Pokorný, Jaroslav

Syn inženýra chemie a úřednice. V šesti letech ztratil otce při neštěstí v továrně, ve třinácti letech matku, která byla za nevysvětlených okolností zastřelena. Poté žil s babičkou. Po maturitě na Akademickém gymnáziu v Praze na Vinohradech (1939) se zapsal na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy (FF UK), po uzavření vysokých škol v listopadu 1939 pracoval jako redaktor týdeníku Hospodářský kritik (1939–40), lektor v Burianově D 40 a D 41 (1940–41) a v Městských divadlech (1941–42) a jako překladatel a lektor literární a divadelní agentury Alfa (1942–43). 1942 spolupracoval se skupinou bývalých elévů Herecké školy E. F. Buriana, která pod názvem Divadlo Větrník hrála v Divadélku pro 99 v Topičově domě na Národní třídě, a s Dětským divadlem M. Melanové. Aby se vyhnul totálnímu nasazení, byl 1943–45 formálně členem sboru filmových statistů a epizodistů (fungujícího zřejmě v rámci společnosti Lucernafilm). Pro Divadélko ve Smetanově muzeu vytvořil 1944 montáž ze starořecké lyriky Písně ostrovů a bídy, kterou cenzura zakázala. Po osvobození vystudoval divadelní vědu, filozofii a estetiku na FF UK, doktorát získal 1948 na brněnské Masarykově univerzitě (dizertační práce Složky divadelního výrazu), titul CSc. 1970 na FF UK (práce Goldoni und das venezianische Theater). Od počátku studií zároveň působil jako dramaturg pražských divadel: Družstva divadel Práce (1945–46), Činohry 5. května (1946–47) a Národního divadla (1948–53). Externě spolupracoval i s Honzlovým Studiem Národního divadla (1947–48). Od akademického roku 1949/50 přednášel na Katedře divadelní vědy, která byla v té době převedena z FF UK na DAMU (1949–57 byl docentem obecných dějin divadla, 1954–55 vedoucím katedry). Poté zvolil svobodné povolání, s přestávkami 1959–61 (dopisovatel ČTK v Římě) a 1965–69 (přednášky českého jazyka a literatury na katedře bohemistiky univerzity v Neapoli Università degli Studi di Napoli Federico II). 1957 se stal členem tehdy založené Mezinárodní federace pro výzkum divadla FIRT (Féderation Internationale pour la Recherche Théâtrale).

Od mládí sympatizoval s programem komunistické strany. Po zatčení E. F. Buriana (1941) a násilném uzavření D 41 začal jako člen komunistické buňky aktivně pracovat v ilegalitě. Na schůzkách komunisticky orientovaných intelektuálů z okruhu Burianova Déčka vznikla koncepce centrálně řízeného divadelního života, napodobující sovětský vzor. P. přednášel v podzemní politické škole a v dubnu 1945 byl spolu s M. Kouřilem, O. Kozákem, B. Machníkem a Z. Podlipným jedním ze zakládajících členů ilegální Revoluční odborové rady divadelníků, která vypracovala Memorandum o řešení otázky českého divadelnictví v nové Československé republice a Rámcovou osnovu divadelního zákona. Po osvobození se aktivně zapojil do nově se tvořící organizace českého divadelnictví, ideologicky ovlivněn především M. Kouřilem. 1946 se stal členem divadelní komise při ÚV KSČ, Přípravného výboru Svazu provozovatelů divadel a Distribučního sboru dramaturgů. Poté, co byl nastolený poválečný kurs řízení divadel potvrzen a upevněn komunistickým uchopením moci v únoru 1948, se stal členem Akčního výboru Svazu českého herectva, podílel se na likvidaci Svazu přenesením jeho působnosti na divadelní odbor 22. svazu kulturních a uměleckých pracovníků při ROH. Po přijetí divadelního zákona v březnu 1948 se stal členem nově vzniklých poradních orgánů – Divadelní a dramaturgické rady při Ministerstvu školství, vědy a umění (předseda tiskového odboru) a Divadelně propagační komise při Ministerstvu informací a osvěty, v jejichž duchu prosazoval omezení samostatnosti divadel a očistu od nestranických kádrů. Spolupracoval na přípravách uvalení národních správ na soukromé divadelní agentury. 1949 se podílel na vzniku jednotného československého divadelního a literárního jednatelství DILIA a spolu s M. Kouřilem založil odborné divadelní nakladatelství Umění lidu. 1950 byl z KSČ vyloučen ‒ příčinou byla pasáž ze soukromého dopisu manželce, ve které zavtipkoval na adresu armády a politiky strany. Po sérii obhajovacích dopisů na nejrůznější vlivná místa byl v následujícím roce do KSČ opět přijat.

P. první manželkou byla překladatelka Marie Richterová (1922–1969), která zemřela při autonehodě. Dcera Jaroslava (* 1946) je divadelní a filmová herečka a pedagožka, syn Ivan (* 1952) divadelní, filmový a televizní herec a režisér. Podruhé se P. oženil s herečkou Libuší Peškovou (1924–1994). Zemřel na rakovinu hrtanu.

P. byl jednou z klíčových osobností, jež formovala poválečné uspořádání a směřování českého divadla. Byl autorsky velice plodný, působil v mnoha divadelních oborech – nejintenzivněji jako teatrolog a kulturní a divadelní pracovník. Věnoval se především teorii (jeho texty však netvoří ucelený systém, nejsou zcela konzistentní, teze si protiřečí), v menší míře historii, okrajově kritice.

Publikoval od přelomu 30. a 40. let v periodikách Hospodářský kritik, Kulturní práce, Lidová kultura, Praha v týdnu, Listy mladých, Literární noviny, Tvorba, Krásná literatura, Nový život, v teatrologických časopisech Otázky divadla a filmu, Divadlo, Sovětské divadlo, Divadelní noviny i v denním tisku. Větší teatrologické studie prezentoval ve sbornících Kdo vytváří divadlo, Počátky české marxistické divadelní kritiky, Prolegomena scénografické encyklopedie, 60/Miroslav Kouřil, Theater. Divadlo, William Shakespeare v hudbě a na našem jevišti. Redigoval časopisy Lidová kultura (1945–48), Program divadla Práce(1945–46), Divadelní magazín (1946–47), činoherní řadu časopisu Národní divadlo (1949–51) a Divadelní knižnici nakladatelství Družstvo Dílo (1946–47). K vydání připravil sborníky 50 let Moskevského uměleckého divadla, Činoherní dramaturgie, Jiráskova Jana Žižku (s A. Dvořákem) a dva svazky studií a projevů J. Honzla (K novému významu umění a Divadelní a literární podobizny).

Jako teoretik nejprve, od počátku 40. let, vycházel ze znalostí divadelního prostředí v D 41 a ze strukturalistických prací J. Honzla a J. Veltruského. Články věnované nejrůznějším teoretickým i historickým tématům (divadelní kritika, jevištní překladatelství, režie, dramaturgie, lidové a dětské divadlo apod.), které byly určeny laickému čtenáři, psal 1942 do týdeníku Praha v týdnu. V první publikované odborné práci Dramatik v divadle (1944) podpořil názor, že divadlo je syntetické umění, ve kterém má režisér právo nakládat s textem jako s tvárným materiálem, a tím se vymezil vůči dlouho kanonizovanému chápání dramatického textu jako vlastního nedotknutelného základu divadla. Ve Složkách divadelního výrazu (1946) rozvinul tezi, že divadelní inscenace je tvořena pěti rovnoprávnými složkami – dramatickou (s částí hereckou a režijní), literární, výtvarnou, taneční a hudební –, které vykazují proměnný vztah a hierarchii v rámci jevištní syntézy a to jak v průběhu dějinného vývoje, tak v rámci proměny žánrové a druhové, přičemž autentickou je pouze složka dramatická a ostatní, mající obdobu v samostatných uměních, plní v divadle roli pouze funkční.

