalo hercovo uplatnění. Dostával veseloherní role menšího rozsahu – neprůbojné, plaché muže a dobrácké měšťáky, nejčastěji v režii V. Nováka.

Hilar, který o S. dlouho usiloval, jej stihl využít pouze jako poslance Barnava ve hře J. Götzové Marie Antoinetta (1935). Větší prostor dopřál herci v Národním divadle teprve J. Frejka, když mu svěřil úlohu Nešťastlivce v Lese A. N. Ostrovského (1939). S. v ní vykreslil rozporuplnost šmírácké existence potulného tragéda staré romantické školy (takového, jaké potkával za svého mládí na pražských periferiích a u kočovných společností), v soukromém životě chudého dobráka. Hladce oholená tvář, výrazné, husté obočí, velkopanská chůze, nadneseně rozmáchlá gesta, stále přítomný patos a póza romantického fanfaróna definovaly tuto postavu stejně jako druhá poloha střízlivě jímavého snílka pachtícího se za obživou. Předstírání před ostatními i sám před sebou Nešťastlivci pomáhalo unést životní bídu a stesk.

Jednou ze S. nejsignifikantnějších divadelních rolí v Národním divadle byl dr. Galén z Bílé nemoci. Ztvárnil jej nejprve v rozhlasové inscenaci (1938) a posléze i na divadle (1957). Jeho Galén byl lékařský praktik z lidu, příslušník inteligence, který ovšem svým rozumem, vůlí a neochvějnou morálkou ze středostavovského průměru vyčníval. Lékař-bojovník byl herci s mladickou válečnou zkušeností blízký urputnou touhou proměnit svět k lepšímu. S. se vyhnul jeho spojení s konkrétním národním kontextem; vytvořil univerzální symbol apoštola lidskosti, který ve své snaze často působí osaměle a donquijotsky. Tichá, sugestivní a zároveň prostá řeč tu byla hlavním charakterizačním prostředkem. Ve světové premiéře (1937) i ve filmovém zpracování dramatu hrál Otce, muže lpícího na fašistických pozicích do té míry, že obětuje i život své manželky.

Čapkův Galén završil plejádu S. rolí profesorů, inteligentů a učenců. Patřil k nim také profesor Harant (Olbřím, 1928), moralizující učitel přírodopisu na penzi Agotino Toti (Rozmysli si, Jakoubku!, 1930), doktor Lanshell (Hlas krve, 1936) i mandarín Ly-Ta-Jen v Písni Asie (1935). S profesorem Junkem (Lidé na kře, 1936) se setkal navíc v rozhlasové a filmové verzi i ve volném pokračování Wernerovy hry nazvané Noví lidé (1938). Jako knihař Holoubek (Spravedlnost Holoubkovi, 1933) vykreslil společenského snílka a zároveň skrze tuto postavu upozorňoval, že abstraktní humánní ideje nejsou pro 30. léta 20. století životné a vhodné. Zkarikovaným pseudointeligentem byl jeho školní inspektor Chlopov (Revizor, 1936). V bouřlivé době mnichovské dohody hrál profesora v Čapkově Loupežníkovi (1938, později 1954) – opuštěného muže, který se marně pokouší udržet rodinnou pospolitost, zatímco se propadá do samoty a marnosti. Muže, který si uvědomuje reálný stav věcí ve chvíli, kdy již nelze nic změnit, a stává se čechovovsky smutnou, zbytečnou postavou prohrávající svůj životní zápas.

Před válkou a za protektorátu se S. doménou staly vedle inteligentů také postavy českého realistického repertoáru: Vrchní v Lucerně (1935), Kýral z Jana Výravy (1937), konzul Metell (Pomsta Catullova, 1937), arcibiskup Arnošt z Pardubic (Noc na Karlštejně, 1937), Kalafuna (Strakonický dudák, 1938), blanický rytíř Severin (Jiříkovo vidění, 1938), Mikšík z Krále Václava IV. (1938), švec Chadim (M. D. Rettigová, 1938), Tobiáš Tříska (Paní mincmistrová, 1938), polesný Myslibor (Zlý jelen, 1942), farář Hora (Léto, 1943), švec Habršperk (Naši furianti, 1943) a opakovaně navrátilec z Ameriky Pavel Kolínský (Paličova dcera, 1939, 1944, 1945). V 50. letech ještě ztvárnil dědečka Dubského v Našich furiantech (1953), v němž se pojilo energické stáří s životní moudrostí a mravností.

Smysl pro spravedlnost a čest provázel S. celý osobní i profesní život. Sen o mravnějším světě mohl formulovat například skrze dona Quijota z Dykova dramatu (1927). V jeho podání byl skutečně rytířem smutné, asketicky hubené, vysoké postavy, sžíraným touhou po naplnění ideálu dobra a krásy do té míry, že balancoval na hranici (a místy i za hranicí) bláznovství. Tento Quijot se zjevoval z orchestřiště – ze světa cizího, odlišného od toho, který chtěl marně reformovat. Tvář lemovaly dlouhé vlasy a špičatá bradka a dominovaly v ní hluboké, ve vypjatých momentech blouznivě svítící oči. S. nezdůrazňoval Quijotův aristokratický původ, zato vyzdvihl delikátnost jeho vnitřního života, senzitivnost, sentimentálnost, pasivitu a pomalé tempo. Plačtivě posazeným hlasem dodával Quijotovi groteskní přídech i patos. Bezradný hrdina s nezlomnými ideály; apelující hlas ušlapaného, poražené lidství ve světě frází, přísloví a klišé.

