Vl. jm. Gayerová, svob. paní z Ehrenbergů, psána též Ehrenbergová. Jejího předka, pražského lékárníka A. F. Gayera, povýšila císařovna Marie Terezie 1764 do šlechtického stavu za zásluhy v sedmileté válce. Jeho vnuk Johann Aloys Gayer, dvorní rada vrchního soudního zastupitelství, se stal 1818 svobodným pánem. E. brzy osiřela. Vzdělávala se v pražském voršilském klášteře (1842–47) a pak ve Vídni, kde 1847–52 pobývala u své tety, svob. paní Hrzánové z Harassu. Věnovala se zprvu klavíru. 1852–54 studovala na konzervatoři v Praze zpěv u G. Gordigianiho (byla považována za jeho nejlepší žákyni), harmonii a kontrapunkt u J. F. Kittla. Gordigiani se orientoval především na italský repertoár a jím vyškolení pěvci se s pozdějším odklonem od bel canta obtížně vyrovnávali. E. se prosadila hned při debutu v Donizettiho operách v pražském StD (Lucia, Die Braut von Lammermoor, Adina, Der Liebestrank, 3. a 11. 8. 1854). Byla angažována k opeře ve Štětíně (1854–56), kde vynikla jako Julie (Bellini: Romeo und Julia). V únoru 1856 hostovala v Mnichově (Flotow: Martha) a poté ve StD v Praze, kde po několik měsíců zastupovala kvalitní, ale nespolehlivou koloraturní sopranistku J. Brennerovou.
1856–58 působila v městském divadle v Hamburku a školila se herecky u K. Töpfera, do 1861 byla angažována v Lipsku. 16. 5. 1861 vystoupila ve StD v německém představení Meyerbeerovy opery Dinorah, 30. 6. 1861 zpívala Leonoru v české premiéře Verdiho opery Troubadour a byla angažována pro oba soubory: v českém jako první dáma vedle T. Boschettiové a K. Gautschové, v německém jako jedna z celkem devíti sólistek. 1862 hostovala v roli Konstance při zahájení operního provozu PD (Cherubini: Vodař) a 1863 přešla definitivně do PD s mimořádným platem 3000 fl. ročně. Ve StD vystupovala ještě 1864. Hostovala v Olomouci (německá představení na konci roku 1866), v českém divadle v Plzni (1866, 6krát v listopadu 1876 v dramatických a koloraturních rolích) a v Čes. Budějovicích (1877). Se souborem PD přešla na sklonku své umělecké dráhy do ND. Tam naposledy vystoupila 29. 4. 1885 (Leonora, Verdi: Troubadour). 1909 se stala první čestnou členkou ND.
Od počátku svého pražského působení vystupovala E. na besedách a dobročinných akademiích, kde zpívala české písně, romantický písňový repertoár (Schubert, Schumann) a ukázky z oper (12. 3. 1862 F. Škroup: Oldřich a Božena, 19. 3. 1865 F. Škroup: Columbus ad.). Byla sólistkou chrámových produkcí a oratorií.
