Syn Michaela A., ředitele akrobatické a taneční společnosti z Říma, otec tanečníků Wilhelma, Marietty (provd. Chiariniové) a Alexandriny. Eugenio A. od dětství cvičil a tančil v produkcích svého otce, který v první polovině 19. stol. působil se svou gymnasticko-pantomimickou společností v Itálii (Řím, Turín, Janov aj.) a v mnoha městech střední Evropy. Otec hostoval mj. 1837 ve Štýrském Hradci a v Pešti s drezúrou koní, 1838 ve Vídni v Theater in der Josefstadt s vynikajícími akrobaty a provazolezci, 1838 i v Badenu, 1839 v Temešváru a v srpnu v Breslau [Wrocław]. Od konce třicátých let vystupovala společnost Michaela A. v českých zemích: 1839, 1841 a v březnu 1851 v Praze, 1842 v Brně a v říjnu 1851 v Českých Budějovicích, kde uvedla dvě pantomimy (Der grüne Teufel, Arlequin als Skelet). V Praze nabízela 1851 v dřevěné boudě na Dobytčím trhu [Karlově náměstí] a v Aréně ve Pštrosce krátká taneční a akrobatická čísla, ekvilibristické výstupy, magii, elektromagnetické pokusy a na závěr programu tzv. „velké pantomimy“ (mj. Poutníkova cesta na Olymp aneb Mars a Merkur, dále Joko, brasiliánská opice). Eugenio A. provedl groteskní tanec La Tartagula, jako akrobat na provaze účinkoval ve scénce Olympické hry z časů Římanů a v závěrečné pantomimě předváděl opici Joko. Vedle Eugenia, jeho otce, sester Laetizie a Amalie a dalších členů souboru účinkovali i pražští tanečníci, herci a hudebníci (např. M. Vialovský, A. Kolárová). Úroveň jednotlivých vystoupení byla patrně různá (referent listu Salon označil 18. 3. 1851 pantomimu Harlequin auf Reisen za zvláště mizernou).
Není známo, kdy Eugenio A. opustil skupinu svého otce. Zřejmě rozšířil své aktivity o hudební divadlo, protože 1871 přijel do Rigy jako ředitel italské operní společnosti. Vystupovala od července do září, kdy zanikla. 1872 otevřel Eugenio A. v Rize varietní divadlo, již koncem roku 1874 však přišel (údajně bez prostředků) do Prahy. Rychle získal skupinu podnikatelů, s jejichž pomocí otevřel 24. 7. 1875 v prostorách Škrétovy ulice nad dnešním Václavským náměstím dřevěnou divadelní budovu pro 2400 diváků (Teatro salone italiano). Interiér s nezvyklým stolovým zařízením měl světlehnědé stěny a modrý kazetový strop s pozlacenými růžicemi. Část divadelního inventáře pocházela ze zrušené Arény Na Komotovce. Základní soubor tvořili členové A. rodiny, doplňoval je 24členný orchestr řízený kapelníkem J. Holým, 32 tanečnic s baletními mistry G. Butturinim a G. Martinim a pantomimická společnost L. Chiariniho a P. Barbariniho. Další účinkující, zpěváky a akrobaty z Rakouska, Německa, Itálie, Francie, Ameriky a Japonska, najímal A. pouze krátkodobě.
Hlavní atrakcí programu byly závěrečné pantomimy. Stylově navazovaly na tradici akrobaticko-pantomimických harlekynád, uváděných v první polovině 19. stol. ve StD (též rodinou Chiarini, 1829), a na francouzskou romantickou pantomimu J. G. Deburaua. Jejich hudba většinou nebyla původní (hrála Komzákova kapela). Měly dynamický komediální děj, nákladné dekorace a kostýmy, překvapivé jevištní efekty a byly srozumitelné i jazykově smíšenému publiku. Pamětníci zaznamenali zvl. zahajovací pantomimu Pierot v Africe, dále Sochař a socha, kde A. vytvořil hlavní postavu, a Dobrodružství v Indii s více než stem účinkujících. Připravované Povstání v Hercegovině cenzura zakázala.
Před pantomimou vystupovali tanečníci (mj. D. Baracchi, primabalerína K. Höflichová, sólista D. Fissi, sourozenci A. a mladičký A. Berger, který zde 1876 začal svou profesionální dráhu), zpěváci (francouzské a anglické šansoniérky, vídeňský komik F. Kriebaum s kuplety), akrobaté (mj. francouzský žonglér Nodier, čínská skupina, japonská skupina Godajous, američtí přízemní akrobaté bratři Phoitesovi) a inscenovaly se živé obrazy, z nichž některé pohotově zpracovaly domácí témata (Jonáš a velryba, Příchod Čechů do Čech, Z českých dějin).