Mezi S. výrazné komické postavy 40. a 50. let patřily role v molièrovských inscenacích Tartuffe (1944), Don Juan (1957) a Zdravý nemocný (1960). Jeho samolibý měšťák Orgon v prvně jmenovaném titulu byl s bezelstnou důvěřivostí, rozšafností i náboženskou bigotností hypnotizován upířím Tartuffem Z. Štěpánka. Sám S. si obdobnou farizejskou polohu vyzkoušel jako zlobný poustevník Školastykus v Hrátkách s čertem (1945 a 1953). Patří sem také familiární, mazaný dohazovač a zpěvák Hruška (Vojnarka, 1951), který své pobožnůstkářství profesionalizoval v přesvědčení, že obchodovat lze s kýmkoli a čímkoli.

S divadlem se S. předčasně rozloučil v tragikomické roli politováníhodného, naivního měšťáka Argana ze hry Zdravý nemocný (1960). Nešel v ní ve stopách dobové inscenační praxe a místo satiricky zkarikovaného charakteru předvedl tohoto hypochondra jako humorného lišáka, který je opakovaně zrazován svojí čilostí i zdravým zjevem. Ve vypolstrovaném křesle polehával, přijímal audience, užíval medikamenty, aby v dalším okamžiku zapomněl na svůj status pacienta a křepce pobíhal po scéně.  

Změna společenských poměrů po únoru 1948 S. nutně konfrontovala i s rolemi starých mužů, procházejících názorovým přerodem.

S. byl člověk skromný, slušný, ohleduplný, zdvořilý, pracovitý, poctivý, lidský, odpovědný a laskavý. Ve svých divadelních i filmových rolích vycházel primárně ze svého naturelu. Vytvářel vesměs postavy lidí jemných, kultivovaných, klidných, inteligentních, solidních a charakterních, často až noblesních. V rolích i osobním životě byl pokládán za morální autoritu, v dramatických charakterech často rozvíjel téma cti.

Z hereckých počátků u cestujících společností vytěžil kromě výborně vytrénované paměti na nové texty také umění líčení a maskování pomocí vycpávek, vousů, příčesků a paruk. Jeden z kolegů kočovných herců mu věnoval sešit s kresbami mužů středního a staršího věku s různými výrazy tváře a rozličnými účesy. I na profesionálních scénách se vždy líčil sám a skrze drobné plastické detaily se měnil k nepoznání. Masku vnímal jako neoddělitelnou součást role, skrze níž si uvykl hledat cestu k vnitřnímu životu postavy. V případě potřeby si upravoval též kostým a obuv, aby vhodně doplnily charakter.

Velký důraz kladl na pohyb a chůzi, jimiž dále individualizoval dramatické charaktery. Podstatné při studiu role bylo pro S. i konkretizování sociálního a profesního zařazení postavy.

Dokázal pohledem kárat a odzbrojovat beze slova. Oči korunovaly každý jeho charakter, zrcadlily konkrétního člověka. Aby lépe vynikly, dovedl zbytek tváře znehybnit a upozornit na ně vrásčitým čelem a staženým obočím. Pracoval umně s dramatickými zámlkami a byl nepřehlédnutelným i v textově méně objemných rolích, kdy sdělovací funkci přebíral pohyb, gesta, hra úst a očí.

Měl melodický, vemlouvavý hlas, který zúročil v divadle, při recitačních večerech (ačkoliv projev v próze mu byl bližší), v rozhlasových hrách a divadelních inscenacích přejatých rozhlasem (Řeka čaruje, 1936; Lidé na kře, 1938; Ondřej a drak, 1938; Paličova dcera, 1941; Meluzina, 1944; Naši furianti, 1953; Bilance, 1965) i při četbě povídek a pohádek na gramodesky. S. projev byl vždy srozumitelný, mezi jeho divadelním a civilním hlasem nebyl zásadní rozdíl.

Dle pamětníků si v pozdějších letech své role nahrával na domácí magnetofon, aby mohl precizovat svůj projev a uchopení postavy. V rámci přípravy si také každou nově studovanou hru nejprve vlastnoručně přepsal. Textové zvládnutí role a obeznámení se s hrou pro něj představovalo stěžejní bod na počátku studia nového charakteru. Herectví pro něj nebylo výhradní otázkou nadání a uměleckých předpokladů, ale primárně pečlivé práce. Nezřídka nabízel režisérům vlastní komplexní náhled na uchopení inscenace. U kočovných společností si uvykl na dramatické postavě pracovat samostatně a s nelibostí se pak nechával sešněrovávat vyhraněnými režisérskými představami, zvláště pokud se s nimi neztotožňoval. Z režisérů, s nimiž se opakovaně setkal, oceňoval nejvíce J. Kvapila, J. Frejku, K. Dostala a A. Dvořáka.

Realistický styl s propracovanými detaily se u S. neomezil na imitaci vnější skutečnosti, ale byl vždy mírně stylizovaný, deformovaný, zveličený, expresivní. Nespokojil se s kolorováním stávajícího světa, ale chtěl se vyjadřovat a hodnotit společnost skrze individualizované divadelní portréty. Jeho nadnesený realismus zvýrazňující určité rysy dodával postavám až symbolický ráz.

