Psána též Josefina Gallmayer. Dcera zpěvačky K. Tomaselli (1811–1857) a herce a zpěváka vídeňského Theater in der Josefstadt M. Greinera (1797–1862). Jméno G. přijala po svém otčímovi, herci Christianu Gallmeyerovi (asi 1814–1867), který byl druhým manželem její matky (na podzim 1860 působil krátce ve StD v Praze).
K. Tomaselli byla angažována mj. v Brně a také umělecká dráha G. se mnohokrát vracela do českých zemí. V Brně začínala Josephine dětskými rolemi; v městském divadle debutovala 1854 ve frašce W. Müllera Der Bettelstudent. 10. 2. 1855, jako sedmnáctiletá, na sebe upozornila ve hře C. Haffnera Therese Krones, v níž ztělesnila známou herečku. Zpívala i náročné sopránové role (např. koloraturní roli Pážete, Meyerbeer: Die Hugenotten) a vystupovala jako tanečnice v módních španělských tancích. Ředitel vídeňského Theater in der Josefstadt ji požádal 15. 1. 1856 o záskok v roli Lory ve hře K. Elmara Mammons Palast a po triumfu na prvním večeru jí umožnil další představení. Měl v úmyslu ji angažovat, ohlas však byl slabší a k angažmá nedošlo. Od konce 50. let byla krátkodobě zaměstnána v řadě divadel v Uhrách, v Berlíně i ve Vídni, všude však měla problémy v komunikaci s vedením divadel a s kolegy. 11. 7. 1862 se ucházela o angažmá ve StD v Praze v roli Theresy Krones. Tisk ji doporučil, k uzavření smlouvy však nedošlo. Po letmém návratu do Brna zakotvila ve Vídni, kde se po krátkém působení v Theater in der Josefstadt a Theater an der Wien (1862) stala první dámou Carltheater (1865). V září 1874 získala spolu s N. Duffekem (spisovatelský pseudonym Julius Rosen) po jistých obtížích tříletou koncesi na vedení vídeňského vaudevillového tzv. Strampferova divadla; magistrát ve svém vyjádření sdělil, že tíhne k extravagancím, byla vícekrát pokutována za nevhodné improvizace na jevišti a urazila státní úředníky ve Vídni a ve Lvově (kde jako první tančila kankán). Její podnikatelská činnost však brzy skončila. 1882/83 uspořádala triumfální turné po Rakousku, Německu a USA. Její poslední rolí byla Rosa ve frašce F. Raimunda Der Verschwender (Štýrský Hradec 1884).
Na sklonku života napsala hru Aus purem Hass a parodii na vystoupení S. Bernhardtové ve Vídni (Sarah und Bernhardt oder Skulptur und Liebe), kterou uváděla při hostováních (v Praze několikrát v květnu 1882 v rámci poslední návštěvy). V rukopise zůstala její autobiografie. O jejím životě vznikly dvě hry: 10. 6. 1871 byl proveden ve vídeňském Fürst’s Theater v Prátru Lebensbild Josephine Gallmeyer s textem C. Ruffa-Bayera a s hudbou K. Kleibera. 22. 3. 1921 měla ve Wiener Bürgertheater premiéru hra se zpěvy Josephine Gallmeyer, Ein Bühnenstern (text a hudba P. Knepler).
Již při prvních brněnských vystoupeních prokázala G. nejen předpoklady pro operetní subretní role, ale také tendenci k výstřednostem v hereckém projevu, která budila nevoli publika. Měla vyrovnané herecké, pěvecké i taneční schopnosti a temperamentní podání, zároveň však nedostatek herecké kázně. Na jevišti trvale improvizovala a autoři odmítali svěřovat jí role ve svých hrách. Na pražském německém jevišti vystupovala od 1863 v letních měsících téměř každoročně (kvůli velkým návštěvám vždy v Novoměstském divadle) v sériích činoher a her se zpěvy, v operetách, vaudevillech a parodiích (např. 1865 jako Margareth’l v Hoppově parodii Fäustling und Margareth’l). Tyto žánry se staly těžištěm jejího repertoáru. Naposledy hostovala v Praze 1882, v Brně již 13. 10. 1880. Provokativní vystupování, odvážné kostýmy a balancování na hranici společenských norem byly součástí její umělecké strategie. Vídeňské noviny pozorně sledovaly i její pražské pohostinské hry a komentovaly její slovní extempore, která mnohdy mířila do Vídně. Při pražských představeních v srpnu 1872 jí kritik Bohemie S. Heller ostře vytkl frivolní vystupování a nadbíhání publiku lacinými triky. G. odpověděla v Bohemii otevřeným dopisem, v němž obhajovala názor, že herec či zpěvák má právo komerčně využít obecného vkusu, nabídnout divákovi to, co chce vidět, a chovat se zcela podle přání publika. V divadelním světě od 70. let 19. stol. patřila G. k nejviditelnějším osobnostem, jež razily komerční zásady novodobého zábavního průmyslu.
Prameny a literatura
Bohemia 6., 8. a 10. 8. 1872; Divadelní listy 5, 1884, č. 21/22; A. Rille: Geschichte des Brünner Stadttheaters, Brünn 1885, s. 152, 161, 183; Teuber III, zvl. s. 521, 629, 631, 669, 776; A. čech: Z mých divadelních pamětí, [1903], s. 119; Bondi 1924; M. Kaufmann: Musikgeschichte des Karlsbader Stadttheaters, Karlsbad 1932; A. Bauer: Das Theater in der Josephstadt in Wien, Wien–München 1957; W. Binal: Deutschsprachiges Theater in Budapest, Wien 1972; F. Hadamowsky: Wien, Theater-Geschichte, III, Wien 1988, s. 678, 679; Got: Lvov. • Wurzbach [v hesle Tomaselli]; Eisenberg; ADB sv. 51, dodatky; ODS; Enciclopedia; NDB 1971 [lit.]; Kutsch 1997; Ulrich 1997.
Vazby
S
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 162–163
