Psán též Eminger, Joseph. Původně učitel, hudební vzdělání získal u otce. 1828 přišel do Vídně a 1829–31 byl sboristou dvorní opery. Významní hudebníci (Jírovec, J. Hellmesberger, Jansa ad.) mu zprostředkovali doškolení u prof. G. Ciccimarry. Jeho pěveckých schopností si všiml divadelní ředitel J. A. Stöger a 1831 ho angažoval jako tenoristu do svého souboru ve Štýrském Hradci. Se Stögerem spojil E. svou další uměleckou dráhu. 1832 se s ním vrátil do Vídně a 1833 slavil v jeho souboru v Theater in der Josefstadt velké úspěchy (Georg Brown, Boieldieu: Die weisse Frau, Celsa, Mercadante: Elise und Claudio), zvl. v létě 1833 jako Raimbaud v několika desítkách nadšeně přijatých repríz Meyerbeerovy opery Robert der Teufel. Když Stöger o Velikonocích 1834 převzal pražské StD, odešel E. do Prahy s ním (pražskou smlouvu podepsal 12. 4. 1834) a nastoupil na místo A. Dobrovského. Spolu s ním šli z vídeňského souboru se Stögerem do Prahy i F. Demmer a J. Pöck. Do Vídně se E. vracel jako host. Do Prahy přivedl manželku Eleonoru a dceru (nar. 1832 ve Vídni), později se zde narodili jeho čtyři synové. Pro poslední benefici v pražském angažmá 13. 1. 1859 si vybral roli Basilia (Mozart: Figaros Hochzeit). Od 1. 5. 1859 byl penzistou penzijního spolku StD, ale vystupoval pohostinsky až do roku 1864. Spolu s dalšími sólisty divadla se zapojil do pražského koncertního života a často účinkoval ve velkých oratoriích (mj. 17. 4. 1836 ve StD a 31. 10. 1839 ve velkém sále Valdštejnského paláce ve Spohrově oratoriu Des Heilands letzte Stunden, spolu s 200 sboristů a kapelníkem F. Škroupem). S K. Strakatým účinkoval 14. 2. 1837 při premiéře skladby W. Veita Schlachtruf (text podle W. Scotta Waverley, 16 hlasů, komorní orchestr, dir. J. Triebensee). Koncertně vystupoval až do konce pěvecké dráhy: 25. 3. 1857 byl sólistou dobročinného koncertu ve StD s Beethovenovou 9. symfonií, s českými zpěváky provedl např. 22. 12. 1863 Händelovo oratorium Salomon na Žofínském ostrově. Byl členem sdružení Verein für Kirchenmusik, které podporovalo pražskou varhanickou školu. Po odchodu z angažmá soukromě vyučoval (jeho žákyní byla mj. T. Ledererová-Seifertová), po 1864 se stáhl do soukromí a žil v Mohelnici [Müglitz] na Moravě, patrně u příbuzných. Do Prahy se nakrátko vrátil až 1871.
Již v první smlouvě ve Štýrském Hradci mu ředitel Stöger vyhradil vysoko položené lyrické tenorové role. Totéž obsahovala i pražská smlouva, během času však došlo ke změnám. Ve StD nastudoval E. asi 300 úloh ve 150 operách a hrách se zpěvy. Řadu rolí si podržel během celého svého působení ve StD, v některých operách vytvořil následně několik postav. Po krátkém počátečním období, kdy ho zastiňoval F. Demmer, se E. dostal do popředí a po 25 let byl oporou pražského souboru, v některých obdobích jako jeho jediný tenorista. Musel zpívat i party určené pro hrdinný tenor, případně komediální úlohy v parodiích (Meisl–Ad. Müller: Die schwarze Frau). Jeho nejlepší rolí zůstal po desetiletí Robert (Meyerbeer: Robert der Teufel). Jeho hlas vynikal nosnou kantilénou zejména v italských operách, pro které byl dobře vyškolen. Technickými kvalitami zastiňoval i v závěru své pěvecké dráhy některé mladší síly, zvládal dlouhodobé zatížení, aniž ztratil schopnost bezvadné tvorby tónu, a uchoval si i velmi ceněný neznatelný přechod mezi hlasovými rejstříky. (1851 kritika konstatovala, že „je ještě schopen mozartovského stylu“.) Ředitel Stöger mu při svém druhém ředitelském návratu do Prahy 1852 vymezil obor „Spieltenor“, v této době však E. již studoval málo nových rolí. Podle svědectví neměl přirozené herecké schopnosti, ale nahrazoval je rutinou a pílí.