V případě potřeby se nevyhýbal ani ušlechtilosti přednesu, patosu, nadnesenosti a emocionálnímu vypětí, jestliže to postava vyžadovala. Civilismus mu byl cizí a ani hrdinské historické postavy nebyly S. přirozenou parketou, neboť mu chyběla potřebná míra dravosti, impozantnosti, vášně, temperamentu, hrdinskosti a monumentálnosti. Jeho portréty výjimečných mužů – Brut v Juliu Caesarovi (1927), Arnošt z Pardubic v Noci na Karlštejně (1927), císař František (Orlík, 1928) a Zikmund z Dvořákova Kalichu (1926) – byly přijímány s výhradami právě kvůli jisté S. měkkosti a lyrismu.

Lépe se mu vedlo s „protiúkoly“ bezcharakterních, podšitých, slabošských, groteskně zpotvořených parazitů, s nimiž se několikrát setkal při vinohradském angažmá, zatímco s přibývajícími roky jich postupně ubývalo. Taková byla např. titulní úloha Johnsonova Lišáka (1927), cynický, lstivý kupec v pružném, oplzle vyhlížejícím těle. S. Volpone měl i díky hercovu měkkému tenorovému hlasu záblesky dobrosrdečnosti. Jinou veskrze negativní postavou byl slabošský fantasta Hjalmar Ekdal (Divoká kachna, 1928), jehož S. podal jako samolibého inteligenta kázajícího mravnostní poučky a zároveň křečovitě lpícího na pracně vystavěné iluzi domácího štěstí.

Málokdy byl S. využíván v konverzačních hrách. Ale když se tak stalo, dovedl se i zde se ctí zhostit přiděleného úkolu. Tak tomu bylo například v úloze starého lorda Cavershama v inscenaci Wildeova Ideálního manžela (1954).

Fotogeničnost i střídmé, uměřené a zároveň účinné herectví z něj učinily hojně obsazovanou filmovou hvězdou 30. let. Hrál mj. ve snímcích Karel Havlíček Borovský (1931), U Snědeného krámu (1933), Batalion (1937), Cech panen kutnohorských (1938), Paličova dcera (1941), Městečko na dlani (1942), Krakatit (1948), Jan Hus (1954), Hrátky s čertem (1956) a profesorské role ve filmech Před maturitou (1932), Škola základ života (1938) a především ve Vyšším principu (1960).

Role

Faltysova společnost

František (O. Walther – E. Stein: Obětní beránek), Koděra (J. K. Tyl: Strakonický dudák) – 1908.

Společnost Františka Franzla-Lešanského

Císař Zikmund (J. K. Tyl: Jan Hus), Salakvarda (A. Jirásek: Pan Johanes) – 1909.

Společnost J. E. Sedláčka

Tubal (W. Shakespeare: Kupec benátský) – 1911.

Divadla sdružených měst východočeských

Rank (H. Ibsen: Nora), Student (J. Mahen: Janošík), Montano (W. Shakespeare: Othello) – 1912.

Společnost Bedřicha Jeřábka

Míťa (F. M. Dostojevskij, dram. J. Nevole: Bratři Karamazovi), Lyngstrad (H. Ibsen: Paní z námoří) – 1912; Smetana (A. Jirásek: Otec) – 1913.

Zöllnerova společnost

Císař Josef II (J. Jarn: Kristla z myslivny), Plukovník (Hervé: Mamzelle Nitouche), Hrabě Luxemburg (F. Lehár: Hrabě Luxemburg), Mícha, Indián (B. Smetana: Prodaná nevěsta), Rytmistr (A. Strindberg: Otec) – 1913.

Švandovo divadlo

Floric (N. Machiavelli: Mandragora) – 1913; Alva Schön (P. Wedekind: Lulu) – 1914; Václav IV. (J. K. Tyl: Jan Hus) – 1915; Karel Macek (K. Lužanská: Jitřenka), Steva (G. Preissová: Její pastorkyňa) – 1918; Don Felix (P. Calderón de la Barca: Chudý muž musí mít za ušima), Inženýr (G. Kaiser: Plyn) – 1919; Flachsmann (O. Ernst: Flachsmann vychovatel), Werhahn (G. Hauptmann: Bobří kožich); Antonín Havel (A. Jirásek: Vojnarka).

Revoluční scéna

Bernardo (Bouhélier: Otroci), Ligurio (A. Machiavelli: Mandragora), Profesor (J. Hašek, dram. E. A. Longen: Osudy dobrého vojáka Švejka), Rudolf Malík (E. E. Kisch: Pasáci, pasáci) – 1921.

