V devíti letech se stal fundatistou Metropolitní kapituly v Olomouci. 1852 zpíval ve sboru divadla v Temešváru, 1854 byl kapelníkem v Pešti, 1856 učitelem hudby a kapelníkem v Záhřebu (spolu s pozdějším pražským zpěvákem E. Bachmannem). Celou sezonu 1856/57 strávil v Amsterdamu. 9. 10. 1858 měl dirigentskou benefici na německé scéně v Krakově u ředitele F. Bluma (Halévy: Die Jüdin), v jeho souboru však zůstal jen jednu sezonu. 1859 ho ředitel F. Thomé zaměstnal ve StD v Praze jako prvního kapelníka po odcházejícím J. Nesvadbovi. Zde J. setrval do jara 1864. Od sezony 1864/65 vedl královskou scénu ve Wiesbadenu, 1881 se stal ředitelem dvorní opery ve Vídni. Jeho aktivitu ukončila oční choroba a v říjnu 1897 byl penzionován (jeho nástupcem v dvorní opeře se stal G. Mahler).
V Praze debutoval 28. 3. 1859 v Novoměstském divadle (Flotow: Martha). Byl přijat, přestože jeho nástupní výkon vyvolal ostrou kritiku. Opakované námitky se týkaly zejm. malé citlivosti při vedení zpěváků na jevišti a špatně volených temp (Wagner: Lohengrin). V říjnu 1859 konstatovali kritikové obou národností pokračující desorganizaci divadla (Bohemia 19. 10. 1859, Verdi, Rigoletto: výkon souboru byl na úrovni přiměřené současnému stavu naprostého rozkladu).
V této době již však docházelo k obratu, souvisejícímu s pražským uvedením Wagnerovy opery Rienzi, kterou ředitel Thomé na Wagnerovo naléhání zařadil na program. Po intenzivním studiu, při němž se orchestr postupně opět ukáznil, dirigoval J. pražskou premiéru 24. 10. 1859 (titulní role E. Bachmann, režie Thomé, nová výprava P. A. Jaich). Části hudby Rienziho byly v Praze dobře známy; fragmenty zazněly 19. 12. 1847 na dobročinném koncertě jako vůbec první Wagnerova skladba v Praze a několikrát je uvedla Cecilská jednota s A. Aptem. Kritika proto v říjnu 1859 přiznala J. pouze zásluhu o nastudování celého díla, ale opět mu vytýkala nedůstojně rychlá tempa, neúměrně silné dechové nástroje a komicky působící teatrální kapelnická gesta. Po intenzivní práci na Rienzim se však výkony orchestru zlepšovaly a do konce pražského angažmá se J. stal důvěryhodným dirigentem. Jeho významnou premiérou bylo nové nastudování Wagnerovy opery Der fliegende Holländer 3. 11. 1863 v době skladatelovy přítomnosti v Praze. (Thomé chtěl uvést i Das Rheingold a Tristan und Isolde, Wagner však s ohledem na obtížnost těchto děl nesvolil a v repertoáru StD zůstávali pouze Tannhäuser a Lohengrin, které nastudoval již F. Škroup.) Dále J. dirigoval opery Verdiho (Ernani, Der Troubadour, 1859 se 6 reprízami, Sizilianische Vesper, 1859 se 6 reprízami, La Traviata), Meyerbeerovy (Dinorah, Der Nordstern), Gounodovy (Margarethe), Héroldovy (Zampa), Mozartovy (Figaros Hochzeit, Don Juan), Kreutzerovy (Das Nachtlager von Granada) a Weberova Oberona. Jeho zásluhou byla 1860 pro StD získána z Olomouce začínající sopranistka P. Lucca (poprvé vystoupila 12. 4. 1860 jako Valentina v Meyerbeerových Hugenotech), pozdější primadona londýnské, berlínské a vídeňské dvorní opery, která se na jednu sezonu stala hvězdou pražského souboru.
J. vstoupil i do pražského společenského života a patřil k zakládajícím členům spolku Schlaraffia, který kolem sebe soustředil s uměleckými a dobročinnými cíli ředitel Thomé (1859). Ve spolku užíval jméno „Ritter Mager der doppelten Speisezettel“ (Rytíř Hubený dvojitého jídelního lístku). Vystupoval koncertně, např. 30. 3. 1863 dirigoval koncert žofínské akademie, na němž bylo uvedeno Spohrovo oratorium Des Heilands letzte Stunden. Po 1862 navštěvoval česká představení v PD (svědčí A. Čech). Podobně jako na svých předchozích působištích se i v Praze seznámil s hudbou skladatelů jiné než německé národnosti, čehož později využil ve funkci ředitele vídeňské opery. S Prahou se rozloučil velkým koncertem na Žofíně 28. 2. 1864, jeho nástupcem ve StD se stal Richard Genée. Po příchodu do dvorní opery ve Vídni pozměnil J. poněkud charakter jejího německy orientovaného repertoáru podporou baletu a románské tvorby. S Prahou neztratil kontakt. Jako dirigent orchestru Wiener Philharmoniker provedl 26. 11. 1882 Dvořákovy Legendy, které skladateli pomohly proniknout do vídeňského koncertního života. V J. funkčním období ve dvorní opeře nastudoval J. Hellmesberger Dvořákovu operu Šelma sedlák [Der Bauer ein Schelm, 1885], J. dirigoval Smetanovu Hubičku [Der Kuss, 1893] a Tajemství [Das Geheimnis, 1895]. Z Vídně jezdil do pražského ND na premiéry francouzských oper, které zde následovaly brzy po pařížských provedeních (Delibes: Lakmé, 1884, Massenet: Manon, 1885 ad., 1882 viděl i Dvořákova Dimitrije). Zasloužil se o zlepšení sociální situace vídeňských umělců, zvl. o pojištění, což se promítlo do předpisů platných pro celou monarchii. Působení v Praze, kde se během tří let seznámil s velkou scénou a náročným repertoárem a propracoval se k dirigentským i organizačním zkušenostem, mělo pro jeho dlouhou uměleckou dráhu zásadní význam.
Prameny a literatura
Dalibor 2, 1859, s. 23, 31, 102, 118, 126, 134, 254, 286 [Rienzi]; Bohemia, zvl. 29. 10., 1. a 2. 11. 1859 [Rienzi]; Neue Zeitschrift für Musik [Leipzig] 51, 1859, s. 163 [Rienzi]; Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1860, s. 8; 1863, s. 8; Slavoj 4, 1864, s. 61 [koncert]; E. Hanslick, Neue freie Presse 11. 1. 1881; Teuber III, zvl. s. 477, 538–540, 541, 542, 554, 555, 558, 559, 563, 566; M. Heller: Mährens Männer der Gegenwart 5, 1892, s. 44–45; O. Teuber: W. J., Bohemia 25. 4. 1900 [nekrolog]; A. Čech: Z mých divadelních pamětí, [1903], s. 36; Nejedlý: Opera ND I; J. Got–E. Orzechowski: Repertuar teatru Krakowskiego, Warszawa 1975, II, s. 42; Dvořák: Korespondence; F. Hadamowsky: Wien. Theatergeschichte, Wien–München 1988, s. 264, 437, 444, 445; Lomnäs–Strauss, rejstříky ve sv. I, s. 339, 401; Reittererovi 2004. • ODS; Pazdírek; Kosch; ÖBL [další lit.]; Piper, sv. Register.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 235–237