Po 1948 se P. stal jedním z hlavních ideologů, prosazujících direktivní uplatňování stranické politiky v kultuře. Témata jeho statí se opakovala a prolínala, vycházela z úkolů vytyčených na sjezdech, konferencích či stranických plénech. Stěžejní články psal do časopisů Divadlo a Otázky divadla a filmu. Řešení problémů českého divadelnictví viděl v jeho důsledné centralizaci, která zajistí stejnou uměleckou úroveň všech divadel v republice. Požadoval možnost autoritativně přesouvat herce a režiséry na jiná pracoviště s cílem posílit tamní uměleckou úroveň, a zejména plánovat divadelní tvorbu zadáváním témat, která by zpracovali dramatici jednotlivých regionů v návaznosti na místní specifika. Dramaturgie pro P.představovala základní ideologický nástroj, který má divadlům určovat repertoár a dramatikům témata a způsob tvorby. Stavěl se skepticky k uvádění zahraničních děl, včetně té části sovětské dramatiky, která u diváků nenacházela kladný ohlas, a doporučoval orientaci na současnou českou tvorbu, v níž postrádal reakci na válečné a poválečné události. Specifický problém viděl ve zpěvoherní dramaturgii, opakovaně kritizoval uvádění operní a operetní tvorby (považoval ji za buržoazně úpadkovou). Publicisticky se vyjadřoval i k praktickým tématům divadelního provozu. Často vedl polemiky (např. s F. Tetauerem, M. Ruttem, J. Kopeckým, O. Vočadlem), které končily i soudními žalobami. Psal útočné kritiky zejména na adresu režisérů, které vzhledem k jeho postavení mohly být pro dotyčné profesně i existenčně nebezpečné (např. konferenční referát Divadlo a doba [1958], v němž kritizoval Krejčovo nové vedení činohry Národního divadla, jeho dramaturgii a především režijní práce A. Radoka). 1955 se v teoretické studii Postavení režie vrátil k jednomu z kardinálních témat Složek divadelního výrazu a všímal si problematiky postavení režiséra v rámci inscenačního celku v jednotlivých historických epochách (od absence v antickém divadle po absolutní svrchovanost v první polovině 20. století), poukazoval na zápasy mezi režisérským a hereckým divadlem či formalistickým a realistickým divadlem a vymezoval režii, inspirován koncepcí K. S. Stanislavského, postavení jednotícího a organizujícího prvku ve složité inscenační struktuře. Stať rehabilitovala funkci režie v době, která režisérovi dovolovala pouze sloužit dramatikovi bez nároku na vlastní tvůrčí invenci.

V průběhu 50. let se P. postupně odkláněl od dogmatických názorů, distancoval se od primitivně pojímaných zásad skladby repertoáru, administrativního prosazování jednostranných názorů a neoprávněného zavrhování některých avantgardních směrů, reprezentovaných např. v sovětském divadle V. E. Mejercholdem a A. J. Tairovem a v českém divadle výtvarníky J. Čapkem, B. Feuersteinem a F. Zelenkou. Po odchodu z kulturně-politických funkcí zůstal jen občasným glosátorem divadelního života.

Ke svým teoretickým východiskům se vrátil na začátku 70. let na stránkách edice Prolegomena scénografické encyklopedie, vedené jeho někdejším kolegou M. Kouřilem. P. statě – pokusy o encyklopedická hesla (divadlo, inscenace, drama) byly zbaveny dřívějších vypjatých ideologických postojů, autor vystupoval především jako pozitivista, opírající se o důkladné znalosti faktografie z dějin světového divadla. Ve stěžejní práci Situace a poslání české divadelní vědy (1971), publikované původně již 1958 v časopisu Divadlo, zastával názor, že divadelní věda by neměla pouze vykládat jednotlivá díla, tvorbu umělců a ansámblů, ale zkoumat zákony, jimiž se řídí proces vzniku inscenace, a registrovat i ohlas ve společnosti. Tomuto úkolu měla sloužit i divadelní kritika.

Jako historik se P. specializoval na dílo konkrétních světových i domácích tvůrců. Od 50. let se opakovaně zabýval dramatickou tvorbou W. Shakespeara, ve které nacházel pokrokovost, zobrazení třídních konfliktů a principy realismu (studie K Shakespearovi, 1954). V monografii Shakespearova doba a divadlo (1955) z marxistických pozic analyzoval historické reálie, vztahující se k Shakespearovým dramatům, ve studii Shakespeare na českém jevišti (1964) zhodnotil, již bez dřívějšího ideologického přístupu, inscenování Shakespearových dramat v českých zemích v několika historických obdobích. Tvorbě, historickým souvislostem a inscenační tradici v českých zemích se věnoval i v případě C. Goldoniho, o kterém napsal monografii Goldoni und das venezianische Theater (publikováno pouze v němčině, 1968). Z českých osobností se zabýval J. Honzlem, jehož ve studii J. Honzl (14. 5. 1894 – 20. 4. 1953) (1954) vyzdvihl jako hlasatele a uskutečňovatele proletářského divadla za první republiky a zejména prosazovatele socialistického realismu v poúnorovém Národním divadle, E. F. Burianem, V. K. Klicperou, J. Vrchlickým, A. Jiráskem či překladateli B. Mathesiem a E. A. Saudkem.

Důležitou součástí P. historické práce byla jeho účast na tvorbě italské divadelní encyklopedie Enciclopedia dello spettacolo. Byl hlavním konzultantem pro oblast československého divadla a autorem hesel nejvýznamnějších českých osobností (K. Dostal, L. Dostalová, A. Dvořák, V. Dyk, O. Fischer, J. Frejka, J. Hašek, K. H. Hilar, V. Hofman, H. Kvapilová, K. H. Mácha, bratři Mrštíkové, J. Mošna, J. Neruda, V. Nezval, L. Pešek, G. Preissová, F. Šrámek, Z. Štěpánek, J. K. Tyl, J. Voskovec, J. Werich, J. Zeyer aj.). Česká podoba hesel se nedochovala.

Jako dramaturg, působící 1945–53, důsledně prosazoval ideologická kritéria socialistického realismu. Za hlavní úkol doby považoval uvádět původní hry s aktuálním společenským tématem (M. Stehlík, J. Klíma, V. Káňa, E. F. Burian) a současné sovětské drama (L. M. Leonov, O. J. Kornijčuk, L. N. Rachmanov) a zejména zhodnotit tzv. kulturní dědictví, jež mělo vyřadit z repertoáru taková díla klasické literatury, která nesplňovala soudobé požadavky (např. Aristofanova Lysistrata, Dykovo Zmoudření dona Quijota, Ibsenovy Opory společnosti, Pucciniho Bohéma aTosca nebo Gounodův Faust a Markéta). Současnou západní dramatiku odmítal jako domácím revolučním vývojem překonanou. Od počátku 50. let, spolu s druhým dramaturgem E. A. Saudkem, orientoval repertoár Národního divadla více na českou a světovou klasiku (J. K. Tyl, A. Jirásek, Molière, W. Shakespeare, C. Goldoni aj.).