Městské divadlo Královských Vinohrad

(Městské divadlo na Královských Vinohradech 1922–41)

Paris (W. Shakespeare: Troilus a Kressida) – 1921; Orsino (W. Shakespeare: Večer tříkrálový) – 1922; Lékař (F. Šrámek: Plačící satyr), Marcierzan (B. Winawer: Kniha Jobova) – 1923; Redbroock (G. B. Shaw: Kapitán Brassbound), Václav Rydlo (F. A. Šubert: Žně), Dr. Čvančara (K. Horký: Baťoch), Osip (N. V. Gogol: Revizor), Zimeček (F. Šrámek: Soud) – 1924; Komisař (F. Langer: Periferie), Šlechta (J. Bartoš: Nabídka k sňatku), Kolinský (J. K. Tyl: Paličova dcera), Dunkan (W. Shakespeare: Macbeth) – 1925; Vojtěch Wied (F. Langer: Milióny), Jammerweil (J. K. Tyl: Fidlovačka), Slepý guslar (I. Vojnović: Smrt Matky Jugovičů), Křivda (A. Jirásek: Otec, i 1930), císař Zikmund (A. Dvořák: Kalich), Olsen (F. Šrámek: Ostrov veliké lásky), Kepka z Chlumu (J. K. Tyl: Jan Hus), plukovník Lopez (F. Werfel: Juarez a Maximilian), Shotover (G. B. Shaw: Dům U zlomených srdcí), Matouš (J. Kvapil: Oblaka); Don Adriano de Armando (W. Shakespeare: Lásky lichá lest) – 1926; Savelij Astafevič Magara (L. N. Sejfulinová, ad. V. Pravduchin: Viriněja), Brutus (W. Shakespeare: Julius Caesar), Arnošt z Pardubic (J. Vrchlický: Noc na Karlštejně), Bly (J. Galsworthy: Okna), Volpon (B. Jonson, ad. S. Zweig: Lišák), Hlubina (F. Šrámek: Měsíc nad řekou), Don Quijote (V. Dyk: Zmoudření dona Quijota), Jiří Mařák (J. Hilbert: Vina), Antonín Vondrejc (K. M. Čapek-Chod: Básníkova nevěsta), Barabba z Magdaly (S. Lom: Kající Venuše), Franta Zvonař (Z. Štěpánek – B. Vrbský: Transport č. 20) – 1927; Razumichin (F. M. Dostojevskij, dram. J. Bor: Zločin a trest), Císař František (E. Rostand: Orlík), Ekdal (H. Ibsen: Divoká kachna), Thomson (S. Vane: Tajemná loď), Harant (E. Konrád: Olbřím) – 1928; Starý Pištora (F. Langer: Obrácení Ferdyše Pištory), doktor Trileckij (A. P. Čechov: Člověk Platonov), Kohout (F. X. Svoboda: Poslední muž) – 1929; Jonáš Jereimáš Plunchum (B. Brecht dle J. Gaye: Žebrácká opera), Václav Novák (Z. Štěpánek: Hrníček štěstí), Agostino Toti (L. Pirandello: Rozmysli si, Jakoubku!) – 1930; Fjodor Pavlovič Karamazov (F. M. Dostojevskij, dram. J. Bor: Bratři Karamazovi), Baron (M. Gorkij: Na dně), Andrew Undershaft (G. B. Shaw: Major Barbara), Sporum (F. Molnár: Dobrá víla) – 1931; Hauk-Šendorf (K. Čapek: Věc Makropulos), Starý Pešta (F. Langer: Velbloud uchem jehly), Hermelín (V. Werner: Komediant Hermelín), Henčl (G. Hauptmann: Forman Henčl), Zaremba (O. Nedbal: Polská krev) – 1932; Herškovic (O. Indigo: Nevěsta z Torocka), Fall Eliab (J. J. Kolár: Pražský Žid), Bloch (E. Synek: Slavná žena), Vilém Holoubek (G. Fröschel: Spravedlnost Holoubkovi) – 1933; Kartáček (J. K. Tyl: Bankrotář a kramářka), Ivolgin (F. M. Dostojevskij, dram. J. Bor: Idiot), Don Geronimo Buonaparte (G. Forzano: Don Buonaparte) – 1934.

