Jeho otec Antonio G. (před 1775 Pistoia/Toskánsko–před 1820 Florencie [?]) byl komorním pěvcem císaře Napoleona a učitelem zpěvu. 1808/9 hrál se stagionovými společnostmi v Bergamu, Brescii a Ferraře. Bratr Luigi (1806 Modena–1860 Florencie) byl plodným skladatelem divadelní a církevní hudby; kompozice obou bratří bývají zaměňovány.
Základní hudební vzdělání získal G. od otce. Upozornil na sebe v osmi letech výkonem při koncertě v Monze a dostal stipendijní místo na milánské konzervatoři jako jeden z jejích prvních studentů (zal. 1807). Po šestiletém studiu se asi 1815 připojil k otci, který působil ve Florencii v Teatro della Pergola. Pak vystřídal několik italských scén, jednou z posledních byla stagiona ve Vicenze 1819/20. V této době zemřel jeho otec, G. opustil divadlo a více se věnoval koncertnímu zpěvu. 1820 byl pozván do Regensburgu, aby založil hudební spolek a veřejnou pěveckou školu. Během dvouletého pobytu se oženil (jeho manželkou se stala literárně činná Crescenze Frein von Imsland). V červnu 1822 přijal místo učitele zpěvu na pražské konzervatoři, které opustila M. Czejka, 1829 byl však propuštěn pro zanedbávání povinností. O jeho činnosti v období 1829–38 nejsou zprávy, lze ale předpokládat, že se živil jako učitel v pražských šlechtických kruzích, snad i v Itálii, kam o prázdninách pravidelně po celý život zajížděl. O Velikonocích 1831 pořádal v hudebním ústavu J. Proksche s malířem J. Führichem hudební a výtvarnou produkci k biblické křížové cestě, když zhudebnil příslušná místa z bible a nechal je zpívat ke scénicky uspořádaným Führichovým tzv. transparentním (prořezávaným) obrazům. Na pražskou konzervatoř, kde ho jako učitelky vystřídaly M. Czejka (krátce 1829) a po ní, po jednoročním působení neznámé suplující zástupkyně, M. L. Caravoglia-Sandrini (1832–38), se vrátil 1838/39. Měl patrně trvale problémy s plněním formálních učitelských úkolů, protože 1843 byl vedením konzervatoře kárán, že neudělil známky sborové třídě a nenapsal zprávu o průběhu vyučování. Psal (patrně nedokončil) hudební román Leporello’s Denkwürdigkeiten. 1864 byl penzionován a žil v soukromí v Praze. Zemřel po týdenní chorobě. Na slavnostním pohřbu zpívali Č. Vecko, F. Vogel, K. Čech a A. Krössing.
V pražské společnosti budil G. pozornost svým zevnějškem, oděvem ve stylu divadelního kostýmu, dlouhými vlasy a vousy. Vyučoval zpěvu italskou metodou bel canta, což postupně vyvolávalo opozici mezi zastánci novější tzv. německé školy. Na začátku 60. let už jeho pedagogické působení naráželo na tvrdou kritiku a na požadavek počeštění pěvecké třídy konzervatoře, kam chodila většina českých studentů. Podle své metody vybíral G. i repertoár. Italštinu pokládal za nejvhodnější jevištní řeč a ukládal žákům ponejvíce árie z Mozartových a Rossiniho oper. Jako učitel italštiny s ním po mnoho let spolupracoval pražský literát a dramatik W. A. Gerle (učil 1814–46).
Na G. podnět zřídil hrabě Vrtba 1826 v zahradě svého paláce malou studijní scénu. Hned 1826 tam byla provedena Kotzebuova hra Fedora s hudbou J. Nostitze, v níž G. vystoupil jako Ivan Petrovič; 1827 (nikoli 1828) připravil se studenty části Mozartovy opery Le nozze di Figaro v dobré italštině, 15. 1. 1828 provedli studenti italsky Mozartovu operu Titus. G. hlas již postrádal svěžest, jež byla nahrazena dokonalou technikou a rutinou. V dubnu 1838, před návratem na konzervatoř, zpíval G. roli Guglielma v představení Mozartovy opery Così fan tutte, které připravila odcházející M. L. Caravoglia-Sandrini (s recitativy doprovázenými klavírem, violoncellem a kontrabasem). Se studenty provedl italsky 12. 5. 1842 ve StD Mozartovu operu Don Giovanni (pod titulem Don Juan) a vytvořil hlavní roli. Jeho vynikající žáci (E. z Ehrenbergů, C. Soukupová, V. Blažková, Č. Vecko, F. J. Schüttky, sestry Ludmila a Františka Stolzovy, jeho nástupce na konzervatoři F. Vogel ad.) si většinou později osvojili i tzv. německou metodu.
Trvalý kontakt udržoval G. s ředitelem StD J. A. Stögerem. V dubnu 1843 hostoval ve Stögerově Novém divadle v Růžové ulici v několika představeních italského nastudování opery F. Ricciho La Prigione di Edimburgo a jednu její árii zazpíval 11. 2. 1844 italsky v rámci českého quodlibetu v Novém divadle. Stögerův nástupce ve StD J. Hoffmann provedl 6. 6. 1846 G. italskou operu Consuelo; čtyřdílné libreto napsal sám G. podle předlohy George Sandové. Dirigoval F. Škroup, vydaný text opery přeložila do němčiny G. manželka. Autor zpíval roli skladatele Porpory, titulní postavu vytvořila C. Soukupová, jako Zpěvák Anzoletto hostovala známá italská kontraaltistka M. Alboni. Dílo ve stylu starších italských oper mělo zdvořilostní úspěch. Od 2. vydání slovníku Fétisova [lit.] se G. připisují další dva operní tituly, Pygmalion (údajně uveden 1845, veřejné provedení nelze doložit), z pozůstalosti Piccolino (dosud nenalezen).
