Syn herce Wilhelma Haaga (? – před 1836). Jako herec působil v Pešti a ve Vídni. V městském divadle v Olomouci byl angažován jako první milovník (1835/36). 1856 založil německou společnost, která hrála ve Vídni, v Olomouci, Prostějově, a Karlových Varech. V Olomouci (1859 – 1862) angažoval výrazné pěvecké osobnosti a s úspěchem uváděl operní (Meyerbeer: Dinorah) a operetní repertoár, s menším úspěchem činoherní.
Byl synem herce Wilhelma Haaga, který působil v Theater an der Wien († před rokem 1836). O jeho vzdělání není nic známo. Objevuje se poprvé jako herec v Pešti, kde byl členem souboru v sezoně 1833/34. Allgemeine Theater-Zeitung Wien informuje v květnu 1835, že hostoval třikrát v Burgtheater, jednou údajně z Pešti, podruhé byl označen za někdejšího člena Theater an der Wien. V sezoně 1835/36 byl angažován v Olomouci v souboru ředitele Karla Burghausera jako první milovník. Zde se také 12. 1. 1836 oženil s Annou Cžagranovou, dcerou komorníka ve službách hraběte Trautmannsdorfa ve Štýrském Hradci. (Jeho manželka se v jeho pozdějších divadelních společnostech uplatňovala jako pokladní.) V následujících letech vystřídal několik hereckých angažmá ve Vídni či nejbližším okolí: Almanach z roku 1845 registruje herce tohoto jména jako člena spojených divadel K. k. Privat-Theater an der Wien und in der Leopoldstadt; 1854 je registrován ve spojených divadlech Baden – Wiener Neustadt; 1856 ve spojených divadlech Oedenburg [Šoproň] – Wiener Neustadt – Baden. Vystupoval jako milovník, bonviván, též „Naturbursch“.
Svou první společnost založil H. v roce 1856 a pronajal si osamostatněné divadlo ve Wiener Neustadt. Ujal se ekonomického vedení a angažoval uměleckého ředitele, přičemž oba byli zároveň režiséry. Přijal 14 herců, 9 hereček a 8 sboristů. Dále zaměstnal kapelníka, dva malíře dekorací a početný technický personál. Hrál především populární repertoár, činohry a hry se zpěvy. Získal hodně publika, což přimělo město opatřit divadlu nový osvětlovací aparát, zlepšit jeho technický stav a nechat zhotovit několik nových dekorací.
V roce 1859 si H. pronajal městské divadlo v Olomouci, kde vystřídal Friedricha Bluma. Jeho ředitelská smlouva se nedochovala (byla patrně podepsána, podobně jako u jeho předchůdců, na šest let). Soubor se rozrostl o sólové pěvce, operní sbor měl kolem 10 mužských a deseti ženských hlasů. (Kapelníci: Anton Fischer, 1860/61 Arthur Raimund Stolz, 1861/62 Josef Ružek.) H. zahájil 17. 9. 1859 prologem a Verdiho operou Hernani. I v Olomouci si vyhradil pozici vrchního režiséra. S malými výjimkami angažoval zcela nový soubor. Jeho objevem byla vynikající sopranistka Pauline Lucca (1841–1908), kterou přivedl ze sboru vídeňské dvorní opery, a vídeňský barytonista Adolf Robinson (1838? – 1920), zanedlouho proslulý pěvec, posléze učitel. Angažoval také vídeňskou operetní subretu Karolinu Mayr (pozdější Linu Mayr, asi 1844–1915). Mezi operními sólisty pobyla krátce sopranistka Isabella Ferenczy, která přišla do Olomouce 1859 z Temešváru, nastudovala tři velké role a začátkem prosince divadlo opustila. (Později získala angažmá v Prozatímním divadle a 5. ledna 1866 byla první představitelkou Ludiše ve Smetanové opeře Braniboři v Čechách). Největší zájem z operních premiér vzbudila Meyerbeerova Dinorah v poslední H. sezóně (premiéra 28. 12. 1861), která se hrála za neutuchajícího zájmu publika jedenáctkrát. Díky dobrým pěveckým silám (včetně hostujících členů vídeňské opery) si H. udržel přízeň operního obecenstva.
Vedle opery stála činohra ve stínu. Vynikali komikové Friedrich Seuffert (v Olomouci 1856–1860) a Josef Liebwerth, v sezoně 1860/61 byl do souboru angažován příští ředitel divadla Carl König. Repertoár sloužil především k pobavení (frašky, lidové hry se zpěvy, Nestroy, Benedix, Charlotte Birch-Pfeiffer, K. Haffner, K. Elmar, A. Bergen, Raimund, A. Berla, Raupach ad.). Občas se hrál Mosenthal, Gutzkow, Kotzebue, Kleist. Podle drobné zprávy v olomouckém listu Die Neue Zeit se H. chystal o pašijovém úterku 1862 ve tři hodiny odpoledne uvést české představení hry Jana Nepomuka Štěpánka Čech a Němec; měli hrát členové činohry a opery, kteří uměli česky. Zpráva ale není nijak doložena.
