Studoval na piaristickém, později Akademic­kém gymnáziu v Praze, od 1854 pokračoval ve filozofických ročnících univerzity a na práv­nické fakultě, kde 1858 složil státní zkoušku. Jeho spolužáky na gymnáziu a pozdějšími přá­teli byli mj. Neruda a Čelakovský. Hře na klavír ho učila matka, žačka K. Czerného, později známý pražský pedagog K. E. Hoffmann z Prokschova ústavu. Teorii studoval G. u ředi­tele konzervatoře J. Krejčího a J. L. Zvonaře. Pod silným dojmem z četby Goethova Fausta se od šestnácti let zajímal o literaturu a divadlo, zvl. o Shakespeara. Spřátelil se s ředitelem Cecilské jednoty A. Aptem, který se stýkal s Wag­nerem a 1853–55 uváděl v Praze v Cecilské jednotě koncertně Wagnerovu operní tvorbu. Po pražské premiéře opery Tannhäuser (1854) se G. stal členem kroužku nejaktivnějších praž­ských wagneriánů, scházejících se v Café Braithut na staroměstském nábřeží. Patřili k němu A. W. Ambros, F. Ulm, H. Porges (G. vrstevník a kolega z právnické fakulty, pozděj­ší lékař) a po návratu ze Švédska též B. Smeta­na. Skupina stála v opozici vůči E. Hanslickovi a po Hanslickově kritice vídeňského provedení Tannhäusera (1857) poslal G. redaktorovi Wie­ner Zeitung L. A. Zellnerovi protestní dopis. Polemiku s Hanslickem publikoval i v lipském listu Neue Zeitschrift für Musik (47, 1857, s. 192–193). Podílel se na organizaci Wagnero­va pražského koncertu 8. 2. 1863 na Žofíně.

Od 1857 do poloviny 60. let referoval G. v Neue Zeitschrift für Musik o pražském hudeb­ním a divadelním životě, zhusta anonymně. Pak žurnalistiky zanechal a 1864 odešel studovat hudbu a filozofii na univerzity v Halle (k hegeliánovi J. E. Erdmannovi), v Jeně, Heidelbergu a v Lipsku, kde byl 1870 promován (PhDr.). Ce­stoval po Německu a psal do literárních a kritic­kých uměleckých listů. 1877 se vrátil do Prahy a od 1879 do konce století byl znovu pražským zpravodajem Neue Zeitschrift für Musik. Ač při­spíval i do domácích periodik (např. k Wagne­rovu výročí v únoru 1903 do pražské Bohemie textem „Richard Wagner und Prag“, který pře­tiskl pražský Theateralmanach 1911), mířila je­ho činnost především za hranice. V 90. letech se v Praze stal jeho přítelem R. Freiherr Prochaz­ka, který zapsal jeho paměti a zpracoval je 1914 do knihy Das romantische Musik-Prag.

Vedle běžné zpravodajské publicistiky se G. soustředil na obecné otázky hudební a divadel­ní kritiky a na dílo Wagnerovo. Pokládal Wag­nera za osobnost daleko přesahující oblast hud­by a divadla, kterou je třeba vidět v kontextu dobového duchovního života. Podobně jako ce­lá pražská skupina vyjadřoval obdiv k Wagne­rovi nadšeným, až bojovným literárním stylem. Ve svých zápiscích nazývá období po pražské premiéře Tannhäusera „třetí hudební válkou“. Nebývale ostrý způsob jeho polemiky byl také jako takový vnímán, což dokládají pražské deníky J. Proksche, který stoupence „hudby bu­doucnosti“ nazýval „novokřtěnci“.

Jako kritik byl G. zastáncem názoru, že ne­jen umění, ale i kritika mají vychovávat a vést k mravním ideálům. Trval na povinnosti kritika svědomitě analyzovat umělecké dílo a zdržet se povrchních soudů; polemika s Hanslickem (1857) se týkala především způsobu Hanslic­kovy argumentace, který podle G. vytvářel proti dílu předpojatost. G. stavěl pražskou kritiku nad vídeňskou, která údajně uplatňovala spole­čenské ohledy a úplatky více než vyhraněné umělecké názory. Pražské umělecké prostředí, v němž se podle G. názoru „slovanská vřelost a technická obratnost spojuje s idealistickou substancí německé kultury“, pokládal za speci­fické. Této dispozici přičítal zásluhu i na vstřícnosti, s níž Praha přijala Mozarta, Beethovena, Berlioze i Wagnera. Vedle Ulma, Ambrose a K.Tobische (referent Tagesbote aus Böhmen) byl G. pokládán za jednu z nejvýraznějších osobností pražské hudební kritiky. 

Prameny a literatura

Bohemia 30. 1. 1910, s. 7 [oznamuje úmrtí: „včera v noci“]; Josef Proksch. Biographisches Denkmal aus dessen Nach­lasspapieren errichtet, vyd. R. Müller, Reichenberg 1874, s. 183, zvl. 185 ad.; R. F. Prochazka: Das Vermächtnis eines Kritiker–Philosophen, Das romanti­sche Musik-Prag, Saaz 1914, s. 36–40 [koment. vy­dání G. autobiografie]; Lomnäs–Strauss; D. Strauss: Eduard Hanslick und die Diskussion um die Musik der Zukunft, in: Eduard Hanslick: Sämtliche Schrif­ten. Historisch-kritische Ausgabe, I/4, 1857–58, vyd. D. Strauss, Wien 2002, s. 407–426. • ČHS; Lexikon zur deutschen Musik.

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 165–166