Chvála, Emanuel

Vystudoval reálku v Praze a techniku ve Vídni. Po celý život byl železničním úředníkem Buš­těhradské dráhy. Klavír studoval u C. Müllera a J. Cainera, hudební teorii a skladbu u J. För­stera a Z. Fibicha. Přestože jeho názory byly některými oponenty trvale zlehčovány s pouka­zem na údajně nedostatečnou estetickou a hu­debněvědnou průpravu, výrazně zasáhl jako kritik a organizátor do mnoha oblastí kulturní­ho života (člen správního výboru Umělecké be­sedy, České akademie výtvarných umění, Vý­boru pro Národopisnou výstavu 1895, Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách ad.). Působil jako hudební a divadelní kritik (šifra –la). Z po­pudu J. V. Sládka začal přispívat do Lumíru (1878–81), Posla z Prahy (1879), řadu let psal do Dalibora (od 1879), Národních listů, Ná­rodní politiky (1880–1921), do Osvěty a od 1880 do německé Politik. Redigoval ediční řadu Urbánkova nakladatelství Rozpravy hu­dební a přispíval do Ottova slovníku naučného. Ředitel ND Šubert se ho snažil získat jako dra­maturga, Ch. však setrval v občanském za­městnání a působil v ND jako externí poradce s poměrně velkou pravomocí. Je autorem více než 35 komorních, sborových a orchestrálních skladeb. Jeho opera Záboj na libreto Vrchlické­ho (komp. 1905–09), uvedená v ND 9. 3. 1918, se setkala s negativním kritickým ohlasem jako dílo překonané estetiky i stylu.

Brožurou Čtvrtstoletí české hudby se Ch. za­řadil mezi první autory, kteří podali ucelený, byť stručný nástin dějin hudební (včetně oper­ní) tvorby v českých zemích, počínaje J. Mysli­večkem. Podrobněji psal o Smetanovi, Dvořá­kovi a Fibichovi, stručně se zmínil o jejich současnících. Vyslovil názor, že dějiny české hudby začínají až v 60. letech 19. stol. nástu­pem generace autorů s programově národní orientací. (S tímto názorem polemizoval po­zději zvl. V. Helfert, který viděl kontinuitu v ce­lém vývoji české hudby.) V souladu se svým přesvědčením náležel Ch. k předním zastán­cům díla Smetanova (publikoval mj. rozbor Mé vlasti, Dalibor 1880) a zvl. Fibichova, které horlivě prosazoval na repertoár ND. Do denní­ho tisku psal i operetní kritiky. Na prvních ope­retách ocenil melodickou invenci, postupně však ostře napadal inscenační klišé a zejména, podobně jako v opeře, taneční složku, kterou považoval za umělecky neorganickou. Byl významnou osobností české hudební a divadelní publicistiky 80. a 90. let 19. stol.