Kromě období ředitele Stögera (1834–46, 1852–58) byl E. členem souboru StD za J. Hoffmanna (1846–1852) a F. Thomého (od 1858) a spolupracoval s jejich dirigenty: na samém počátku pražského působení krátce s J. Triebenseem (zvl. Fra Diavolo, 1834, Robert der Teufel, 1835), od 1837 trvale s F. Škroupem, v jehož představeních dostal velké úkoly (Donizetti, Marschner, Meyerbeer, Lortzing, Flotow, Nicolai ad.). Byl též oporou premiér Škroupových vlastních prací: 1835 jako epizodní Miloslav, 1839 jako kníže Udalrich (Udalrich und Bozena), 1836 Rytíř Wildau (Die Geisterbraut), 1851 Ferdinand, předák Geusů (Der Meergeuse). 1854 vystoupil po třiceti zkouškách jako Heinrich Schreiber při Škroupově pražské premiéře Wagnerova Tannhäusera. Jeho dlouhodobými partnery byli v basovém oboru K. Strakatý a E. Kunz, v sopránovém H. Grosserová a K. Podhorská, s nimiž vytvářel hlavní milenecké postavy, krátce pak barytonista J. Pöck. 1843 byl E. spolu s Podhorskou, Kunzem a Grosserovou vyňat z účinkování ve Stögerově soukromém Novém divadle v Růžové ulici, aby nerozptyloval své síly, nezbytné pro StD.
Jeho pražská smlouva 1834 obsahovala závazek vystupovat v českých představeních (J. Plavec [lit.] hovoří bez dokladů o jeho českém původu), členem českého souboru však nikdy nebyl. V omezené míře češtině patrně rozuměl, protože 2. 2. 1836 hrál v české činohře (Kvantikatel, Bäuerle: Kacafírek Ferina). 1835 zpíval v českém quodlibetu ansámbl z Meyerbeerovy opery Robert ďábel, 16. 2. 1840 provedl česky v quodlibetu neuvedenou árii z Mozartovy Kouzelné flétny, 14. 2. 1841 árii z téže opery „Ten obrázek jest“ a fragment role Alfonsa z Héroldovy opery Zampa. Podle Plavce jel 5. 10. 1857 s F. Škroupem a instrumentalisty StD na hudební slavnosti do Chrudimi, kde měl spolu s místními silami vystoupit v českém představení Flotowovy opery Alessandro Stradella. Po více než čtvrt století byl E. pro pražský český i německý hudební a divadelní život nepostradatelnou osobností.
