1875–80 pracoval ve vídeňském ateliéru firmy Brioschi–Burghardt–Kautský [B-B-K]; zároveň údajně navštěvoval vídeňskou akademii. Po krátkém pobytu v Paříži působil 1880–83 jako malíř v Theater an der Wien, jeho práce z toho údobí však nejsou známy. V srpnu 1883 byl angažován do pražského PD, kde už připravoval listopadové znovuotevření ND. Spolupracovníkem ND byl do 1924, do 1900 jako první dekorační malíř, později dekoratér pod vedením nového šéfa výpravy K. Štapfera. 27. 2. 1920 byl penzionován a do sezony 1924/25 už jen vypomáhal. Podle vlastního údaje v žádosti o zvýšení penze z 13. 5. 1925 zhotovil ročně asi 8000 m2 dekorací a opravil řadu starých. Jeho práce byly používány (též anonymně) ještě po 1920.
Pracoval i pro brněnské divadlo (neurčená inscenace 1893/94, 1898/99 Zeyer: Radúz a Mahulena). Pro plzeňské divadlo dodal dekorace k Meyerbeerově Afričance (1894). Jeho práci využili i čeští divadelní ochotníci ve Vídni, kde spolek Pokrok objednal ke znovuotevření ND 1883 tzv. transparentní (prořezávané) obrazy (ND v plamenech a ND nově zbudované). Představení bylo sice zakázáno, ale obrazy se ukazovaly při jiných příležitostech. Pro pražské smíchovské divadlo namaloval oponu.
H. nebyl figuralistou ani portrétistou (např. V. Hynais vytvořil místo něho kopii Škrétova portrétu sv. Cecilie, jež byla zapotřebí pro inscenaci Bendlovy opery Karel Škréta). Snad i proto nenavrhoval H. kostýmy a soustředil se na tvorbu dekorací. Nevynikal ani jako malíř–krajinář. Jako dovedný technik však dokonale naplňoval stylové požadavky divadelního popisného realismu konce 19. stol. Obratně upravoval starší typové dekorace, popř. je kombinoval s novějšími, a vytvářel vlastní, řemeslně precizně zvládnuté dekorace nové. Typickým rysem jeho prací, zvl. k historickým námětům, je využití schématu průhledů, oblouků, tvořených kulisou architektury či kresbou větvoví stromů. Také těmito prvky navázal H. na práci svých zkušených předchůdců (kupř. T. Mössnera). Na výpravách často spolupracoval s vídeňskou firmou B-B-K a s A. Quagliem či K. Grunerem. Největší úspěch zaznamenalo výtvarné pojetí výpravného baletu Excelsior (1885), pro který H. namaloval vedle firmy B-B-K značný počet dekorací (tehdejší ředitel ND Šubert uvádí, že o koupi celé výpravy se neúspěšně ucházela zemská opera v Pešti). H. doménou se staly dekorace českých krajin a vesnic, v nichž podle režijních zásad E. Chvalovského čerpal z plenérových studií a uplatnil svou důkladnost v realistickém postižení dobových a místních detailů (Kovařovicovi Psohlavci, 1898, s věrným zachycením chodské krajiny i typické návsi, Smetanova Prodaná nevěsta, 1892). Dekorace k Libuši (nově 1897), k Daliborovi (1886) či k Fibichově Šárce (1897) dokládají snahu o historickou věrnost při postižení detailů.
H. se přidržoval realisticky popisného dekoračního stylu 2. pol. 19. stol., charakteristická je však výrazná tendence k odlehčení rukopisu a k uplatnění malířské zkratky. Dovedná práce s hrou světla a stínu pak poukazuje na zjevné zárodky impresionistického chápání malířské plochy. Zvláště po roce 1900 zbavil H. svou malbu přebytečných detailů a akceptoval některé podněty secesního stylu.
