Psán též Ašnbrener. Otec zpěvačky Blaženy A. (1891–1975). Jeho otec Emil A. spolupracoval jako autor, překladatel a organizátor s ochotnickým divadelním kroužkem v Jičíně.
1875–78 studoval A. zpěv ve škole J. Lukese. Vzbudil velkou pozornost při svém debutu na školním koncertě a 21. 3. 1879 hostoval v PD v Praze jako Sarastro (Mozart: Kouzelná flétna). Byl přijat od října pro basový obor, nedokázal však plně dostát úkolům a po sezoně odešel. Získal angažmá v italských a švýcarských divadlech (do 1887), ale jako host se vracel do ND 1884–89 (Král, Verdi: Aida, Fernando, Verdi: Troubadour, obě 1884, Melchthal, Rossini: Vilém Tell, 1888). V sezoně 1887/88 se stal prvním představitelem seriózních basových postav v městském německém divadle v Opavě (pod jménem Eduard Biardi). Nakrátko se vrátil do Itálie (jako Biardi), na podzim 1889 byl přijat do souboru pražského ND. Se svým uměleckým uplatněním však nebyl spokojen a 1892 odešel k Pištěkově společnosti, s níž vystupoval v českém divadle v Brně (1893–96) a na jejích dalších působištích (mj. v Letním divadle na Královských Vinohradech v Praze). Po zájezdu Pištěkova souboru do Splitu 1896 přijal angažmá v chorvatském Národním divadle v Záhřebu. 1902/3 nastoupil do nově otevřeného Městského divadla v Plzni k řediteli V. Budilovi jako zpěvák a režisér. 1905/6–1906/7 byl režisérem v městském divadle v Brně; zpíval zde pouze výjimečně. Od 1907/8 převzal za onemocnělého ředitele F. Lacinu funkci režiséra a zástupce ředitele Divadla sdružených měst východočeských, jeho málo energické vedení však záhy vedlo k rozpadu operního souboru. 1911–13 žil v chorvatském Osijeku u svých dcer a občas hostoval na místních koncertech. Uprostřed první světové války se s dcerami vrátil do Prahy.
Jako zpěvák se plně prosadil pouze v desetiletí 1893–1902, v Brně a Záhřebu. Po problémech v PD získal v Brně lepší příležitosti pro rozvíjení svých hlasových kvalit a pro uplatnění jevištní zkušenosti ze zahraničí. Mohl zpívat i některé barytonové úlohy, protože jeho bas lépe zvládal vysoké než hluboké polohy. Po rychlém studiu nových rolí, zvl. z českého repertoáru, převzal A. v Brně všechny hlavní postavy basového, příp. barytonového oboru (Smetana: Kecal v Prodané nevěstě, Beneš v Daliborovi, Bonifác v Tajemství, Paloucký v Hubičce, Jurášek v Janáčkově Počátku románu; dále Mefisto, Gounod: Faust a Markéta, Kašpar, Weber: Čarostřelec, Van Bett, Lortzing: Car a tesař, Tomskij, Čajkovskij: Piková dáma, Plumket, Flotow: Marta ad.). Účinkováním v operetách, v případě nutnosti též v činohrách, se rozvinul i A. herecký talent a charakterizační umění.
Po návratu ze Záhřebu se jeho pěvecké možnosti jevily jako vyčerpané a počet vystoupení poklesl. Ředitel Budil využil A. jevištní praxe a pověřil ho režií, spočívající ve výběru dekorací a v jednoduchém aranžmá. Během tří sezon inscenoval A. v Plzni 14 oper, v nichž dříve zpíval, většinou ve spolupráci s šéfem opery A. Kottem. Některé obnovil po dvaceti letech (La Traviata, Rigoletto, Dvě vdovy), připravil i řadu místních premiér. V Brně zopakoval nebo nově nastudoval asi 25 titulů, některé dvakrát, včetně premiéry domácího skladatele O. Bradáče Kostnice sedlecká (1905) a včetně revidované podoby Janáčkovy Její pastorkyně (1906). Jeho režijní řešení ani zde nevybočila ze standardních dobových zvyklostí.
Role (v ND)
1888: Crespel (Offenbach: Hoffmannovy povídky); 1890: Glendover (Goldmark: Merlin), Usbek (Auber: Zedník a zámečník), Matouš (Smetana: Hubička), Bartolo (Mozart: Figarova svatba), Král Brabantský (Franchetti: Asrael), Jarno (Thomas: Mignon), Jago (Verdi: Ernani), Mac Irton (Boieldieu: Bílá paní), Senešal (Liszt: Svatá Alžběta); 1891: Reinmar (Wagner: Tannhäuser), Lord Elfort (Auber: Černé domino), Jov (Dvořák: Dimitrij), Monterone (Verdi: Rigoletto); Kancléř cechu písařů (Messager: Cech písařů).
Režie
Plzeň: 1903: Smetana: Dvě vdovy, Verdi: La Traviata, Rossini: Vilém Tell; 1904: Čajkovskij: Piková dáma, Dvořák: Rusalka, Leoncavallo: Komedianti, Mascagni: Cavalleria rusticana, Rossini: Lazebník sevillský, Verdi: Rigoletto; 1905: Fibich: Šárka, Flotow: Marta, Puccini: Bohéma, Weber: Čarostřelec; 1907: Hřímalý: Švanda dudák. • Brno: 1905: Dvořák: Rusalka, Smetana: Prodaná nevěsta, Foerster: Eva, Bradáč: Kostnice sedlecká (prem.), Blodek: V studni, Smetana: Dalibor, Kovařovic: Psohlavci, Lortzing: Car a tesař, Thomas: Mignon, Offenbach: Hoffmannovy povídky; 1906: Nešvera: Černokněžník (prem.), Gounod: Faust a Markéta, Liszt: Svatá Alžběta (scénicky), Janáček: Její pastorkyňa (revid. verze), Dvořák: Jakobín, Bizet: Carmen, Čajkovskij: Piková dáma, Maillart: Poustevníkův zvonek; 1907: Nápravník: Dubrovský, Smetana: Dvě vdovy, Verdi: Troubadour, Hřímalý: Zakletý princ.
Prameny a literatura
Hudební a divadelní věstník 1, 1877/78, s. 70 [abs. vystoupení]; Almanach Divadla sdružených měst východočeských a českého severu, Pardubice 1928, s. 13; Bartoš: PD opera; A. Grulichová: Příspěvek k dějinám brněnské opery 1894–1904, dipl. práce fil. fak. brněnské univ. 1958; Sto let českého divadla v Plzni 1865–1965, Plzeň–Praha 1965; České divadlo v Brně, 1974, II, s. 58–62 [soupis rep.]; ND po 1883; Trávníčková: PD. • ODS; ČHS; NDp; Postavy I.; Česká divadla [Lacinova společnost, lit.].
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 27–28
