Daněk, Oldřich

Pocházel z ostravské rodiny řezníka a prodavačky. Vystudoval klasické Státní gymnázium v Moravské Ostravě, v jeho posledním ročníku byl koncem války totálně nasazen. Po maturitě (1945) nastoupil jako herec a režisér do ostravského Divadla mladých, ale teprve od 1946 začal tyto obory studovat na pražské DAMU. Herectví absolvoval u profesorů L. Peška a K. Högra (1950 rolí Vejražky v Shakespearově Večeru tříkrálovém), režii u J. Honzla (1950 nastudováním vlastní hry Večerní fronta a 1951 Shakespearovým Romeem a Juliív Krajském oblastním divadle v Hradci Králové). V hradeckém divadle byl angažován 1950–53 jako režisér, 1954–56 byl šéfem činohry a režíroval v Severočeském divadle v Liberci. Od 1956 působil ve Filmovém studiu Barrandov jako externí scénárista, od 1958 jako dramaturg a od 1960 jako režisér. Už v roce 1945 vstoupil do KSČ, ale po dogmatických 50. letech postupně přešel na reformní pozice, což ho 1967 přivedlo ke zvolení členem obrozeného ústředního výboru Svazu československých spisovatelů. Svou politickou orientaci v roce 1968 demonstroval mimo jiné podpisem dokumentu 2000 slov, za normalizace byl z komunistické strany vyškrtnut (1970) a posléze z politických důvodů propuštěn z Filmového studia Barrandov (1973). Po zákazu filmování se rozhodl pro svobodné povolání spisovatele, s pozdějšími občasnými návraty k režii (divadelní a televizní). V 80. letech perzekuce ze strany režimu ustala, D. získal titul zasloužilý umělec (?) a Řád Klementa Gottwalda (1988). 1996 mu byla udělena Cena Vladislava Vančury.

1950 se oženil s herečkou Boženou Žídkovou (uměleckým jménem Marta). Z manželství se narodila dcera Lena. Druhou manželkou byla od 1963 Danuše Michalová, s níž měl syna Michala. Zemřel na karcinom hrtanu a selhání srdce, pohřben je v Sobotce.

D. tvorba je vedle mimořádného rozsahu charakteristická širokým spektrem užitých uměleckých druhů a jejich vzájemným prostupováním. Filmová, televizní, rozhlasová i prozaická díla často buď vznikala na motivy vlastních divadelních her, nebo jim naopak byla předlohou. Od poloviny 50. let publikoval fejetony, úvahy o divadle, filmu a literatuře a postřehy z každodenního života (často doplněné o historické paralely) v Divadle, Literárních novinách, Divadelních novinách, Filmu a době, Hostu do domu, Scéně, Mladém světě aj. Práci pro rozhlas se věnoval od poloviny 50. let. Podle stejnojmenných jevištních děl vznikly rozhlasové hry Steelfordův objev (1954), Pohled do očí (1960, úprava K. Nešvera), Dvojdetail (1987), Bitva na Moravském poli (1988, úprava S. Růžičková); hra Blbý had (2000) se naopak stala předlohou jedné z aktovek divadelního triptychu Trojhvězdí. Obsahově nejvýraznějšími pracemi pro rozhlas byly dvě hry s tématem odpovědnosti lékaře Dialog v předvečer soudu (1967) a Dialog s doprovodem děl (1967), které byly součásti cyklu, uzavřeného hrou Dialog ve spirále (1968). Od konce 50. let se D. podílel na původní televizní tvorbě. Byl autorem scénářů k inscenacím Prometheus(1958, předloha divadelní hry Sklenka krétského vína), Malé tragédie u příležitosti upalování kacířů (1. část: Pařížský kat, 2. část: Kardinál Zabarella, 1968), Břetislav a Jitka (1974), Záviš a Kunhuta (1984), Zdaleka ne tak ošklivá, jak se původně zdálo(1987, dle stejnojmenné divadelní hry) a mnoha dalších. K divácky nejsledovanějším patřily seriály Byl jednou jeden dům(1974) a Dnes v jednom domě (1979), které napsal s J. Otčenáškem. Ve vlastní režii uvedl televizní hry Příští léto v Locarnu (1970, předloha stejnojmenné divadelní hry), Dva útržky ze života muže (1983, předloha divadelní hry Dvojdetail), Žena z Korinta (1986, předloha jedné z aktovek divadelního triptychu Trojhvězdí), Španělé v Praze (1987) aj. S televizní obrazovkou se D. jako scénárista i režisér rozloučil cyklem sedmi historických miniatur Hříčky o královnách: Královnina smečka psů, Nevěra po císařsku, Jeden den velkokněžny (1994), Císařovna na chvíli, Záskok pro Sissi, Dva pokoje ve Versailles a Vzpomínka na Hamleta (1995).

V době svého působení ve Filmovém studiu Barrandov se intenzivně věnoval filmové tvorbě. Byl scénáristou filmů Zde jsou lvi (1958), Ošklivá slečna (1959), Prosím, nebudit! (1962), Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky (1967), další své filmové scénáře sám režíroval, například Tři tuny prachu (1960), Pohled od očí (1961, dle divadelní hry), Spanilá jízda (1963), Lov na mamuta (1964, dle divadelní hry) a Královský omyl (1968, dle románu Král utíká z boje). Podle divadelní hry Dva na koni, jeden na oslu natočil stejnojmennou muzikálovou verzi J. Sequens (1986).

Od druhé poloviny 60. let se D. začal prosazovat též jako prozaik. Nejvýznamnější dílo, tzv. Královskou trilogii, tvoří historické romány z doby Jana Lucemburského (Král utíká z boje, 1967), Václava II. (Král bez přílby, 1971) a Václava III. (Vražda v Olomouci, 1972, podle TV). Román Vražda v Olomoucibyl předlohou stejnojmenné dramatizace K. Svobody (1979). Vedle novely z divadelního prostředí Únosce (1969) a románu Žhářky a požárnice (1980), zachycující jeden den na pražské požární stanici, byl D. autorem prozaických podob divadelních a televizních her, soustředěných do povídkových cyklů Nedávno (1985) a Hříčky o královnách (1995).