Národní divadlo

Slepý guslar (I. Vojnović: Smrt matky Jugovičů), Maiorescu (T. Musatescu: Valčík tonoucího Titaniku),  Dr. Karas (F. a P. Schönthan: Únos Sabinek) – 1934; Zavjalov (V. P. Katajev: Cesta květů), Kroutil (J. Hilbert: Druhý břeh), Vrchní (A. Jirásek: Lucerna), Poslanec Barnave (J. Götzová: Marie Antoinetta), Lord Harold Brentwood (B. van Eysselstein: Přistání z nouze), Tuto (S. Lom: Svatý Václav), Pompej (W. Shakespeare: Veta za vetu), Antonín (J. de Letraz: Miláček), Profesor Vyhlas (M. Sekera: Dvojí příjem), Ly-Ta-Jen (A. P. Antoine: Píseň Asie), Sganarel (Molière: Před svatbou – po svatbě) – 1935; John (I. Stodola: Bankovní dům), Pan Murney (M. Hart – G. S. Kaufman: Vesele se točíme dokola), Václav Junek (V. Werner: Lidé na kře), Dr. Lanskell (Z. Akinsová – E. Whartonová: Hlas krve (Stará panna)), Chlopov (N. V. Gogol: Revisor), Tubby Pearson (S. Howard – S. Lewis: Továrník Dodsworth), Vickberg (H. Bergman: Závěť Jeho Milosti) – 1936; Jan Hlubina (F. Šrámek: Měsíc nad řekou), Farizej (F. Zavřel: Kristus), Kyral (F. A. Šubert: Jan Výrava), Otec (K. Čapek: Bílá nemoc), Vittorio Abate (S. Pugliese: Hrdina proti své vůli), Zaharia Trahanache (I. L. Caragiale: Ztracený dopis), Arcibiskup Arnošt z Pardubic (J. Vrchlický: Noc na Karlštejně), Quintus Cecilius Metellus (J. Vrchlický: Pomsta Catullova), Hrobník (F. X. Šalda: Zástupové) – 1937; Rejsek (A. Jirásek: M. D. Rettigová), Předseda Nejvyššího soudu (J. Giraudoux: Nová Elektra), Mikeš Děd (A. Dvořák: Král Václav IV.), Karel Bovary (G. Flaubert, dram. G. Baty: Paní Bovaryová), Severín (J. K. Tyl: Jiříkovo vidění), Profesor (K. Čapek: Loupežník), Tobiáš Tříska (L. Stroupežnický: Mikuláš Dačický z Heslova), Václav Junek (V. Werner: Noví lidé) – 1938; Konsul Busman (K. Čapek: R.U.R.), Direktor Pilníček (F. X. Svoboda: Čekanky), Scarabeus Altovillanus (E. Bozděch: Dobrodruzi), Pěnkava (F. F. Šamberk: Josef Kajetán Tyl), Aleksandr Nešťastlivec (A. N. Ostrovskij: Les), Procházka z Frauenfelsů (E. Bozděch: Zkouška státníkova), Ivan Matvějič Nikoforov (L. N. Tolstoj, dram. J. Bor: Vzkříšení), Ředitel van Eeden (P. R. Vandenberghe: Hoši, dívky a psi), Soused (J. Mahen: Janošík), Otec (O. Scheinpflugová: Hra na schovávanou), Pavel Kolínský (J. K. Tyl: Paličova dcera), Prof. Dr. František Havránek (V. Werner: Štěstí je umění), Duncan (W. Shakespeare: Macbeth) – 1939; František Elis (M. A. Šimáček: Jiný vzduch), Leontij Ivánovič Kozlov (I. A. Gončarov, dram. J. Bor: Strž), Pan Floquet (M. Hlávka: Panama), Löffler (G. Hauptmann: Kolega Crampton), Planinger (G. Gutherz: Makartova kytice), Petr Klazar (V. Werner: Červený mlýn), Hostinský (G. E. Lessing: Mína z Barnhelmu) – 1940; Šmardoch (Z. Štěpánek: Nezbedný bakalář), Školník Hadrment (E. Vachek: Prsten), Heffterdingk (H. Sudermann: Domov), Josef (C. J. Braun: Prudká zatáčka), Marmeladov (F. M. Dostojevskij, dram. J. Bor: Zločin a trest) – 1941; Emanuel Rigattieri (G. Forzano: Průvan), Fellerrarius, Václav Kapoun ze Svojkova (J. Bor: Zuzana Vojířová), Myslibor (V. K. Klicpera: Zlý jelen), Tycho de Brahe (H. Zerkaulen: Rejthar) – 1942; Profesor Höppner (E. Weissenbornová: Linna Nordmannová), Ali (C. Goldoni: Loď do Smyrny), Farář Hora (F. Šrámek: Léto), Převor kláštera (D. C. Faltis: Mraky na nebesích), Kilián (M. Tomanová: Zvon mého města), Kylián Hájek (V. M. Strojil: Rodinná pouta), Josef Habršperk (L. Stroupežnický: Naši furianti) – 1943; Orgon (Molière: Tartuffe) – 1944; Vrchní (A. Jirásek: Lucerna), Páter Blažej (J. K. Tyl: Jan Hus), Pavlin (M. Gorkij: Jegor Bulyčev), Podkolesin (N. V. Gogol: Ženitba), Otec Školastyk (J. Drda: Hrátky s čertem), Lukáš (O. Scheinpflugová: Guayana) – 1945; Tarde (J. Anouilh: Kruté štěstí), Starý Pištora (F. Langer: Obrácení Ferdyše Pištory), Pedant (J. a K. Čapkovi: Ze života hmyzu) – 1946; Zacharin – Jurjev (A. K. Tolstoj: Car Ivan Hrozný), Bernard Bazire (A. Salacrou: Noci hněvu), Pan A (F. Peroutka: Oblak a valčík), Rejsek (A. Jirásek: M. D. Rettigová), Eriximachos (L. H. Morstin: Xantipa) – 1947; F. Langer: Jiskra v popelu), Ignatij Iljič Špigelskij (I. S. Turgeněv: Měsíc na vsi), Chudý král (J. Kvapil: Princezna Pampeliška) – 1948; Maleček (V. Vančura: Josefina), Gruber (J. Klíma: Ohnivá hranice), Braha (A. Jirásek: Lucerna), Dmitrij Illarionovič Poležajev (L. N. Rachmanov: Neklidné stáří), Fjodor Stěpanovič Griňov (A. V. Sofronov: Moskevský charakter) – 1949; Petr Strážnický z Kravař (A. Jirásek: Jan Žižka), Generál Nikolajev (V. V. Višněvskij: Nezapomenutelný rok devatenáctý), Petr Stěpanovič Grušnickij (A. P. Štejn: Čestný soud) – 1950; Jan Hruška (A. Jirásek: Vojnarka), Firs (A. P. Čechov: Višňový sad), Ministr Gustav Habrmann (I. Olbracht, dram. E. Vrchlická: Anna proletářka), Ževakin (N. V. Gogol: Ženitba) – 1951; Maxim Gornostajev (K. A. Treňov: Ljubov Jarová), Levšin (M. Gorkij: Nepřátelé) – 1952; Petr Dubský (L. Stroupežnický: Naši furianti) – 1953; Lord Caversham (O. Wilde: Ideální manžel) – 1954; Čchung-Čen (A Jing: Vzdorokrál) – 1954; Dr. Wilhelm Bünger (H. Zinnerová: Ďábelský kruh) – 1955; Sochař (V. Nezval: Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou), Inkvisitor (G. B. Shaw: Svatá Jana) – 1956; Dr. Galén (K. Čapek: Bílá nemoc), Don Louis (Molière: Don Juan) – 1957; Hrabě z Glostru (W. Shakespeare: Král Lear), Storoh (V. K. Klicpera: Ženský boj) – 1958; Argan (Molière: Zdravý nemocný) – 1960; Vilém Kostka z Postupic (M. Jariš: Království boží) – 1963; Pavlin (M. Gorkij: Dostigajev a ti druzí), Vrchní (A. Jirásek: Lucerna) – 1964.

