Feistmantl, Franz

Psán často Feistmantel. Informace o hercově dětství a mladých letech jsou v literatuře převážně čerpány z článku k F. narozeninám v pražské Bohemii (20. 8. 1856) a z nekrologu (Bohemia 28. 10. 1857). F. otec byl údajně hercem, ale syn si přál být knězem. Finančně zajištěný příbuzný byl ochoten podporovat ho na studiu, ale nemajetní rodiče viděli v jeho hereckém talentu možný zdroj příjmu pro početnou rodinu. Dětské role hrál F. od šesti let, ve třinácti letech se stal nápovědou v divadle v Innsbrucku. 1802 dostal první roli v opeře. Už v této době onemocněl plicní chorobou, nemohl dále napovídat, a byl přijat do innsbruckého souboru do méně náročné pozice herce malých rolí. Před naverbováním k vojsku během napoleonských válek utekl 1806 do Villachu a Klagenfurtu, kde ho ve své společnosti zaměstnal ředitel Wilhelm Frasel. Spolu s Fraselem vedla společnost matka pozdějšího známého vídeňského komika Wenzela Scholze, pocházející z rozvětvené divadelní rodiny Tilly (rodina působila v 18. století též v Praze). Wenzel Scholz se stal prvním F. vzorem. Se společností vystupovat F. tři roky a zde získal zkušenosti s širokým repertoárem frašek, k nimž byl disponován též dolnorakouským dialektem.

V roce 1809 přijal angažmá v Brně u ředitele Johanna Baptisty Meyera, ale již 1810 je opustil a odešel do vídeňského Theater in der Leopoldstadt (25. 4. 1810 zde hrál Krejčího ve 166. představení zpěvohry Die Schwestern von Prag). Nebyl zde spokojen, protože dostával málo příležitostí, a již v říjnu přijal pozvání olomouckého ředitele Josefa Bannholzera. Oženil se s Josefou Kreuzmayerovou, dcerou Antona Kreuzmayera, Bannholzerova předchůdce na olomoucké scéně (sňatek v Olomouci 6. 8. 1811). Ač našel záhy široké publikum, hledal opět lepší hereckou příležitost. V roce 1812 ho přijal ředitel Franz Graf von Füger v nově rekonstruovaném divadle v Brně, které se ale brzy dostalo do finančních problémů. 1814 se F. vrátil do Olomouce a v následujících dvou letech se na této scéně bohatě uplatnil jako herec, zpěvák tenorových rolí, příležitostný tanečník a režisér.

18. května 1817 vystoupil poprvé v Praze, kam ho pozvala ředitelka Johanna Liebichová, a hostoval v pěti zkušebních představeních. Byl angažován a zůstal v Praze po celý zbytek života. Jeho hereckou partnerkou v ženských komických rolích bývala často Babetta Allramová, v mužských rolích Anton Spiro, ale zejména herec, dramatik a režisér Carl Joseph Schikaneder, s nímž se F. setkal již 1809 v Brně. V pražské měšťanské společnosti byl F. velmi vážen pro svou skromnost a solidnost, ale platil za člověka strohého a nepřístupného a veřejnosti se spíše stranil. 1830 byl přijat mezi pražské občany za umělecké zásluhy. Dne 1. 12. 1848 splnil F. podmínky penzijního pojištění v pražském divadle a začal pobírat penzi. V té době se opět začalo častěji projevovat jeho dlouhodobé onemocnění, ale F. dále pracoval. Divadlo uspořádalo velkou slavnost k jeho narozeninám 21. 8. 1856, kdy se pražští herci a F. rodina shromáždili na jevišti a předali mu věnce, květiny a dary. Choroba ale postupovala a 23. 9. 1857 vystoupil F. naposledy (Jonathan, H. Laube: Graf Essex). Zemřel v noci na 27. října. Byl pohřben 30. října za účasti tisíců Pražanů, kteří na jeho hrob věnovali mnoho vavřínových věnců a květin. Na pohřbu účinkoval divadelní sbor a sólisté divadla s kapelníkem Josefem Nesvadbou. Smuteční průvod vedený městskou ostrostřeleckou kapelou (Musikkapelle des k. k. bürgerlichen Scharfschützencorps) a ředitelem Stavovského divadla Stögerem, s pěšími Pražany i s kočáry šlechtických rodin, prošel z Řetězové ulice na Starém Městě až na Malostranský hřbitov do Košíř.