Svou dramatickou prvotinu Večerní fronta (1950) D. nastudoval jako absolventské představení DAMU. Místem děje bylo zákulisí oblastního divadla v malém pohraničním městě, tématem víra ve smysl a moc dramatického umění jako fronty, na které večer co večer probíhá boj o výchovu nového, lepšího člověka. Po nástupu do divadla v Hradci Králové se D. zabýval studiem dějin východočeského kraje. Jeho výsledkem byla historická hra o hnutí husitského bratrstva na Hradecku Nad Orebem kalich (1953), v níž převažovalo množství dobových reálií nad dramatickým konfliktem a zřetelnými charaktery postav. Ve své době úspěšná byla politická hra ze současnosti Steelfordův objev (1954). V textu poplatném době, ideově i tematicky determinovaném „bojem proti imperialismu“ (americká tajná služba brání rozšíření nového léku proti dýmějovému moru, neboť i mor v řadách nepřítele je zbraní; lékař se zvůli postaví i za cenu života své ženy), se poprvé objevilo jedno z velkých D. témat – odpovědnost vědce, lékaře. Prostředí vědecké inteligence zvolil autor i ve hře Umění odejít (1956). Na sporu o přejímání a interpretaci sovětských zkušeností českými biology ukazoval obecnější problémy vědcova svědomí; proti dogmatickému omílání cizích poznatků, určených k přijetí a nepochybování, stavěl touhu po neustálém hledání. Přes schematičnost polopatických morálních poučení bylo Umění odejít první D.hrou se zřetelnější snahou o mnohostrannější a kritičtější vidění současnosti. „Včerejškem zkomplikovaná moralita z dneška“, jak zněl podtitul hry Pohled do očí (1959), konfrontující bezstarostný život mladé poválečné generace s tragickou zkušeností jejích otců, byla prvotním pokusem o pozdější D. typické experimentování s formou, prostřednictvím rozbíjení klasické dramatické stavby, principů epizace dramatu a divadla na divadle.

Téma obdivu k bláznovství ve smyslu neustálého tvrdohlavého a nezdolného hledání bylo společné dvěma dramatům z přelomu 50. a 60. let: zatímco hra Máte rádi blázny? (1962) se odehrávala v soudobém prostředí továrny na grafit, apokryf Sklenka krétského vína (1959) čerpala námět ze starověké legendy o Prométheovi. Komediální formu si autor poprvé vyzkoušel v divácky úspěšné trilogii Svatba sňatkového podvodníka (1961), Svatba s podvodem aneb Podvod se svatbou (1965) a Sňatková podvodnice (1968), sci-fi příběh ve veselohře Lov na mamuta (1963), kriminální zápletku v situační komedii Případ bez jednacího čísla (1974), práci pro děti v pohádce na motivy bratří Grimmů Zvířátka a Petrovští aneb Brémští muzikanti (1975).

V biblickém podobenství o vyvraždění betlémských novorozeňat Čtyřicet zlosynů a jedno neviňátko (1966) vystoupil do popředí jeden ze specifických rysů D. tvorby, apokryfní způsob vypořádání se s dějinami. Aby nalezl pravdu vnitřní, společnou všem dobám, přizpůsoboval a měnil D. často okolnosti vnější – obrácením příběhu naruby nebo alespoň existencí fiktivních postav vedle skutečných. Pokračováním osobitého pohledu na paradoxy dějin bylo drama Vrátím se do Prahy 1969), rozvíjející některé motivy historického románu Král utíká z boje. Autentický příběh pražského biskupa Jana z Dražic, jenž bojuje s církevní zvůlí, se prolíná s fiktivním pohledem na hráčskou vášeň biskupova bylináře. Konkrétní historická skutečnost, působení německého astronoma Jana Keplera v rudolfínské Praze, byla námětem málo hrané hry Hvězda jménem Praha (1972).

Vlastní linii v D. tvorbě zaujímala protiválečná podobenství. V dramatu Dva na koni, jeden na oslu (1971) bylo rozvedeno jedno z ústředních autorových témat – téma námezdnosti, cti a svědomí lidí, jejichž obživou je žold a jedinou motivací rozkaz. Z formálního hlediska zde byl dokončen přechod od popisnosti k náznaku a metafoře jako prostředkům pro pochopení rozporuplnosti lidského chování. V divadelním „příběhu jednoho života“ Válka vypukne po přestávce aneb Dostih na dlouhé trati (1976) byl D. původní téma bláznovství a posedlosti dovedeno do krajnosti a konfrontováno s nutností existence alespoň základních etických postulátů. V retrospektivním vyprávění životního příběhu herce Bendla nalezl autor příležitost ke koncentraci epizačních principů: divadlo na divadle, přehrávání vzpomínek, myšlenek i tužeb, mísení hrdinových promluv s promluvami jeho rolí i užití komentujícího a vysvětlujícího chóru. Princip retrospektivy pro osvětlení hrdinova jednání v různém čase a z různých stran byl použit i ve Střelci (1978), soudobém příběhu s netypickým dějem i prostředím (opuštěný středomořský ostrov), zkoumajícím chování, psychiku a vztah lidí v mezních situacích. Po ideové stránce byla hra úlitbou režimu, stejně jako pozdější adaptace televizního filmu o F. Engelsovi Dvojdetail (1976). Dramatizací úryvků románu Král bez přilbyvznikl formálně zajímavý text Bitva na Moravském poli (1979). Absencí akce, fyzického jednání postav (jde o fiktivní rozhovory krále Václava II. s účastníky bitvy o příčinách porážky), předjímala tato hra D. příští pokusy o divadelnost založenou na dialogu jako jediném dramatickém prostředku. Rozdílné vzpomínky na konkrétní historickou událost, které si mnohdy protiřečí, zpochybňovaly možnost poznatelnosti a interpretace dějin.

Autorův smysl pro metaforičnost, náznakovost, básnickost textu dosáhl vrcholu v historickém podobenství z třicetileté války Vévodkyně valdštejnských vojsk (1980). Příběhem prochází postava Albrechta z Valdštejna, jehož posedlost válkou vidí D. jako posedlost vidinou osobní moci, touhou vládnout a stoupat, po čemž musí následovat a následuje pád. Spolu s ním se dějem plouží Valdštejn z roku 1634, už vědoucí a zdrcený, pokoušející se varovat sám sebe, dokud je čas. Protiválečný apel a opětné zamyšlení nad odpovědností kohokoli z lidí za běh dějin doplňoval dramatik dalším rozvedením tématu žoldnéřství: na osudech tří mužů a třech podobách jedné ženy sledoval tragédii lidí, kteří se podílejí na válce a nejvíc na ni doplácejí. Hra byla jedním z nejvýraznějších projevů autorovy záliby v epizaci dramatu, v divadle na divadle, v prolínání časových a prostorových rovin, ve vyjadřování se v míře co nejvyšší výhradně divadelními prostředky.