Pro P. dramatickou tvorbu, svým významem nepřesahující dobu svého vzniku, bylo charakteristické formální experimentování. Volil alegorickou formu, dramatičnost textů nahrazoval lyrikou, filozofováním či reportážním stylem, nad samotným dějem převládaly explicitně vyslovované ideje. Prvotina Plavci (1940), věnující se prostřednictvím disputace několika postav rozličných profesí základním otázkám lidské existence, byla inspirována žánrem středověké morality. Tragikomedie Marlin (Pohřběte mrtvé!) (1947), rozvíjející některé motivy ze života anglického renesančního dramatika Ch. Marlowa, scénická kantáta Písně Omara Pijáka (1942), inspirovaná perským básníkem O. Chajjámem, a Křídový kruh (1947), parafrázovaná adaptace hry neznámého čínského autora přelomu 13. a 14. století, byly básnickými podobenstvími navazujícími na tradici českého melodramu. Agitační pásmo Ejhle, město! (1945), provozované na nákladních autech objíždějících republiku v květnových dnech roku 1945, karikovalo typ lidí, kteří s hrdinstvím vyčkali na konec války a revoluce se účastnili jen hlasitými hesly. Teoreticky proklamované principy budovatelského dramatu použil v Mostu (1948), zabývajícím se problémy při stavbě mostu v česko-německém pohraničí. Od konce 40. let se P. původní dramatické tvorbě již nevěnoval a zaměřil se pouze na dramatizace próz (Jevgenij Oněgin), úpravy (V ukrajinských stepích, Kutnohorští havíři, Celestina) a libreta k operám a baletu (Plameny, Sluha dvou pánů, Pochodeň Prométheova, Labyrint). V pozůstalosti zůstaly úplné rukopisy či strojopisy her Bez viny (Poprava), Blázen Giordano, Bloudící, Noc, Pohádka o ideálech, Savitri a torza her Velký revolucionář a Vládce věřících.

Nejcennější, dodnes živou část P. tvorby představuje překladatelská činnost. Překládal zejména z italštiny a dále z němčiny, španělštiny, řečtiny a sanskrtu divadelní hry (C. Goldoni, N. Machiavelli, J. Nestroy, Aischylos, Sofoklés, Šúdraka) i teatrologickou literaturu (M. Vitruvius Pollio, J. Pollux, J. Furtenbach st., F. Mehring, G. Thomson). Poučen teoretickými postuláty O. Fischera, byl jedním z průkopníků tzv. adaptační překladatelské metody, která odmítala doslovnost a snažila se být více než liteře původního textu věrná jeho duchu a víc než na zachování detailů dbát na postižení myšlenky a atmosféry. Zkušenosti s divadelní praxí i básnický talent jej dovedly k osobitému stylu, který prvořadě usiloval o dramatičnost textu. Určení P. podílu na některých překladech nelze zjistit, často tzv. pokrýval zakázané autory (v případě poezie např. J. Hiršala, v případě dramatu J. Vladislava).

P. nečetná mimodivadelní umělecká činnost souvisela se zájmem o italskou a řeckou literaturu. Napsal monografii o italském renesančním básníkovi Dante (1966) či soubor cestopisných črt z Indie Bombajská mosaika (1958), ve které zvýšený zájem věnoval současnému indickému divadlu. Překládal též italskou prózu (N. Machiavelli, A. Moravia, V. Pratolini, G. Tomasi di Lampedusa) a poezii (F. Petrarca, S. Quasimodo, L. de´ Medici), řeckou poezii (Archilochos, Hippónax, Empedoklés) a německou prózu (T. Storm). Jako překladatel i editor se podílel na vydání výborů básní staré řecké poezie a italské renesanční poezie.

P. zaujímá v historii českého divadla rozporuplné postavení. Vstoupil do něj v období německého protektorátu a jeho další směřování zásadním způsobem ovlivnil okruh komunisticky orientovaných intelektuálů kolem E. F. Buriana. Profesní i osobní vazby s M. Kouřilem, vůdčí postavou poválečné kulturní politiky KSČ v oblasti divadla, jej vynesly mezi čelné ideology, prosazující centrální řízení sítě divadel jakožto nástroj marxistické indoktrinace. Od počátku 50. let P. oddanost komunistické ideologii slábla, nevyhýbal se ani kritice chyb, kterých se sám v předchozím období tzv. kultu osobnosti dopouštěl. Marxistické postoje zcela opustil v 70. letech, kdy své teoretické texty vyvázal z ideologických hledisek a přiklonil se k pozitivistickému výkladu, založenému na bohatých faktografických znalostech. Přes silně problematickou roli, kterou sehrál v českém divadelnictví v době komunistického převzetí moci a těsně po něm, představuje osobnost, která díky širokým znalostem historie i teorie byla respektována v Československu i v zahraničí.

Pseudonymy a šifry

JP, pn, rn

Divadelní texty

D Plavci, D 41 1940, rozmnoženo b. d.
D Písně Omara pijáka, Větrník 1942, publikováno 1947 (hudba A. Cerhan)
Úpr. Jak se Honza učil bát, Pražské dětské divadlo 1943, rozmnoženo b. d. (dle prózy J. Š. Kubína)
D Ejhle, město!, Obratník 1945 (spolupráce J. Dalík)
Úpr. Candida, Národní divadlo 1946 (dle divadelní hry G. B. Shawa)
D Křídový kruh, Činohra 5. května 1947, i publikováno
D Marlin (Pohřběte mrtvé!), publikováno 1947, Studio Národního divadla 1948 (hudba J. Hanuš)
Úpr. V ukrajinských stepích, Národní divadlo 1948, rozmnoženo 1952 (dle divadelní hry O. J. Kornijčuka)
D Most (později hráno též jako Most na hranicích), Divadlo pracujících Zlín 1948, rozmnoženo b. d.
Úpr. Kutnohorští havíři, rozmnoženo 1948, Národní divadlo 1949 (dle divadelní hry J. K. Tyla, spolupráce A. Dvořák)
Dram. Jevgenij Oněgin, Národní divadlo 1949, rozmnoženo b. d. (dle románu A. S. Puškina)
L Plameny, Divadlo J. K. Tyla Plzeň 1956 (hudba J. Hanuš)
L Sluha dvou pánů, Divadlo J. K. Tyla Plzeň 1959 (hudba J. Hanuš)
Úpr. Celestina, Ústřední divadlo československé armády 1963, rozmnoženo b. d. (dle divadelní hry F. de Rojase, spolupráce L. Pistorius)
L Pochodeň Prométheova, Národní divadlo 1965 (hudba J. Hanuš)
L (balet) Labyrint, Národní divadlo 1985 (spolupráce J. Hanuš, hudba J. Hanuš)

Teatralia

knižní publikace:
Složky divadelního výrazu, 1946
30 let sovětského divadla, 1947 (spolupráce J. Honzl)
Přehled dějin světového divadla, skripta, 1951
William Shakespeare, jeho doba a divadlo, skripta, 1952
Shakespearova doba a divadlo, 1955, rozšířeno 1958
Shakespeare in Czechoslovakia, 1955
Shakespeares Zeit und das Theater, Berlín 1959
Goldoni und das venezianische Theater, Berlín 1968
Goldoni a benátské divadlo, strojopis, [1976]

příspěvky ve sbornících:
Dramatik v divadle, in Kdo vytváří divadlo, 1944, s. 12‒18
Divadelní agentury, in Kdo vytváří divadlo, 1944, s. 57‒61
O nové české drama, in Činoherní dramaturgie, 1949, s. 25‒31
Dramaturgie na teplické konferenci, in Činoherní dramaturgie, 1949, s. 32‒44
K další činnosti dramaturgického odboru DDR, in Činoherní dramaturgie, 1949, s. 44‒55
Relazione del dottor J. Pokorný (Cecoslovacchia), in Atti del II. Congresso Internazionale di Storia del teatro, Venezia 1960, s. 146‒152, 213‒221
Shakespeare na českém jevišti, in Shakespeare v hudbě a na našem jevišti, 1964, s. 107‒126
Trampoty opozičních novinářů, in F. Černý (ed.): Theater.Divadlo, 1965, s. 53‒60
Pokus o heslo encyklopedie [divadlo], in Prolegomena scénografické encyklopedie 1970, sv. 1, s. 22‒28
Pokus o definici [inscenace], in Prolegomena scénografické encyklopedie 1971, sv. 2, s. 38‒41
Pokus o definici [dramatu], Prolegomena scénografické encyklopedie 1971, sv. 2, s. 62‒66
Burian E. F., Prolegomena scénografické encyklopedie 1971, sv. 3, s. 39‒42
Honzl J., in Prolegomena scénografické encyklopedie 1971, sv. 3, s. 43‒45
Divadelní žánry, in Prolegomena scénografické encyklopedie 1971, sv. 4, s. 90‒97
Struktura a metodika divadelní vědy, in Prolegomena scénografické encyklopedie 1971, sv. 6, s. 37‒39
Vzpomínka na válečné doby, in 60/Miroslav Kouřil, 1971, s. 84‒88
O dramatu, in Prolegomena scénografické encyklopedie 1972, sv. 13, s. 80‒85
J. Burian: the Scenography of J. Svoboda, in Prolegomena scénografické encyklopedie 1973, sv. 16, s. 62‒65
Mýtus a skutečnost Machiavelliho v alžbětinském dramatu, in Alžbětinské divadlo. Shakespearovi předchůdci, 1978, s. 233‒246