A. nabízel pestrý program mezinárodního varietního typu, který zatím Praze chyběl. Kombinoval rychle obměňované zahraniční atrakce s živými obrazy s českou tematikou či s pokusy zahraničních zpěváků zpívat česky. Návštěvnost byla zpočátku vysoká a šansony a kuplety se v úpravách pro flašinet šířily do pražských zpěvních síní, kde ovlivnily repertoár i způsob přednesu národních zpěváčků. Zpěvačky zpěvních síní, vystupující dosud v civilních šatech, se začaly podle vzoru Teatro salone italiano oblékat do „kupletních kostýmů“. A. postupně rozšiřoval své divadlo i přilehlé restaurační prostory a 1876 vydával občasný programový časopis Il Policinella (nezachován). Musel však čelit konkurenci dalších letních divadel v bezprostřední blízkosti (Novoměstské divadlo, Národní aréna, Nové české divadlo, Aréna v Kravíně). Po zhoršení stavu dřevěné budovy v ní A. 1876 ukončil činnost a jeho věřitelé ji krátkodobě pronajímali jiným zájemcům.
Již 1877 začal A. stavět na ostrově Štvanice letní varietní scénu a zábavní park, kde chtěl pořádat benátské noci s ohňostroji a slavnosti na Vltavě (Tivoli Averino). Zahájil 15. 9. 1877. V prvních představeních vystoupili členové jeho rodiny a příbuzní Chiariniovi, nově angažovaný balet s primabalerínou K. Höflichovou, tanečnice Amanda Berta, vojenská hudba kapelníka A. Cibulky a sexteto španělských kytaristů. Nezastřešená aréna však na podzim nemohla sloužit a špatná ekonomická bilance přinutila A. vzdát se scény na jaře 1878. Rodina odcestovala do Itálie, kde si A. v Miláně spolu s rodinou Chiarini otevřel pantomimické divadlo Politeama. Jeho pražské Teatro salone italiano, jež spoluutvářelo divadelní život rozrůstající se Prahy, bylo připomínáno po celá desetiletí.
Pantomimy v Teatro salone italiano
1875: Pierot v Africe, Sochař a socha, Zlatá flétna, Cesta kolem světa, Mlynář a jeho dítě, Dobrodružství v Indii, Červený ďábel, Roderigo, pověstný vůdce loupežníků; 1876: Sulejma, otrokyně, Dva seržáni na sanitním kordoně, Savojská perla, Lístek za 1000 franků, Hráči, Chaloupka strýčka Toma, Smrt loupežnického vůdce Ramasano, Čarodějnice z Beneventa čili Zlatý klíč.
Prameny a literatura
O.: Costume-Bild, Nr. 61 zur Theaterzeitung, Wiener Allgemeine Theaterzeitung, 1838, 2. pololetí, s. 598, 664, 679, 691, 732 (komentář k obr.); 1839, s. 472; Salon 18. 3. 1851; Národní listy 22. a 25. 6. 1875; F. Klutschak: Führer durch Prag, 1878, s. 303; L. Šmíd: O vzniku, počátcích a působení národních zpěváků, Národní pěvec 1, č. 4, převzato in J. Meszner: Od zpěvních síní k divadlům malých forem 1860–1930, 1988, s. 23–25, strojopis v Městské knihovně v Praze; K–a: Toulky kolem Prahy, Česká politika 4. 6. 1893; G. Toužil: Paměti F. F. Šamberka, 1906, s. 90–91; A. Srb: Z půl století, II, 1916, s.125; B. Jahn: Divadla za Koňskou a Žitnou branou, s. a., s. 27; A. Charvát: Ze staré Prahy, 1926, s. 131–132; Taneční umění, 1932, s. 38; A. Novotný: Staropražské sensace, 1937, s. 175–178, 2. vyd. 1993; I. Herrmann: Před padesáti lety, Sebr. spisy IV, 1938, s. 77–103; L. Hájek: Paměti Augustina Bergra, 1942, s. 25–40; Javorin, s. 26, 164–179, 206–212; W. Binal: Deutschsprachiges Theater in Budapest, Wien 1972. • Rigaer Theater; Ulrich 1997; Český taneční slovník [Teatro salone italiano].
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 28–31