Uplatnění děl klasiků se odvíjelo od stého výročí narození Friedricha Schillera (Das Lied von der Glocke, 9. 11. 1859, 5. 3. 1860 Die Räuber). V následujících sezonách přiváděli Schillerovo dílo na jeviště beneficianti (Die Jungfrau von Orléans, 1. 12. 1860, Fiesco 12. 1. 1861). V poslední sezoně 1861/62 uspořádal H. celý cyklus Schillerových děl, zčásti umožněný opět nabídkami beneficiantů či hostů, ale kritika si často stěžovala na nedokonalé nastudování (7. 11. Wallensteins Lager a Das Lied von der Glocke, 27. 11. Die Jungfrau von Orléans, 7. 12. Kabale und Liebe, 4. 2. 1862 Maria Stuart, 14. 3. Wilhelm Tell, 16. 3. Don Carlos, Infant von Spanien). Byl uveden i Goethe (Faust 21. 12. 1859 a 4. 4. 1862, Egmont 18. 1.1861 s hudbou L. v. Beethovena).
Na konci padesátých let 19. století otevřelo divadlo dveře nastupující operetě, jež rázem plnila hlediště. Jejím prvním zástupcem zde byl Jacques Offenbach (18. 12. 1859 Die Hochzeit bei den Laternenschein, 5 repríz), který nechyběl v žádné sezoně (též Das Mädchen von Elisonzo a Der Ehemann vor der Thüre, Die Zaubergeige,Meister Fortunio.) 4. – 12. dubna 1861, po skončení hlavní sezony se H. pokusil ještě o sérii dodatečných představení lehčího žánru s nově angažovanými umělci a řadou hostů.
Personálním přehled sezony 1861/62 obsahuje první údaj o baletu (baletní mistryně Leopolde Baumann a dvě tanečnice). Podobně jako jiná divadla saturoval H. repertoárovou potřebu baletu hostováním; v uvedené sezoně hostovala sólistka vídeňské dvorní opery Katharine Lannerová a Alfred Carron z Academie Imperiale v Paříži (24. 9. 1861 účinkovali oba v Adamově baletu Giselle.)
Ač měl H. v Olomouci dobré návštěvy, jeho finanční situace se ve třetí sezoně rapidně zhoršovala, patrně i v důsledku velkých výdajů za hosty. Ve finančních záležitostech si vedl vždy velmi seriózně a občas byl zřejmě nucen uhradit honoráře z vlastních prostředků. V únoru 1862 požádal o odpuštění nájmu za budovu a jednal s městským zastupitelstvem o subvenci na vytápění divadla, vybavení garderoby apod. Většina zastupitelů ale žádala úhradu dlužných částek a naléhala na vypovězení smlouvy po uplynutí sezony. H. musel na jaře 1862 předčasně své působení ukončit. V Olomouci zanechal příznivý dojem, jak to vyjádřil 17. 4. 1862 Die Neue Zeit v citaci z článku olomouckého korespondenta úředního listu Wiener Zeitung.
Od roku 1860 se H. pokoušel rozšířit okruh své působnosti a v listopadu získal 1860 od moravského místodržitelství koncesi k představením v Prostějově. Chtěl tam hrát vždy dvakrát na konci týdne (poprvé 9. a 10. 11.) Od 8. do 12.. května 1861 hostoval jeho soubor ještě ve Šternberku. Ihned po ukončení štace se společnost odebrala do Karlových Varů.
Tamní divadlo si H. pronajal už v roce 1860 na tři roky, řídil ale jen jeho letní sezony 1861 a 1862. Navzdory očekávání, které projevily i pražské listy, chválila kritika jen výkony umělců, zatímco repertoár pokládala za málo přitažlivý. Mezi úspěšnými herci byli Max Baumann (v Olomouci 1861/62, všestranný, zpěvák a herec, první komik), Karl Julius Fölnes (v Olomouci 1861/62, role prvních otců a charakterní role), Friedrich Krossek (v Olomouci 1860–1862), herečky Gürtlerová (v Olomouci 1861/62, první hrdinka a milovnice) a Lindnerová (v Olomouci 1861/62, dámy a matky). Nepomohla ani výměna ansámblu v druhé sezoně, zahájené 15. května 1862. V roce 1863 požádal H. o zrušení svých závazků a na jeho místo nastoupil Peter Fröhlich.
V roce 1862 se H. odstěhoval načas do Vídně. Již 1863 převzal na tři sezony vedení zemského divadla v Klagenfurtu, spojeného s městským divadlem ve Villachu. Soubor byl početný, vybavený pro činoherní, operní a operetní představení (13 herců, 10 hereček, 7 zpěváků – sólistů, 4 zpěvačky – sólistky a 13 sboristů a zpěváků pro malé role). Byl angažován orchestr o 26 hudebnících. H. zaměstnal řadu členů svého olomouckého souboru a ponechal na programu i část svého olomouckého repertoáru (včetně úspěšné Meyerbeerovy opery Dinorah).
