Holzbachová, Mira

Někdy též Míra, rozená Miroslava; na počátku kariéry používala pseudonym Sláva Máryová, provdaná Častulíková, v Americe vystupovala pod jménem Mira nebo Miss Slavonika. 1918 absolvovala reálné gymnázium v Kroměříži, poté se s rodinou přestěhovala do Prahy. Pohybové nadání uplatnila nejdříve ve sportu. Po maturitě měla v Praze studovat chemii, ale rozhodla se pro čtyřleté studium herectví na Pražské konzervatoři u M. Laudové-Hořicové, rytmickou gymnastiku u A. Dubské a balet u F. Borecké ze Schöpfů (1919–23). Taneční vzdělání završila v Hellerau ve škole É. Jaquese-Dalcrozeho a R. Labana v Hamburku, kde byl jejím učitelem K. Jooss; později studovala též ve škole I. Duncanové v Paříži. Současně pěstovala krasobruslení (zvítězila 1922 na přeboru západních Čech, poté na mistrovství republiky v Moravské Ostravě). 1922–23 statovala v Národním divadle v Praze. Se studenty z Volného sdružení posluchačů konzervatoře hrála 1924–25 pod hlavičkou Scény adeptů, Zkušební scény, Divadla mladých. Současně vystupovala koncertně jako nezávislá tanečnice, začala si vytvářet autorská sólová taneční čísla a grotesky. Inspirována J. Wolkerem, zapojila se v polovině 20. let do kruhu přátel Devětsilu. Výrazně levicově orientovaná, udržovala rovněž kontakty s kulturními organizacemi dělnického hnutí (Svaz dělnických divadelních ochotníků Československa, Proletkult). 7 listopadu 1926 provedla ve Smetanově síni Obecního domu na oslavu Velké říjnové socialistické revoluce taneční scénu Rudý prapor a hold revoluci. Patřila k zakládající skupině Osvobozeného divadla (dále OD), s režisérem J. Frejkou se podílela na vůbec první produkci souboru 1925 v Bratislavě. V OD, od února 1926 divadelním odboru Svazu umělecké kultury Devětsil, pak recitovala, hrála, tančila a působila jako choreografka do března 1927. Příležitostně vystoupila ve West Pocket Revui, hostovala v několika dalších inscenacích V + W, na jevišti OD uváděla i vlastní pořady. 1928 založila vlastní taneční školu Studio M. Holzbachové (někdy též Umělecké studio M. H.), kterou vedla do 1937. Za tři roky vychovala ze svých žaček soubor Taneční pětka (též Pětka), se kterým nastudovala v 30. letech desítky koncertních vystoupení (Karneval princezny Li-li-hit, 1928; Malá harlekynáda, 1931). Koncem 1929 hostovala v činohře brněnského Národního divadla v roli Aline v Raynaldově hře Pán mého srdce. 1931 vstoupila do KSČ. S J. Spitzerem, F. Němcem a J. Stanislavem spolupracovala na taneční pantomimě Hlasy nad tajgou (1932), se kterou se o rok později účastnila první Světové olympiády dělnických divadel v Moskvě. Pod heslem „Taneční kultura všem“ zakládala lidové pohybové kolektivy, které měly usilovat o znovuzrození lidového tance s ideovou revoluční náplní. Spolupracovala rovněž s amatérským dělnickým divadelním souborem J. Zory. 1933 otevřela v pražské Unitarii pantomimou Klaun Čokoláda své Nové avantgardní divadlo ve spolupráci se Svazem dělnických divadelních ochotníků Československa (A. Kuršem, J. Zorou ad.). 1936 získala 1. místo v celostátní soutěži uměleckého tance za sólový výkon v představení na politické a protiválečné náměty: Uzbecký tanec, Plynový útok a Gruzínský motiv. T. r. podnikla turné po republice s později hojně reprízovaným pořadem Madame Evropa a zúčastnila se výpravy čsl. Federace proletářské výchovy na Olympiádu v Barceloně jako dopisovatelka Rudého práva. Byla zde svědkem útoku španělských fašistů (19. 7. 1936), pro který se akce nekonala. Doma a na zahraničních turné vystupovala ve prospěch španělského demokratického hnutí a útulku pro jeho sirotky. Do Španělska se vrátila jako interbrigadistka v únoru 1937 a po šest měsíců se pohybovala na frontách i v zázemí. Tančila i v lazaretech a ozdravovnách. Po návratu do vlasti pořádala koncerty, jejichž výtěžek byl určen na humanitární účely; v březnu 1938 vystupovala v Paříži v divadle Port St. Martin, na podzim t. r. podnikla turné v Anglii a v lednu 1939 se odtud vydala do USA, kde ji zastihla zpráva o okupaci ČSR hitlerovskými vojsky (vrátila se až po sedmi letech). V USA se účastnila jako tanečnice levicových a protifašistických akcí ve prospěch okupovaných zemí. Vystupovala i na Světové výstavě v New Yorku. Byla pozvána do letního tábora International Worker’s Order, kde působila jako instruktorka gymnastiky a rytmiky v Burtonu (stát Ohio). Vycházela při tom ze základů Dalcrozeho rytmické školy. Když 1941 vstoupily USA do války, přijala zaměstnání v NY/Riverdale v privátní škole Free school jako profesorka hudebně pohybové výchovy. Na pozvání E. Roosweltové účinkovala u příležitosti konání The National Council of Women of The U. S. 15. 6. 1942 – v Rockefellerově centru v New Yorku vystoupila se symbolickými tanci Woman in Bondage a Woman Liberated. 1942–43 uváděla své taneční večery (Chaplin aj.) pro Women Society for a free and democratic Europe. Po určitou dobu také studovala na University of Southern California v Los Angeles. Byla delegována do Ligy národů, v jejímž rámci pořádali reprezentanti kvakerské církve semináře mezinárodních vztahů (v novoanglickém městečku Washington ve státě Connecticut). Pracovala ve Státním ústavu pro dívky ve Ventuře (Californie) jako instruktorka fyzické kultury pro mladistvé delikventky. Po návratu do vlasti působila od 1946 na ministerstvu osvěty. Pokoušela se o zavedení zcela nových rekreačních zábav pro mládež v „Parku oddechu“ v pražské Lucerně (lidové tance, zpěv obecenstva, soutěže vtipu, bystrosti a duševní pohotovosti). V letních měsících byly tyto pořady přemístěny do volné přírody (Stromovka, Hvězda, Riegrovy sady) a ujaly se i v dalších velkých městech republiky. Pod názvem Bavte se s námi (1948–49) připravila tyto scénáře pro Čs. rozhlas, knižně vydala návod pro vedoucí rekreačních zařízení továren se stejným titulem 1949. T. r. napsala celovečerní hru Karneval historie. Jako choreografka stála u formování taneční sekce Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého (AUS VN, 1949/50), od 1. 11. 1950 byla zaměstnána na Vojenské správě AUS VN jako umělecká vedoucí pohybových těles Čs. armády. 1953–58 vyvíjela činnost v Umělecké besedě a pražské Lucerně. Z vlastního studia života indiánských kmenů vytěžila materiály pro publikaci Amerika země Indiánů(1963 a 1980) a knihy pohádek Indiánské pohádky (1971) a Děti tropického slunce (1978). Získala ocenění zasloužilá umělkyně (1961) a Řád práce (1976).