Návratem k tématu odpovědnosti a míry svobodného rozhodování v povolání lékaře byla hra ze současnosti Zpráva o chirurgii města N. (1981). Hlavní dramatický konflikt zde byl spojen s transplantací ledviny, jejímž dárcem se má stát smrtelně nemocný člověk – a ani lékaři mnohdy nemají sílu čekat na smrt, i když dává naději na záchranu jiného života. Výpovědí o potřebě člověka vymanit se z vlastní přízemnosti a dalším návratem k tématu posedlosti byl výrazně epizovaný text Životopis mého strýce (1983), celý založený na principu divadla na divadle. Nesnadnost vypátrání pravdy dějinné i dnešní demonstrovaly „čtyři útržky z běhu času“ Zdaleka ne tak ošklivá, jak se původně zdálo (1983). Rozhovory muže a ženy v různých dobách, situacích i vztazích byly spojeny vstupy antického chóru jako komentátora shlédnutých příběhů. Obdiv ke komediantství v jeho původní podobě, kdy jen posedlost divadlem umožňovala vydržet, byl vyjádřen ve hře Kulhavý mezek aneb Výbuch na jičínském zámku (1985). Žánrová pestrost D. dramat byla rozšířena pokusem o muzikál pro činoherce (na hudbu J. F. Fischera) Jedno jaro v Paříži aneb Krvavá Henrietta (1987). Námětem hry, parodující lidskou potřebu senzací a bulvární skandalizování jedné smrti v předvečer hromadného zabíjení v 1. světové válce, byl autentický příběh o zavraždění šéfredaktora pařížského listu Figaro manželkou ministra financí v roce 1914.

Koncentrací nejpodstatnějších výrazových prostředků D. poetiky byla „divadelní fuga“ Vy jste Jan (1987). V příběhu jedné červencové noci roku 1415 nešlo o historické události, o to, jak na jevišti nebo v reprodukovaných vzpomínkách jednají postavy hry, přestože se kromě tří fiktivních jedná o skutečné historické osobnosti. Sešly se zde jako součást snu odsouzence v poslední noci před popravou, přišly na zavolání člověka, kterým byl jejich život v minulosti zasažen, Mistra Jana Husa. Jestliže se sám Hus neobjevil na jevišti, poukazovala to na jeden z typických D. přístupů k volbě tématu, na snahu zobrazovat nikoli klíčové dějinné události, ale jejich dopad na člověka, prostředí a charaktery kousek vedle epicentra dění.

První původní českou divadelní hrou, napsanou a inscenovanou po roce 1989, byl příběh největšího z českých panovníků Jak snadné je vládnout anebo Karel IV.: autoportrét (1992). Umírající císař, sledován sám sebou z doby, kdy vládnout začínal, rekapituluje svůj život způsobem odlišným od prací historiků i vlastního životopisu Vita Caroli. Panovnické úspěchy konfrontuje s morálními principy, udiven řadou svých rozhodnutí a z nich plynoucích lidských tragédií. Rozrůstající se skupina hadrových oběšenců jako působivý divadelní znak vypovídal o obětech, které ve svém svědomí napočítal.

Pro své rozloučení s divadlem D. zvolil návrat k jeho antickým kořenům. Tři drobné hříčky volného triptychu Trojhvězdí (1999) o zakladatelích světové dramatické literatury spojoval charakteristický autorův rukopis: apokryfní způsob vyjádření, absence konfliktu, děj vystavěný na vtipných a vytříbených moralizujících dialozích, čapkovská víra v obyčejné lidi jako tvůrce dějin; v tomto případě byly události nazírány očima žen kolem velkých dramatiků. Amfiteátr byl dialogem Aischylovy ženy s manželkou divadelního správce o samém vzniku divadla – možnosti nahradit recitujícího autora hercem. Původně rozhlasová hra Blbý had konfrontovala Sofoklův zájem o všelidské problémy s obyčejnými starostmi jeho hetéry. V původně televizní hře Žena z Korinta pomůže Eurípidovi k napsání jeho nejznámější hry Médeia až setkání s tajemnou cizí ženou. V rukopise zůstala hra Předběžný výslech komika.

Okrajový charakter měla D. herecká tvorba i divadelní režie. Jako herec se objevil pouze v šesti inscenacích školní scény DAMU a Krajského oblastního divadla Hradec Králové. V 50. letech jako režisér hradeckého a libereckého divadla nastudoval několik děl českého i světového, klasického i současného repertoáru (Molière, Shakespeare, Goldoni, Gorkij, Brecht, Jirásek, Šalda, Stehlík, Cach aj.). Mezi výraznější režie, reflektované dobovou kritikou, patřily inscenace Sofoklovy tragédie Oidipus vladař, Šaldova dramatu Dítě či vůbec první provedení Tylovy hry Staré Město a Malá Strana. Od 60. let se D. ojedinělé režie soustředily jen na jeho vlastní texty – Čtyřicet zlosynů a jedno neviňátko, Válka vypukne po přestávce, Dva na koni, jeden na oslu.

D. dramatická tvorba, vycházející z autorova širokého intelektuálního rozhledu a vzdělání, zaujímala v kontextu oficiální české poválečné literatury výlučné místo, významná však zůstala i po roce 1989, byť více v podobě díla televizního a rozhlasového než jevištního. Kromě výjimečného rozsahu, jenž nemá ve 20. století v českém dramatu obdobu, byla pozoruhodná rovněž šíře žánrová i námětová. Příznačný byl výběr periferních dějinných událostí, které lze pozměnit, zpochybnit, zrelativizovat ve jménu položení otázky divákovi. S tím souviselo časté použití apokryfu, podobenství a alegorie, stejně jako demytizace postav a událostí neustále přítomným, relativizujícím „mohlo se stát, ale nemuselo“. Ústředními tématy D. díla byla odpovědnost jedince za chod dějin, vina a nutnost jejího posuzování v souvislosti s podmínkami provinění, boj umělce s mocí, posedlost sympatická i chorobná, žoldnéřství jako problém dnešního, nikoli jen středověkého člověka. Od tezí přešel autor k příběhu a odtud k pokusům vystavět divadelní hru na dialogu a vnitřní dramatičnosti. Proklamativnost rané tvorby proměnil ve schopnost předložit množství tvrzení, nepovýšit jedno nad druhé, založit umělecké dílo na otázce bez odpovědi. Na vybočení z průměru oficiální české dramatiky se významně podílela i formální stránka prací. Zaujat B. Brechtem opustil D. poměrně brzy klasickou dramatickou formu a nahradil ji prvky antiiluzivního divadla. Skutečnost, že je v hledišti, byla divákovi neustále připomínána všemi prostředky – přítomností epického vypravěče, štěpením postav, prostupováním časoprostorových rovin, použitím titulků či songů. Prolínání D. tvorby spisovatelské a režijní bylo patrné z četných poetizovaných poznámek v textu a inscenačních pokynů.

