Čapek, Karel

Narodil se v rodině MUDr. Antonína Č., lékaře a osvětáře, z jehož iniciativy bylo mj. 1895 v podkrkonošské Úpici založeno národopisné muzeum. V Úpici, kam se rodiče přestěhovali v roce Č. narození, navštěvoval obecnou školu a první třídu školy měšťanské (1895–1901). Gymnázium začal studovat v Hradci Králové (1901), 1905 však měl být obviněn z účasti ve studentském anarchistickém kroužku, a přešel proto do Brna, kam se provdala sestra Helena. V létě 1907 se s rodiči přestěhoval do Prahy a přestoupil na Akademické gymnázium (maturita 1909). První básně uveřejnil již 1904 v brněnském časopise Neděle, 1908–11 pak vystupoval převážně jako spoluautor děl a textů napsaných s bratrem Josefem. Od 1909 studoval filozofii, estetiku, dějiny literatury, divadla a výtvarného umění, jakož i francouzskou, anglickou a německou filologii na pražské filozofické fakultě. Zimní semestr 1910/11 strávil na univerzitě v Berlíně, letní v Paříži, kam přijel za bratrem Josefem. V této době oba přijali dandyovskou autostylizaci, jež měla dráždit měšťáka, tvořili společně a byli plni odhodlání propagovat moderní umění, vnímané z perspektivy francouzského kubismu, což tehdy Č. přivedlo mj. i k přátelství s S. K. Neumannem, jehož mladí spisovatelé považovali za vůdčí osobnost. Spolu s ním, O. Theerem, O. Fischerem a bratrem Josefem se podílel na vzniku programového manifestu moderního umění, nazvaného Almanach na rok 1914. Studia Č. zakončil 1915 obhajobou disertace Objektivní metoda v estetice se zřením k výtvarnému umění (titul doktor filozofie – PhDr.). Do světové války nebyl odveden, neboť trpěl chronickým nevyléčitelným revmatismem páteře, tzv. Bechtěrevovou nemocí. Patrně i proto se mu podařilo najít adekvátní zaměstnání až 1917: od března do září působil jako soukromý učitel u hraběte V. Lažanského (spolu s J. Foustkou, jenž jej později tematicky inspiroval k Bílé nemoci) a na sklonku října (po dvoutýdenní epizodě v knihovně pražského Zemského muzea) se stal redaktorem obnovených Národních listů. Profesi novináře pak vykonával doživotně: byl vnímán jako reprezentativní osobnost Lidových novin (členem pražské redakce spolu s bratrem Josefem od 1921). Souběžně, od října 1921 do března 1923, byl dramaturgem a režisérem Vinohradského divadla, kam ho přizval J. Kvapil. V téže době se zajímal i o film (scénáře Zlatý klíček, Rusalka). V dubnu 1925 se bratři Čapkové spolu s ovdovělým otcem přestěhovali do vlastní dvouvily na Vinohradech, v níž Č. později žil s dlouholetou přítelkyní, herečkou a spisovatelkou O. Scheinpflugovou (svatba 1935). Vila se stala místem setkávání tzv. pátečníků: přátelského kruhu umělců a intelektuálů nejrůznějších názorových postojů. Světový ohlas Č. dramat, zejména R. U. R., mu již v průběhu dvacátých let zajistil rozsáhlé kontakty se zahraničními spisovateli; 1925 Č. založil československou sekci mezinárodního Penklubu, jejímž byl prvním předsedou (1925–33). V sérii cestopisů zachytil své pobyty v Itálii (Italské listy, 1923) Anglii (Anglické listy, 1924), Španělsku (Výlet do Španěl, 1929), Holandsku (Obrázky z Holandska, 1931), Rakousku (1935) a Dánsku, Švédsku a Norsku (Cesta na sever, 1936). Deklarované politické názory a osobní vztah s prezidentem republiky, jenž dokládá i publikace Hovory s T. G. Masarykem, Č. v očích domácí a zahraniční veřejnosti učinily „mužem Hradu“ a kulturním reprezentantem meziválečné československé liberální demokracie. Proti nastupujícímu fašismu a nacionalismu vystupoval jak publicistikou, tak i literární – prozaickou a dramatickou – tvorbou. Po Mnichovské dohodě (září 1938) se proto stal terčem nevybíravých útoků ze strany těch, kteří vzniklou politickou situaci chápali jako příležitost ke změně charakteru československého státu a ve jménu návratu k řádu a národní jednotě odmítali také subjektivitu a relativismus moderního umění. Skutečnost, že uprostřed této kampaně, o Vánocích 1938, zemřel na zápal plic a celkové vyčerpání, z něj v očích většinové české společnosti učinila mučedníka a zosobnění zaniklé první republiky.