příspěvky v časopisech:
Divadelníci a stavovská čest, Divadlo a hudba 1941/42, č. 8, s. 59‒60
Divadlo a dělba umělecké práce, Praha v týdnu 3, 1942, č. 6, s. 10‒11
Problém dětského divadla, Praha v týdnu 3, 1942, č. 8, s. 11
Nové pojetí divadla, Praha v týdnu 3, 1942, č. 9, s. 12‒13
Drama a divadlo, Praha v týdnu 3, 1942, č. 11, s. 10
Divadelní konjunktura, Praha v týdnu 3, 1942, č. 20, s. 1‒2
Chceme se bavit!, Praha v týdnu 3, 1942, č. 22, s. 6
K teorii překladů, Praha v týdnu 3, 1942, č. 24, s. 5‒6
Skleníková kultura, Praha v týdnu 3, 1942, č. 28‒29, s. 2‒3, 15
Velkovýroba osobností, Praha v týdnu 3, 1942, č. 30‒31, s. 5‒6
Nezdařilá dramaturgie, Praha v týdnu 3, 1942, č. 36, s. 4‒6
Režiséři, Praha v týdnu 3, 1942, č. 38, s. 2‒3
Divadlo jako organisační problém, Praha v týdnu 3, 1942, č. 40, s. 2‒3
Unitaria na cestě ke vkusu, Praha v týdnu 3, 1942, č. 42, s. 8
Lidové hry a divadlo, Praha v týdnu 3, 1942, č. 44, s. 5‒6
Od Klicpery k Stroupežnickému, Praha v týdnu 3, 1942, č. 46, s. 4‒5
Divadelní kritika, Praha v týdnu 3, 1942, č. 47, s. 3 + č. 48, s. 1‒3
Reorganisace československého divadelního života, Lidová kultura 1, 1945, č. 2, s. 3
Reakcionář přichází, Lidová kultura 1, 1945, č. 23, s. 1
Divadelní krise, Lidová kultura 1, 1945, č. 24, s. 4
Černá sotňa, Lidová kultura 1, 1945, č. 25, s. 1
Rytmická výstavba klasické tragedie, Otázky divadla a filmu 1, 1945/46, s. 225‒233
Klasická tragedie a politika, Program divadla práce 1, 1945/46, s. 73‒76
Základy marxistické dramaturgie, Program divadla práce 1, 1945/46, s. 100‒103, 141‒143
These o dramatu, Program divadla práce 1, 1945/46, s. 145‒151
Ústřední činoherní dramaturgie, Divadlo 32, 1946, s. 14‒15
Zákulisí divadelní krise, Tvorba 15, 1946, s. 786
Dvě divadelní, Lidová kultura 2, 1946, č. 16, s. 6
Divadlo lidové a protilidové, Tvorba 16, 1947, s. 384‒385
Shylockové proti divadlu, Tvorba 16, 1947, s. 963‒694
Romeo a Julie na kolchozu, Národní divadlo 23, 1947/48, s. 222
K současné situaci českého dramatu, Otázky divadla a filmu 3, 1947/48, s. 1‒16
Staroindická hra o vzpouře, Otázky divadla a filmu 3, 1947/48, s. 75‒80
Nejbližší dramaturgické problémy, Otázky divadla a filmu 3, 1947/48, s. 141‒150
Tvůrčí dramaturgie, Program D 48 umělecký měsíčník 11, 1947/48, s. 370‒371
Poslání dnešního divadla, Divadlo 34, 1948, s. 69‒72
Další krok k socialistickému divadlu: herecký zákon. Zákon o uměleckých pracovnících, Divadlo 34, 1948, s. 95‒97
Divadlo a pětiletka, Divadlo 34, 1948, s. 154‒158
Kam s operetou a jiné otázky, Divadelní zápisník 3, 1948, s. 30‒37
Reprisa kouzel s divadelními subvencemi, Tvorba 17, 1948, s. 13‒14
Konec šmeliny s dramaturgií, Tvorba 17, 1948, s. 178‒179
nesign.: J. Pokorný o své nové hře (rozhovor o hře Marlin), Lidová kultura 4, 1948, č. 2, s. 8
Kdo je V. Car-Emin, Národní divadlo 24, 1948/49, č. 2, s. 9
„Maryša“ jako předěl dvou dob, Národní divadlo 24, 1948/49, č. 3, s. 14‒16
Zakladatel novočeského dramatu, Národní divadlo 24, 1948/49, č. 4, s. 4‒7
Současné české drama, Národní divadlo 24, 1948/49, č. 13, s. 10‒11
J. K. Tyl a české drama, Národní divadlo 24, 1948/49, č. 19, s. 3‒5
Hra se zpěvy a tanci, Národní divadlo 24, 1948/49, č. 22, s. 9‒10
K Puškinovu „Oněginu“ na jevišti, Národní divadlo 24, 1948/49, č. 26, s. 11‒12
Úkoly a perspektivy, Otázky divadla a filmu 4, 1948/49, s. 1‒9
Propagace našeho divadla v Polsku, Otázky divadla a filmu 4, 1948/49, s. 44‒45
Bratislavská konference, Otázky divadla a filmu 4, 1948/49, s. 64‒73
Saudkův Shakespeare, Otázky divadla a filmu 4, 1948/49, s. 107‒111
Pokroková západní tvorba a naše dramaturgie, Otázky divadla a filmu 4, 1948/49, s. 112
K dramaturgii. Referát na teplické konferenci DDR a DKP 18. a 19. 6. 1949, Otázky divadla a filmu 4, 1948/49, s. 126‒141
Dramaturgie na II. celostátní konferenci ROH – Svazu zaměstnanců umělecké a kulturní služby v Bratislavě 19. a 20. 11. 1949, Otázky divadla a filmu 4, 1948/49, s. 235‒243
Hra o J. Fučíkovi, Otázky divadla a filmu 4, 1948/49, s. 244
Sofoklův „Oidipús vladař“ (K vydání nového překladu), Divadlo1, 1949/50, s. 250‒257
Pokroková západní tvorba a naše dramaturgie, Divadlo 1, 1949/50, s. 417
A. Kornejčuk, Národní divadlo 25, 1949/50, č. 1, s. 9
Na okraj dramatu, Národní divadlo 25, 1949/50, č. 31, s. 4‒8
Sluha nad pány, Národní divadlo 25, 1949/50, č. 32, s. 1‒7
Na okraj inscenace. Čeští dudáci, Národní divadlo 25, 1949/50, č. 40, s. 6‒12
Aischylos nebo Aristofanes, Kulturní práce 3, 1949, č. 21, s. 2
Odborné školení divadelníků, Kulturní práce 4, 1950, č. 3, s. 7
K zvýšení theoretického vzdělání divadelníků, Kulturní práce 4, 1950, č. 4, s. 4 + č. 5, s. 10‒11
K diskusi o usnesení předsednictva KSČ o filmu, Kulturní práce4, 1950, č. 18, s. 10‒11 + č. 19, s. 10‒11
K diskusi o divadelním ústavu, Kulturní práce 4, 1950, č. 23, s. 9‒10
Sluha nad pány, Národní divadlo 26, 1950/51, č. 1‒2, s. 15‒17
Tvůrce kladného hrdiny, Národní divadlo 26, 1950/51, č. 3, s. 5‒6
Český básník antického dramatu, Národní divadlo 26, 1950/51, č. 9‒10, s. 7‒10
Činohra Národního divadla, in Národní divadlo od květnové revoluce. Soupis repertoiru 1945‒1950, Národní divadlo 26, 1950/51, č. 29‒31, s. VIII‒XII, vydáno jako separát, 1951
Dramaturgický plán je základnou naší práce, Práce Národního divadla 1, 1950/51, č. 1, s. 1‒3
Články J. V. Stalina o jazykovědě a otázky divadla, Sovětské divadlo 1, 1951, s. 26‒52 + 130‒173
Na okraj obsahu 4. čísla, Sovětské divadlo 1, 1951, s. 410‒411
Jirásek – dramatik, Národní divadlo 27, 1951/52, č. 1, s. 7‒13
MCHAT, Národní divadlo 27, 1951/52, č. 16, s. 3‒7
K ideovému výkladu „Romea a Julie“. Diskuse, Divadlo 2, 1951, s. 731‒735
Příklad živého překladatelského umění B. Mathesia, Divadlo 3, 1952, s. 833‒841
Kapitola z dějin jevištního překladatelství, Sovětské divadlo 2, 1952, s. 455‒457
These k diskusi (příspěvek na konferenci Proti kosmopolitismu a buržoasnímu nacionalismu, za proletářský internacionalismus a socialistické vlastenectví v divadelním umění), Sovětské divadlo 2, 1952, s. 615‒638
K divadelní diskusi, Literární noviny 1, 1952, č. 44, s. 4
S jevištěm ses loučil..., Národní divadlo 28, 1952/53, č. 20, s. 14‒16 (nekrolog J. Honzla)
K recensi Thomsonova „Aischyla“, Divadlo 4, 1953, s. 436
Počátky sovětské dramaturgie na scéně Národního divadla, Sovětské divadlo 3, 1953, s. 560‒579
K Shakespearovi, Divadlo 5, 1954, s. 189‒203
J. Honzl (14. 5. 1894 – 20. 4. 1953), Divadlo 5, 1954, s. 428‒433, 540‒547, 647‒651, 713‒718
K české shakespearovské tradici (Padesátiny E. A. Saudka), Divadlo 5, 1954, s. 934‒941
Ještě k naší shakespearovské tradici, Nový život 1954, s. 549‒551 (spolupráce F. Tetauer, F. Vrba)
30 let, Národní divadlo 30, 1954/55, č. 1, s. 20‒21
Kde nás tlačí bota, Divadlo 6, 1955, s. 1‒9
Postavení režie,Divadlo 6, 1955, s. 173‒179, 250‒257, 365‒380
Divadelní překlady, Divadlo 6, 1955, s. 558‒560, 637‒644, 712‒714, 799‒801
Mezinárodní konference o divadelní historii 1955, Divadlo 6, 1955, s. 777‒782
Stratfordské poznámky, Divadlo 6, 1955, s. 941‒946
K modernímu přetisku klasické divadelní scénografie, Divadlo6, 1955, s. 948‒949
Nad repertoárovými plány, Divadlo 6, 1955, s. 953‒962
Nebožtík Machiavelli aneb nepřekřtívat autory, Divadlo 6, 1955, s. 1033
První velká divadelní encyklopedie, Divadlo 6, 1955, s. 1041‒1043
J. Pokorný o své nové knize „Shakespearova doba a divadlo“, Knižní novinky 1955, č. 16, s. [3]
Goldoniho komedie, Krásná literatura 1955, červenec ‒ srpen, s. 7
Shakespearovy komedie, Krásná literatura 1955, listopad – prosinec, s. 3
N. Machiavelli, Krásná literatura 1956, leden – únor, s. 15
Skutečnost a idea Národního divadla, Divadlo 7, 1956, s. 5‒14
K současnému dramatu, Divadlo 7, 1956, s. 300‒309
Poznámky z Londýna, Divadlo 7, 1956, s. 358‒361, 436‒441
Palladium aneb revoluce, Divadlo 7, 1956, s. 618‒620
K vydání Vydrovy korespondence, Divadlo 7, 1956, s. 650‒652
Záběry z Paříže, Divadlo 7, 1956, s. 781‒788
Babylon podívaných nad Seinou, Divadlo 7, 1956, s. 836‒843
K vydání Honzlova literárního odkazu, Divadlo 7, 1956, s. 997
K vývojové situaci našeho národního i Národního divadla, Divadlo 7, 1956, s. 998‒1002
K brechtovské divadelní estetice, Divadlo 8, 1957, s. 5‒16 → Doslov, in B. Brecht: Matka Kuráž a její děti, 1957, s. 103‒124
O některých obecných otázkách režie, Divadlo 8, 1957, s. 193‒201
O divadelním tisku od podlahy, Divadlo 8, 1957, s. 626‒629
Druhá mezinárodní konference o divadelní historii a divadelním výzkumu, Divadlo 8, 1957, s. 865‒876
Ještě méně o televisní dramaturgii, Divadlo 8, 1957, s. 891
Naše divadelní avantgarda a Říjnová revoluce, Divadlo 8, 1957, s. 894‒906
Zahraniční korespondence M. Vočadla, Divadlo 8, 1957, s. 977‒979
C. Goldoni a jeho dílo, Krásná literatura 1957, červenec – srpen, s. [16]
Situace a poslání české divadelní vědy, Divadlo 9, 1958, s. 90‒98, 166‒176 → Prolegomena scénografické encyklopedie 1971, sv. 5, s. 111‒126
Divadlo a doba. Referát ze zasedání ústředního výboru Svazu čs. divadelních umělců 30. VI. 1958 v Bratislavě, Divadlo 9, 1958, s. 454‒471, 546‒550
J. Honzl, Divadelní noviny 1, 1957/58, č. 12, s. 1‒2
Náš čas – naše divadlo, Divadelní noviny 1, 1957/58, č. 16, s. 2‒3
Proti povrchnosti, Divadelní noviny 1, 1957/58, č. 18, s. 4
Proti humbuku s neexistující „moderností“ a „experimenty“, Divadelní noviny 2, 1958/59, č. 9‒10, s. 4
Co je a co není nové, Divadelní noviny 2, 1958/59, č. 12, s. 4
Odpověď oponentům, Divadelní noviny 2, 1958/59, č. 14, s. 4 + č. 15, s. 4 (příspěvek do diskuse o původnosti principu Laterny magiky)
Berlín v prosinci 1958, Divadlo 10, 1959, s. 124‒141, 206‒209
Německé režie F. Zavřela, Divadlo 10, 1959, s. 460‒469
Sofoklův Oidipus vladař, Národní divadlo 38, 1962/63, č. 2, s. 4‒5
E. A. Saudek, Divadlo 14, 1963, č. 7, s. 69‒71
Největší mezinárodní divadelní slovník dokončen, Divadlo 14, 1963, č. 9, s. 79‒80
Divadelní reorganizace „chirurgickým zásahem“ a divadelní felčařina, Divadelní noviny 7, 1963/64, č. 10‒11, s. 1, 4 + č. 12, s. 6
Pohlednice z Amsterodamu, Divadelní a filmové noviny 9, 1965/66, č. 3, s. 7
Líčidlo a duše, Divadlo 17, 1966, č. 3, s. 57‒61
Italské divadlo 66´´, Divadlo 17, 1966, č. 5, s. 72‒76
Letní sezóna v Neapoli, Divadlo 17, 1966, č. 8, s. 77‒79
Elementární divadlo. Letošní rok v Neapoli, Divadelní noviny10, 1966/67, č. 25‒26, s. 6
Dopis z Neapole, Divadelní noviny 11, 1967/68, č. 22, s. 3
Dějiny neapolského divadla, Divadelní noviny 13, 1969/70, č. 12, s. 9
Antická divadla, Acta scaenographica 11, 1970/71, s. 16‒17, 57‒59, 74‒77, 83‒86, 114‒117
Monografie o J. Svobodovi, Acta scaenographica 11, 1970/71, s. 80, 98‒99
Sto let benátského divadla, Interscaena: Acta scaenographica 1, 1971, č. 2, [3. strana obálky]
Bertold Brecht: Matka kuráž a její děti, Interscaena: Acta scaenographica 1, 1971, s. 40
Francouzský sborník o divadelním prostoru, Interscaena: Acta scaenographica 1, 1971, č. 3, [3. strana obálky]
Candide, Interscaena: Acta scaenographica 1, 1971, s. 59‒60
Gorkého „Na dně“ v Činoherním klubu, Interscaena: Acta scaenographica 2, 1972, s. 24
Kongres Mezinárodního ústavu pro divadelní bádání, Interscaena: Acta scaenographica 2, 1972, č. 1, [3. a 4. strana obálky]
Othello v Tylově divadle, Interscaena: Acta scaenographica 2, 1972, s. 62‒63
Desátý kurs divadelních dějin v Benátkách, Interscaena: Acta scaenographica 2, 1972, s. 123‒124
Krize, kontradikce a konflikt v dnešní společnosti a divadle, Interscaena: Acta scaenographica 3, 1973, s. 25‒27
Shakespearovské dny ve Výmaru 1973, Interscaena: Acta scaenographica 3, 1973, s. 47‒48
1000 let japonského divadla, Interscaena: Acta scaenographica3, 1973, s. 65‒67
Molièrovský kurs v Benátkách, Interscaena: Acta scaenographica3, 1973, s. 119‒120
Shakespearovské dny v NDR, Interscaena: Acta scaenographica4, 1974, s. 99‒100