Významná představitelka českého výrazového tance, svůj pohybový projev obohacovala průběžně pod vlivem uměleckých podnětů dobových tanečních a uměleckých směrů expresionismem počínaje. Jako herečka a všestranná umělkyně přirozeně reagovala i na soudobé proudy v divadelním umění. Její herecké kreace odpovídaly představám J. Frejky a J. Honzla o biomechanickém herectví. Sličný zjev a temperament H.přijímala divadelní kritika vesměs velmi pozitivně, její taneční projev však byl považován nejvýznamnějším kritikem taneční scény E. Siblíkem za eklektický. Jako choreografka se H. se svou skupinou podílela na formování inscenačního stylu avantgardy v souladu s jeho konstruktivistickými a poetistickými premisami až do doby, kdy se výhradně věnovala sociálně angažovanému tanečnímu umění. Jedny ze svých nejlepších výkonů podala ve Frejkově inscenacích Když ženy něco slaví v postavě básníka Agathona a v Prsech Tiresiových. Kritika na těchto postavách oceňovala umělkynino propojení rytmu těla i duše. Vnímavý tým Osvobozeného divadla H. umožnil, aby zde také prezentovala vlastní pojetí taneční pantomimy (Park, 1926). Žánr průběžně rozvíjela do jednoho z charakteristických rysů svého tanečně dramatického spektra. Ojediněle se pokusila i o teorii. Do přednáškového cyklu Osvobozeného divadla v Akademickém domě přispěla 6. 3. 1926 úvahou nazvanou Taneční gymnastika a její jevištní užití. Spolu se svými kolegy recitovala jak ve Frejkových, tak v Honzlových pořadech jevištní poezie. Její Nové avantgardní divadlo, zamýšlené jako dělnická scéna, uskutečnilo pouze pražskou premiéru a několik moravských představení pantomimy Klaun Čokoláda na libreto J. Mahena (v úpravě F. Němce); zaniklo z finančních důvodů. Jeho poetika připomínající výboje Osvobozeného divadla z 20. let byla už na rozdíl od autorských pantomim H. pociťována jako jistý anachronismus. Za bezprostředně působivá byla považována zejména její pozdější bojovná, politicky angažovaná koncertní vystoupení (Madam Evropa, Španělsko, Plynový útok), reflektující aktuální téma odporu proti válce.