Starší sestra Helena (1886–1961), která byla manželkou brněnského politika a právníka Františka Koželuha a po ovdovění 1926, od 1930, ženou básníka a překladatele J. Palivce, vydala několik próz a vzpomínkový román Moji milí bratři (1962). Bratr Josef (1887–1945) byl spisovatelem, Č.spoluautorem a především jednou z nejvýraznějších osobností českého moderního malířství; věnoval se též knižní grafice a scénografii.

Č. náležel ke generaci, která divadlo vnímala jako jev blízký literatuře a drama jako literární druh, jenž může proměnit stávající divadelní stereotypy, neboť přináší nová témata a nové, nerealistické výrazové formy. O divadlo se zajímal již od svého vstupu do českého kulturního života, nejen jako potenciální dramatik, ale i jako publicista. Na počátku dvacátých let okusil práci dramaturga a režiséra, nicméně nepatřil k literátům typu Kvapila či Hilara, kteří se jevišti oddali zcela. Jakkoli divadlo nikdy nepřestal sledovat a podněcovat, praktického výkonu divadelních profesí se vzdal, aby se mohl naplno věnovat psaní. – Literárnost jako přednost Č. přístupu k dobovému divadlu se projevuje v jeho předválečném dramatickém debutu: v groteskní aktovce Lásky hra osudná, kterou s bratrem Josefem vědomě psali jako text zveřejnitelný jen tiskem (časopisecky 1911). Zvolená forma komedie dell’arte byla totiž tehdy vnímána jako zastaralá a primitivní, vzdálená konvencím soudobého divadla. Bratři Č. však za pomoci archaické komedie typů vytvořili dramatickou metaforu, která se ironicky vyjadřovala k přítomnosti: konfrontovala sen o skutečné lásce se silou sexu, nízkých intrik a peněz a současně se vysmívala panujícím literárním zvyklostem a prázdnotě lyrických autostylizací. Na jeviště se dostala až v letech dvacátých, jako předzvěst nastupující české divadelní avantgardy. Téměř stejně dlouho na uvedení musela čekat také hra Loupežník (1920) – především proto, že se bratřím Č. při jejich pobytu v Paříži nepodařilo první, společnou verzi této komedie mládí uspokojivě ukončit; do podoby, s níž uspěl na jevišti Národního divadla, ji Č. sám dopracoval až po letech. Výsledkem je lyrické drama o nonkonformním „zloději dívčích srdcí“, jenž okouzlí nezkušenou mladou dívku a vyvolá iluzi velké lásky – ale jen na chvíli, než se nechá dívčinými pobouřenými rodiči a jejich spojenci v závěru hry až příliš snadno zahnat na útěk. Zanechává po sobě jen krásnou vzpomínku na něco, co mohlo být a nebylo, která reprezentantům skeptického a smířeného stáří připomíná jejich někdejší sny a lásky. – Událostí světového významu se stala hra R. U. R. (Rossum’s Universal Robots, 1920), která náleží k iniciačním dílům moderní sci-fi, neboť vytvořila a zpopularizovala fenomén Robotů: umělých, rozumem stvořených a průmyslově vyráběných ne-lidí. Tematicky R. U. R.reaguje na soudobou kolektivistickou dramatiku, na rozdíl od ní ale vyjadřuje strach, že by „náš“ svět mohl podlehnout náporu odosobněných davů, složených z jednotlivců bez duše a citu. Vztah individua a masy je tu dotažen až do tragického konce – zániku lidstva, nicméně v závěru autor vyjádřil i naději: v posledním dějství hry vyvstane dvojice Robotů, která v sobě nečekaně objeví duši a cit, a jako taková je schopna založit nové lidstvo. – Tento obrat souvisí s autorovým příklonem k filozofickému relativismu a pragmatismu, který ovlivňuje i tvar Č. dramat. Vede jej totiž k poetice, která výpověď nepojímá jako konflikt antagonistických nutností, nýbrž jako myšlenkově a divadelně působivé předvedení určitého společenského problému a možných náhledů na něj. Č. klíčové hry jsou tudíž koncipovány jako modelový fikční svět, jenž