příspěvky v novinách:
Divadlo patří těm, kteří je vytvářejí, Rudé právo 16. 5. 1945
Poznámka k dnešní dramaturgii. Co mají hrát divadla, Rudé právo 5. 6. 1945
První kulturní zákon a žáby na prameni, Rudé právo 10. 6. 1947
O té očistě v kultuře, Rudé právo 19. 6. 1947
České občanstvo, české divadlo, české drama, Rudé právo 26. 6. 1947
Právo divadelníkovo a právo kritikovo, Svobodné noviny 10. 1. 1948
Nová éra československého divadla, Svobodné noviny 19. 3. 1948
Reorganisace divadelního života. K velikonočnímu sjezdu divadelníků, Svobodné noviny 23. 3. 1948
Divadelní zákon obecenstvu, Svobodné noviny 3. 4. 1948
Co s agenturami?, Lidové noviny 20. 6. 1948
Novatér jevištního překladatelství, Lidové noviny 14. 7. 1948
Zahraniční možnosti československého divadelnictví, Lidové noviny 14. + 15. 8. 1948
Divadlo Dálného Východu, Lidové noviny 5. 9. 1948
Dokument současného divadla, Lidové noviny 27. 1. 1949
Jevgenij Oněgin na scéně, Lidové noviny 4. 6. 1949
K zvýšení úrovně divadelní práce, Lidové noviny 29. 9. 1949
Nehájení klasici, Lidové noviny 27. 6. 1951
Otázky divadla ve světle prací J. V. Stalina o jazykovědě, Svobodné noviny 8. 2. 1952
Schillerův „Don Carlos“, Rudé právo 17. 4. 1955
Šmeralův Cyrano, Rudé právo 30. 12. 1956
Dramatik C. Goldoni, Rudé právo 25. 2. 1957