V Praze udržoval G. četné společenské styky. Učil ve šlechtických rodinách (navštěvoval např. pravidelně salon hraběte Thuna), psal příležitostné kompozice k svatbám, účastnil se hudebních soiré v Prokschově ústavu a podle svědectví A. Meissnera patřil k vybranému okruhu hostů salonu mlynáře Novotného, majitele Žofínského (Barvířského) ostrova, kam docházeli Kittl, Ambros, A. Dreyschock, výjimečně Liszt a Berlioz (1846). V tomto soukromí prováděl G. také své písně, duchovní skladby a dnes nezvěstné dramatické scény pro 2–3 zpěváky, psané ve stylu starých operních intermezz na vlastní libreta s náměty z běžného života. Podle Ambrose provedl autor se svou žákyní C. Soukupovou intermezza i na pražském dvoře Ferdinanda I. (možná mezi ně patřila i scéna Lo scrivano pubblico, hraná na Hradě snad 1850 a v srpnu 1852 v Terstu [uvádí Stieger]).
G. dlouhé pražské působení mělo výrazné pozitivní i negativní stránky. Vychoval výjimečné pěvecké osobnosti a připravil je velmi dobře po technické stránce, kritika jim však vytýkala statičnost hereckého projevu a pomíjení dramatických aspektů pěveckého výkonu. G. sám byl typickým zástupcem starší generace zpěváků italské opery před Rossinim, jež byla v pol. 19. století vnímána již jako neaktuální.
Dílo
Vydané církevní skladby a písně zaznamenává A. Hoffmeister: Handbuch der musikalischen Literatur, Leipzig, I–III, 1844, Vocalmusik, s. 10, 62, 124, 124; V, 1852–1859, s. 397 (ve sv. VI, 1868, s. 556 uvádí, že byla samostatně vydána i G. fotografie).
Prameny a literatura
Skladby (nikoli divadelní) v archivu Konzervatoře v Praze. – Tištěné libreto opery Consuelo v NMd. – Der Minnesänger zur Feier pro sólo, sbor a klavír ke svatbě Josefa Lobkowitze s Franciskou Sternbergovou, s. a., rkp. v Hud. oddělení Nár. knihovny. • Schematismus [konzervatoř, kap. Verein zur Bef. der Tonkunst] 1823, s. 497; 1825, s. 446; 1826, s. 451; 1827, s. 447; 1828, s. 449; Wiener Zeitschrift für Kunst, Literatur, Theater und Mode 1827, s. 44, 358–359; 1829, s. 73; 1838, s. 86; 1842, s. 129; 1843, s. 96; 1847, s. 194; Bohemia 1846, č. 59, 79, 80, 81 [Consuelo]; Allgemeine musikalische Zeitung [Leipzig] 1846, s. 491–494 [Consuelo]; Z konservatoře Pražské, Dalibor 3, 1860, s. 286–287; A. Ambros: Musikalische Briefe aus Prag, Österreichische Revue 1867, sv. 3, s. 114 [s chybnými daty]; Bohemia 2. 3. 1871 a 4. 3. 1871 [nekrolog, pohřeb]; Josef Proksch: Biographisches Denkmal aus dessen Nachlasspapieren errichtet, vyd. R. Müller, Reichenberg 1874, s. 265 [Křížová cesta], 309; Teuber III, s. 101, 118, 169, 181, 322, 356, 357, 358, 364, 823; Prager Necrologe. Ein Familienbuch 1870–1882, vyd. H. J. Landau, 1888, s. 20–21; E. Rychnowsky: Johann Friedrich Kittl, 1904, sv. II, s. 107 [zasedání vedení konzervatoře 16. 5. 1843]; A. Meissner: Geschichte meines Lebens, 1885, nově vyd. jako Ich traf auch Heine in Paris, Berlin 1973; J. R. Kronbauer: Kniha karikatur z uměleckých dýchánků u hraběte Františka Thuna v Praze v zimě 1842–43, Máj III, 1905, s. 363–364; J. Branberger: Konservatoř hudby v Praze, 1911; A. Zbořilová: Pražské pěvecké školy 19. stol., dis. UK Praha, 1931; Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, 1936, s. 82–86; Bartoš: PD opera; H. Berlioz: Paměti. Cesty po Itálii, Německu, Rusku a Anglii 1803–1865, česky 1956, s. 433–435; Verti, sv. II, s. 1464, 1467, 1471 [otec], s. 1535 [Giovanni]; J. Ludvová: „Odumírající větev na živém stromě umění?“ (Italská operní představení na pražské něm. scéně 1807–1885), Divadelní revue 10, 1999, č. 1. s. 47–57; J. Pešková: Provádění Mozartových oper pražskou konzervatoří v první polovině 19. stol., Hudební věda 38, 2001, s. 397–414; T. Volek: Mozartovy italské opery v nastudování G. Gordigianiho, Hudební věda 38, 2001, s. 439–444. • Fétis, 2. vyd. 1883, i dodatky k 1. vyd. 1881 [s operou Pygmalion]; Rieger; Mendel; Pazdírek; ČHS; Stieger, sv. Komponisten; Ulrich 1997; Piper, sv. Register.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 169–171