se sice vztahuje k aktuálně žité realitě, něco je v ní ale „jinak“, a to zpravidla natolik, že to může vést až k naprosté zkáze lidského světa. Prostřednictvím originálních fabulačních nápadů, jež při premiéře působily jako značně překvapivé, jsou postavy přiváděny do nestandardních situací, kdy se musí vyjadřovat k vyhroceným filozofickým a sociálním otázkám a hledat na ně odpovědi. Dialogičnost dramatické formy přitom autorovi umožňuje prezentovat, poměřovat a konfrontovat rozmanité individuální pravdy tak, jak je daným nápadem vytvořená situace vyjeví, ale také v závěru hry naznačit, jaké řešení by za optimální považoval autor. Většinu Č. her tak uzavírá vyznání víry, že je možné vyhnout se tomu nejhoršímu a poukaz na hodnotu obyčejného rozměru lidské existence. Syžet jednotlivých dramat je přitom vůči prezentovaným sociálním otázkám víceméně sekundární, vyrůstá ze snahy představit zvolený problém způsobem co nepřitažlivějším. – Tak je tomu i v expresionisticky stylizovaných groteskách, v satirické revue Ze života hmyzu (1921) a ve hře Adam Stvořitel (1927, obě s bratrem Josefem). První nahlíží svět z pohledu sociálně nezařazeného Tuláka a výsměšně alegoricky připodobňuje rozmanité podoby lidského chování k jednotlivým druhům hmyzu (od páření motýlů až po mravenčí boje o stéblo trávy). Druhá předvádí bizarnosti, k nimž by došlo, pokud by revolucionáři, kteří chtějí změnit svět, dostali možnost uspořádat jej podle svého. Obě hry s despektem vykreslují lidské špatnosti, varují před majetnictvím, kořistnictvím a posedlostí válkou; jejich cílem je přesvědčit adresáta, aby hledal to dobré, co mu přináší jeho všední život. Víceméně totožné poselství má také hra Věc Makropulos (1922), pojatá jako detektivní příběh z prostředí advokátních kanceláří a divadla, jenž postupně odkrývá vlastní téma, totiž možnost nekonečně prodlužovat lidský život: v diskusi, která se rozvine nad sociálními důsledky takovéhoto kroku, je však tato „příležitost“ postavami odmítnuta a návod na nesmrtelnost dobrovolně zničen. – Od druhé poloviny dvacátých let Č. dával přednost próze, nicméně k dramatu se vrátil o deset let později a jeviště použil jako apelativní medium, jehož prostřednictvím vyzýval k obraně československé demokracie před hrozícím fašismem. Prostřednictvím dvojice dramat napsaných s vědomím blížící se katastrofy si kladl otázku, nakolik je blížící se válka nevyhnutelná, zda jí nelze zabránit, a jak si její odpůrci mají počínat, pokud už vypukne. Drama Bílá nemoc (1937) vytváří fiktivní svět, v němž válečnou zkázu může odvrátit jen lékař, který má jako jediný v rukou lék proti smrtící chorobě a neváhá jej použít jako nástroj, jímž lze vydírat mocné. Záměr aktivovat diváky pak Č. přivedl k volbě varovně katastrofického závěru: lékař je ubit zfanatizovaným davem právě ve chvíli, kdy dosáhl svého a mohl by spolu s mocným Maršálem nastolit všeobecný mír. Následující drama Matka (1938), inspirované španělskou válkou, vykresluje postavu ženy, která ze všech sil chrání posledního syna, neboť již přišla o čtveřici jeho bratrů i o manžela. A jakkoli v rozhovorech s drahými mrtvými – oběťmi mužské potřeby dobývat nějaké-jakékoli „velké cíle“, a to i za cenu sebeobětování – dlouho odmítá vše, co by mohlo synův život ohrozit, v posledním, klíčovém gestu hry mu vtiskne do ruky pušku a pošle jej do války, aby bojoval proti zlu. K tomu ale dospěje až v okamžiku, kdy je země, oslabená občanskou válkou, napadena vnějším nepřítelem, který nešetří ani malé děti. V obraně vlasti a elementárního lidského života tak dramatik nachází nejvyšší hodnotu, pro niž je nutné se obětovat.