Prameny

Archiv ND: složka F. S.

Matrika narozených, Praha-Vinohrady (1890–1892), [online, cit. 14. 12. 2021] URL: http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=A9EF9477BF1C4E28939CAB175D0D2DD1&scan=182.

Literatura

Co nám povídal pan S., Městské divadlo na Král. Vinohradech, program, asi 1933; F. S.: Jak jsem začínal, in Za oponou, Praha, 1944, s. 161–164; F. S.: Hráli jsme krajanům, Lidová demokracie 28. 11. 1954; F. S.: Z milovníka komikem, Svobodné slovo 22. 1. 1956; F. S.: Půl století, in Padesát let Městských divadel pražských 1907–1957, Praha 1958, s. 78–79; anon.: Mezi dvěma představeními, Rozhovor s národním umělcem F. S., Obrana lidu 16. 11. 1963 ● ref. Bobří kožich: S. Lom, České slovo 22. 11. 1919; –es–, Právo lidu 22. 11. 1919; jv., Venkov 22. 11. 1919 ● ref. Troilus a Kressida: Ot. F. [O. Fischer], Národní listy 18. 12. 1921; Kazetka [K. Z. Klíma], Lidové noviny 18. 12. 1921; H. Jelínek, Národní politika 18. 12. 1921; J. Kvapil, program k inscenaci v Městském divadle na Král. Vinohradech ● ref. Revizor: K. Engelmüller, Národní politika 20. 12. 1924; M. Majerová, Rudé právo 20. 12. 1924; If, Národní osvobození 20. 12. 1924; MilNý [M. Novotný], Národní listy 23. 12. 1924 ● ref. Periferie: M. Majerová, Rudé právo 28. 2. 1925; V. Tille, Prager Presse 28. 2. 1925; O. Fischer, Právo lidu 28. 2. 1925; M. Rutte, Národní listy 28. 2. 1925 ● J. Vodák: F. S., Večerní České slovo 17. 3. 1925; MilNý [M. Novotný], Národní listy 22. 10. 1925 (ref. Macbeth) ● ref. Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka: MilNý [M. Novotný], Národní listy 25. 5. 1926; jk, Tribuna 26. 5. 1926; L. S., Venkov 25. 5. 1926; Cassius, Lidové noviny 25. 5. 1926; vr, Právo lidu 26. 5. 1926; Sjc. [J. Sajíc], Lidové noviny 26. 5. 1926 ● ref. Smrt Matky Jugovičů: A. V., Československá republika 30. 6. 1926; jk, Tribuna 30. 6. 1926; anonym, Rozpravy Aventina 1, 1925/26, č. 128; jv, České slovo 17. 2. 1927 ● ref. Otec: MilNý [M. Novotný], Národní listy 3. 9. 1926; jv, České slovo 3. 9. 1926; M. Rutte, Národní listy 30. 3. 1930 ● ref. Zmoudření Dona Qujiota: M. M. [M. Majerová], Rudé právo 17. 6. 1927; A. V. [A. Veselý], Československá republika 17. 6. 1927; B. [E. Bass], Lidové noviny 17. 6. 1927; Ot. F. [O. Fischer], Právo lidu 17. 6. 1927; – FR – [J. Frejka], Národní osvobození 17. 6. 1927; K. Engelmüller, Národní politika 17. 6. 1927; AMP [A. M. Píša], Večerník Práva lidu 17. 6. 1927 ● ref. Lišák Volpone: – FR – [J. Frejka], Národní osvobození 11. 5. 1927; MilNý [M. Novotný], Národní listy 11. 5. 1927; Ot. F. [O. Fischer], Právo lidu 11. 5. 1927; K. Engelmüller, Národní politika 11. 5: 1927 ● ref. Zločin a trest: Ot. F. [O. Fischer], Právo lidu 24. 1. 1928; M. Rutte, Národní listy 24. 1. 1928; AMP [A. M. Píša], Večerník Práva lidu 21. 1. 1928 ● ref. Obrácení Ferdyše Pištory: E. Konrád, Československá republika 15. 2. 1929; A. V. [A. Veselý], Československá republika 15. 2. 1929; B. [E. Bass], Lidové noviny 15. 2. 1929; M. Rutte, Národní listy 15. 2. 1929; Ot. F. [O. Fischer], Právo lidu 15. 2. 1929; AMP [A. M. Píša], Večerník Práva lidu 14. 2. 1929; J. H. [J. Hilbert], Venkov 15. 2. 1929; E. Konrád, Československá republika 15. 2. 1929  ● ref. Žebrácká opera: M. Rutte, Národní listy 15. 3. 1930; J. Bor, České slovo 13. 3. 1930; jp, Lidové listy 15. 3. 1930; AMP [A. M. Píša], Právo lidu 15. 3. 1930; Č. [V. Červinka], Zvon 30, 1930, s. 406–407; jv. [J. Vodák], České slovo 15. 3. 1930; jv., České slovo 23. 