F. se uplatnil především jako herec, ale jeho pěvecká vystoupení nelze podceňovat. Zejména v mladších letech zpíval v řadě pěvecky náročných singspielů i v operách. Většinou šlo o role v oboru tenor buffo, ale byl obsazován i do basových či barytonových rolí (např. Thaddäus v Rossiniho opeře Die Italienerin in Algier, 1824). Jeho hlavním oborem byly činoherní komické postavy všeho druhu. Patřil k nejoblíbenějším hercům Stavovského divadla, k oporám souboru a k dlouhodobě k nejlépe placeným uměleckým silám. V roce 1842 přivedl ředitel Stöger do Prahy rakousko-italského komika Carla Dolta, který převzal některé F. role a stal se jeho partnerem místo C. Schikanedera, ale přízeň publika zůstala F. zachována. Neoslabilo ji ani několikeré pražské hostování nejproslulejších rakouských komiků (Nestroy, Scholz).

V kritických ohlasech F. působení se zrcadlí dobové polemiky vedené kolem interpretačního stylu komických postav ve fraškách. Zdá se, že F. styl stál uprostřed mezi drsnými karikaturami, které preferovala vídeňská předměstská divadla, a umírněnými podobami komických rolí, jak je formovaly náročnější scény. F. se v mládí ve Fraselově společnosti nejspíše vyučil drsné komice; jeho vzor Wenzel Scholz, pozdější partner Johanna Nestroye v Theater in der Lepoldstadt, proslul drastičností svého hereckého projevu. Později ale F. svůj herecký projev zřejmě ukáznil. Pražský dopisovatel Wiener Theater-Zeitung reaguje 17. července 1817 na jeho pražský debut konstatováním, že je vynikajícím hercem, jeho hra je rozmanitá a jeho žerty nejsou nechutné ani sprosté. V létě 1819 vystupoval F. pohostinsky v Theater in der Leopoldstadt a populární vídeňský komik Ignaz Schuster, člen této scény, naopak hostoval v Praze. Podle Teubera (III, s. 37) narazili oba zpočátku u publika na nepochopení a museli je postupně získat pro svůj odlišný styl. V této souvislosti vyšla 12. srpna 1819 ve Wiener Theater-Zeitung obšírná kritika ve formě dialogu pod názvem Gespräche über die letzten Erscheinungen auf dem k. k. priv. Theater in der Leopoldstadt, kde se na příkladu F. hostování problém komického herectví podrobně rozebírá.

Frašky a parodie tvořily klíčovou část F. repertoáru. Jeho obliba u publika udržovala po desetiletí v repertoáru i značně staré kusy. Jejich jednotlivé části hrával F. i samostatně jako doplňky kratších představení nebo v quodlibetech, které sestavoval ze scén svých oblíbených figur z různých her. Používal rozličných postupů: extemporoval a doplňoval texty vlastními aktuálními kuplety, jiné scény pečlivě připravoval a promýšlel detaily komických efektů. Improvizoval celé předehry (např. Benefiziant in Verlegenheit, popis v Bohemii 23. 11. 1832). Při komplikovaném fyzickém výkonu 15. 5. 1821 spadl do propadliště, nebyl schopen dokončit představení a po určitou dobu nevystupoval (viz Prameny, tzv. Martincůvseznam). Vedle frašek se objevoval i v náročnějších veselohrách, někdy i v tragédiích (např. role skotských šlechticů v Shakespearově tragédii Macbeth, 1824, Zettel ve hře Sommernachtstraum 1846), což ho též vedlo k umírněnějším hereckým projevům. Na rozdíl od posudků některých výkonů vídeňských komiků míní pražská kritika, že F. vystoupení si uchovávala estetickou hodnotu. Po celou kariéru udržoval F. vysokou studijní disciplínu a měl výbornou paměť.

Během čtyřicet let svého pražského angažmá hrál F. stovky rolí. Některé frašky lze obtížně identifikovat, protože texty byly přizpůsobeny pražskému prostředí a původní autorství není zřejmé. F. vytvořil typ pražského Staberla, původně vídeňského deštníkáře z Bäuerleho frašky Bürger in Wien (1813), který se po velkém úspěchu vídeňské premiéry stal samostatnou figurou dalších frašek a parodií různých autorů. Vynikl dále jako Rochus Pumpernikel ve stejnojmenném singspielu M. Stegmayera a I. Seyfrieda (nástupní role 1817), Taddädl Tarockerl v komické kouzelné hře se zpěvem a tancem Scüs, Mond und Pagat od F. Rosenaua (1821), Schwips v lokální frašce Adolfa Bäuerleho Der Tausendsassa (1821), Truffaldino v Goldoniho komedii Der Diener Zweier Herren (úprava Schröder, 1823), Fortunat Wurzel v Raimundově kouzelné hře Der Bauer als Millionär (1827), Schelle v Raupachově hře Der Schleichhändler (1830), a hrál v Praze většinu postav, které pro sebe napsal nebo upravil Johann Nestroy.