Č. prvním publicistickým textem o dramatu a divadle byla reflexe Mahenova Jánošíka (1910, s bratrem Josefem), psal ale například i o Reinhardtově přelomové berlínské inscenaci Sofoklova Krále Oidipa (1911). Jako divadelní referent České revue (1912) či přispěvatel časopisu Scéna preferoval moderní formy divadla a vymezoval se vůči konvenčním realistickým dramatům a postupům. Přitahoval jej německý expresionismus a francouzský unanimismus. Druhá významná etapa Č. divadelní publicistiky přichází v první polovině dvacátých let, kdy se spíše než jako kritik projevuje jako praktik, který v obecnější rovině pojmenovává uměleckou specifičnost divadla a jeho obrody. Vyslovuje se k aktuálním otázkám divadelního provozu, včetně problému tehdejší divadelní krize. Naplno se tu projevuje jeho chápání divadla jako aktivní součásti společenského života: proměnlivého fenoménu, jenž vstupuje s diváky do dialogu a je tak schopný je formovat. Opakovaně přitom hledal rovnováhu mezi uměleckou, zábavnou, výchovnou i komerční funkcí divadla. Významnou součástí Č. divadelní publicistiky, soustředěné do výboru Divadelníkem proti své vůli (1968), jsou i reflexe a polemiky spojené s jeho vlastní tvorbou.

Č. působení ve Vinohradském divadle prokázalo, že by se mohl vypracovat i v respektovaného dramaturga a režisérskou osobnost. Neusiloval o přehnané jevištní experimenty, kladl důraz na výtvarné řešení scény (většinou ve spolupráci s bratrem Josefem) a na hereckou práci. Největšího diváckého a kritického ohlasu dosáhl uvedením vlastní hry Věc Makropulos a především hravou inscenací Zeyerovy Staré historie, v níž oživil postupy komedie dell’arte. Č. osobní zaujetí pro „jiné“ poetiky, případně pro oblíbené dramatiky, určilo i jeho rozhodnutí inscenovat Molièrovy jednoaktovky, „lidovou tragédii“ H. Ghéona Chléb či Šrámkova Plačícího Satyra. O respektu k Č. jako režisérovi svědčí, že by K. H. Hilarem přizván také do Národního divadla, kde inscenoval hru J. Romainse Prostopášník pan de Trouhadec (1924).

Pseudonymy a šifry

Aristos, Milo, Plocek; Č, F., G., K. Č., K. J. Č., P., B. Č. (v raných pracích napsaných společně s J. Čapkem).

Hry

Lásky hra osudná, t. in Lumír 39, 1910/11, s. 146–156, 203–214, 256–265, knižně in Zářivé hlubiny a jiné prózy, 1916, samostatně 1922, Jihočeské národní divadlo v Českých Budějovicích 1919/20 (?), Červená sedma 1922 (?), Scéna adeptů v divadle Legie mladých + Volné sdružení posluchačů Státní konzervatoře v Praze 1924 (s J. Čapkem); Loupežník, ND 1920 i t.; R. U. R., t. 1920, ochotnický spolek Klicpera, Hradec Králové + ND 1921; Ze života hmyzu, t. 1921, ND 1922 (s J. Čapkem); Věc Makropulos, VD 1922, i t.; Adam Stvořitel, ND 1927, i t. (s J. Čapkem); Bílá nemoc, ND 1937, i t.; Matka, ND 1938, i t. ■ Souborně: Spisy bratří Č., 1928–32, pokr. 1932–48; Dílo bratří Č., 1954–71; Spisy K. Č., 1980–95.