doslovy a předmluvy:
Křídový kruh (doslov), in J. Pokorný: Křídový kruh, 1947, s. 123‒126
Oba dramatické experimenty… (doslov), in J. Pokorný: Dva melodramy, 1947, s. 134‒135
„Lakomec“, snad nejznámější Molièrova komedie… (předmluva), in Molière: Lakomec, 1949, s. 5‒9
Jiráskův „Jan Žižka“… (doslov), in A. Jirásek: Jan Žižka, 1950, s. 169‒181
Klasická italská commedie dell´arte… (doslov), in C. Goldoni: Sluha dvou pánů, 1950, s. 183‒202
Doslov, in Sofoklés: Oidipús vladař, 1950, s. 93‒122
Studijní poznámka (předmluva), in Lope de Vega: Ovčí pramen, 1952, s. 5‒17
Doslov, in G. Hauptmann: Bobří kožich, 1953, s. 128‒135
Doslov, in F. Schiller: Úklady a láska, 1953, s. 131‒141
Doslov, in T. M. Plautus: Tlučhuba, 1953, s. 131‒142
Úvod, in C. Goldoni: Komedie. Svazek první, 1954, s. 7‒14
Komentáře a poznámky, in C. Goldoni: Komedie. Svazek první, 1954, s. 629‒673
Aischylos, syn Euforiónův… (doslov), in Aischylos: Peršané, 1954, s. 51‒82
Doslov, in C. Goldoni: Poprask na laguně, 1954, s. 140‒153
Doslov, in H. Kleist: Rozbitý džbán, 1954, s. 167‒181
Jestliže podle Marxe a Engelse… (předmluva), in F. Mehring: Stati o dramatu, 1954, s. 7‒39
Komentáře a poznámky, in C. Goldoni: Komedie. Svazek druhý, 1955, s. 473‒509
Průkopník nové doby (předmluva), in N. Machiavelli: Mandragora. Belfagor, 1956, s. 7‒35
O Beaumarchaisových komediích (předmluva), in P.-A. Caron de Beauamarchais: Lazebník sevillský. Figarova svatba, 1956, s. 7‒30
Úvod, in J. Honzl: K novému významu umění, 1956, s. 5‒32
Komentáře a poznámky, in C. Goldoni: Komedie. Svazek třetí, 1957, s. 447‒469
Úvodem, in J. Honzl: Divadelní a literární podobizny, 1959, s. [5]
Doslov, in T. M. Plautus: Komedie o strašidle, 1960, s. 74‒76
Několik slov o Treperendách (doslov), in C. Goldoni: Treperendy, 1962, s. 73‒78
Předmluva, in Počátky české marxistické divadelní kritiky, 1965, s. 7‒15

Účast v týmových pracích

Enciclopedia dello spettacolo, sv. 3‒11, Řím 1956‒1966

Uspořádal, vydal a redigoval

M. Vitruvius Pollio, J. Pollux: Antické divadlo, 1944
50 let Moskevského uměleckého divadla, 1948
Činoherní dramaturgie: Usnesení a projevy, 1949
A. Jirásek: Jan Žižka, 1950 (spolupráce A. Dvořák)
F. Mehring: Stati o dramatu, 1954
C. Goldoni: Komedie. Svazek první, 1954
C. Goldoni: Komedie. Svazek druhý, 1955
J. Honzl: K novému významu umění, 1956
C. Goldoni: Komedie. Svazek třetí, 1957
J. Honzl: Divadelní a literární podobizny, 1959
J. Honzl o režii a herectví (České divadlo 1), 1979 

