Studoval hudbu v Berlíně, kompozici u E. Humperdincka, a od 1893 byl kapelníkem divadla v Cáchách, kde uvedl mj. 20. 12. 1893 Prodanou nevěstu s K. Burianem v roli Jeníka. Pro pražské německé divadlo ho získal ředitel A. Neumann, který ho pozval k řízení Wagnerovy opery Tannhäuser 16. 5. 1899 v rámci Slavnostních májových her a poté angažoval jako prvního kapelníka. V Praze působil B. do 1906, kdy mu R. Strauss nabídl vedoucí postavení ve dvorní opeře v Berlíně; B. nabídku přijal, ač tím porušil svou dohodu s ředitelem Neumannem o prodloužení své pražské smlouvy a způsobil roztržku mezi Straussem a Neumannem. V Berlíně setrval (s občasným hostováním zvl. ve Švédsku) až do 1937, kdy byl z rasových důvodů penzionován. Emigroval do Rigy a pak do Stockholmu, odkud se 1949 vrátil do Západního Berlína.
Praha byla jeho druhým působištěm. Podle Rosenheima [lit.] doporučil jeho angažmá řediteli Neumannovi G. Mahler, který byl přítomen B. pražskému debutu. Neumann respektoval Mahlerův názor, ač B. svým subtilním zjevem neodpovídal mohutnému velitelskému typu, který Neumann pro pražské německé divadlo hledal. Po počáteční nedůvěře tisku, v němž zejména R. Batka dával přednost druhému kapelníkovi německého divadla J. Stranskému, si B. v Praze rychle zjednal respekt. Jeho výkony sledovala s obdivem i česká hudební kritika, Batka se postupně stal jeho obhájcem a libretistou čtyř B. oper.
B. dirigentské umění rostlo s úkoly, které přebíral. Wagnerovská představení, na jejichž základě byl angažován, nepatřila k jeho typickým kreacím a trvalo několik let, než si vytvořil vlastní pojetí; kritiky jeho prvních pražských provedení tetralogie Ring des Nibelungen (1900, 1901) byly rozpačité, do 1906 pak ale s úspěchem dirigoval osm wagnerovských cyklů. Od počátku věnoval velkou péči méně rozsáhlým jevištním útvarům; spolu s dirigenty J. Manasem a D. Markusem nastudoval v květnu 1900 Mozartův cyklus, věnoval se německé raně romantické opeře, připravil premiéru d’Albertovy jednoaktovky Flauto solo ad. S orchestrem německého divadla i s pěvci dokonale vypracoval drobnější díla a zjednal jim vážnost v repertoáru. Poučil se italskými stagionami, které v rámci Slavnostních májových her pořádal ředitel Neumann od 1901; při novém nastudování Rossiniho opery Der Barbier von Sevilla 1905 se nepřizpůsobil navyklému romantickému způsobu provedení, zrychlil tempo, vylehčil zvuk orchestru a formoval herecký a pěvecký projev zpěváků do svižného buffo stylu. V pražském kontextu tak vytvořil nový typ interpretace starší italské opery. Uvedl mnoho soudobé tvorby (mj. Straussovu Salome a 3. 3. 1901 v premiéře jedno z nejúspěšnějších dobových děl, operu pražského skladatele K. Weise Der polnische Jude). V německém divadle dirigoval 26 filharmonických koncertů, jejichž úroveň jim zajistila zájem publika. Spolu s Batkou sehrál zásadní roli při prosazování děl R. Strausse v Praze (1901 Serenade für Blasinstrumente; 1903 Das Heldenleben; 1906 Symphonia domestica) a uvedl Mahlerovy symfonie (6. 3. 1902 nastudoval 2. větu ze 3. symfonie, 2. 2. 1905 celou 5. symfonii). Příležitostně vystupoval jako klavírní doprovazeč.
V Praze dirigoval své vlastní práce, opery Das war ich (t: Batka, 1902), Alpenkönig und Menschenfeind (t: Batka podle Raimunda, 1903) a Aschenbrödel (t: Batka podle pohádky o Popelce, 1905, prem.). Později byla v Praze provedena opera Versiegelt (t: Batka podle Raupacha, 1912, hrála se německy i v Ústí n. Labem, 1912, 1933, a v Opavě, 1928) a opereta Die Strohwitwe (1921). Na pražské filharmonické koncerty zařadil B. své impresionistické orchestrální obrazy Die Nonne (1900), Die Trost in der Natur (1901) a Waldwanderung (1901). V lednu a únoru 1901 uspořádal Neumann unikátní cyklus Gluckových oper (dirigovali též Stransky, Markus), pro který B. upravil Gluckovu hudbu k živým obrazům Gluck in Prag 1733, Gluck in Schönbrunn 1763, Gluck in Versailles 1774.