4. 1933; w., Rudé právo 23. 4. 1933 ● ref. Rozmysli si, Jakoubku: A. M. P. [A. M. Píša], Právo lidu 12. 9. 1930; J. H. [J. Hilbert], Venkov 12. 9. 1930; E. Konrád, Národní osvobození 12. 9. 1930; Sjc. [J. Sajíc], Lidové listy 12. 9. 1930, M. Rutte, Národní listy 12. 9. 1930; jk., Rudý večerník 20. 9. 1930; J. J. Paulík, Rozpravy Aventina 6, 1930/31, č. 11, s. 130; J. Götzová: Profily českých herců, Praha 1931, s. 63 ● ref. Bratři Karamazovi: AMP [A. M. Píša], Právo lidu 6. 3. 1931; K. Engelmüller, Národní politika 7. 3. 1931; J. H. [Hilbert], Venkov 6. 3. 1931; jv. [J. Vodák], České slovo 6. 3. 1931, kd. [E. Konrád], Národní osvobození 6. 3. 1931, M. Rutte, N8rodní listy 7. 3. 1931 ● ref. Idiot: K. Engelmüller, Národní politika 12. 5. 1934; jv. [J. Vodák], České slovo 11. 5. 1934; AMP [A. M. Píša], Právo lidu 12. 5. 1934, M. Rutte, Národní listy 12. 5. 1934 ● L. Kraus, F. S., nejnovější člen Národního divadla, Světozor 34, 1934, č. 36 ● ref. Bankrotář: K. Engelmüller, Národní politika 22. 9. 1934; M. B. [M. Brod], Prager Tagblat 21. 9. 1934; OtF [O. Fischer], Lidové noviny 21. 9. 1934 ● ref. Bílá nemoc: A. M. Brousil, Venkov 31. 1. 1937; AMP [A. M. Píša], Právo lidu 31. 1. 1937; jv. [J. Vodák], České slovo 31. 1. 1937; B. [E. Bass], Lidové noviny 31. 1. 1938; jr., Národní listy 23. 12. 1937 ● ref. Hrdinou proti své vůli: V. R. [R. Vacková], Národní střed 4. 1. 1938; If. [I. Fischerová], Národní osvobození 4. 1. 1938; E. Konrád, Lidové noviny 4. 1. 1938; jv. [J. Vodák], České slovo 4. 1. 1938; K. Engelmüller, Národní politika 4. 1. 1938; AMP [A. M. Píša], Právo lidu 4. 1. 1938 ● M. Havel [J. Hrbas]: Čapkova Bílá nemoc v rozhlase, Národní osvobození 18. 1. 1938 ● ref. Loupežník: jv. [J. Vodák], České slovo 1. 10. 1938; AMB [A. M. Brousil], Venkov 1. 10. 1938; K. Engelmüller, Národní politika 2. 10. 1938; AMP [A. M. Píša], Právo lidu 1. 10. 1938; M. Rutte, Národní listy 1. 10. 1938 ● ref. Jiříkovo vidění: AMP [A. M. Píša], Právo lidu 18. 10. 1938; jr. Národní listy 18. 10. 1938 ● K. Engelmüller, Národní politika 15. 1. 1939 [ref. Les] ● M. Rutte, Národní listy 31. 10. 1939 [ref. Macbeth]; Posudky pražského tisku o Borově inscenaci „Macbetha“, in program k inscenaci ND Macbeth, 1939 ● ref. Paličova dcera: – jz –, Telegraf 18. 12. 1939; AMB [A. M. Brousil], Venkov 17. 12. 1939 ● ref. Mína z Barnhelmu: Z. Němeček, A-Zet 28. 11. 1940; mk., Večerník Národní práce 28. 11. 1940; K. Engelmüller, Národní politika 28. 11.. 1940; jtg. [J. Träger], České slovo 28. 11. 1940 ● ref. Tartuffe: ík, Večerní České slovo 17. 1. 1944; J. R. Banzet, Národní střed 18. 1. 1944; J. Sajíc, Lidové noviny 18. 1. 1944, p. [K. Polák], Národní práce 18. 1. 1944; drh, Večer 18. 1. 1944; M. Havel, Praha v týdnu 5, 1944, č. 3; J. Zach, Řád 10, 1944, s. 180–191 ● ref. Ženitba: jtg [J. Träger], Svobodné slovo 13. 11. 1945; J. H. [J. Háje], Rudé právo 13. 11. 1945; Lin, Právo lidu 13. 11. 1945; sjc [J. Sajíc], Lidová demokracie 13. 11. 1945; kd. [E. Konrád], Svobodné noviny 13. 11. 1945; O. S. [O. Srbová], Práce 14. 11. 1945 ● ref. Hrátky s čertem: hb., Svobodné slovo 1. 1. 1946; K. [J. Kárnet], Mladá fronta 1. 1. 1946; A. M. Brousil, Zemědělské noviny 3. 1. 1946; sjc. [J. Sajíc], Lidová demokracie 3. 1. 1946; kd [E. Konrád], Svobodné noviny 3. 1. 1946; – g., Svobodné Československo 6. 1. 1946 ● ref. Měsíc na vsi: A. M. Píša, Rudé právo 29. 4. 1948; ej [E. Janský], Zemědělské noviny 29. 4. 1948; bs [B. Slavík], Lidová demokracie 29. 