Do PD nastoupila jako koloraturní zpěvačka, brzy zvládla většinu rolí tohoto oboru a získala přízeň publika. Za éry kapelníka Maýra byla skutečnou první dámou souboru a její umění do jisté míry určovalo volbu repertoáru. 1865 těžce onemocněla, brzy se však na scénu vrátila. Zprávy o Smetanově nástupu do kapelnické funkce (1866) přijala zprvu rozpačitě a neusilovala o prodloužení smlouvy. Její nástupkyně, které Smetana postupně angažoval, se však většinou neosvědčily, a když i publikum žádalo její návrat, 1867 se vrátila. Podruhé přerušila činnost v PD v období 1876–78, ale po dvou letech se opět vrátila. Podle vlastního údaje měla v repertoáru 132 rolí a vystoupila celkem 1750krát. Některé postavy vytvořila opakovaně ve všech nastudováních během svého angažmá ve StD a v PD. Ztělesňovala hlavní hrdinky v řadě českých premiér cizích oper (Auber, Donizetti, Verdi). Již první kritiky oceňovaly její měkký, lehký soprán značného rozsahu (do f3), velmi dobrou technickou přípravu, která jí dávala pěveckou suverenitu, a herecký talent; občasné výtky se zmiňovaly jen o poměrně malém objemu jejího hlasu (Bellini: Norma). Vytvořila jedinečnou Královnu noci (Mozart: Kouzelná flétna), mimořádnou Gildu a Violettu (Verdi: Rigoletto, Traviata) a byla vynikající představitelkou ženských postav v Meyerbeerových operách, zvl. Dinory ve stejnojmenné opeře a Isabelly v Robertu ďáblovi. Dařily se jí i postavy prostých dívek (Anička, Weber: Střelec kouzelník, Zerlina, Mozart: Don Juan, Zuzanka, Mozart: Figarova svatba, 29. 6. 1862 zpívala roli Růženy v představení Dráteníka k uctění památky F. Škroupa). Zatímco v dramatickém oboru jí na české scéně konkurovaly H. Zawiszanka, později M. Macháčková, G. Roubalová a předčasně zemřelá V. Blažková, v koloraturních rolích neměla až do nástupu M. Sittové soupeřku. Kritika přijímala s uznáním i její neutuchající snahu o herecké propracování výkonu, jež u koloraturních pěvkyň nebylo vždy pravidlem. Část kritiky jí vytýkala, že svých technických schopností nadužívá na úkor dramatické pravdivosti a do notového textu vkládá koloratury, které mění charakter hudby. Je známo, že se přidržovala běžné italské praxe a přidávala do některých oper virtuózní pasáže z jiných děl; např. do Halévyho Blesku vložila celou árii pravděpodobně Auberovu (Slavoj 5, 1864, s. 303), v Rossiniho Lazebníku sevillském zpívala vložku od Adama (Dalibor 1874, s. 48). V tomto smyslu však nebyla ve své době výjimkou.
O pěveckých výkonech E. psal též B. Smetana v Národních listech. Oceňoval její hlas i herectví, přirozeně v rámci svého chladnějšího vztahu vůči hudbě s virtuózními prvky. Rozšířené tvrzení, že se chovala jako primadona, která odmítala zpívat Smetanovy prosté venkovské typy, se zakládá na nepřesném výkladu její neshody se Smetanou o roli Ludiše v Braniborech v Čechách. Podle Smetanova deníkového zápisu z r. 1865 E. nakonec nepřijala dramatickou roli Ludiše s odvoláním na svůj koloraturní obor, ač provedla ukázku z ní koncertně před premiérou opery (28. 12. 1864). Snad sehrál roli i její osobní vztah ke Smetanovu konkurentovi kapelníku Maýrovi. Po Mařence byla i první Jitkou ve Smetanově Daliboru (1868), v pozdějších představeních Prodané nevěsty akceptovala roli Háty a na sklonku kariéry se zapojila do kvartetu ženců za scénou v Libuši. K 50. výročí Smetanovy umělecké činnosti, při slavnostním představení Hubičky 4. 1. 1880, předala skladateli jménem operního souboru vavřínový věnec.
Nejedlého výrok, že E. „zůstala předsmetanovskou zpěvačkou, úplně nedotčenou Smetanovým uměním, jeho duchem“ (Opera ND I, s. 82), se nezakládá na skutečnostech. Naopak lze konstatovat, že ač pocházela z německého prostředí a její umělecký typ a repertoár byly předurčeny italským školením, zásadním způsobem se podílela na počátečním konsolidování novodobé české opery v tvůrčím i interpretačním smyslu. Vytvořila řadu prvních profesionálně dokonalých postav světového repertoáru v českém jazyce.