Dekorace (díla hudebně dramatická v ND; nejsou-li uvedeny jednotlivé obrazy, jde o celé nové výpravy)
1883: Bendl: Karel Škréta; 1884: Fibich: Nevěsta messinská (zahrada, též B-B-K a Brücknerové), Meyerbeer: Afričanka (strom na mořském břehu, též A. Quaglio a Brücknerové), Auber: Němá z Portici (Neapol s Vesuvem), Mozart: Don Juan (stromořadí, síň v Juanově vile, síň a trosky v Juanově paláci, též Gruner a A. Quaglio); 1885: Rozkošný: Popelka (zahrada, předhradí), Rozkošný: Svatojanské proudy (proudy), Manzotti–Marenco: Excelsior (zříceniny španělského města, žel. most a parníky, poušť, tunel, chrám Svornosti, prospekty ND a příštího Musea českého, též B-B-K), Boito: Mefistofeles (nebe, Faustova pracovna, apotheosa), Ant. Rubinštejn: Démon (klášter na skále nad jezerem, též Gruner); 1886: Hertel: Flik a Flok (holandská světnice, podzemní sluje, oblačný prospekt, pohledy na Prahu, Varšavu a Paříž, s J. Kautským), Výhled na pobřeží. Návrh výpravy pro balet Paola Giorzy Narenta, Robert Holzer a Brioschi–Burghardt–Kautský, ND 1887, Zavrtal: Myrrha (královský palác), Smetana: Dalibor (pohled na Hrad z Jeleního příkopu, nádvoří, Vladislavský sál), Goldmark: Královna ze Sáby (Šalamounův chrám, též B-B-K), Glinka: Ruslan a Ludmila (severní planina); 1887: Saint-Saëns: Etienne Marcel (tržiště v Paříži, Chrám Notre-Dame a náměstí v Paříži), Paladilhe: Vlast (náměstí), Giorza: Narenta (skladiště, lodní paluba, síň paláce admirality, též B-B-K), Mozart: Kouzelná flétna; 1888: Verdi: Otello (před pevností, síň v pevnosti), Smetana: Tajemství (náměstí, na Bezdězu), Offenbach: Orfeus v podsvětí (Arkadie, Olymp), Hertel: Fantaska (kouzelná chatrč, na severní točně), Meyerbeer: Prorok (hořící město, též J. Kautský), Čajkovskij: Eugenij Oněgin (zimní krajina s mlýnem); 1889: Dvořák: Jakobín (náměstí pod zámkem), Kovařovic: Pohádka o nalezeném štěstí (síň v královském paláci, krajina), Dargomyžskij: Rusalka (mlýn v rozvalinách); 1890: Fibich: Námluvy Pelopovy (před Pisami, královský palác), Franchetti: Asrael (nebe, peklo), Smetana: Čertova stěna (hrad Rožmberk, u kláštera, čertova kazatelna), Liszt: Svatá Alžběta, Goldmark: Merlin (hrad, skalnatá krajina, též J. Kautský); 1891: Wagner: Tannhäuser, Bendl: Lejla (před Granadou, chrám, též J. Kautský), Moniuszko: Strašný dvůr (vojenský tábor); 1892: Bendl: Dítě Tábora (zříceniny kláštera, Naumburk), Mascagni: Kmotr Fricek (nájemní dvůr), Smetana: Prodaná nevěsta, Čajkovskij: Piková dáma (nábřeží), Smetana: Hubička (též J. Šmaha); 1893: Leoncavallo: Komedianti, Smareglia: Cornill Schutt (vnitřek kláštera s malířským ateliérem, též Brücknerové); 1894: Wagner: Mistři pěvci norimberští (kromě Sachsovy světnice), Fibich: Blaník; Puccini: Manon Lescaut (hospoda v Amiensu, kasárna v Havru), Rozkošný: Stoja, Šamberk–Kovařovic: Výlet pana Broučka z Měsíce na výstavu, Berlioz: Benvenuto Cellini; 1895: Leoncavallo: Medici (náměstí, vnitřek chrámu), Fibich: Bouře, Humperdinck: Perníková chaloupka; 1896: Fibich: Hedy (skalní sluj, zahrada s domem), Franchetti: Krištof Kolumbus (nádvoří kláštera v Salamance, lodní paluba, král. hrobka), Monplaisire– Dall’Argine: Bráhma, Nápravník: Dubrovský (selský dvůr, spáleniště); 1897: Goldmark: Domácí cvrček, Kàan z Albestů: Bajaja, Fibich: Šárka (skalnaté údolí); 1898: Zeyer–Suk: Radúz a Mahulena (lesnaté údolí, zahrada, skalní štít, les s městem v Maguře), Kovařovic: Psohlavci (náves, soudní síň, pohled ze žaláře na chodskou krajinu), Marenco: Day-Sin, A. V. Horák: Na večer Bílé soboty; 1899: Heuberger: Ples v opeře (foyer Opery); Jones: Gejša; Moniuszko: Zjevy duší (vnitřek kostela); Dvořák:Čert a Káča (peklo); 1900: Trneček: Andrea Crini (náměstí v Benátkách); Suppé: Fatinica aneb Rusové v harému (Čardak); A. V. Horák: Babička; Fibich: Pád Arkuna (pobřeží na Rujaně; vnitřek Svantovítova chrámu).
Prameny a literatura
Pozůstalost, včetně grafik, knih a rkp., byla vydražena (148. a 149. aukce uměl. aukční síně Z. Jeřábka, katalog, 1938). – Soubor skic a návrhů v NMd. • F. A. Šubert: Dějiny Národního divadla v Praze 1883–1900, 1908, s. 81, 88, 108, 154, 320, 321, 367, 394, 419, 464, 468, 549, 550; Výtvarná práce na jevišti ND 1881–1941, výstavní katalog, 1941; A. Grulichová: Příspěvek k dějinám brněnské opery v letech 1894–1904, dipl. práce fil. fak. brněnské univ. 1958; V. Hepner: Scénická výprava na jevišti Národního divadla v letech 1883–1900, 1955, passim; Nejedlý: Opera ND I; Němeček: Kovařovic; DČD III; Pala: Ostrčil; Soupis repertoáru ND; B. Srba: Scénické výpravy Meyerbeerových oper na českém jevišti, Hudební věda 21, 1984, s. 376–385, obr.; Dějiny českého výtvarného umění 1780–1890, III/2, 2001, s. 237, 302; M. Trávníčková: Výtvarná složka repertoáru Prozatímního divadla a její zastoupení ve sbírkách Divadelního oddělení Národního muzea, Divadelní revue 13, 2002, č. 1, s. 92–98. • Toman; NDp; ND po 1883.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 209–211