Pseudonymy a šifry

-dk- 

Divadelní texty

D Večerní fronta, DISK 1950, i rozmnoženo
D Nad Orebem kalich, Krajské oblastní divadlo Hradec Králové 1953, i rozmnoženo
D Objev Dr. Steelforda (později hráno též jako Steelfordův objev, Jde o život, Jessii jde o život), Krajské oblastní divadlo Hradec Králové 1954, i rozmnoženo (pod názvem Steelfordův objev)
D Umění odejít, Krajské oblastní divadlo Hradec Králové 1955, i rozmnoženo, publikováno 1956
D Čtyřicátý osmý, Krajské oblastní divadlo Hradec Králové 1956
D Pohled do očí, Státní divadlo Brno 1959, i rozmnoženo
D Sklenka krétského vína, Těšínské divadlo Český Těšín 1959, rozmnoženo 1960 (dle TV Prométheus)
D Svatba sňatkového podvodníka, Městská divadla pražská 1961, i rozmnoženo, publikováno 1962
D Máte rádi blázny?, Divadlo J. K. Tyla Plzeň 1962, i publikováno
D Lov na mamuta, Městská divadla pražská 1963, rozmnoženo 1964
D Svatba s podvodem aneb Podvod se svatbou (později hráno též jako Podvod se svatbou aneb Svatba s podvodem), Státní divadlo Ostrava 1965, i rozmnoženo (pod názvem Podvod se svatbou aneb Svatba s podvodem)
D Čtyřicet zlosynů a jedno neviňátko (později hráno též jako Čtyřicet zločinů a neviňátko, Čtyřicet omylů Herodesových), Divadlo E. F. Buriana 1966, i publikováno
D Sňatková podvodnice, Divadlo SNP Martin 1968, i rozmnoženo
D Vrátím se do Prahy, Městská divadla pražská 1969, i rozmnoženo
D Dva na koni, jeden na oslu, Realistické divadlo Z. Nejedlého 1971, i rozmnoženo
Úpr. Hadrián z Římsu aneb Příliš mnoho Hadriánů, Národní divadlo 1972, i rozmnoženo (dle D V. K. Klicpery, s V. Hudečkem)
D Hvězda jménem Praha, rozmnoženo 1972, Realistické divadlo Z. Nejedlého 1973
D Případ bez jednacího čísla, Realistické divadlo Z. Nejedlého 1974, i rozmnoženo
D Zvířátka a Petrovští, Divadlo Jiřího Wolkera 1975, i rozmnoženo (pod názvem Zvířátka a Petrovští aneb Brémští muzikanti)
D Víkend uprostřed týdne, Městská divadla pražská 1975, i rozmnoženo (s J. Otčenáškem)
D Válka vypukne po přestávce aneb Dostih na dlouhé trati, Divadlo bratří Mrštíků Brno 1976, i rozmnoženo, publikováno 1987
D Střelec, Divadlo bratří Mrštíků Brno 1978, i rozmnoženo
D Bitva na Moravském poli, Divadlo J. K. Tyla Plzeň 1979, i rozmnoženo (na motivy P Král bez přílby)
Úpr. Lhář a jeho rod, rozmnoženo 1979, Divadlo bratří Mrštíků Brno 1980 (dle D V. K. Klicpery)
D Vévodkyně valdštejnských vojsk, Národní divadlo 1980, rozmnoženo 1981, publikováno 1987
D Zpráva o chirurgii města N., Realistické divadlo Z. Nejedlého 1981, i rozmnoženo, publikováno 1987
D Příští léto v Locarnu (později hráno též jako Hotel Excelsior 1924), Městská divadla pražská 1982, i rozmnoženo (dle TV)
D Životopis mého strýce, Národní divadlo 1983, i rozmnoženo
D Zdaleka ne tak ošklivá, jak se původně zdálo (později hráno též jako Zdaleka ne tak ošklivá, jak se na první pohled zdálo), Středočeské kulturní středisko 1983, rozmnoženo 1984
L Copernicus, Národní divadlo 1984, i rozmnoženo (s J. F. Fischerem, h.: J. F. Fischer)
D Sen smíchovské noci, Realistické divadlo Z. Nejedlého 1984, rozmnoženo 1985
D Kulhavý mezek aneb Výbuch na jičínském zámku, Středočeské kulturní středisko 1985, rozmnoženo 1987
D Dvojdetail, Státní divadlo Brno 1986, rozmnoženo 1987 (dle TV Dva útržky ze života muže)
D Jedno jaro v Paříži aneb Krvavá Henrietta, Divadlo na Vinohradech 1987, rozmnoženo 1988
D Vy jste Jan, Národní divadlo 1987, rozmnoženo 1988
D Něžně i drze aneb Tygřice na rozcestí, Středočeské kulturní středisko 1990, rozmnoženo 1991
D Jak snadné je vládnout aneb Karel IV.: autoportrét, rozmnoženo 1992, Divadlo na Vinohradech 1993, i publikováno
D Trojhvězdí (obsahuje jednoaktovky Amfiteátr, Blbý had, Žena z Korinta), rozmnoženo 1999, Divadlo na Vinohradech 2000 (jednoaktovka Blbý had dle R, jednoaktovka Žena z Korinta dle TV)

