Holbein, Franz Ignaz von

Pocházel z úřednické rodiny, spřízněné s jiho­německým malířským rodem, k němuž patřil portrétista Hans von Holbein ml. (1465–1543). Šlechtický titul mu byl přiznán 1852 (celým jménem Franz Ignaz H., Edler von Holbeins­berg, tzv. österreichische Adelsübertragung). Jeho první věkově nerovné manželství uza­vřené 1802 v Breslau [Wrocław] s hraběnkou Wilhelminou von Liechtenau, roz. Enckeovou (1753–1820), známou svým předchozím vzta­hem k pruskému králi Vilémovi II., vyústilo v tragickou aféru a rozvod (1806). Podruhé se oženil 1820 se svou dlouholetou partnerkou, herečkou M. Rennerovou, roz. Brochardovou (1775 Mainz–24. 4. 1824 Praha), s níž měl vel­mi talentovanou dceru Marii (nar. asi 1807), angažovanou 1820–24 ve StD pro obor naiv­ních milovnic a pro chlapecké role. Jeho třetí manželkou se 1828 v Hannoveru stala herečka J. Göhringová (1801 Hannover–8. 3. 1863 Ví­deň), s níž měl tři syny a jednu dceru.

Po časné smrti otce převzal H. výchovu dě­deček Joseph, dvorní rada a ředitel loterie. V cisterciáckém klášteře v Lilienfeldu se H. vedle hudby věnoval též malbě a byl strojmist­rem zdejšího divadla. Studia na univerzitě ve Vídni brzy zanechal a podle rodinné tradice na­stoupil úřednickou dráhu v loterijní administra­ci ve Lvově [Lemberg]. 1796 místo opustil a pod jménem Fontano cestoval po Evropě s kytarou jako zpěvák a hudebník. Zkusil bez velkého úspěchu herecké štěstí ve společnosti C. C. Döbelina v tehdejším pruském Slezsku. 1798/99 byl přechodně u dvorního divadla v Berlíně, kde navázal kontakt s Ifflandem a uměleckými kruhy, zakrátko se však znovu živil na cestách jako malíř, učitel jazyků, zpě­vák, skladatel a autor dramatických textů. Jako dramatik se prosadil ve Vídni rytířskou hrou Fridolin podle Schillerovy balady Der Gang nach dem Eisenhammer (Theater an der Wien, nejpozději 1805/06, již 1806 ve StD v Praze), která se nadlouho stala jedním z nejpopulárněj­ších kusů. Ve Vídni se hrály i jeho hudebnědra­matické práce s hudbou V. Jírovce: tříaktový melodram Mirina, die Königin der Amazonen (1806 Theater an der Wien, 1817 Brno) a hra se zpěvy Ida (1807 Theater an der Wien, 1819 StD). V Regensburgu a zvl. ve Vídni H. dále zkoušel kariéru herce (1805–09 Theater an der Wien), 1809 se stal členem souboru dvorního divadla, kde získal pozici „technického režisé­ra“ (Maschinerierath). Válečné události 1809 ho přivedly na cesty, při nichž se projevil jako schopný ředitel, dramaturg a organizátor (Bam­berg, Würzburg, Karlsruhe, 1810–16); v Bam­bergu spolupracoval s místním kapelníkem E. T. A. Hoffmannem a podařilo se mu přivést a udržet výrazné individuality a inscenovat vý­znamná díla (Kleist: Käthchen von Heilbronn, 1811). V Hannoveru, kde byl od 1816 vedou­cím režisérem, obdržel 1819 nabídku stát se členem StD v Praze.