Po první světové válce byl B. několikrát hostem České filharmonie a během lázeňských pobytů dirigoval v Karlových Varech (v divadle 1925, na koncertech 1926, 1929, 1930). Na českých jevištích se hrála jeho opera Versiegelt v Plzni (1913 jako Zapečetěný purkmistr, 1932 Pan starosta) a v Brně (1929, Pod pečetí).
V B. uměleckém vývoji měla Praha klíčový význam. Značnou roli sehrálo patrně setkání s Batkou, jehož vzdělání a mnohostranná aktivita mohly být značně inspirativní. Jako dirigent udělal B. v Praze rozhodující pokrok. Ač nepříliš zkušený začátečník, měl plnou důvěru vedení divadla a velkou pravomoc, získal orientaci v každodenním režimu velké scény s operním, činoherním a operetním provozem a nasbíral zkušenosti, jež mu umožnily rozvinout kariéru v Berlíně.
Současně s B. byla v létě 1899 angažována do pražského německého souboru sopranistka Martha Sara Frank (1871 Sondershausen/Tühringen–1962 Berlín), která se za B. v Praze provdala. Vystupovala v opeře a v operetě pod jménem Frank-Blech. Jejím největším pražským úspěchem byla hlavní role v Lortzingově opeře Undine. Se svou drobnou postavou, vybavena hereckými schopnostmi, vytvářela hlavně typy něžných dívek a prokazovala mimořádnou muzikálnost. Zpívala i náročné koloraturní role (Despina, Mozart: Così fan tutte, Páže Oskar, Verdi: Ein Maskenball), nikdy se však nestala první pěvkyní ve svém oboru.
Dirigent
Opery v pražském něm. divadle: 1899: Weingartner: Genesius (první představení dir. skladatel), Urspruch: Das Unmöglichste von Allem, Marschner: Der Vampyr; 1900: L. E. Bach: Lady Longfort, d’Albert: Die Abreise a Kain, Thomas: Mignon, Spontini: Ferdinand Cortez, Enna: Das Streichholzmädel; 1901: Weis: Der polnische Jude (prem.), Solovjev: Cordelia, Halévy: Die Jüdin, Mozart: Don Juan, R. Strauss: Guntram (první představení dir. skladatel); 1902: Mozart: Figaros Hochzeit, Massenet: Herodias, Schumann: Genoveva, Verdi: Ein Maskenball; 1903: Saint-Saëns: Samson und Dalila, Bizet: Carmen, Wagner: Lohengrin, Nessler: Trompeter von Säkkingen, Nux: Zaire, Humperdinck: Hänsel und Gretel, d’Albert: Tiefland (nová verze); 1904: Puccini:Tosca, S. Wagner: Das Kobold (první představení dir. skladatel), Massenet: Manon; 1905: Draeseke: Fischer und Kalif (prem.), Leoni: Ib und Christinchen, Cosmovici: Marioara, Rossini: Der Barbier von Sevilla, E. Wolf-Ferrari: Die neugierigen Frauen, d’Albert: Flauto solo (prem.); 1906: Strauss: Salome. • Balety: 1902: Berényi: Die Hand; 1903: Zichy: Gemma.
Texty (pro pražské časopisy)
Mozartstil, Deutsche Arbeit 5, 1905/6, s. 313–315; Meine „Entgleisung“ in die Operette, Auftakt 1, 1920/21, s. 12–13 [Die Strohwitwe]; Kolumbus Eier, Blätter des deutschen Theaters 21, 1932/33, č. 38.
Prameny a literatura
E. Rychnovsky: L. B., 1905; L. B., Anlässlich des 60. Geburtstages, sb., Hamburg 1931; Rosenheim, s. 124, 131, 137 [manž.], 152–153, 166; P. Pražák: Smetanova Prodaná nevěsta. Vznik a osudy díla, 1962, s. 258, 185, 186; Němeček 1963; Z. Nejedlý–O. Ostrčil. Korespondence; 1982, zvl. s. 47; P. Heyworth: Otto Klemperer. His Life and Times, I, Cambridge Univ. Press 1983; J. Ludvová: L. B., Hudební rozhledy 45, 1992, s. 465–467; Společnost pro podporu německé vědy; L. B., Stimmen, die um die Welt gingen. Ein Magazin für Liebhaber historischer Schallaufzeichnungen, sv. 47, März 1995, soukr. tisk vyd. G. Walter, Münster. • Eisenberg [manž.]; ODS [manž.]; Grove 1980, 2001; Grove-opera; Piper, sv. Register; Kutsch 1997 [manž.]; Neues deutsches Theater; MGG 2000.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 61–63