4. 1948 ● jtg [J. Träger]: F. S., Práce 21. 3. 1948; B. Vrbský: Osudový den v kariéře herce S., Národní divadlo 26, 1950/51, č. 18; J. Žalman: Nad dílem F. S., Kino 6, 1951, č. 80 ● ref. Višňový sad: bs. [B. Slavík], Lidová demokracie 19. 9. 1951; J. Hájek, Rudé právo 24. 10. 1951 ● F. Götz: Národní umělec F. S., Literární noviny, 1953, č. 49, s. 1–2; F. Černý: Národní umělec F. S., Divadlo 6, 1955, str. 751 ● k 65. narozeninám: jtg [J. Träger], Svobodné slovo 2. 1. 1956; V. Vondra, Práce 21. 1. 1956; – jo – [J. Opavský], Rudé právo 23. 1. 1956 ● J. Hrbas: F. S. našemu filmu; Kino 11, 1956, č. 53; kr: Umělecká cesta F. S., Patnáct let v práci pro české divadlo a film, Svobodné slovo 24. 4. 1960; J. Träger: Humorista mezi komiky, Divadelní noviny 3, 1960, č. 22, s. 4; J. Nožka: Národní umělec F. S., Svět v obrazech 16, 1960, č. 9; ● ref. Zdravý nemocný: J. Hájek, Divadelní noviny 3, 1959/60, č. 2; P. Grym, Ochotnické divadlo 6, 1960, s. 210; M. Smetana, Večerní Praha 19. 4. 1960; – jo – [J. Opavský], Rudé právo 2. 4. 1960; vbk. [V. Běhounek], Práce 22. 4. 1960 ● P. Grym: F. S. – herec našeho srdce, Lidová demokracie 22. 1. 1961; V. Müller: O F. S., Film a doba 7, 1961, č. 10; Ga [J. Gabriel]: Z tradice nejryzejších, K sedmdesátinám národního umělce F. S. vypráví Jaromír Pleskot; Kultura 5, 1961, č. 3, s. 5; F. Černý: U doktora Galéna, Divadelní noviny 6, 1963, č. 23 + Theater – Divadlo, Praha 1965, s. 15, 120–2, 141, 375, 413; J. Horčička: Kytička F. S., Večerní Praha 22. 1. 1966; V. Müller: F. S., Lidová demokracie 23. 1. 1966; J. Švehla: Milý člověk a vzácný umělec, Práce 23. 1. 1966; O. Popp: A taková to byla láska. K 75. narozeninám národního umělce F. S., Čs. televize 1, 1966, č. 4; V. Müller: Začalo to Ponrepem, Vzpomíná umělec F. S., Záběr 3, 1970, č. 9; F. Černý: Pozdravy za divadelní rampu, Praha 1970, s. 13, 32, 36, 44–49, 75, 106, 119, 130, 143, 209, 210 ● k osmdesátinám: J. Prokop, Mladá fronta 23. 1. 1971; H. Matuška, Květy 2, 1971, č. 3; J. Petrovická, Československá televize 6, 1971, č. 4 ● I. Mistrik: Spomienka, Za národným umelcom F. S., Nové slovo 10. 2. 1972; B. Štěpánek: F. S., Československá televize 11, 1976, č. 4; F. Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Praha 1978, passim; K. Höger: Z hercova zápisníku, Praha 1979, passim; A. Branald: Romantická předehra, Úvodní část črty o národním umělci F. S., Scéna 6, 1981, č. 7–8, s. 6–7; F. Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Praha 1982, passim; A. Branald: Romantická předehra, My od divadla, Životy herců, Praha 1983, s. 264–301; H. Konečná a kol.: Čtení o Národním divadle, Praha 1983, s. 220, 226, 323, 325, 387, 394, 397, 399; DČD IV; V. Fabiánová: Jsem to já?, Praha 1993, s 136, 141, 214, 227, 235, 238–241, 440; JJ. Sedláček: F. S., Cinema 11, 2001, č. 1, s. 98–101; F. Černý: Hraje F. S., Praha 2003 ● J. Hubička: Bilance s F. S. (online, cit. 16. 12. 2021), URL: https://temata.rozhlas.cz/bilance-s-frantiskem-smolikem-7984616 ● Listy z alba našich herců – F. S. [pořad Českého rozhlasu], 1956; Bílá nemoc [gramodeska], 1958; Rajský ostrov [gramodeska], 1963; Herecký profil F. S. [gramodeska], 1963; Kubula a Kuba Kubikula [gramodeska], 1964; Bubáci a hastrmani [gramodeska], 1988; Historie psaná šelakem – F. S.: Šeříky až bílé… [digitalizované nahrávky z gramodesek], 2014 ● Úsměvy F. S. [TV pořad], 1995; Příběhy slavných: Tichý komediant [TV pořad], 2012.

EDS, Ndp, VD 100, ČBS III

Vznik: 2022