Psán též Gellen. Od 1810 byl vokalistou u sv. Mikuláše na Malé Straně, kde u V. Maška zís­kal první hudební znalosti. Po gymnáziu a po studiích na filozofii se od 1824 stal registráto­rem archivu gubernia v Praze, od 1849 archivá­řem ministerstva vnitra ve Vídni. Roku 1848 byl zvolen poslancem říšského sněmu v Kro­měříži. Hudbě se věnoval od 1822 jako tenoris­ta chrámu Panny Marie před Týnem u ředitele kůru F. X. Partsche, 1824–40 u sv. Víta. 1840 založil Žofínskou akademii (Sophien-Akademie), z níž po konfliktech 1844 odešel. S tímto pěveckým a hudebním spolkem, spojeným se školou, což umožnilo provádění velkých vokál­ně instrumentálních děl, uvedl J. 1842 v Praze poprvé Beethovenovu 9. symfonii. Byl jedním z prvních skladatelů, kteří se plně věnovali čes­ké sborové tvorbě vycházející z tradice spole­čenského zpěvu (čtverozpěv, Liedertafel). Jeho první píseň vyšla v Čechoslavu 1824 a jeho písňová a sborová tvorba se provozovala nejen koncertně a společensky, ale i jako součást di­vadelních představení (např. 1847 pohřební sbor ve hře J. V. Mezileského Starý husita v čes­kém představení StD). Byl činný publicisticky a pro Čechoslava 1825 napsal obsáhlý Part­schův životopis, 1833 referoval o hudbě a diva­dle v Pražských novinách.

Se StD začal J. spolupracovat 1824, když na­stupující ředitelský triumvirát Kainz–Polaw­sky–Štěpánek zmnožil česká operní představe­ní konaná pro dobročinné účely (první již 28. 12. 1823 za ředitele Holbeina, Weigl: Rodi­na švejcarská). J. vystupoval jako ochotník v tenorových rolích. V české premiéře Webero­va Čarostřelce [Střelce kouzelníka] zpíval Li­borína ([Maxe], 6. 5. 1824), v jehož kostýmu ho 1826 portrétoval A. Machek, a vystoupil v téže opeře i jako Kníže Otakar. Dále zpíval 1824 Antonína (Cherubini: Vodař) a 1825 Dona Ottavia (Mozart: Don Juan). Vzhledem k tomu, že účinkující českých představení byli v této době na divadelních cedulích uváděni jen výji­mečně jménem nebo iniciálou (zde J.) a častěji byla jména zastupována tečkami, nelze všech­na jeho vystoupení rekonstruovat. Svou spolu­práci s divadlem ukončil 1825 pro ztrátu hlasu a nadále se věnoval koncertnímu životu. Jeho dirigentská aktivita byla 1842 reflektována i v druhém zpěvu satirického eposu J. P. Koub­ka Básníkova cesta do pekel (vyd. 1857). 

Prameny a literatura

Portrét od A. Mach­ka v roli Liborína, Národní galerie Praha. • ČČM 1, 1827, sv. 1, s. 127–131; A. Müller, Bohemia 31. 7. 1832 [Liborín]; Lumír 1857, s. 1030–1031 [nekrolog v rubr. Z Prahy a z venkova]; E. Meliš–J. Bergmann: Průvodce v oboru českých tištěných písní pro jeden neb více hlasů, 1863; Hudební listy 4, 1873, s. 4–5, 10–11; Humoristické listy 33, 1891, č. 24, s. [1]; J. Srb-Debrnov: Dějiny hudby v Čechách a na Mora­vě, 1891; A. Hnilička: Profily české hudby z prvé po­lovice 19. století, 1924; Nejedlý: Smetana II; J. Pla­vec: František Škroup, 1941; Vondráček I, II; Hudební rozhledy 10, 1957, s. 776; DČD II; B. He­melíková: Jan Pravoslav Koubek: Básníkova cesta do pekel (Bůh a bohové v heroikomické eposu), in: Bůh a bohové. Církve, náboženství a spiritualita v českém 19. století. Sborník příspěvků z 22. ročníku sympozia k problematice 19. století, Plzeň 2002, vyd. 2003, s. 324–329. • Rieger; Otto; Pazdírek; ČHS.

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 239–240