Po Klagenfurtu si pronajal divadlo ve Wiener Neustadt (1866/67). Soubor o 14 hercích a 11 herečkách se omezil zřejmě jen na činohry a hry se zpěvy s pozvanými hudeníky. Naproti tomu v Oedenburgu [Šoproň], kde si pronajal Königlich freistädtisches Theater, měl k dispozici orchestr o 20 členech a soubor 14 herců a 14 hereček, z nichž všichni byli schopni zpívat (1867/68).
V roce 1868 se vrátil do Karlových Varů, když ředitel Carl König, jemuž bylo zdejší divadlo na tuto sezonu nabídnuto, byl rozhodnut odejít do Lvova. H. neobsadil celou letní sezonu, ale jen její hlavní část (po něm hrál ještě v říjnu a listopadu ředitel Gustav Julius Mussik). H. vzal do Karlových Varů svůj ansámbl ze Šoproně, zahájil sezonu 9. 5. 1868 (Laube: Der Statthalter von Bengalen), a nabídl především operetu, přičemž Offenbachův Der Blaubart dosáhl mimořádného počtu 18 repríz. V létě 1869 zahájil H. 6. května a vzhledem k trvajícímu špatnému počasí, které bránilo procházkám, měl mimořádně dobré návštěvy. Jeho operetní repertoár byl ale příliš malý na náhle vzniklou velkou poptávku (nestačilo ani hlediště) a publikum si stěžovalo na častá opakování. H. se uchýlil k diskusi v tisku (Wochenblatt 1869, č. 389), ale nepodařilo se mu změnit mínění publika a Karlovy Vary opustil; vystřídala ho opět Mussikova společnost. Navzdory stížnostem na nezdvořilost H. manželky v divadelní pokladně a na její protežování některých místních rodin bylo město ochotno na léto 1870 opět divadlo H. pronajmout (podzim obsadila Mussikova společnost). Ředitel přišel se sedmi dámami a sedmi muži (mezi nimi též později slavný vídeňský komik Alexander Girardi), ale výkony jeho souboru byly slabé. Karlovarská městská rada rozhodla, že rozváže jeho smlouvu, též proto, že zamýšlela postavit nové městské divadlo. Na H. místo nastoupila Mussikova společnost.
Karlovarské působení bylo patrně pro H. rodinu finančně výhodné. Po roce 1870 se H. již v celoněmeckém divadelním almanachu neobjevuje. Zdá se, že se stáhl do soukromí a jako majitel domu zemřel 1877 v Leesdorfu, městské čtvrti Badenu u Vídně.
Prameny
ZA Opava, pobočka Olomouc: sbírka matrik, oddací matrika řím. kat. farnosti u sv. Michala v Olomouci, č. 5643 (zde je údaj o jeho rodišti, otci a o přibližném stáří v době sňatku: 26 let; jedním ze svědků byl olomoucký ředitel K. Burghauser).
Baden, Röm. kath. Pfarre St. Stephan, Tom XIV (záznam o úmrtí).
Literatura
Almanach für Freunde der Schauspielkunst, Berlin 1845, s. 327; Deutscher Bühnenalmanach (Berlin) 1854, s. 75; 1856, s. 241; 1857, s. 381; 1863, s. 197; 1867, s. 325; 1868, s. 230; Almanach der Genossenschaft deutscher Bühnen-Angehörigen 6, 1878, s. 124 (ozn. úmrtí); Bohemia 14. 5., 28. 7. 1868; M. Kaufmann: Musikgeschichte des Karlsbader Stadttheaters, Karlsbad 1932; C. König: Zwölf Jahre am Theater in Olmütz. Eine theatralische Skizze, in C. K. Olmützer Zwischen Akt, Olmütz 1868; C. König: Geschichte des Stadttheaters in Karlsbad von seiner Entestehung 1788 bis zur Demolierung desselben, Karlsbad 1885; H. Belitska-Scholz – O. Somorjai: Deutsche Theater in Pest und Ofen, 1770–1850, I.–II., Budapest [2000]; J. Hilmera: Letní sezony ředitelů opavského a olomouckého divadla v českých lázních, in sb. O divadle na Moravě a ve Slezsku II., Olomouc, 2004, str. 167–225; J. Hilmera: Činnost němšckých divadelních společností v českých proviniích 19. století, Praha 2006, DÚk, CD 307; J. Štefanides: Německé divadlo v Olomouci 1770'–'1920. Repertoár a členstvo, el. databáze, Olomouc 2005, Umělecké centrum Univerzity Palackého, Dokumentační centrum dramatických umění Olomouc; Dějiny Olomouce, 2. sv., Olomouc 2009; J. Štefanides: Carl König v Olomouci (1856-1868), Olomouc 2009; M. Havlíčková – S. Pracná – J. Štefanides: Německo jazyčné divadlo na Moravě a ve Slezsku 1/3. Ředitelé městských divadel, Olomouc 2011; J. Kopecký: Olomoučtí divadelní ředitelé a německá opera 1830–1878, Divadelní revue, 23, 2012, č. 1, s. 95–121.
HD, Ulrich
Vznik: 30.11.2012