Překlady

divadelní hry:
E. W. Möller: Rotschild vítězí u Waterloo, Městské divadlo na Královských Vinohradech 1941
A. Gryphius: Komedie Křup a křap aneb Absurda comica, Divadélko ve Smetanově muzeu 1943
Aischylos: Spoutaný Prometheus, D 46 1945, rozmnoženo b. d.
Sofoklés: Oidipús vladař, publikováno 1950 (ukázka pod názvem Oidipus král publikována Otázky divadla a filmu 1, 1945/46, s. 220‒224), Severočeské divadlo Liberec 1955
Lope de Vega: Ovčí pramen, Krajské oblastní divadlo Jihlava – Horácké divadlo 1950, publikováno 1952, rozmnoženo 1960 (spolupráce O. Fischer)
C. Goldoni: Sluha dvou pánů, Městské oblastní divadlo Praha-Libeň 1950, i publikováno
T. M. Plautus: Komedie o strašidle, Krajské krušnohorské divadlo Teplice 1951, publikováno 1960
C. Goldoni: Poprasky v Chiozze, rozmnoženo 1953, Krajské oblastní divadlo Šumperk 1954 (pod názvem Poprask na laguně), publikováno 1954 (pod názvem Poprask na laguně)
C. Goldoni: Vtipná vdova, rozmnoženo 1954, i publikováno (pod názvem Chytrá vdova), Krajské oblastní divadlo Hradec Králové 1962 (pod názvem Chytrá vdova)
C. Goldoni: Jemnostpanáček markýz, rozmnoženo 1954, publikováno 1955 (pod názvem Jemnostpán markýz)
C. Goldoni: Neotesanci, rozmnoženo 1954, publikováno 1955 (pod názvem Hrubiáni), Městské oblastní divadlo Mladá Boleslav 1956 (pod názvem Čtyři hrubiáni)
N. Machiavelli: Mandragora, Krajské oblastní divadlo Hradec Králové 1955, i rozmnoženo, publikováno 1956
C. Goldoni: Pan Todero Brumla aneb Starý protiva, rozmnoženo 1956, publikováno 1957, Divadlo na Vinohradech 1972 (pod názvem Starý Bručoun Todero)
C. Goldoni: Impresario ze Smyrny, rozmnoženo 1956, publikováno 1957, Disk 1993
C. Goldoni: Benátská vdovička, Městská divadla pražská 1957, rozmnoženo 1962
P. Calderón de la Barca: Zalamejský rychtář, rozmnoženo 1959, i publikováno, Městské divadlo Příbram 1960
Šúdraka: Hliněný vozíček, publikováno 1959, Disk 1963 (spolupráce I. Fišer) (ukázka publikována Otázky divadla a filmu3, 1947/48, s. 65‒74)
C. Goldoni: Treperendy, Realistické divadlo Z. Nejedlého 1961, i rozmnoženo, publikováno 1962
R. Viviani: Neapolská noc, rozmnoženo 1962
R. Viviani: Neapolská ulička, rozmnoženo 1962
R. Viviani: Neapolský přístav, rozmnoženo 1962
J. Nestroy: Byt k pronajmutí, rozmnoženo 1963, Divadlo E. F. Buriana 1980
R. Viviani: Vidět Neapol a zemřít, Městské divadlo Kladno 1963, rozmnoženo 1965
R. Viviani: Počestný podvodník, rozmnoženo 1964, Realistické divadlo Z. Nejedlého 1965
C. Goldoni: Řádná holka od vody, Divadlo J. Průchy Kladno 1964, rozmnoženo 1965 (pod názvem Řádná holka)
anonym: Benátčanka, rozmnoženo 1966
C. Goldoni: Náměstíčko, Realistické divadlo Z. Nejedlého 1967, i rozmnoženo
N. Manzari: Salud, rozmnoženo 1967, Realistické divadlo Z. Nejedlého 1968
R. Thákur: Volný tok, rozmnoženo 1973 (spolupráce M. Singh)
L. Pirandello: Sicilská komedie, Divadlo Vítězného února Hradec Králové 1973, rozmnoženo 1974
I. Shaw: Brooklynská idyla, Divadlo na Vinohradech 1975, i rozmnoženo
J. Arden: Tanec seržanta Musgrava, Divadlo J. Průchy Kladno – Mladá Boleslav 1976
Menandros: Morous, Divadlo J. K. Tyla Plzeň 1979, i rozmnoženo (překlad volně přepracován J. Somešem)
Zpívající Benátky, Severočeské divadlo Šumperk 1981
C. Goldoni: Paničky a služtičky, Krajské divadlo Příbram 1983, i rozmnoženo
P. Massinger: Nový způsob, jak platit staré dluhy, publikováno 1985

operní libreto:
B. Britten – E. Crozier: Albert Herring, Národní divadlo 1966

teatralia:
M. Vitruvius Pollio, J. Pollux: Antické divadlo, 1944
J. Furtenbach st.: Prospektiva: základy kukátkového divadelního prostoru, 1944
J. Furtenbach st.: Ohňostroj, 1944
G. Thomson: Vývoj dramatu, Otázky divadla a filmu 2, 1946/47, s. 137‒142
G. Thomson: Tragedie, Otázky divadla a filmu 3, 1947/48, s. 17‒28
F. Mehring: Stati o dramatu, 1954 (spolupráce J. Rak, M. Pokorná)

Prameny

Národní muzeum ‒ divadelní oddělení: pozůstalost → M. Trávníčková: Pozůstalost J. Pokorného ve sbírkách divadelního oddělení Národního muzea v Praze, Časopis Národního muzea165, 1996, č. 1‒2, s. 47‒50

Literatura (výběr)

ad Plavci:
jd [J. Drda]: Mládí se dívá na smrt, Lidové noviny 15. 11. 1940
A. M. Brousil: „Plavci“ od břehu řeky Lethy, Venkov 15. 11. 1940
Č. [V. Červinka]: Dvoudílná hra…, Zvon 41, 1940/41, s. 209
Karnet [J. Kárnet]: Na Poříčí znovu Plavci, Mladá fronta 8. 11. 1945
A. J. U. [A. J. Urban]: Plavci v D 46, Lidová demokracie 8. 11. 1945
J. H. [J. Hájek]: Obnovení „Plavců“, Rudé právo 9. 11. 1945
O. Srbová: Moralita o zaslíbené zemi, Práce 9. 11. 1945
J. Černý: 1945 (České divadlo a společnost v roce 1945), Divadelní revue 14, 2003, č. 2, s. 18 → Osudy českého divadla po druhé světové válce. Divadlo a společnost 1945‒1955, 2007, s. 42

ad Písně Omara Pijáka:
kop [J. Kopecký?]: Dramatická legenda J. Pokorného, Lidové noviny 22. 3. 1942
BOK.: Nová hra J. Pokorného, Venkov 22. 3. 1942
P. Janoušek: České drama 1945‒1948, Divadelní revue 11, 2000, č. 4, s. 18 → P. Janoušek a kol.: Dějiny české literatury1945‒1989, díl I., 2007, s. 265‒266

ad Složky divadelního výrazu:
O. Fencl: Po stopách divadla synthetického, Lidová kultura 3, 1947, č. 45, s. 3
A. Scherl: J. Pokorný: Složky divadelního výrazu, Otázky divadla a filmu 4, 1948/49, s. 38‒41 (odpověď J. Pokorného [Poznámka autora], tamtéž, s. 42‒43)
M. Zavadil: Složky divadelního výrazu v českém myšlení o divadle, bakalářská práce, Filozofická fakulta Univerzity Palackého Olomouc 2012, s. 21‒24

ad Křídový kruh:
H. Budínová: Stylistická směs v 5. květnu, Kulturní politika 2, 1946/47, č. 21, s. 7
L. Fikar: Čínský porculán popraskal, Mladá fronta 2. 2. 1947
Pp [Věra Popková]: Aktualisujeme, Národní osvobození 4. 2. 1947
Lin. a V.: Právo proti nespravedlnosti, Právo lidu 4. 2. 1947
J. H. [J. Hájek]: Stará čínská hra o vítězství spravedlnosti, Rudé právo 4. 2. 1947