F. se uplatnil především v německých představeních. V českém divadle prokazatelně hrál dvojjazyčnou postavu Jirky ve Štěpánkově hře Čech a Němec (1812). Zachované cedule dokládají první F. vystoupení v této roli 6. 1. 1825, mohl v ní vystupovat již dříve v letech 1818, 1821 a 1822. Do konce kariéry hrál Jirku asi čtyřicetkrát. Jeho další česky mluvené role zatím nejsou známy (snad v českých Quodlibetech?). Kritika Antona Müllera v Bohemii z roku 1831 svědčí o tom, že jeho čeština byla spíše průměrná, ale české publikum, které ho znalo z německých představení, ho přesto rádo přijímalo. Jak shrnuje ze starších pramenů J. Plavec (viz lit.), měl F. hrát roli německy mluvícího Andrease Jammerweila v Tylově české hře Fidlovačka. Před premiérou F. roli z neznámého důvodu vrátil a převzal ji Josef Wilhelm [Vilém] Grabinger, který hrával F. postavy v českých překladech různých frašek a komedií.

Během pražského působení se F. jen vzácně objevil na jiných scénách: vystoupil ve Vídni (v Theater in der Leopoldstadt v srpnu 1819, též několikrát v letním divadle v Baden u Vídně), v Breslau / Wrocław (v dubnu 1829) a v Pešti (1.–17. 9. 1830, 1. – 20. 9. 1832).

Z F. početné rodiny se syn Josef (nar. 1812 v Olomouci) stal lékařem, Karel (1819 Praha – 1885 Praha/ Smíchov) renomovaným geologem a paleontologem, který se významně uplatnil v českém prostředí, a Franz (nar. 1820 v Praze) byl hodinářským mistrem. Divadlu se věnoval Albin (nar. 1825 v Praze); debutoval v Praze 13. března 1842 v Toldově frašce Zum Beispiel, ale angažmá nenastoupil. Odešel do Švýcarska a 1845 je registrován jako herec v Hamburku. Hercem byl i Albinův syn Franz Karl Feistmantel (1848 Berlin – 1876 Lübeck).

Role

Městské divadlo Olomouc
Hanns (Schenk: Gassner der Zweyte), Der Schulmeister (J. J. Engel: Der dankbare Sohn), Georg (A. Lortzing: Waffenschmied, opera), Ludwig (C. Goldoni: Der Lügner, oder Kein einziges Wort), Stephano (dle W. Shakespeara: Die beiden Veroneser), Kaspar (J. Heisse: Das Räuberlager oder Die Zigeuner-Hochzeit, balet, se skupinou baletního mistra Johanna Heisse), ? (Schuster: Das Schneeweibchen), Schnudi (Hafner – W. Müller: Evakatel und Prinz Schnudi), Taddädl (K. F. Hensler: Taddädl, der Dreissigjährige A-B-C-Schütz), Walter (F. Schiller: Wilhelm Tell), Lippel (J. Perinet: Die Zusammenkunft beym Narrendatel), Peter (A. Kotzebue: Menschenhass und Reue), Bowel (J. Welisch: Der Kerkermeister von Norwich) – 1815.

