Dustmann-Meyer, Marie Louise

Rozená Meyerová, byla dcerou divadelního inspektora Friedricha Augusta Meyera a zpěvačky Marie, rozené Abtengerové, sestrou hereček Marie Meyerové (Maria Wilhelmine Adelaid M.) a Friederike Meyerové, a tetou spisovatele Gustava Meyrinka. 3. 3. 1858 se provdala za knihkupce Christiana Friedricha Adalberta Dustmanna, pocházejícího z Bielefeldu.

První pěvecké školení získala od matky, subrety ve Vratislavi. Za dalším vzděláním odešla do Vídně, kde 1848 debutovala v Theater in der Josefstadt. Po angažmá ve Vratislavi úspěšně působila 1850–51 pod vedením generálního hudebního ředitele Louise Spohra jako první dramatická zpěvačka ve dvorním divadle v Kasselu, přičemž hostovala v Braunschweigu, Hamburku a Berlíně. Následně působila na dvorní scéně v Drážďanech, odkud 1854 odešla do Stavovského divadla v Praze jako první sopranistka. Za ředitele Johanna Augusta Stögera převzala řadu větších operních partů a rychle získala sympatie publika. Již první pohostinské vystoupení v roli Lindy v Donizettiho opeře Linda di Chamounix (11. 1. 1854) bylo velmi úspěšné. Po dalších pohostinských rolích (Jessonda, Spohr: Jessonda; Valentine, Meyerbeer: Die Hugenotten; Donna Anna, Mozart: Don Juan; Pamina, Mozart: Die Zauberflöte; Recha, Halévy: Die Jüdin) vystoupila 9. února 1855 poprvé jako nově angažovaná členka. Ještě ve stejném roce převzala mj. role Indra (Flotow: Indra), Susanna (Mozart: Die Hochzeit des Figaro), Rebecca (Marschner: Der Templer und die Jüdin), Agathe (Weber: Der Freischütz), Norma (Bellini: Norma), Leonore (Beethoven: Fidelio) a Lucrezia Borgia (Donizetti: Lucrezia Borgia). Mimoto ztvárnila Elisabeth v prvním pražském uvedení Wagnerovy opery Tannhäuser (25. 11. 1854, kapelník František Škroup). 1855 nastudovala mezi jiným titulní roli ve Weberově opeře Euryanthe a v Donizettiho opeře Marie, die Tochter des Regiments, a rovněž part Venuše v Tannhäuserovi. Ve třetím, posledním, roce svého pražského působení účinkovala ve dvou prvních uvedeních Wagnerových oper – jako Elsa von Brabant v Lohengrinovi (23. 2. 1856) a jako Senta Bludném Holanďanovi (7. 9. 1856), kde svým výkonem zastínila ostatní zpěváky. Významnou rolí byla Královna noci (Mozart: Kouzelná flétna), a zejména Valentine, která se řadila k nejpůsobivějším z jejích postav a přinesla jí skutečný triumf. Její odchod do vídeňské dvorní opery 1857 znamenal pro Stavovské divadlo velkou ztrátu. Po řadě představení na rozloučenou, v nichž zopakovala své nejlepší role, vystoupila naposledy 30. 12. 1856 jako Linda v opeře, s níž v Praze začínala. Na pražské jeviště se vracela pouze u příležitosti pohostinských představení.

Do vídeňské dvorní opery, kde vystupovala 1857–75, byla angažována na základě doporučení arcivévody Franze Karla. Již dříve, po pohostinské hře 1855, ji doporučoval také Eduard Hanslick, který ve svých kritikách důkladně popsal její výkony a psal, že je „pro romantickou operu jako stvořená a jako tlumočnice Spohra, Webera, Meyerbeera a Wagnera stěží překonatelná“. Zvláště ocenil její výkon v roli Margarethe při prvním vídeňském uvedení Gounodovy opery Faust. Stejně jako již v Praze účinkovala D. také v prvním vídeňském uvedení Lohengrina (1858) a Tannhäusera (1859). Richard Wagner, který si cenil především její interpretace Elsy, plánoval mimoto účinkování D. v roli Isoldy v připravovaném uvedení operyTristan und Isolde, jež se ale neuskutečnilo. 25. 5. 1869 byla otevřena nová budova vídeňské dvorní opery (Hofoper am Ring). V zahajovacím představení zpívala D. roli Donny Anny (Mozart: Don Giovanni), o níž prohlásil Richard Wagner, že neviděl nic dokonalejšího.