Překlad

Molière: Sganarelle, VD 1922, i t. (s O. Fischerem).

Režie

Městské divadlo Královských Vinohrad

J. Zeyer: Stará historie – 1921; Molière: Sganarelle aneb Domnělý paroháč + Lékařem proti své vůli + Vynucený sňatek; H. Ghéon: Chléb; P. B. Shelley: Cenci; K. Čapek: Věc Makropulos – 1922; F. Šrámek: Plačící satyr; J. Čapek: Země mnoha jmen; Aristofanes: Jezdci + Ženský sněm – 1923.

Národní divadlo

J. Romains: Prostopášník pan de Trouhadec – 1924.

Teatralia

Jak vzniká divadelní hra a průvodce po zákulisí, Praha 1925, jedna kapitola od J. Čapka; od 1938 in Jak se co dělá); Divadelníkem proti své vůli, Praha 1968, ed. Miroslav Halík.

Prameny

LA PNP: osobní fond, inventář: M. Dandová: Karel Čapek (1890–1938). Soupis osobního fondu, Edice inventářů č. 724, PN 1997.

Literatura

M. Halík: bibliografie, in V. Havel – V. Ptáčková: Josef Čapek dramatik a jevištní výtvarník, Praha 1963, s. 45–66 (hry napsané společné s J. Č.); B. Mědílek: Bibliografie K. Č. Soupis jeho díla, Praha 1990; F. Černý: Premiéry bratří Čapků, Praha 2000 (obs. bibliografie i základní přehled literatury k Č. dramatickému dílu); P. Janoušek – B. Tůmová – I. Veliký – E Sebevová: K. Č. a divadlo, Praha 1990 (příležitostný tisk k výstavě pořádané Národním muzeem v Praze, obs. přehled inscenací Č. dramat ■ ref. Loupežník: M. M. [Majerová], Večerník Práva Lidu 3. 3. 1920; H. Jelínek, Národní politika 4. 3. 1920; Kazetka [K. Z. Klíma], Lidové noviny 4. 3. 1920; K-ček [J. Kodíček], Tribuna 4. 3. 1920; S. Lom, České slovo 4. 3. 1920; Ot. F. [Fischer], Národní listy 4. 3. 1920; ALAP [A. Procházka], Moderní revue 27, 1920/21, s. 307–309; J. Borecký, Osvěta 1920, s. 189–192; K. Engelmüller, Zlatá Praha 37, 1920, s. 227; jv. [J. Vodák], Naše doba 27, 1919/20, s. 632; -n. [S. K. Neumann], Kmen 4, 1920/21, s. 33–34; Ot. F. [O. Fischer], Jeviště1, 1920, s. 99; V. Vančura, Orfeus 1, 1920, s. 25–26 ● P. [P. Eisner?]: ref. Lásky hra osudná,Prager Presse 16. 6. 1921 ● ref. Ze života hmyzu: E. S. [E. Sokol], Lidové noviny 4. 2. 1922; fp. [F. Peroutka], Čas 5. 2. 1921; Jota [F. Ježek], Národní demokracie 10. 4. 1922; Z. Hásková 11. 4. 1922; J. H. [J. Hilbert], Venkov 11. 4. 1922; jv [J. Vodák],Čas 11. 4. 1922; K-ček [J. Kodíček], Tribuna 11. 4. 1922; S. Lom, České slovo 11. 4. 1922; M. M. [Majerová], Rudé právo 11. 4. 1922; Ot. F. [Fischer], Národní listy 11. 4. 1922; Kazetka [K. Z. Klíma], Lidové noviny 11. 4. 1922; F. Götz, Host 1, 1921/22, s. 108–110; ALAP [A. Procházka], Moderní revue 28, 1921/22, s. 236–243; nesign. [Z. Nejedlý], Var 1, 1922, s. 390–392 ● ref. Věc Makropulos: Bečvan [B. Konařík], Lidové listy 23. 11. 1922; jv. [J. Vodák], Čas 23. 11. 1922; Kazetka [K. Z. Klíma], Lidové noviny 23. 11. 