Režie

nesign.: pásmo Chléb s ocelí, Divadlo kytice Ostrava 1945
nesign.: pásmo Vítězný máj, Divadlo mladých Ostrava 1946
A. N. Arbuzov: Daleká cesta, Městské divadlo mladých Ostrava 1948
A. N. Arbuzov: Šest zamilovaných, DISK 1950
O. Daněk: Večerní fronta, DISK 1950
T. M. Plautus: Lišák Pseudolus, Krajské oblastní divadlo Hradec Králové 1950
Molière: Lakomec, Krajské oblastní divadlo Hradec Králové 1950
W. Shakespeare: Romeo a Julie, Krajské oblastní divadlo Hradec Králové 1951
A. Galič – K. Isajev: Volá vás Tajmyr, Krajské oblastní divadlo Hradec Králové 1951
M. Gorkij: Nepřátelé, Krajské oblastní divadlo Hradec Králové 1951
V. Cach: Duchcovský viadukt, Krajské oblastní divadlo Hradec Králové 1952
V. Gusjev: Sláva, Krajské oblastní divadlo Hradec Králové 1952
S. Lichý: Horká kaše, Krajské oblastní divadlo Trutnov 1952
F. X. Šalda: Dítě, Krajské oblastní divadlo Hradec Králové 1952
A. Jirásek: Kolébka, Krajské oblastní divadlo Hradec Králové 1952
A. Berla, J. K. Tyl: Jen s pravdou ven aneb Venkovský poslanec, Krajské oblastní divadlo Hradec Králové 1953
C. Goldoni: Sluha dvou pánů, Krajské oblastní divadlo Hradec Králové 1953
J. Gregor-Tajovský: Ženský zákon, Severočeské divadlo Liberec 1954
M. Gorkij: Měšťáci, Severočeské divadlo Liberec 1954
J. K. Tyl: Staré Město a Malá Strana, Severočeské divadlo Liberec 1955
Sofoklés: Oidipús vladař, Severočeské divadlo Liberec 1955
A. Kornejčuk: Zkáza eskadry, Severočeské divadlo Liberec 1956
M. Stehlík: Selská láska, Severočeské divadlo Liberec 1956
W. Shakespeare: Hamlet, kralevic dánský, Severočeské divadlo Liberec 1956
V. Sardou – E. Moreau: Madame Sans-Gêne, Severočeské divadlo Liberec 1956
B. Brecht: Kavkazský křídový kruh, Severočeské divadlo Liberec 1957
E. de Filippo: Lež má dlouhé nohy, Státní divadlo Ostrava 1958
O. Daněk: Čtyřicet zlosynů a jedno neviňátko, Divadlo E. F. Buriana 1966
O. Daněk: Válka vypukne po přestávce, Realistické divadlo Z. Nejedlého 1976
O. Daněk: Dva na koni, jeden na oslu, Divadlo J. K. Tyla Plzeň 1979

Role

Tajemník ústavu – A. N. Afinogenov: Strach, DISK 1949
Arkadij Ljaskovskij – L. A. Maljugin: Staří přátelé, DISK 1949
Vejražka – W. Shakespeare: Cokoli chcete – Večer tříkrálový, DISK 1950
Chasuble – O. Wilde: Jak je důležité míti Filipa, Krajské oblastní divadlo Hradec Králové 1951
Pečeněgov – M. Gorkij: Nepřátelé, Krajské oblastní divadlo Hradec Králové 1951
Jiří – J. Burjakovskij: Lidé, bděte!, Krajské oblastní divadlo Hradec Králové 1952

Teatralia

Žeromského „Hřích“ v Mladé Boleslavi, Divadlo 5, 1954, s. 236–238 (s A. Urbanovou)
O divadle a pečení housek, Divadlo 7, 1957, s. 257–259
O podivném individuu v našem divadelnictví, Kultura [1], 1957, č. 35, s. 3
Skončila Žatva. Co s Žatvou?, Literární noviny 6, 1957, č. 49, s. 5
Odtud, až…potud!, Divadelní noviny 1, 1957/58, č. 8, s. 1–2
Pět úvah v úvaze, Divadelní noviny 1, 1957/58, č. 14, s. 4
Zlomyslnosti o kritice, Divadelní noviny 2, 1958/59, č. 19, s. 4 (šifra -dk-)
Slova, slova, slova, Reflex 10, 1999, č. 35, s. 54

Zvukové a audiovizuální záznamy díla

Dva na koni a jeden na oslu (Realistické divadlo Z. Nejedlého 1971), Supraphon 1975 (ukázky z inscenace)
Dva na koni a jeden na oslu (Realistické divadlo Z. Nejedlého 1971), Československá televize 1977
Válka vypukne po přestávce (Realistické divadlo Z. Nejedlého 1976), Supraphon 1977 (ukázky z inscenace)
Válka vypukne po přestávce (Realistické divadlo Z. Nejedlého 1976), Československá televize 1978
Vévodkyně valdštejnských vojsk (Národní divadlo 1980), Československá televize 1985
Zpráva o chirurgii města N. (Realistické divadlo Z. Nejedlého 1981), Československá televize 1982
Vévodkyně valdštejnských vojsk (ochotnický soubor Vicena Ústí nad Orlicí 1986), Československá televize 1988
Jedno jaro v Paříži (Divadlo na Vinohradech 1987), Československá televize 1989
Vy jste Jan (Národní divadlo 1987), neveřejný záznam 1990

Prameny

Národní muzeum – divadelní oddělení: pozůstalost

Literatura (výběr)

publikace s bibliografickými soupisy:
M. Trávníčková: Divadlo O. Daňka, 1997 (katalog k výstavě)
A. Štěrbová: Dramatická podobenství O. Daňka, Olomouc 2004

ad Večerní fronta:
A. Urbanová: Divadelní škola zasahuje do života, Lidové noviny8. 7. 1950
J. Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce. Divadlo a společnost 1945–1955, 2007, s. 268

ad Nad Orebem kalich:
P. Hořec: Nad Orebem kalich, Svět v obrazech 9, 1953, č. 16, s. 19

ad Dítě (režie):
F. Černý: Návrat Šaldova „Dítěte“, Divadlo 4, 1953, s. 58–60

ad Objev doktora Steelforda:
F. Vrba: Česká hra o amerických vědcích, Divadlo 5, 1954, s. 297–300
J. Černý: 1954 (České divadlo a společnost v roce 1954), Divadelní revue 13, 2002, č. 2, s. 7–8 → Osudy českého divadla po druhé světové válce. Divadlo a společnost 1945–1955, 2007, s. 400

ad Staré Město a Malá Strana (režie):
J. Hájek: Velké drama, objevené po stu letech, Divadlo 6, 1955, s. 405–414

ad Umění odejít:
A. Scherl: Dvě původní české divadelní hry, Host do domu 2, 1955, s. 279–280
F. Vrba: Umění přijít včas, Divadlo 6, 1955, č. 8, s. 649–653
S. Machonin: Divadelní beseda, Literární noviny 4, 1955, č. 48, s. 5
J. Černý: 1955 (České divadlo a společnost v roce 1955), Divadelní revue 13, 2002, č. 4, s. 18 → Osudy českého divadla po druhé světové válce. Divadlo a společnost 1945–1955, 2007, s. 425