Role
Ve StD: 1854: Lucie (Donizetti: Die Braut von Lammermoor), Adina (Donizetti: Der Liebestrank); 1856: Margarethe von Valois (Meyerbeer: Die Hugenotten), Lady Durham (Flotow: Martha), Eudoxie (Halévy: Die Jüdin), Mathilda (Rossini: Wilhelm Tell), Elvira (Auber: Die Stumme von Portici); 1861: Dinorah (Meyerbeer: Dinorah), Leonora (Verdi: Troubadour, poprvé v čes. představení ve StD), Eudoxia (Halévy: Židovka), Anička (Weber: Der Freischütz, též v čes. představeních Střelec kouzelník v Novoměstském divadle), Královna noci (Mozart: Die Zauberflöte), Marie (Donizetti: Dcera pluku), Paní Fluth (Nicolai: Die lustigen Weiber von Windsor), Zerlina (Auber: Fra Diavolo, čes. i něm.); 1862: Adina (Donizetti: Nápoj lásky), Růžena (F. Škroup: Dráteník, v Novoměstském divadle), Lucrezia (něm., Donizetti: Lucrezia Borgia). • V PD a ND: 1862: Konstance (Cherubini: Vodař, 20. 11. zahajovací představení oper. souboru PD), Julie (Bellini: Montekové a Kapuleti), Leonora (Flotow: Alessandro Stradella), Lady Durhamová (Flotow: Marta), Dinorah (Meyerbeer: Dinorah), Eva (Dörstling: Eva Hlínová, dcera zbrojíře pražského), Královna noci (Mozart: Kouzelná flétna); 1863: Leonora (Verdi: Troubadour), Lukrecie (Donizetti: Lukrecie Borgia), Elvíra (Auber: Němá z Portici), Rosina (Rossini: Lazebník sevillský), Desdemona (Rossini: Otello), Mme Darbel [Leonora] (Halévy: Blesk), Nehalena (Skuherský: Vladimír, bohů zvolenec, prem.); 1864: Eudoxie (Halévy: Židovka), Lucie (Donizetti: Lucie z Lammermooru), Norma (Bellini: Norma), Gilda (Verdi: Rigoletto), Henriette (Auber: Zedník a zámečník), Markéta z Valois (Meyerbeer: Hugenoti), Zerlina (Mozart: Don Juan), Anna (Boieldieu: Bílá paní), Růžena (F. Škroup: Dráteník), Berta (Auber: Sníh), Adina (Donizetti: Nápoj lásky); 1865: Linda (Donizetti: Linda ze Chamounix), Zuzanka (Mozart: Figarova svatba), Zerlina (Auber: Fra Diavolo), Paní Brodská (Nicolai: Veselé ženy windsorské), Elvíra (Verdi: Ernani), Kamila (Hérold: Zampa), Anežka z Vartenberku (Šebor: Templáři na Moravě, prem.), Anička (Weber: Střelec kouzelník); 1866: Madelena (Adam: Postilion z Lonjumeau), Marie (Lortzing: Zbrojíř), Mařenka (Smetana: Prodaná nevěsta, prem. 1. verze), Antonida (Glinka: Život za cara), Adalgisa (Bellini: Norma), Sidonie (Gluck: Armida); 1868: Violetta (Verdi: La Traviata), Lora (Skuherský: Lora, prem.), Jitka (Smetana: Dalibor, prem.), Helena (Auber: První den štěstí); 1869: Karolina (Adam: U věrného pastýře), Konstance (Mozart: Únos ze serailu), Angela (Auber: Černé domino), Anetta (Ricciové: Kryšpín a kmotra); 1870: Angelina (Rossini: Popelka); 1873: Isabella (Hérold: Souboj), Sylvia (Gounod: Holubice); 1875: Berta (Meyerbeer: Prorok); 1877: Inez (Meyerbeer: Afričanka); 1878: Philina (Thomas: Mignon); 1879: Ludmila (Glinka: Ruslan a Ludmila); 1881: Háta (Smetana: Prodaná nevěsta, též 100. představení 5. 5. 1882), Žnečka (Smetana: Libuše, prem.); 1882: Marfa (Dvořák: Dimitrij, prem.).