1922; K-ček [J. Kodíček], Tribuna 23. 11. 1922; J. Kolman, Venkov 23. 11. 1922; S. Lom, České slovo 23. 11. 1922; M. M. [Majerová], Rudé právo 23. 11. 1922; nv [A. Veselý], Právo lidu 23. 11. 1922; Ot. F. [Fischer], Národní listy 23. 11. 1922; J. Petr, České divadlo 5, 1921/1922, s. 554–555; T. [V. Tille], Prager Presse 23. 11. 1922 ● J. B. Svrček: Brněnská činohra. Scénický experiment (ref. Lásky hra osudná), Národní osvobození 9. 6. 1925 ● ref. Adam Stvořitel: B. [E. Bass], Lidové noviny 14. 4. 1927; M. Brod, Prager Tagblatt14. 4. 1927; K. Engelmüller, Národní politika 14. 4. 1927; -FR- [J. Frejka], Národní osvobození 14. 4. 1927; O. F. [Fischer], Právo lidu 14. 4. 1927; jv. [J. Vodák], České slovo 14. 4. 1927; Z. Hásková, Československá republika 14. 4. 1927; M. M. [Majerová], Rudé právo 14. 4. 1927; M. Rutte, Národní listy 14. 4. 1927; F. X. Šalda, Literární svět 24, 1927/28, č. 1, s. 1–3, č. 2, s. 1–3 ● ref. Lásky hra osudná: rv [správně O. F. = O. Fischer], Lidové noviny 17. 5. 1930; jv. [J. Vodák], České slovo 17. 5. 1930; kd. [E. Konrád], Národní osvobození 17. 5. 1930; H. Jelínek, Lumír 56, 1929/30, s. 441–445 ● V. Vášová: K. Č. z hlediska náboženského, Praha 1930; O. Buzková: Drama K. Č. in České drama, Praha 1932, s. 38–67; V. Černý: K. Č., Praha 1936 ● ref. Bílá nemoc: mb [M. Brod], Prager Tagblatt 30. 1. 1937; E. Konrád, Národní osvobození 30. a 31. 1. 1937; B. [E. Bass], Lidové noviny 31. 1. 1937; AMP [A. M. Píša], Právo lidu 31. 1. 1937; A. V. [Veselý], Pražské noviny 31. 1. 1937; A. M. Brousil, Venkov 31. 1. 1937; K. Engenmüller, Národní politika 31. 1. 1937; E. Famíra, Rudé právo 31. 1. 1937; jv. [J. Vodák], České slovo 31. 1. 1937; J. Fučík, Rudé právo 9. 2. 1937; J. Pelnář, České slovo 7. 3. 1937; J. Durych, Akord 4, 1937, č. 1, s. 8–11; J. Hlávka, Tribuna lékařů 4, 1937, č. 1, s. 16; E. Moravec, Důstojnické listy 8, 1937, č. 4, s. 2; F. Langer, tamtéž, č. 5, s. 2; F. Peroutka, Přítomnost 14, 1937, s. 167–171; O. Fischer, Národní divadlo 14, 1936/37, č. 9, s. 3–5; J. Macek, Naše doba 44, 1937, 414–421 ● ref. Matka: M. Brod, Prager Tagblatt 9. 2. 1938; jv. [J. Vodák], České slovo 12. 2. 1938; AMP. [A. M. Píša], Právo lidu 15. 2. 1938; jk [J. Krejčí], Rudé právo 15. 2. 1938; os. [O. Srbová], Večerník Práva lidu 15. 2. 1938; k. k. [K. Konrád], Haló noviny 16. 2. 