ad Oidipús vladař (režie):
V. Šrámek: Oidipús vladař na libereckém jevišti, Divadlo 6, 1955, s. 907–910

ad Čtyřicátý osmý:
J. R.: Od hry z Února ke hře o Únoru!, Pochodeň 1. 6. 1956
J. Šotola: Daňkův „Čtyřicátý osmý“, Divadlo 7, 1956, č. 7, s. 585–588
J. Černý: 1956 (České divadlo a společnost v roce 1956), Divadelní revue 17, 2006, č. 3, s. 16

ad Pohled do očí:
J. Hájek: Pohled do očí. Dramatický podnět, nedramatický výraz, Literární noviny 8, 1959, č. 44, s. 6
J. Opavský: Pohled do očí, Rudé právo 20. 10. 1959
V. Gabriel: Pohled do očí, Kultura 3, 1959, č. 44, s. 4
M. Smetana: Nové hry, nové problémy, Divadelní noviny 3, 1959/60, č. 8, s. 1–2
F. Götz: Zkouška generačního svědomí, Divadlo 11, 1960, s. 21–23

ad Svatba sňatkového podvodníka:
P. Kohout: Vášnivá, zasvěcená a příkladně charakterní obrana přítele O. Daňka, in Svatba sňatkového podvodníka (program), Městská divadla pražská 1961
O. Kryštofek: Svěží premiéra v Komedii: Svatba sňatkového podvodníka, Obrana lidu 12. 11. 1961
Z. Roubíček: Nová hra O. Daňka Svatba sňatkového podvodníka, Mladá fronta 14. 11. 1961
V. Gabriel: Komedie pro zasmání, Kultura 5, 1961, č. 47, s. 5
S. Machonin: Kam s nimi?, Literární noviny 10, 1961, č. 47, s. 3
J. Opavský: Daňkův člověk ve společnosti (doslov), in O. Daněk: Svatba sňatkového podvodníka, 1962, s. 87–95
Z. Hořínek: O divadelní komedii, 2003, s. 58–59

ad Máte rádi blázny?:
J. Opavský: Daňkova i naše láska k „bláznům“ (doslov), in O. Daněk: Máte rádi blázny?, 1962, s. 75–79
S. Machonin: Nedopsaná hra, Literární noviny 11, 1962, č. 4, s. 8
J. Opavský: Máte rádi blázny?, Rudé právo 29. 1. 1962
L. Suchařípa: Máte rádi blázny?, Divadelní noviny 5, 1961/62, č. 12, s. 3
S. Machonin: K živým otázkám současnosti, Rudé právo 28. 11. 1962

ad Lov na mamuta:
J. Císař: První kroky, Rudé právo 12. 11. 1963
S. Machonin: Satira má na vybranou, Literární noviny 12, 1963, č. 49, s. 8
J. Císař: Lovec v rozpacích, Divadelní noviny 7, 1963/64, č. 7/8, s. 10

ad Čtyřicet zlosynů a jedno neviňátko:
H. Šimáčková: „Člověk – to je ustavičné tvoření sebe sama“ (doslov), in O. Daněk: Čtyřicet zlosynů a jedno neviňátko, 1966, s. 77–84
S. Machonin: Neviňátka nebo zlosyni?, Literární noviny 14, 1966, č. 7, s. 8
A. Urbanová: Od roku nultého dodnes, Kulturní tvorba 4, 1966, č. 5, s. 12
J. Opavský: Podobenství o odpovědnosti, Divadelní a filmové noviny 9, 1965/66, č. 16, s. 6
Z. Hořínek: Paradoxy paraboly, Divadlo 17, 1966, č. 4, s. 54–61
J. Opavský: Od pašijí k Piu XII. a k dnešku, Plamen 8, 1966, č. 5, s. 172
I. Taller: 120 zlosynů a 4 neviňátka, Červený květ 12, 1967, č. 2, s. 35–37
J. Beránková: Paradoxy morální i formální, Amatérská scéna 4, 1967, č. 2, s. 18–19
AJL [A. J. Liehm]: O. Daněk je slavný (rozhovor), Filmové a televizní noviny 2, 1968, č. 17, s. 1, 8
A. Urbanová: Člen tří svazů, Divadelní noviny 12, 1968/69, č. 10, s. 5

ad Vrátím se do Prahy:
P. Grym: Vrátím se do Prahy, Lidová demokracie 2. 12. 1969
A. Stránská: Kousek historie, Svobodné slovo 3. 12. 1969
J. Otava: Příběh místo dramatu, Rudé právo 5. 12. 1969
V. Sochorovská: Vrátím se do Prahy, Divadelní noviny 13, 1969/70, č. 8/9, s. 8

ad Dva na koni, jeden na oslu:
ová [L. Kopáčová]: Novinka v Realistickém, Svobodné slovo28. 12. 1971
lw [L. Daneš]: Radost z české novinky, Lidová demokracie30. 12. 1971
M. Tůma: Komedie z doby minulé, Rudé právo 24. 3. 1972
L. Slíva: Daňkův člověk současný a historický, in Dva na koni, jeden na oslu (program), Státní divadlo Ostrava 1976
M. Loucká: Na pomezí morality a apokryfu, in Dva na koni, jeden na oslu (program), Jihočeské divadlo České Budějovice 2001

ad Hvězda jménem Praha:
V. Procházka, Hvězda jménem Praha, Tvorba 1973, č. 12, s. 15
J. Tvrzník: Hvězda jménem Praha, Mladá fronta 4. 4. 1973

ad Případ bez jednacího čísla:
-mt- [M. Tůma]: Nápad versus příběh, Tvorba 1974, č. 12, příloha Divadelní tvorba, s. 3
lw = [L. Daneš]: Daňkova hra „Jak unést horu“, Lidová demokracie 21. 2. 1974