Role, tanec, choreografie

Národní divadlo

Isabella (G. Duhamel: Světlo) – 1921; Paní správcová (F. X. Svoboda: Čekanky), První páže paní Fanetty (J. Vrchlický: Soud lásky), Šesté děvče (A. Babier – C. Lemonier: Silný muž), Mady (H. Bataille: Žena majetkem) – 1922; Krasavice (J. W. Goethe: Faust) – 1923.

Scéna adeptů

Žena (anon.: Sázka) + Hanička (anon.: Fraška o kádi, oboje in Sylvestr 1924) – 1924.

Dramatické oddělení Státní konzervatoře hudby

Pokladní Veronika (Y. Goll: Pojištění proti sebevraždě, in V. dramatický večer, i Volné sdružení posluchačů konzervatoře, i OD 1927, kde M. H. též choreografie + tanec se svou školou) – 1925.

Volné sdružení posluchačů konzervatoře

V. I. Rebikov: Taneční orchestrion, in Večer silvestrovský II. Část 2, i OD – 1925.

Osvobozené divadlo

Recitace: J. Seifert: Moře, V. Nezval: Srdce hracích hodin, tanec: J. Brahms: Marcato, Apassionato, F. Chopin: Valčík, I. J. Paderewski: Menuet in V. společenský večírek pro Spolek pro stavbu nemocnic v Bratislavě – 1925.

Divadlo mladých Na Slupi

Agathon (Aristofanes: Když ženy něco slaví, i OD) – 1926.

Osvobozené divadlo

Anděla (Molière: Cirkus Dandin), Žanynka (anon.: Fraška o Mimínovi), Taneční večer M. Holzbachové (čísla: Tanec posvátný a Tanec s maskou, Taneční orchestrion, Blázen, Taneční parodie, Cirkus), Smrt (N. Jevrejnov: Veselá smrt), recitace + tanec (Večer Osvobozeného divadla, čísla: Krasojezdkyně, Klaun, Veřejné mínění; choreografie taneční pantomimy Cirkus, tanec (G. Ribémont-Dessaignes: Němý kanár, spolu se svými žákyněmi), tanec + choreografie (Večer Vítězslava Nezvala, s M. Mayerovou), Teresa, Teiresias, Kartářka + choreografie (G. Apollinaire: Prsy Tiresiovy, i OD 1927) – 1926; Ona + choreografie (A. Hoffmeister – J. Ježek: Park, tanec s B. Rádlem a A. Nálevkou, zopakováno v rámci Tanečního večera M. Holzbachové s čísly Park, Valčík, Polka, White, Black), tanec (Veselý večer / Večer socialistického sdružení učitelského, číslo Groteska ad., j. h.), tanec (V. Nezval: Malá revue / Revue v povijanu, čísla Obraz, Květiny v baru, Pantomima Lásky, Scéna smíchu, j. h.), Růžička + tanec (A. Hoffmeister: Nevěsta, j. h.), Anna (V. Vančura: Učitel a žák, j. h.), Pokladní (Y. Goll: Pojištění proti sebevraždě) – 1927.

