Syn zámečníka Jana a jeho manželky Anny roz. Vintrové. Starší bratr chotusického děkana Václava B. (1801–1874), z jehož majetku pochází dochovaná partitura zpěvních vložek ke hře Veselá bída a který bývá chybně považován za autora hudby. B. studoval nejprve v Praze, kde byl nejspíše vokalistou. Po mutaci se vrátil domů a pokračoval na gymnáziu v Hradci Králové (1807–10) a v Litomyšli (1811–14). Jeho stopa po 1814 mizí, stal se patrně kantorem ve východních Čechách.
Podle zápisů B. synovce J. Michálka o třebechovickém ochotnickém divadle na počátku 19. století (zápisy ztraceny, reprodukuje Koleš, lit.) působil B. v rodném městě jako aktivní divadelník a byl duší souboru. Hrál komické úlohy, studoval a řídil představení a překládal a upravoval texty (např. Honza Kolohnát z Přelouče, Obelína, Spiknutí na Kamčatce). Do každé hry komponoval a pro interprety rozepisoval árie, dueta a sbory (např. Studentské fiňáry; Pan Jan Kilián, milostpán z Hloupovic; Rytíř Odalinský; Veselá bída; Holoprtské posvícení).
B. hudba ke hře E. Schikanedera Die Lyranten oder das lustige Elend (1776) vznikla pro třebechovické provedení po 1805. Singspiel o třech potulných studentech-muzikantech, jehož árie poprvé zhudebnil sám E. Schikaneder, se už dříve v Thámově překladu stal oblíbeným kusem repertoáru Vlastenského divadla (Veselá bída anebo nuzní hudebníci, přel. 1784, autor hudby neznám, první provedení 1786). Opisy a varianty českého textu naznačují těsný vztah mezi pražským a venkovským divadlem. 1785 byla hra česky uvedena v Hořicích v Podkrkonoší při nejstarším známém ochotnickém představení, 1804 se hrála v Praze a 1805 v Hradci Králové s hudbou místního regenschoriho Františka Volkerta, někdejšího sboristy pražské italské opery a učitele F. Škroupa. Tuto textovou verzi vzal za základ B. (asi 1810), velkou část nově přeložil a hru zkrátil. Dochovaný hudební materiál B. kompozice obsahuje stručnou předehru (Simphonie), devět árií, jeden duet, jednu prokomponovanou scénu a dva sborové výstupy. Zpěvní čísla, většinou strofická s předehrou a dohrou, doprovázejí dvoje housle, dva klarinety, dva lesní rohy a kontrabas. Text je podložen pod partem prvních houslí, jež podporují zpěvní linku. Skladba vychází ze starší kantorské tradice lidových zpěvoher a mísí různé stylové roviny (melodické a rytmické prvky připomínají barokní, klasicistní i romantické útvary, operu buffu i singspiel), je melodicky a harmonicky jednoduchá a nesouvisí s lidovou písní. Příbuzný námět má zpěvohra J. J. Ryby Veselé živobytí aneb Vandrovní muzikanti (dochován pouze text, 1794).
K pozdější příležitostné zábavné hře Holoprtské posvícení (autor textu neznám, vznikla asi 1825–35) složil B. čtrnáct zpěvních čísel (strofické písně, duety a prokomponovaná čísla s dějovým dialogem a pět tříhlasých sborových scén), vzhledem k podmínkám provedení opatřených pouze klavírním doprovodem. Hudebně odlišil jednající osoby (např. duet Doranta a rychtářovy dcery Mínky je komponován jako zdobená kantiléna v kánonu) a v parodickém smyslu použil typické melodicko-rytmické útvary opery buffa a oblíbené melodie lidové i umělé (zařadil např. populární kavatinu Figara z 1. jednání Rossiniho Lazebníka sevillského). V divadelní předehře Rytíř Odalinský aneb Nevinná pomsta vraždy obohatil B. orchestrální obsazení o violu. V prvních dvaceti taktech cituje téma Mozartovy klavírní sonáty c moll KV 457, v durové tónině, pak je samostatně rozvíjí.
B. tvorba je významným dokumentem k dějinám hudebního divadla v českém ochotnickém prostředí a vypovídá o jeho kontaktech s profesionálními scénami.
Prameny a literatura
Partit. zpěvních vložek ke hře Veselá bída, bez ozn. autora, pokládáno za B. autograf, ČMH, sign. VI C 156. – Klav. part se zpěvy Holoprtské posvícení, autograf, archiv Konzervatoře v Praze. – Partit. předehry ke zpěvohře Rytíř Odalinský, opis podle exempláře z majetku J. Branbergera, archiv Čes. rozhlasu, sign. O 1327. – Rkp. libreta Loutníci nebo Veselá bída, [Hradec Králové] 1805, KNM, sign. III D 14. • V. Koleš: Třebechovice v době obrozenecké. Vznik Ochotnického divadelního spolku a jeho dějiny až do r. 1887, Staré Třebechovice, 1938, č. 25, s. 16n.; J. Němeček: Dvě lidové zpěvohry z doby roboty, Hudební rozhledy 6, 1953, s. 353–346; J. Němeček: Neznámé lidové zpěvohry J. B. z doby obrozenecké, Hudební rozhledy 11, 1958, 274n., 327n., 368n.; F. Baťha: Nejstarší obrozenecký divadelní překlad, Sborník Národního muzea v Praze, řada C, literárně historická 8, 1963, s. 54n.; DČD II; J. Trojan: České zpěvohry 18. století, Brno 1981, s. 64, 93. • ČHS.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 74–75