ad Marlin:
J. Nesvadba: Marlin (Pohřběte mrtvé) ve Studiu ND, Národní divadlo 23, 1947/48, s. 111‒112
sm [M. Smetana]: Meditace nad revolucí, Svobodné noviny 27. 1. 1948
Z. Dinter: O mrtvé a živé mezi námi i na jevišti, Mladá fronta28. 1. 1948
J. Hájek: „Marlin“ J. Pokorného, Rudé právo 29. 1. 1948
O. Fencl: Pohřběte mrtvé!, Lidová kultura 4, 1948, č. 4, s. 4
P. Janoušek: České drama 1945‒1948, Divadelní revue 11, 2000, č. 4, s. 18 → P. Janoušek a kol.: Dějiny české literatury1945‒1989, díl I., 2007, s. 265‒266
J. Černý: 1948 (České divadlo a společnost v roce 1948), Divadelní revue 15, 2004, č. 4, s. 12 → Osudy českého divadla po druhé světové válce. Divadlo a společnost 1945‒1955, 2007, s. 164

ad Most na hranicích:
A. Dvořák: K premiéře Pokorného „Mostu na hranicích“, in Most na hranicích (program), Městské divadlo Mladá Boleslav 1948
jp: Premiéra hry J. Pokorného, Lidová demokracie 4. 12. 1948
-pk- [P. Kypr]: Most na hranicích, My 48, 1948, č. 48, s. 5
J. Hájek: Skutečnost – jediný učitel, Rudé právo 23. 2. 1949
eas [E. A. Saudek]: Pokorného Most na hranicích, Lidové noviny11. 3. 1949
pop [O. Popp]: Pokorného hra o dělnících, Mladá fronta 15. 3. 1949
J. Černý: 1948 (České divadlo a společnost v roce 1948), Divadelní revue 15, 2004, č. 4, s. 25 → Osudy českého divadla po druhé světové válce. Divadlo a společnost 1945‒1955, 2007, s. 190

ad Jevgenij Oněgin (dramatizace):
H. Budínová: Eugen Oněgin dramatisovaný, Kulturní politika 4, 1949, č. 24, s. 8

ad Oidipus vladař (překlad):
M. Kačer: Nový překlad Oidipa, Lidové noviny 6. 9. 1950
V. Šrámek: Oidipús vladař na libereckém jevišti, Divadlo 6, 1955, s. 907‒908
S. Machonin: Ztracená příležitost?, Literární noviny 12, 1963, č. 5, s. 5 → Šance divadla, 2005, s. 10‒12
J. Černý: Sofoklés v pravý čas, Divadelní noviny 12, 1968/69, č. 13, s. 9
H. Suchařípová: Vladař, Divadelní noviny 5, 1996, č. 7, s. 4
E. Stehlíková: Zpráva pro Václava (o Krobotově inscenaci Oidipa), Kritická příloha Revolver Revue 1996, č. 6, s. 94

ad Poprask na laguně (překlad):
J. Pecháček: Goldoniho vyznání lásky italskému lidu, Divadlo 6, 1955, č. 3, s. 223
(mik) [M. Křovák]: Goldoni v současném rouše, Lidová demokracie 18. 7. 1973

ad Skakespearova doba a divadlo:
M. Cesnaková-Michalcová: J. Pokorný, Shakespearova doba a divadlo, Slovenské divadlo 4, 1956, s. 78‒80
A. Bejblík: Nad Pokorného knihou Shakespearova doba a divadlo, Divadlo 11, 1960, s. 42‒46
V. Semrád: České drama 1945-1960, Ochotnické divadlo 6, 1960, s. 186‒187

ad Treperendy (překlad):
E. Uhlířová: Tudy cesta nepovede, Divadelní noviny 5, 1961/62, č. 5, s. 5
M. Kouřil: Nedobrovolná přestávka, in Theater. Divadlo, 1965, s. 143‒144, 146, 152
A. Dvořák: Divadelníci na nedivadelní frontě, in Theater. Divadlo, 1965, s. 154‒156

ad Pochodeň Prométheova:
Z. Candra: Mýtus o Prométheovi jako opera, Práce 7. 5. 1965
J. Brožovská: Prométheus na rozcestí, Mladá fronta 20. 5. 1965
I. Jirko: Nová česká opera, Plamen 7, 1965, č. 6, s. 170‒171
I. Jirko: Poselství J. Hanuše, Hudební rozhledy 18, 1965, s. 456‒457
J. Volek: Nový Prométheus, Kulturní tvorba 3, 1965, č. 19, s. 12

ad Náměstíčko (překlad):
(sk): Veselé náměstíčko, Lidová demokracie 9. 3. 1967

J. Pömerl: České divadlo na rozcestí (1945‒1948), in Česká divadelní kultura 1945‒1989 v datech a souvislostech, 1995, s. 22, 26, 31, 33
E. Šormová: Socialistický realismus – kulminace a rozpad (1948‒1956), in Česká divadelní kultura 1945‒1989 v datech a souvislostech, 1995, s. 36, 42‒43, 47‒48
J. Pömerl: Divadlo v době politického „tání“ (1956‒1962), in Česká divadelní kultura 1945‒1989 v datech a souvislostech, 1995, s. 51, 56
A. Kusák: Kultura a politika v Československu 1945‒1956, 1998, s. 273, 341‒342
E. Stehlíková: Scénický překlad antických dramat, in Otázky divadla a filmu. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. Q2, Brno 1999, s. 12‒14, 16‒17, 19‒20
J. Knapík – E. Šormová: „Tato publikace je jedním slovem škodlivá“, Divadelní revue 11, 2000, č. 3, s. 88‒91
J. Černý: 1952 (České divadlo a společnost v roce 1952), Divadelní revue 12, 2001, č. 2, s. 4‒5 → Osudy českého divadla po druhé světové válce. Divadlo a společnost 1945‒1955, 2007, s. 323‒326
J. Černý: 1954 (České divadlo a společnost v roce 1954), Divadelní revue 13, 2002, č. 2, s. 13‒14, 16 → Osudy českého divadla po druhé světové válce. Divadlo a společnost 1945‒1955, 2007, s. 413‒415, 418
J. Černý: 1955 (České divadlo a společnost v roce 1955), Divadelní revue 13, 2002, č. 4, s. 21 → Osudy českého divadla po druhé světové válce. Divadlo a společnost 1945‒1955, 2007, s. 431
J. Černý: 1945 (České divadlo a společnost v roce 1945), Divadelní revue 14, 2003, č. 2, s. 6 → Osudy českého divadla po druhé světové válce. Divadlo a společnost 1945‒1955, 2007, s. 16‒17
J. Černý: 1948 (České divadlo a společnost v roce 1948), Divadelní revue 15, 2004, č. 4, s. 5‒6, 9 → Osudy českého divadla po druhé světové válce. Divadlo a společnost 1945‒1955, 2007, s. 149‒150, 157
J. Knapík: Únor a kultura. Sovětizace české kultury 1948‒1950, 2004, s. 42, 44, 286
F. Černý: Za divadlem starým i novým, 2005, s. 137‒141
V. Just: Divadlo v totalitním systému. Příběh českého divadla (1945‒1989) nejen v datech a souvislostech, 2010, s. 37, 40, 55, 58‒59, 66, 73, 84, 88
E. Poláčková: Český překlad antických her: Quo vadis?, Theatralia 15, 2012, č. 1, s. 143

slovníky a encyklopedie:
J. Kunc: Slovník českých spisovatelů beletristů 1945–1956, 1957
R. Havel – J. Opelík a kol.: Slovník českých spisovatelů, 1964
V. Procházka (ed.): Národní divadlo a jeho předchůdci. Slovník umělců divadel Vlastenského, Stavovského, Prozatímního a Národního, 1988
P. Janoušek a kol.: Slovník českých spisovatelů od roku 1945. Díl 2. M–Ž, 1998
J. Tomeš a kol.: Český biografický slovník XX. století. II. díl. K–P, 1999
V. Forst a kol.: Lexikon české literatury. Osobnosti, díla, instituce. 3/II. P–Ř, 2000
Slovník české literatury po roce 1945 [online], URL: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=954
Databáze českého uměleckého překladu po roce 1945. Osobnosti [online], URL: http://databaze.obeprekladatelu.cz/databaze/P/PokornyJaroslav.htm

Vznik: 2015