1938; ach. [A. Chaloupka], Jas 11, 1938, č. 13, s. 17; V. Hrbek [Z. Kalista], Lumír 64, 1937/38, s. 212–213; -jkš-, Obnova 2, 1938, č. 8, s. 6; M. Bondálek, tamtéž, č. 12, s. 6; J. Träger, Kultura doby 2, 1937/38, s. 129–134; O. Fischer, Národní divadlo 15, 1937/38, č. 8. s. 2–3 ● M. Rutte: O dramatickém čase, 20 kázání o divadle, Praha 1940, s. 134–138; S. V. Nikolskij: K. Č., Praha 1952; J. Kopecký: Č. cesta od člověka k lidem, in K. Č.: Hry. Loupežník, R. U. R., Věc Makropulos, Bílá nemoc, Matka, Praha 1956, s. 421–436; J. Levý: Čapkův Loupežník a Shakespeare, in Sborník Vysoké školy pedagogické v Olomouci, Jazyk a literatura 3, Olomouc 1956, s. 141–145; V. Ševčuk: K. Č., Kyjev 1958; M. Pohorský: Dramatický odkaz K. Č., in K. Č.: Matka, Praha 1958, s. 3–14; J. Kopecký: Doslov, in K. Č. – J. Čapek: Hry. Lásky hra osudná, Ze života hmyzu, Adam Stvořitel, Praha 1959, s. 230–245; L. Dobossy: K. Č., Budapešť 1961; H. Čapková: Moji milí bratři, Praha 1962; W. E. Harkins: K. Č., New York 1962; H. Janaszek-Ivaničkowa: K. Č. czyli Dramat humanisty, Warszawa 1962; I. Klíma: K. Č., Praha 1962; J. Branžovský: K. Č. světový názor a umění, Praha 1963; A. Matuška: Člověk proti skáze, Bratislava 1963, česky Člověk proti zkáze, Praha 1963; O. Malevič: K. Č., Moskva 1968; M. Bobrownicka: Dramaty K. Č. na tle glównych tendencji rozwojowych dramaturgii światowej XX wieku, in Z polskich studiow slawistycznych 3 – Nauka o literaturze, Warszawa 1968, s. 33–50; F. Černý: Jak obrodit divadlo, in K. Č.: Divadelníkem proti své vůli, Praha 1968, s. 354–362; I. A. Bernštejn: K. Č., Moskva 1969; O. Králík: První řada v díle K. Č., Ostrava 1972; J. Polák: Die entwicklungsgeschichtlichen und ideellen Beziehungen des Dramas "WUR" ("RUR") und des "Absolutoriums oder die Gottesfabrik" ("Továrna na Absolutno") von Karel Čapek und den Erzählungen "Rübezahls Garten" ("Krakonošova zahrada"), Zeitschrift für Slawistik 1977, Band 22, Heft 3, s. 380–387; F. Buriánek: K. Č., Praha 1978; S. V. Nikolskij: Fantastika a satira v díle K. Č., Praha 1978; J. Opelík: Josef Čapek, Praha 1980, přeprac. in J. Opelík – J Slavík: Josef Čapek, Praha 1996; Z. Pešat: Doslov, in K. Č. – J. Čapek: Ze společné tvorby: Krakonošova zahrada, Zářivé hlubiny a jiné prózy, Lásky hra osudná, Ze života hmyzu, Adam stvořitel, Praha 1982, s. 418–427; F. Černý: Die Bühnenwerke K. Č., Maske und Kothurn 27, 1982, s. 125–142; M. Halík: K. Č. Život a dílo v datech, Praha 1983 (ed. J. Opelík); O. M. Malevič ed.:K. Č. v vospominanijach sovremenikov, Moskva 1983; F. Buriánek: Čapkovské variace, Praha 1984; J. D. McNaughton: Futurology and Robots: K. Č.’s R. U. R., Renaissance and Modern Studies 28, 1984, s. 72–86; V. Štěpán: Pařížský Loupežník bratří Čapků, in Sborník Národního muzea v Praze. Řada A – Historie, Praha 1987, s. 1–50; K. Č. 1988, Slavica Pragensia XXXIII, AUC, Philologica 4–5, Praha 1989 (referáty z konference Člověk, svět a umění K. Č., Dobříš 1988); P. Janoušek: Mezi problémovým dramatem a groteskou. Druhá etapa dramatické tvorby K. Č., Česká literatura 37, 1989, s. 193–205; Š. Vlašín a kol.: Kniha o Č., Praha 1990; K. Č. Sborník