Roz. Körbrová. Narodila se jako nemanželská dcera důstojníka. Během pěvecké dráhy používala několika jmen. 1878 se provdala za zpěváka J. Chlostíka (1849–1885). Od 1887 vystupovala jako Poláčková; jejím druhým manželem byl herec, režisér a překladatel J. Poláček (zemř. 1892). Od 1896 používala jména Kunzová (jejím třetím manželem byl zpěvák A. Kunz). Hudbě ji učil J. Förster. V dětské roli vystoupila v PD již 1866 a další zkušenosti získala v několika ochotnických skupinách, zvl. v Mikulášském divadle na Starém Městě v Praze. Ve zpěvu se doškolovala u A. Appého, který ji doporučil řediteli P. Švandovi st. Po několika hostováních v Národní aréně v Praze v létě 1876 ji Švanda angažoval jako koloraturní a subretní sopranistku pro svůj soubor, s nímž odcházel do městského divadla v Plzni. Ch. vystupovala zpočátku v činohře, operetě i v opeře a ve zpěvu se doškolovala u T. Boschettiové, která u Švandy od podzimu 1881 do 1883 hostovala. V lednu 1886 se pokusila o angažmá v pražském ND (Bětuška, Dvořák: Šelma sedlák; Evička, V. Hřímalý: Zakletý princ), a patrně by došlo k uzavření smlouvy, kdyby byl Švanda ochoten ji ihned uvolnit. Protože tak neučinil, ale vzápětí v dubnu 1886 svůj operní soubor rozpustil, přešla Ch. do společnosti J. Pištěka (1886–88). Odtud se vrátila ke Švandovi st. a po něm i ke Švandovi ml. (1889–1892, 1892–97). Poslední dva roky své umělecké dráhy strávila u V. Budila, kde patřila k předním a nejlépe placeným sólistkám. Se všemi společnostmi působila střídavě v Plzni (1876–81, 1884–88, 1892–96, 1898–1900) a v Brně i na jejich letních scénách, včetně pražských arén. Vytvořila asi 150 operních a 100 operetních postav. Po skončení pěvecké dráhy si otevřela v Plzni operní školu a do 1907 ještě několikrát hostovala v místním Městském divadle.
Přirozené hlasové dispozice a dobré školení jí dopomohly k všestrannosti, jež byla na mimopražských scénách nezbytná. Vedle svého hlavního oboru v koloraturních a subretních rolích zpívala i party lyrické a mladodramatické, někdy i mezzosopránové. Pokud se vyskytly kritické hlasy k jejím výkonům, týkaly se vesměs jednotlivostí. Díky bohaté praxi v činohrách, operetách a v arénním repertoáru získala Ch. hereckou suverenitu. V tvrdých podmínkách mimopražského provozu pomáhaly její pěvecké kvality udržovat úroveň celého souboru. Obsáhla celý operní repertoár, který velké společnosti uváděly; v Plzni vynikla zvláště jako Carmen ve stejnojmenné Bizetově opeře, v Brně se 1889/90 dobře uplatnila v italských operách vedle hostujícího italského tenoristy F. Venturiniho. K jejím nejcennějším výkonům patřily dvě Wagnerovy postavy, Elsa v Lohengrinovi (Plzeň 1887) a zvl. Alžběta v Tannhäuserovi, jehož plzeňské české nastudování časově předstihlo ND (1888, řed. J. Pištěk, dir. J. Hartl, Tannhäuser–J. Jelínek). 1893 byla Ch. pozvána na záskok do ND, ale nevyužila příležitosti a o angažmá se znovu nepokusila. U mimopražských společností, k nimž byla vázána těsnými osobními vztahy, našla široké pole působnosti a mohla patrně naplnit své umělecké cíle lépe než v Praze.
Role (výběr)
Lidunka (Blodek: V studni), Rosina (Rossini: Lazebník sevillský), Barče (Smetana: Hubička), Alice (Donizetti: Lucie z Lammermooru), Aninka (Weber: Čarostřelec), Karolina (Smetana: Dvě vdovy), Anetta (Ricciové: Kryšpín a kmotra), Eudoxie (Halévy: Židovka), Zerlina (Auber: Fra Diavolo), Elvíra (Verdi: Hernani), Javotta (Delibes: Javotta), Carmen (Bizet: Carmen), Jitka a Milada (Smetana: Dalibor), Bětuška a Kněžna (Dvořák: Šelma sedlák), Evička (Hřímalý: Zakletý princ), Elsa (Wagner: Lohengrin), Alžběta (Wagner: Tannhäuser), Marie (Lortzing: Zbrojíř), Královna (Joh. Strauss: Královnin krajkový šáteček), Eleonora (Verdi: Troubadour), Violetta (Verdi: La Traviata), Marta (Flotow: Marta), Gilda (Verdi: Rigoletto), Markéta z Valois (Meyerbeer: Hugenoti), Taťána (Čajkovskij: Eugen Oněgin), Donna Elvíra (Mozart: Don Juan), Natalie (Hartl: Natalie), Nedda (Leoncavallo: Komedianti), Jenny (Boieldieu: Bílá paní), Anna (Nicolai: Veselé ženy windsorské), Henrietta (Auber: Zedník a zámečník), Madeleine (Adam: Postilion z Lonjumeau), Vltavka (Rozkošný: Svatojanské proudy), Gemmy (Rossini: Vilém Tell), Selika (Meyerbeer: Afričanka), Pamina (Mozart: Kouzelná flétna), Aninka (Nešvera: Lesní vzduch), Antonida (Glinka: Ivan Susanin).
Prameny a literatura
Rkp. autobiografie v Archivu města Plzně. Autobiogr. text Moje první a poslední vystoupení v novém Městském divadle v Plzni ve sb. Divadlo města Plzně 1902–1927, vyd. F. Kříž, Plzeň 1927, s. 173–174. • Jeviště 3, 1887, s. 11; Český deník [Plzeň] 8. 10. 1930, 30. 6. 1940, 4. 10. 1942; A. Špelda: Plzeňská zpěvohra ve starém divadle 1868–1902, 1950–1954, rkp. v DÚ; E. Nováková: Opera v Prozatímním divadle v Brně 1884–1894, dipl. práce fil. fak. brněnské univ. 1956; 100 let českého divadla v Plzni 1865–1965, Plzeň– Praha 1965, s. 61, 290, obr. • ČHS; Postavy II [lit.].
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 224–225