H. s Rennerovou hostovali ve StD v červnu a v červenci 1819 (H. poprvé 26. 6. 1819 jako Hrabě Saverne ve vlastní hře Fridolin, též ja­ko Shakespearův Macbeth). Oba byli angažo­váni, Rennerová jako první milovnice. V listo­padu 1819 převzal H. režii, od května 1820 divadlo řídil jako spolupodílník vdovy J. Lie­bichové a 1821 přešel celý provoz pod jeho správu. Ač vedl StD zkušeně a s nadšením, ne­obstál podnikatelsky v nepříznivých pomě­rech. Vedení divadla mu sice bylo 1823 pro­dlouženo o deset let a nemusel platit nájemné, jeho příjmy se však stále snižovaly; nedokázal držet úroveň výkonu souboru ani financovat údržbu budovy. Již na konci roku 1823 ozná­mil platební neschopnost. Když neuspěl s ná­vrhem na vytvoření šlechtického podpůrného spolku, vypověděl po dohodě se stavovskou divadelní komisí smlouvu k 1. 5. 1824. Jeho rozhodnutí v Praze skončit ovlivnila i smrt manželky. 1825–41 vedl dvorní scénu v Hannoveru, 1835–41 byl vicedirektorem a 1841–49 ředitelem vídeňského divadla Burgtheater. Od 1850 byl hospodářským správcem obou ví­deňských dvorních divadel s titulem vládního rady. Společně s berlínským ředitelem K. Th. von Küstnerem prosadili placení autorských tantiém (ve Vídni schváleno 1844) a 1846 se podíleli na založení kartelového sdružení di­vadelních představenstev (Bühnenkartellve­rein, později Deutscher Bühnenverein). Zem­řel na choleru.

V Praze povzbudil H. příchod naději na oži­vení provozu, který od smrti ředitele Liebicha (1816) pod vedením jeho vdovy Johanny a F. Polawského po všech stránkách skomíral. Už H. nástup do funkce režiséra na podzim 1819 přinesl zlepšení a v době jeho odchodu měla opera perspektivní obsazení i repertoár. Jako známá tvůrčí a interpretační osobnost vzbuzoval H. respekt. Vydal v Praze divadelní řád Gesetze und Anordnungen für die Mitglie­der des Landständischen Theaters (1819) vyžadující pořádek a přesnost, který mu přivodil počáteční neshody s předními herci (Allram, Franz Bayer, Polawsky), ale s podporou sta­vovské divadelní komise zůstaly jeho pravo­moci zachovány. Režisérem opery byl C. J. Schikaneder ve spolupráci s kapelníkem J. Trie­benseem. Soubor nebyl dělen na činohru a operu. H. zaměstnal řadu nadějných začáteč­níků, kteří se rychle, ale bez potřebné praxe dostávali k velkým rolím. Enormní zátěž oper­ního provozu nevydržely všechny hlasy (např. F. Pohl), dobré síly často odcházely. V této do­bě zahájila ve StD svou skvělou dráhu sopra­nistka H. Sontagová (primadona od 1821/22), začínala také pozdější česká sopranistka K. Kometová-Podhorská (Anette, Boieldieu: Rothkäpchen, 1819). H. na svých cestách vy­hledával talenty a pro Prahu angažoval mj. po­zdější pěvkyni vídeňského dvorního divadla T. Pecheovou, mezzosopranistku F. Franchetti­ovou a sopranistku M. Ernst-Seidlerovou, jejíž manžel, herec F. V. Ernst, působil ve StD jako režisér. Rozhodující posilou i pro česká před­stavení byl tenorista S. Binder. Byli zváni rovněž vynikající pěvci italské opery, např. někdejší primadona Guardasoniho opery A. Campi, sopranistka M. Sessi, zpěvák G. Si­boni a další hosté z Německa, Vídně, Pešti a Londýna. Ve velmi kvalitním divadelním or­chestru působili významní pražští instrumen­talisté, z nichž někteří učili na konzervatoři a komponovali (např. ředitel orchestru houslis­ta F. W. Pixis a kapelník J. Triebensee). Počet hráčů se za H. éry rozšířil (v Lembertově almanachu pro rok 1821 bylo jmenovitě uve­deno 28 členů, v příštích letech bylo již udává­no 38). Výtvarníkem byl A. Sacchetti, který na dekoracích zřejmě pracoval se svým otcem Lorenzem. Péče o jevištní techniku byla od mládí jednou z H. priorit, pro niž měl vedle praktického vzdělání z Vídně i dar vkusného aranžování scény.