Prameny a literatura
Österr. Staatsarchiv–Allgem. Verwaltungsarchiv, Vídeň: Nobilitierungsakt A. F. Gayer a Freiherrnstandsakt Johann Alois Gayer, Edler von Ehrenberg. – Soukromý archiv dokumentů vlastní paní Š. Bumbová, Ondřejov. • Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1855, s. 48; 1857, s. 49; 1862, s. 21, 50, 58, 67; 1863, s. 12, 58; Dalibor 4, 1861, s. 122, 129, 130, 137, 146, 180, 194, 209, 217; 5, 1862, s. 8, 31, 55n., 72, 88, 102, 175, 191, 215, 240, 246; Slavoj 2, 1863, 57n., 119, 141, 143, 186, 226, 250; 3, 1863, s. 15n., 60, 82n., 97, 114, 137, 153, 188, 205, 226; 4, 1864, s. 11, 26n., 39, 63, 83, 98, 113, 116n., 132, 150, 164, 204; 5, 1864/65, s. 268, 286n., 303nn., 336, 421; 6, 1865, s. 11, 46n., 78, 102, 118n., 153, 170, 200; Národní listy 17. 2. 1864, 15. 3. 1865, 30. 5. 1868, 30. 4. a 1. 5. 1885 [odchod z ND]; Hudební listy 1, 1870, zvl. s. 16, 40, 384; Dalibor 1, 1873, s. 108, 151, 199, 214n., 270, 339, 370n.; 2, 1874, s. 48, 55; Dalibor 1, 1879, s. 33; 3, 1881, s. 14; 6, 1884, s. 277–278; 7, 1885, s. 105, 161, 203; 34, 1912, s. 289; J. Arbes: J. N. M., 1889, přetisk ve sb. J. Arbes: Z divadelního světa, 1958, s. 9–124; Teuber III, 462, 472, 531, 546–547, 565, 574, 580, 679, 698; A. Čech: Z mých divadelních pamětí, [1903], s. 21, 28, 44, 45, 67, 68, 101, 109, 110, 112; Divadelní listy 5, 1903/04, s. 210; J. Branberger: Konservatoř hudby v Praze, 1911; B. Kalenský: E. z E., Smetana 3, 1913, s. 15; R. Veselý: E. z E., Hudební revue 6, 1912/13, s. 35–37; B. Benoni: Moje vzpomínky a dojmy, I–II, 1917, 1919; K. Šípek: Vzpomínky na Prozatímní, 1918, s. 34; L. Dolanský: Hudební paměti, 1918, 2. vyd. 1949; M. Zenger: Geschichte der Münchener Oper, München 1923, s. 405; Nejedlý: Opera ND I; Bartoš: PD opera; J. Plavec: František Škroup, 1941; L. Novák: Stará garda Národního divadla, Činohra–Opera–Balet, 1944, s. 288–300 [obs. její autobiogr.]; V. H. Jarka: Kritické dílo B. Smetany, 1858–1865, 1948, s. 70, 98, 109–110, 116, 119, 122, 127, 131–132, 135, 140–143, 148–149, 152, 154–155, 159, 161, 163, 240–242; P. Pražák: Smetanovy zpěvohry, I–IV, 1948, rejstřík ve sv. IV; F. Bartoš: Smetana ve vzpomínkách a dopisech, 1954, s. 80–81, 209; A. Špelda: Plzeňská zpěvohra v starém divadle, 1868–1902, 1950–1954, rkp. v DÚ; P. Pražák: Smetanova Prodaná nevěsta. Vznik a osudy díla, 1962, s. 41, 44, 61, 70, 96; J. Kalistová: Smetanovští interpreti v olomouckém divadle před sto lety, Střední Morava, Kulturně historická revue 1, Olomouc 1966; PD 1862–83; Trávníčková: PD. • ODS; Otto–Dodatky; Pazdírek; ČHS; Piper, sv. Register; Kutsch 1997; ND po 1883.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 132–135, 142