ad Válka vypukne po přestávce:
Z. Jindrová: Úvahy, in Válka vypukne po přestávce (program), Divadlo bratří Mrštíků Brno 1976
K. Bundálek: O společenskou odpovědnost umělce, Rovnost2. 7. 1976
M. Vojta: Návraty O. Daňka, Tvorba 1976, č. 34, příloha Divadelní tvorba, srpen, s. 1
J. Tvrzník: Válka vypukne po přestávce, Mladá fronta 25. 11. 1976
-mur- [M. Urbánková]: Válka vypukne po přestávce, Svobodné slovo 1. 12. 1976
es [E. Stehlíková]: Hra na Oidipa, Dialog 1, 1977/78, č. 1, s. 20–22
L. Vodička – P. Janoušek: České drama 1969‒1989 (IV.), Divadelní revue 17, 2006, č. 4, s. 51 → P. Janoušek a kol.: Dějiny české literatury 1945‒1989, díl IV., 2008, s. 631–632

ad padesátiny:
kn [V. Königsmark]: Quo vadis, české drama?, Dialog 1, 1977/78, č. 1, s. 6, 11–13

ad Střelec:
K. Bundálek: Člověk proti osudu, Rovnost 31. 1. 1978
J. Lexa: Daňkova dramatická variace, Tvorba 1978, č. 11, s. 17
M. Tůma: Drama modelového charakteru, Scéna 3, 1978, č. 6, s. 4–5
J. Kolář: O kapce vody a potřebě proudu (rozhovor), Scéna 4, 1979, č. 8, s. 3

ad Bitva na Moravském poli:
šrm [E. Šormová]: O. Daněk: Bitva na Moravském poli, Dialog 3, 1979/80, č. 7–8, s. 24–26
Š. Otčenášek: Daňkovy dialogy o historii, Scéna 5, 1980, č. 7, s. 2

om: Klicpera na prášilovskou notu, Zemědělské noviny 9. 2. 1980
E. Rolečková: O smíchu, slzách a lhářích (rozhovor), Lidová demokracie 29. 11. 1990

ad Vévodkyně valdštejnských vojsk:
J. Procházka: Vévodkyně valdštejnských vojsk, Svobodné slovo17. 12. 1980
J. Hájek: Protiválečná dramatická rapsódie, Rudé právo 18. 12. 1980
J. Dvořák: Sugestivní hra o Valdštejnovi, Práce 23. 12. 1980
J. Tvrzník: Vévodkyně valdštejnských vojsk, Mladá fronta 15. 1. 1981
cim [D. Cimická]: Vévodkyně valdštejnských vojsk, Zemědělské noviny 31. 1. 1981
J. Císař: Divadlo světa, Tvorba 1981, č. 13, s. 6
J. Janáček: Valdštejn a vévodkyně jeho vojsk, Scéna 6, 1981, č. 7/8, s. 7
-su- [J. Sulovský]: Tvůrčí čin dramatikův, in Vévodkyně valdštejnských vojsk (program), Státní divadlo O. Stibora Olomouc 1986
V. Königsmark: Vévodkyně valdštejnských vojsk, in Český Parnas, 1993, s. 205–210
rh [R. Hrabáková]: O. Daněk: Vévodkyně valdštejnských vojsk, in Český dekameron 1969–1992, Praha 1994, s. 40–41
J. Strnad: Propíchli ho v Chebu (třebaže nehrál na housle), Divadelní noviny 4, 1995, č. 22, s. 7
L. Vodička – P. Janoušek: České drama 1969–1989 (IV.), Divadelní revue 17, 2006, č. 4, s. 49 → P. Janoušek a kol.: Dějiny české literatury 1945–1989, díl IV., 2008, s. 628–629

ad Zpráva o chirurgii města N.:
V. Gallerová: Rozhovor s O. Daňkem o divadle, o chirurgii a mnohém jiném (rozhovor), in Zpráva o chirurgii města N.(program), Realistické divadlo Z. Nejedlého 1981
J. Vedral: Drama jako výpověď, in Zpráva o chirurgii města N.(program), Státní divadlo O. Stibora Olomouc 1981
cim [D. Cimická]: Zpráva o chirurgii a lidském zájmu, Zemědělské noviny 6. 6. 1981
V. Solecký: Práce jako dramatické téma, Tvorba 1981, č. 23, s. 6–7
B. Štěpánek: Skalpel ostřený humorem, Scéna 6, 1981, č. 14, s. 4
L. Vodička – P. Janoušek: České drama 1969–1989 (IV.), Divadelní revue 17, 2006, č. 4, s. 53–54 → P. Janoušek a kol.: Dějiny české literatury 1945–1989, díl IV., 2008, s. 637–638

J. Urbanec: Dramatické dílo O. Daňka, in České drama v epoše socialismu 1945–1981, Opava 1982, s. 64–66

ad Příští léto v Locarnu:
M. Spáčilová: Povídání o Locarnu v ABC, Svobodné slovo 20. 1. 1983
J. Strnad: Z první řady, Květy 33, 1983, č. 2, s. 40

ad Životopis mého strýce:
M. Spáčilová: Rekonstrukce jednoho života, Svobodné slovo11. 5. 1983
D. Cimická: Období hledání?, Zemědělské noviny 28. 5. 1983
V. Procházka: Přílišná inovace může vadit, Rudé právo 1. 6. 1983
B. Štěpánek: To se prostě musí lítat, Scéna 8, 1983, č. 13, s. 1

ad Zdaleka ne tak ošklivá, jak se původně zdálo:
mik [M. Křovák]: Nepromarněná příležitost, Lidová demokracie6. 8. 1983
jd: Úlomek z ledovce, Scéna 9, 1984, č. 10, s. 4

ad Sen smíchovské noci:
B. Štěpánek: I Homér si zdřímne, Scéna 10, 1985, č. 3, s. 4
K. Sedláková [= J. Sloupová]: Sen o schůzi, O divadle 2, 1987, s. 104–108