V H. činoherní dramaturgii se projevoval je­ho cit pro zajímavé novinky a kontakt s autory. Vzápětí po vídeňské premiéře zařadil např. Grillparzerovu tragédii Sappho (v titulní roli matka H. Sontagové F. Sontagová, 1819) a ně­kolik her Augusta von Kotzebua, 1819 zavraž­děného (Die Selbstmörder, Die Verkleidungen, Die eifersüchtige Frau, Verlegenheit und List). Příležitostně pokračovala i česká ochotnicky provozovaná představení vedená od 1812 diva­delním pokladníkem a tajemníkem J. N. Ště­pánkem. 26. 1. 1812 byla zahájena H. rytířskou činohrou Fridolín aneb Cesta do železných hu­tí, jejíž německá verze patřila ke kmenovému repertoáru již od Liebichovy éry, 1823 hrálo ve StD několik českých představení ochotnické Teisingerovo divadlo, 18. 12. 1823 zazněla po­prvé česky zpěvohra J. Weigla Rodina švejcar­ská a 25. 4. 1824 opera L. Cherubiniho Vodař, jimiž ve StD začala častější operní představení v českém jazyce.

H. dramatická tvorba byla v Praze dlouhodo­bě na repertoáru. Jevila se jako dílo divadelní­ho praktika, jehož prioritou byla jevištní půso­bivost kusů. Často a nepříliš pietně upravoval cizí díla (Die bezähmte Widerspänstige oder Liebe kann alles, volně dle Shakespeara, 1819 Praha, 1821 Brno; Das Käthchen von Heilb­ronn, dle Kleista, 1817 Praha, 1821 Brno, čes­ky v překl. V. Filípka poprvé ve StD 1838). Je­ho díla se naopak stávala předlohami jiných kusů (např. romanticko-komická opera Die Brautschau auf Kronstein, h: Gläser, t: Meisl, 1828 Vídeň). Především jeho rytířské hry se udržovaly po několik desetiletí a nabízely vděč­né herecké příležitosti. V českých zemích se do šedesátých let 19. stol. uplatnilo několik desí­tek H. her v němčině i češtině: jako pokračová­ní Fridolína se dávala rytířská hra Der Braut­schmuck (1809 Brno, 1823 Praha, Štěpánek přel. jako Nevěstin klenot, 1829 Praha), báseň o pěti jednáních Der Tyran von Syrakus (1806 Praha, 1818 Brno), veselohry Das Wiedersehen (1806/07 Praha, 1813 Brno) a Die Liese (1806/07 Praha), aktovka Der Verräter (1813 Brno, Štěpánek přel. jako Zrádce, 1839 Praha), velká romantická veselohra o pěti dějstvích Das Turnier von Kronstein oder Die drei Wahr­zeichen (1818 Praha, 1819 Brno, Štěpánek přel. jako Turnaj na Kraselově aneb Trojí zna­mení, 1843 Praha), Das Alpenrösslein, das Pa­tent und der Shawl (1820 Praha, 1821 Brno, J. Novotný přel. jako Pantofel a kord, 1842 Pra­ha), Meister Martin der Küfner und seine Ge­sellen (1825 Praha i Brno, Filípek přel. jako veselohru se zpěvem a tancem Martin, mistr bednářský, 1844 Praha). Pro mnichovského dvorního kapelníka a skladatele P. Wintera na­psal H. dle francouzské předlohy libreto sing­spielu Die beiden Blinden (1810); text upravil pro vídeňské dvorní divadlo J. E. Veith a zhu­debnil V. Jírovec (Der Augenarzt, 1811, v Praze 1819). Na H. libreto komponoval F. Gläser tříaktovou operu Aurora (1836 Berlín). H. spolu­pracoval i s pražským šlechtickým hereckým souborem působícím v Clam-Gallasově paláci, pro který napsal veselohru Der Wunderschrank (1822 ve StD i v Brně). Zatímco jako ředitel StD stačil za krátkou dobu pouze zastavit úpa­dek pražské scény a dát jí lepší perspektivu, byl na ní jako autor trvale přítomen.