příspěvků z Národní konference k stému výročí autorova narození, Hradec Králové 1990; Pocta K. Č., Literární archiv 24, Praha 1990; Zborník prednašok z vedeckej konferencie o živote a diele K. Č., Trenčín 1990; O. Malevič: Druhé stvoření světa, Proměny 28, 1991, č. 4, s. 117–126 (o Adamu Stvořiteli); P. Janoušek: Č. poetika dramatu a „nepovedené“ konce jeho her, Studie o dramatu, Praha 1992, s. 39–71; M. Makin – J. Toman eds.: K. Č., A Michigan Slavic Colloquium, Ann Arbor 1992; J. Holý: Divadlo světa v hrách K. Č., in: K. Č. Dramata. Loupežník, R. U. R., Věc Makropulos, Bílá nemoc, Matka, Praha 1992, s. 443–465; M. Nekula: Ironie v Lásky hře osudné, in SPFFBU, řada A 43, Brno 1995, s. 61–74; Z. Hořínek: Třikrát proti smrti, Divadelní revue 8, 1997, č. 2, s. 29–35; B. R. Bradbrook: K. Č. – in pursuit of truth, tolerance, and trust, Brighton 1998, česky: B. Bradbrooková: K. Č. – hledání pravdy, poctivosti a pokory, Praha 2006; K. Kinyon: The Phenomenology of Robots: Confrontations with Death in K. Č.’s R. U. R., Science Fiction Studies, Vol. 26, Part 3, November 1999 (online, cit. 11. 10. 2016, URL: http://www.depauw.edu/sfs/backissues/79/kinyon79.htm); F. Všetička: Dílna bratří Čapků, Olomouc 1999; F. Černý: Premiéry bratří Čapků, Praha 2000; J. Pelán: Lásky hra osudná bratří Čapků, in Literární paměť a kulturní identita, usp. Šárka Grauová Praha 2008, s. 114–128; J. Opelík: Doslov, in K. Č. – Josef Čapek: Duhové fantazie. Prózy a divadelní hry z let 1907–1912, Praha 2010, s. 323–328; H. Nováková: K. Č. režisér, Disk, 2011, č. 38, s. 44–64; V. Kudělka: J. Cindlerová: Bílá nemoc jako problém dramaturgický, Zpravodaj Společnosti bratří Čapků 50, 2012, s. 13–25; V. Ambros: Drama moderny. Proměny v divadelních hrách Arthura Holitschera Der Golem (1908/1915), bratří Čapků Lásky hra osudná (1910/1930) a Waltera Hasenclevera Der Sohn (1914/1916), in sb. Moderna – Moderny, Olomouc 2013, s. 66–76; G. Lenz – L. Linda Lenz: Tolstoj, Č. a kult strojů, Divadelní revue 24, 2013, č. 2, s. 22–34; T. Ort: Art and life in modernist Prague. K. Č. and his generation, 1911–1938, New York 2013, česky: Umění a život v modernistické Praze. K. Č. a jeho generace, 1911–1938, přel. T. Míka, Praha 2015; R. Weinczyk: R. U. R. Karla Č. a velikost člověka, 1. část: Zpravodaj Společnosti bratří Čapků, č. 52, 2014, s. 24–37, 2. část, č. 53, 2015, s. 19–29; S. Richterová: Co robot? Co člověk? Č. dystopie v širším literárním a filmovém kontextu, Tvar 26, 2015, č. 7, s. 6–7; P. Ježková: „Mizí ta cizota, která se kladla mezi dva národy obývající jednu zemi“? Otokar Fischer v Národním divadle: česko-německý diplomat na sklonku třicátých let, Divadelní revue 26, 2015, č. 2, s. 98–106.

Vznik: 2016