Z. Maléřová: Návraty k historii (rozhovor), Mladá fronta 31. 7. 1985

ad Kulhavý mezek aneb Výbuch na jičínském zámku:
Z. Grmolec: Drama o smyslu práce, Tvorba 1986, č. 18, s. 19
O. Blanda: Vyprávění o vypravěčích, Scéna 11, 1986, č. 24, s. 4

ad šedesátiny:
I. Gerová: Hej! Rejtare! Už je vám šedesát! (rozhovor), Svobodné slovo 15. 1. 1987
J. Kühnelová: Herci stojí před křižovatkou (rozhovor), Lidová demokracie 16. 1. 1987

ad knižní vydání her Válka vypukne po přestávce, Vévodkyně valdštejnských vojsk, Zpráva o chirurgii města N.:
J. Hájek: Nad dramatickým dílem O. Daňka (doslov), in Válka vypukne po přestávce, Vévodkyně valdštejnských vojsk, Zpráva o chirurgii města N., 1987, s. 222–234
P. Janoušek: Konečně!, Tvorba 1988, č. 23, s. 12

ad Jedno jaro v Paříži aneb Krvavá Henrietta:
I. Gerová: Dva pro osm = muzikál, Svobodné slovo 22. 7. 1987
M. Vydrová: Vinohradský vaudeville, Tvorba 1987, č. 30, s. 9
O. Brůna: Osm postav našlo divadlo, Scéna 12, 1987, č. 17, s. 4
kop [J. Kopecká]: Z první řady, Květy 31, 1987, č. 31, s. 40
J. Tvrzník: Krvavá Henrietta, Mladá fronta 25. 9. 1987

ad Vy jste Jan:
R. Lošťák: Na okraj Daňkovy hry, in Vy jste Jan (program), Národní divadlo 1987
Jč: Spíš optimista než skeptik (rozhovor), Národní divadlo informuje červen 1987, [s. 7]
J. Czech: Jan Hus O. Daňka, Scéna 12, 1987, č. 17, s. 4
J. Hájek: O cestu k filozofickému dramatu, Rudé právo 22. 9. 1987
J. Tvrzník: Vy jste Jan, Mladá fronta 20. 10. 1987
L. Kopáčová: Daňkova moralita na Nové scéně, Tvorba 1988, č. 2, s. 12‒13
J. Czech: Husovo mlčení. Scéna 13, 1988, č. 5, s. 7
L. Vtípilová: Jan Hus a ti druzí (rozhovor), Rudé právo 6. 9. 1988
E. Kantůrková: Kdo je Jan?, O divadle 4, 1988, s. 108‒117
L. Vodička – P. Janoušek: České drama 1969‒1989 (IV.), Divadelní revue 17, 2006, č. 4, s. 49 → P. Janoušek a kol: Dějiny české literatury 1945‒1989, díl IV., 2008, s. 629

J. Blahota: Vyznávám tvořivost a improvizaci (rozhovor), Květy38, 1988, č. 27, s. 42‒43
V. Königsmark: Bloudění a východiska. Prolegomena k analýze českého dramatu a divadla 60. ‒80. let, 1990, s. 35, 41
J. Vostrý: Drama a dnešek, 1990, s. 36‒37, 42‒59
K. Nešlehová: Všechny vlastnosti patří k životu (rozhovor), Práce 30. 11. 1990
Z. Líkařová: Dějinami jsme určeni (rozhovor), Svobodné slovo18. 4. 1992

ad Jak snadné je vládnout:
-vkn- [V. Königsmark]: Jak snadné je vládnout, in Jak snadné je vládnout (program), Divadlo na Vinohradech 1993, s. 10‒11
R. Erml: Cesta Otce vlasti z bankovek na jeviště, Mladá fronta Dnes 15. 2. 1993
J. Paterová: Císař Karlovýma očima, Práce 17. 2. 1993
I. Matějka: Hra o středověkém císaři, a… také trochu o nás, Hospodářské noviny 18. 2. 1993
J. Strnad: Divadlo, Tvar 4, 1993, č. 10, s. 2
J. Balvín: Daňkova historická revue aneb Hra na Karla, Divadelní noviny 2, 1993, č. 7, s. 4

A. Halada – J. Kašpar: Pravda neexistuje (rozhovor), Mladý svět35, 1993, č. 7, s. 43‒45 → Na kus řeči, 1996, s. 157‒165

ad sedmdesátiny:
fk [F. Knopp]: O. Daněk – citlivý rezonér své doby, Denní Telegraf 16. 1. 1997
R. Hrdinová: Sedmdesátník O. Daněk, Právo 16. 1. 1997
V. Kudělka: Z archivu. Všudypřítomný O. Daněk, Dokořán1996/97, [č. 8], s. 4

ad Trojhvězdí:
J. Císař: Obyčejný člověk v dějinách, in Trojhvězdí (program), Divadlo na Vinohradech 2000, s. 3‒6
J. Machalická: Historie je sled pastí na člověka (rozhovor), Lidové noviny 25. 5. 2000
R. Hrdinová: Apokryfy oslavují divadlo nedivadelně, Právo29. 5. 2000
J. Paterová: Daňkův moralizující výprodej, Lidové noviny 2. 6. 2000
R. Erml: Daněk se loučí po svém, bez konfliktu, Mladá fronta Dnes 2. 6. 2000
M. Reslová: Labutí píseň nebo danajský dar?, Divadelní noviny9, 2000, č. 15, s. 7

nekrology:
zat [Z. A. Tichý] – jch [J. Chuchma]: Zemřel O. Daněk, Mladá fronta Dnes 4. 9. 2000
R. Hrdinová: Odešel nejplodnější, ale i nejctěnější dramatik, Právo 5. 9. 2000
L. Zbořilová: O. Daněk byl velký dramatik, Rovnost 8. 9. 2000
J. Jirásková: Zemřel O. Daněk, Hospodářské noviny 8. – 10. 9. 2000
vho: Svědomí versus prospěch: Zemřel dramatik O. Daněk, Týden 7, 2000, č. 38, s. 77
mš [M. Šanda]: Zemřeli, Divadelní noviny 9, 2000, č. 15, s. 15
A. Štěrbová: Historická podobenství O. Daňka, in Studia bohemica 9, Olomouc 2004, s. 209‒220

slovníky a encyklopedie:
J. Kunc: Slovník českých spisovatelů beletristů 1945–1956, 1957
R. Havel – J. Opelík a kol.: Slovník českých spisovatelů, 1964
M. Blahynka a kol.: Čeští spisovatelé 20. století, 1985
V. Forst a kol.: Slovník české literatury 1970–1981, 1985
Š. Bartošková – L. Bartošek: Filmové profily. Českoslovenští scenaristé, režiséři, kameramani, hudební skladatelé a architekti hraných filmů, 1986
M. Churaň a kol.: Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, 1994
P. Janoušek a kol.: Slovník českých spisovatelů od roku 1945. Díl 1. A–L, 1995
J. Tomeš a kol.: Český biografický slovník XX. století. I. díl. A–J, 1999
V. Menclová – B. Svozil – V. Vaněk a kol.: Slovník českých spisovatelů, 2000
P. Vošahlíková a kol.: Biografický slovník českých zemí. 12. sešit –D–Die, 2009
Slovník české literatury po roce 1945 [online], URL: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=280&hl=dan%C4%9Bk

Vznik: 2014