StD
Rochus Pumpernikel (M. Stegmayer – I. Seyfried: Rochus Pumpernikel), Adam (J. Schenk: Dorfbarbier, singspiel), Adam Tobias (T. Körner: Der Nachtwächter), Stoffel (A. Kotzebue: Das unsichtbare Mädchen oder Intermezzo), Springerl (J. A. Gleich: Der Fleischhauer von Oedenburg), Schnudi (J. Perinet: Evakatel und Schnudi, parodie), Fritz (K. Meisl: Der lustige Fritz), Tarockerl (F. Rosenau – F. Gläser: Sküs, Mond und Pagat Tarockerl, der abgewirtschaftete Karten-Fabrikant, singspiel), Aeneas (C. L. Gieseke: Der travestierte Aeneas, parodie), Poldl (E. Schikaneder: Die bürgerlichen Brüder), Lorenz (J. B. Koller – A. Fischer: Das Hausgesinde, opera), Pfeffer (C. Schikaneder dle Lebruna: 777), Paul (h. J. Weigl: Die Schweizerfamilie, singspiel), Bartolomäus (F. Raimund – W. Müller: Der Barometermacher auf der Zauberinsel), Taddädl (Huber – W. Müller: Der eiserne Mann im Wiener Walde, singspiel), Schund (A. Kotzebue: Der grosse Gallatag in Krähwinkel), Kilian (M. Weber: Der Freischütz, opera), Jakob Pech (H. Kleist – F. Holbein: Die Käthchen von Heilbronn), Ein Aufseher / Komtur (W. A. Mozart: Don Juan), Crispin (F. Holbein dle W. Shakespeara: Die bezähmte Widerspenstige), Gänsekopf (W. A. Mozart: Die Hochzeit des Figaro), Schiederl (K. Meisl: Die Heirat durch die Güterlotterie), Christian (F. Wiensenthurn: Die beschämte Eifersucht), Spindelbein (K. Meisl – W. Müller: Die Fee aus Frankreich), Görge (W. Marsano – W. Würfel: Rüberzahl, opera, prem.), Peter (A. Kotzebue: Menschenhass und Reue), Kaspar (A. Kotzebue: Braut und Bräutigam in einer Person) 1817–1824; Putzerl (Pfaller, Kanne: Malwina oder Putzerls Abenteuer), Fortunat Wurzel (F. Raimund: Der Bauer als Millionär), Staberl (anon. dle C. M. Webera: Staberl als Freischütz, anonymní parodie Weberovy opery 1827), Adam Schtreicherl (parodie na pražské vystoupení Paganiniho 1829), Gluthahn (F. Raimund – Riotte: Moisafurs Zauberflucht), Habakuk (F. Raimund: Alpenkönig und Menschenfeind), ? (Gleich: Udor, der Wanderer aus dem Zauberreich), Lord Cookburne (D. Auber: Fra Diavolo, opera), Haarbeutelfabrikant (A. Bäuerle – F. A. Kanne: Lindane), Staberl (C. Schikaneder: Der Wettlauf zu Kronäugelstadt) 1825–1830; Hanns Klachel (K. F. Guolfinger von Steinsberg: Hanns Klachels Wiederkehr), Longimanus (F. Raimund: Der Diamant des Geisterkönigs), Knieriem (J. Nestroy: Der böse Geist Lumpazivagabundus) – 1833; Kappenstiefel (J. Nestroy: Nagerl und Handschuh), Tratschmiedl (J. Nestroy: Der Tritschtratsch) – 1834; Eulenspiegel (J. Nestroy: Eulenspiegel oder Schabernack über Schabernack), Damian Stutzel (J. Nestroy: Zu ebener Erde und erster Stock oder Die Launen des Glückes), Knieriem (J. Nestroy: Familie Leim und Knieriem und Zwirn, 2. Teil Lumpacivagabundus), Herr von Krautfeld (E. Raupach: Der Degen), Staberl (A. Bäuerle: Staberl als Ringer und Athlet), Strumpfwirker (F. Hopp – W. Müller: Hutmacher und Strumpwirker) – 1835; Valentin (F. Raimund: Der Verschwender), Briquet (C. Holtei: Die Wiener in Paris) –1836; Moppel (J. Nestroy: Moppels Abenteuer im Viertel unter dem Wiener Wald) – 1837; Rochus (J. Nestroy: Glück, Missbrauch und Rückkehr); Schraubenzieher (J. Nestroy: Erste mal Gleichheit der Jahre), Reitknecht (C. Goldoni: Mirandolina) –1838; ? (Ouodlibet Posse vor Gericht, tříhodinová řada scén jednotlivých figur z oblíbených frašek), Larifari (K. F. Hänsler: Der zweite Theil von Donauweibchen), Fieberwang (W. Shakespeare: Viola) –1839; Fabian Sieglitz (F. Hopp: Der Seiltänzer aus Liebe), Toburtius Hecht (J. Nestroy: Der Affe und der Bräutigam), Cancellist Schöpflein (E. Bauernfeld: Ein deutscher Krieger) – 1840; Agamemnon (Albini: Kunst und Natur oder Verwirrung über Verwirrung), Mr. Jonathan (H. Laube: Graf von Essex) 1850–1857.