Dada

Taneční vstupy (V + W: Vest Pocket Revue, se S. Machovem), choreografie (J. Cocteau, úpr. J. Ježek: Svatebčané na Eiffelce, s M. Mayerovou), choreografie (A. Hoffmeister – J. Ježek: Park) – 1927.

Osvobozené divadlo V + W

Tanec (Matiné na paměť výročního dne úmrtí Jarmily Horákové, číslo Tanec s maskou) – 1929; tanec (V + W: Balada z hadrů, Beroun) – 1936.

Nové avantgardní divadlo

Režie, choreografie, výprava, tanec (J. Mahen: Klaun Čokoláda, Unitarie) – 1933.

Divadelní hry

Karneval historie (meetingová hra bez přestávky), neuvedeno, strojopis b. d., DÚk.

Prameny

NMd: Pozůstalost M. H., přírůstkové číslo 3/85, inv. č. 21-32 Terezín (mj. plakáty Osvobozeného divadla, výstřižky, originální koláž „Osvobozené divadlo“ s ústředním portrétem M. H.)

Literatura

O. Š. M. [Štorch-Marien]: Divadlo mladých na Slupi, Rozpravy Aventina 1, 1925/26, s. 63; A. Hoffmeister, tamtéž, s. 79 [Cirkus Dandin]; nesign.: Taneční večer M. H., tamtéž, s. 96; K. Cassius, Večerní České slovo 10. 11. 1926, M. Rutte: Národní listy 15. 2. 1925 [Když ženy něco slaví]; O. Š. M. [Štorch-Marien], Rozpravy Aventina 2, 1926/27, s. 46 [Prsy Tiresiovy]; If, Národní osvobození 26. 4. 1927 [Malá revue]; J. Wenig, Rozpravy Aventina 3, 1927/28, s. 153 [portrét M. H.]; J. B. Svrček, Národní osvobození 17. 12. 1929 [Pán mého srdce]; O. Š. M. [Štorch-Marien]: Holzbachové Miry Taneční večer, Rozpravy Aventina 4,1928/29, s. 282; E. Siblík: Pohybové sbory a parády, tamtéž 6, 1930/31, s. 322 [k představení Studia J. Zory, vystoupení Taneční pětky M. Holzbachové] + Večer komorních tanců M. H., tamtéž, s. 346; J. Kröschlová: O směrech a vývoji choreografického umění, Nové české divadlo 4, 1930–32, s. 112–114; V. Blažek: Sborník na paměť 125 let konservatoře hudby v Praze, Praha 1936, s. 507; E. Siblík: M. H., temperament a tendence v tanci, Tanec v nás a mimo nás, Praha 1937, s. 91–100; V. P.: M. H. v Lucerně, Lidové noviny 1. 7. 1938 [Madame Evropa, Španělsko, Plynový útok]; M. Obst – A. Scherl: K dějinám české divadelní avantgardy, Praha 1962, s. 107, 198, 299; M. Holzbachová: Cíl, in sb. Theater – Divadlo, ed. F. Černý, Praha 1964, s. 275; Československá vlastivěda, díl IX, Umění, sv. 4. Divadlo, Praha 1970, s. 159; nesign.: Poznámka o autorce, in M. Holzbachová: Amerika země Indiánů, Praha 1980⁴, s. 195; nesign.: Za M. H. – i tancem je možno bojovat, Taneční listy 20, 1982, č. 6, s. 9 [nekrolog]; M. Lajnerová: Lucerna našich novodobářek, tamtéž 36, 1999, č. 4, s. 9; L. Hronková: Když fantazie tančí, Taneční zóna 18, 2014, č. 2, s. 118–125; M. Procházková: M. H., České avantgardní divadlo (online, cit. 20. 4. 2018), URL: http://www.phil.muni.cz/udim/avantgarda/index.php?pg=m_holzbachova.

ČBS, ČSBS, ČTS

Vznik: 2018