Role (ve StD)
1834: Max (Weber: Der Freischütz), Alfonso (Auber: Die Stumme von Portici), Lorenzo (Auber: Fra Diavolo), Rodrigo (Rossini: Othello), Don Ottavio (Mozart: Don Juan), Alfonso (Hérold: Zampa), Gernand (Rossini: Armida); 1835: Gomez (Kreutzer: Das Nachtlager von Granada), Raimbaud, později Robert (Meyerbeer: Robert der Teufel), Hrabě Arthur (Bellini: Die Unbekannte), Edmund (Auber: Der Schwur oder Die Falschmünzer), Grazioso (K. A. Frey–Ad. Müller: Die Zauberrütchen), Roderich (Rossini: Das Fräulein am See), Miloslav (F. Škroup: Udalrich und Bozena, prem.), Friedrich von Löwenstein (Auber: Die Braut), Flor (Gleich–W. Müller: Der alte Geist in anderer Welt); 1836: Basilio (Mozart: Figaros Hochzeit), Warting (Auber: Die Ballnacht), Viktor (Auber: Das Konzert am Hofe), Tamino (Mozart: Die Zauberflöte), Ferdinand Cortez a Telasko (Spontini: Ferdinand Cortez), Ramiro (Isouard: Aschenbrödel), Rytíř Wildau (F. Škroup: Die Geisterbraut, prem.), Jaquino (Beethoven: Fidelio); 1837: Wernerův syn (Ant. Fischer: Das Hausgesinde), Publius (Donizetti: Der Verwiesene aus Rom), George, dobrodruh (Meisl–Ad. Müller: Die schwarze Frau, parodie), Hervey (Donizetti: Anna Bolena), Don Ottavio (Mozart: Don Juan, 4. 11. v předst. k výročí premiéry), Lord Arthur Talbot (Bellini: Die Puritaner), Tebaldo (Bellini: Die Montecchi und die Capuletti), Leone di Peralto (Auber: Maurer und Schlosser), Kníže Otakar (Spohr: Der Berggeist), Hugo (Donizetti: Hugo, Graf von Paris); 1838: Sir Edgar (Donizetti: Lucia von Lammermoor), Sever (Bellini: Norma), Alamir (Donizetti: Belisar), Elvin, bohatý nájemce (Bellini: Die Nachtwandlerin), Walter von Montbary (Meyerbeer: Kreuzritter in Egypten), Richard I. (Grétry: Richard Löwenherz), Franz (Spohr: Faust), Gustav (Lortzing: Die beiden Schützen), Don Alonso de Castros (Spohr: Der Alchymist); 1839: Udalrich (F. Škroup: Udalrich und Božena), Markýz Kletzenbrod (Perinet–W. Müller: Die Schwestern von Prag), Rytíř Vergy (Grétry: Raoul, genannt der Blaubart), Benedikt (Auber: Die Prima Donna), Markýz Forlange (Thomas: 1717 oder Der Pariser Perruquier), Nadori (Spohr: Jessonda), George Brown (Boieldieu: Die weisse Frau), Wilfried Ivanhoe (Marschner: Der Templer und die Jüdin), Sir Eduard Acton (Boieldieu: Die beiden Nächte), Hrabě Armand (Cherubini: Der Wasserträger); 1840: Murney (F. X. Huber–Winter: Das unterbrochene Opferfest), Fernando (Donizetti: Antonio Grimaldi), Jason (Cherubini: Medea), Josef (Méhul: Josef und seine Brüder), Baron Kranz (Hérold: Marie oder Verborgene Liebe), Konrad (Marschner: Hans Heiling), Arnold (Rossini: Tell), Raoul (Meyerbeer: Ghibellinen von Pisa [Die Hugenotten]); 1841: Rytíř Wellau (Auber: Der Schnee), Guido (Halévy: Guido und Ginevra oder Die Pest in Florenz), Hrabě Hugo (Spohr: Faust), Markýz Chateauneuf (Lortzing: Zar und Zimmermann), Raoul (Mercadante: Gabriele de Vergy); 1842: Jakob V., skotský král (Rossini: Das Fräulein am See), Gennaro (Donizetti: Lucrezia Borgia), Barbarino (Flotow: Alessandro Stradella), Don Sebastian (Auber: Die Krondiamanten), Kníže (Reissiger: Adéle de Foix); 1843: Florestan (Beethoven: Fidelio), Ferrando (Mozart: Così fan tutte), Philades (Gluck: Iphigenie in Tauris), Viscardo di Benevent (Mercadante: Bianca und Claisa), Joconde (Isouard: Joconde), Jakob Friburg (Weigl: Die Schweizerfamilie), Manuel (Netzer: Mara); 1844: Arthur von Sirval (Donizetti: Linda von Chamounix), Rudolph der Harras (Rossini: Wilhelm Tell), Vévoda (Auber: Die Ballnacht); 1846: Mozart (Mozart–L. W. Schneider: Mozart und Schikaneder), Dom Sebastian (Donizetti: Dom Sebastian), Max (Weber: Der Freischütz v prosinci ve 150. představení); 1847: Johann Guttenberg (Füchs: Guttenberg), Bohenund, kníže v Tarentu (Bunn–G. Schilling–Benedikt: Die Kreuzfahrten), Hüon von Bordeau (Weber: Oberon), Thomas, uprchlík (Balfe: Die Zigeunerin), Enrico (J. W. Kalliwoda: Blanka, die silberne Birke); 1848: Bonatti, korporál (Kittl: Bianca und Giuseppe, prem.), Raoul (Meyerbeer: Die Hugenotten, 6. 5., orig. znění), Titus (Mozart: Titus), Conrad, hodinář (G. Schmidt: Prinz Eugen, der edle Ritter), Panoš Georg (Lortzing: Der Waffenschmied), Pan Ribbing (Auber: Gustav III.); 1849: Marcell, vůdce válečníků (J. A. Heller: Aurelie, die Fürstin von Ravena, prem.), Andrea Donato (Auber: Haydée oder Das Geheimnis); 1850: Jonas (Meyerbeer: Der Prophet); 1851: Belmonte (Mozart: Die Entführung aus dem Serail), Ferdinand, předák Geusů (F. Škroup: Der Meergeuse, prem.), Eleazar (Halévy: Die Jüdin), Pedro Lopez (Spohr: Jessonda), Zajatec (Spontini: Ferdinand Cortez), Don Cesar de Bazan (Wallace: Maritana); 1852: Markýz Harteville (Kittl: Die Waldblume, prem.), Kilian (Weber: Der Freischütz), Monostatos (Mozart: Die Zauberflöte), Jeppo Liveretto (Donizetti: Lucrezia Borgia); 1853: Borsa (Verdi: Rigoletto), Maurice de Bracy (Marschner: Templer und die Jüdin), Brederode (F. Škroup: Der Meergeuse), George, mladý Angličan (Halévy: Der Blitz), Junker Spärlich (Nicolai: Die lustigen Weiber); 1854: José, hospodský (Flotow: Indra), Heinrich Schreiber (Wagner: Tannhäuser), Kazatel Guido (Kittl: Die Bilderstürmer, prem.), Dickson (Auber: Die weisse Frau); 1855: Wohlhardt (Spohr: Faust, nové recitativy), Rudolph (Weber: Euryanthe), Gines, mlynář (Adam: Giralda oder Die neue Psyche); 1856: Ruiz (Verdi: Der Troubadour), Saturnin (Halévy: Das Thal von Andorra); 1858: Cossé (Meyerbeer: Die Hugenotten).
Prameny a literatura
Cedule StD 1834–60, NMd. • Allgemeine Theaterzeitung [Wien] 24, 1831, Juli, s. 360; 26, 1833, Juli, s. 608, August, s. 642, Oktober, s. 803, 808; Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1838 až 1861; V [F. Ulm], Bohemia 31. 12. 1872 [nekrolog, jediný biograf. zdroj]; Hudební listy 4, 1873, s. 15 [ozn. úmrtí]; Teuber III, s. 200, 253, 259, 263, 276, 277, 279, 280, 281, 282, 283, 285, 308, 329, 331, 387, 405, 411, 451, 458, 465, 480, 531, 536, 555, 565, 867; Bartoš: PD opera; J. Plavec: František Škroup, 1941; Nejedlý: Smetana III; Vondráček II; DČD II. • Eisenberg [chybné údaje]; ČHS; Ulrich 1997; Kutsch 1997 [doslovně převzato z ČHS].
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 140–143