Theater in der Leopoldstadt Wien (pohostinná vystoupení)
Springerl (J. A. Gleich: Fleischhauer von Oedenburg), Crispin (W. Müller: Die Schwestern von Prag), Haspel (Perinet nach Hafner – W. Müller: Das lustige Beilager), Rochus Pumpernikel (M. Stegmayer – I. Seyfried: Rochus Pumpernikel), Lokerl (K. Meisl – W. Müller: Kirchtag zu Petersdof) – 1819.

Stadttheater Breslau (pohostinná vystoupení)
Fortunat Wurzel (F. Raimund: Der Bauer als Millionär), Florian (F. Raimund – J. Drechsler: Diamant des Geisterkönigs), Benjamin (C. Schikaneder – W. Müller: Unvermuthete Hochzeit), Spindelhein (K. Meisl – W. Müller: Fee aus Frankreich) – 1829.

Pest (pohostinná vystoupení)
Tarockerl (F. Rosenau – F. Gläser: Sküs, Mond und Pagat Tarockerl, der abgewirtschaftete Karten-Fabrikant, singspiel), Fortunat Wurzel (F. Raimund: Der Bauer als Millionär), Staberl (C. Schikaneder: Der Wettlauf zu Kronäugelstadt), Truffaldino (C. Goldoni: Die Diener zweier Herren) – 1832 a 1832.

Prameny

NA Praha: Policejní ředitelství I, Konskripce, karton 112, obr. 312 (záznam celé rodiny s chybným rokem narození 1789).

AMP: Soupis pražského obyvatelstva od 1830, karta 172 (záznam celé rodiny); Rukopisy, sign. sign. 7996 a 7997, tzv. Martincův seznam: Journal aller auf der k. ständischen Bühne zu Prag aufgeführten Trauer– Schau – Lust-spiele, Opern, Possen Balletts, Concerte und sonstige Productionen von 16ten Juli 1815 bis 30ten April 1934, 2 sv.

SOkA Olomouc: Sbírka soudobé dokumentace, sign. M 8–22. karton 1783 (plakáty z roku 1815).

Literatura

Wiener Theater-Zeitung 17. 7. 1817 (debut, rubrika Nachrichten vom Theater in Prag), 12. 8. 1819; Unterhaltungsblätter (později Bohemia, Prag) 1828 a 1829; Bohemia oder Unterhaltungsblatt für gebildete Stände (Prag) 25. 1. 1831; Bohemia, ein Unterhaltungsblatt (Prag) 23. 11. 1832 (popis herecké akce ve frašce A. Pfallera Malwina), 17. 10. 1834 (charakteristika hereckého projevu od A. Mülera), 13. 5. 1838 (jako Rochus v J. Nestroyově hře Glück, Mißbrauch), 10. 5. 1839 (popis quodlibetu sestaveného z postav z několika her), 20. 8. 1856 (k narozeninám); anon.: Prag in seiner jetzigen Gestalt, Meissen 1835 , s. 117, 195 ● nekrology: Bohemia (Prag); A. Heinrich in: Deutscher Bühnenalmanach 22, Berlin 1858, s. 115–120) ● anon.: Prag und die Prager. Aus den Papieren eines Lebendig-Todten, Leipzig 1845, s. 149; Teuber III, s. 9, 18, 37, 38, 40, 49, 51 , 60, 109, 122, 125, 143, 147, 151, 156, 161, 187, 206, 212–213, 227, 228, 230, 231, 234, 240, 298, 308, 309, 329, 361, 365, 368, 394, 418, 427, 443–445, 488, 522, 527; J. Plavec: František Škroup, Praha 1941, s. 206, 222, 237; H. Belitska-Scholtz – O. Somorjai: Deutsche Theater in Pest und Ofen 1770–1850, I–II, Budapest s. a. [1995], s. 1163; W. Binal: Deutschsprachiges Theater in Budapest von den Anfängen bis zum Brand des Theater in der Wollgasse (1889), Wien 1972, s. 158, 159; R. Angelmüller: Wenzel Müller und „sein“ Theater in der Leopoldstadt, Wien 2009, s. 210, s. 233 (v biografické poznámce na s. 210 je zde označen jako „Baron Franz von Feistmantl“, jde zřejmě o záměnu za jinou osobu); M. Havlíčková – S. Pracná – J. Štefanides: Německojazyčné divadlo na Moravě a ve Slezsku. Ředitelé divadel, Olomouc 2011.

HD [in A. Kreutzmayer, s. 288; in J. Bannholzer, s. 36], Eisenberg, ODS, NDB, NDp, Rieger, Wurzbach, Ulrich

Vznik: 31.07.2013