D. byla ceněnou pěvkyní oratorií a písní (Schubert, Mendelssohn, Schumann, Brahms). Ztvárnila mj. Peri v prvním vídeňském uvedení oratoria Das Paradies und die Peri Roberta Schumanna (1. 3. 1858) a 1878 účinkovala v premiéře Brahmsových Liebesliederwalzer. Hostovala na všech větších německých jevištích, také ve Stockholmu (1858) a v Londýně (1864). S jevištěm se rozloučila 29. 12. 1875 (jako Elsa von Brabant).

Po svém penzionování vyučovala D. 1878–93 na Konservatorium der Gesellschaft der Musikfreunde ve Vídni. K jejím žákyním patřily např. Rosa Papier, Lola Beeth a Sarolta von Rettich-Pirk (angažována v Praze 1885–96). 1860 byla jmenována komorní pěvkyní a od 1871 byla čestnou členkou Gesellschaft der Musikfreunde ve Vídni.

Její sestra Maria M. (1840–1908) byla herečkou; působila ve dvorním divadle krále Ludvíka II. Bavorského, v Berlíně, Hamburku, Praze a v Petrohradu. Byla matkou Gustava Meyrinka (1868–1932, jeho otcem byl baron Friedrich Karl Gottlieb Freiherr Varnbüler von und zu Hemmingen).

D. druhá sestra Friederike M. debutovala 8. 7. 1854 jako Lorle ve Stavovském divadle v Praze (Birch-Pfeiffer: Dorf und Stadt). Působila ve Frankfurtu nad Mohanem a 1862 udržovala milostný vztah s Richardem Wagnerem. Mezi ní a D. došlo k rozepři.

Role

Iphigenie (h. Ch. W. Gluck, libr. N. F. Guillard: Iphigénie en Aulide, Iphigenia in Tauris), Rezia (h. C. M. Weber, libr. J. Plancé: Oberon), Anna (h. H. Marschner, libr. E. Devrient: Hans Heiling), Amelia (h. G. Verdi, libr. A. Somma dle E. Scribeho: Un ballo in maschera), Leonore (h. G. Verdi, libr. S. Cammarano: Der Troubadour), Genoveva (R. Schumann: Genoveva), Giulia ( h. G. Spontini, libr. É. Jouy: La Vestale), Rachel (h. F. Halévy, libr. E. Scribe: La Juive), Mathilde (h. G. Rossini: Wilhelm Tell), Giulietta (h. V. Bellini, libr. F. Romani: I Capuleti ed I Montecchi), Gräfin (h. L. Cherubini: Der Wasserträger), Gabriele (h. C. Kreutzer, libr. K. J. Braun: Das Nachtlager in Granada), Lady Harriet Durham (h. F. Flotow, libr. F. W. Riese: Martha oder Der Markt zu Richmond), Alice (h. G. Meyerbeer, libr. E. Scribe, G. Delavigne: Robert der Teufel), Giralda (h. A. Adam, libr. E. Scribe: Giralda oder Die neue Psyche), Frau Fluth (h. O. Nicolai, libr. S. H. Mosenthal: Die lustigen Weiber von Windsor), Bertha (h. G. Meyerbeer, libr. E. Scribe, É. Deschamps: Der Prophet), Alaide (h. V. Bellini, libr. F. Romani: Die Unbekannte), Anna (h. F. A. Boieldieu, libr. E. Scribe: Die weiße Frau), Giovanna (J. Benoni: Giovanna Daponte), Zerline (h. D. Auber, libr. E. Scribe: Fra Diavolo), Mairose (h. F. Halévy: Das Thal von Andorra), Armida (h. Ch. W. Gluck, libr. P. Quinault: Armida), Eva (R. Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg).

Prameny

Evangelisch-Reformierte Pfarrgemeinde H. B. Wien, matrika 1858.

Archiv der Gesellschaft der Musikfreunde in Wien (pedagogická činnost na konservatoři).

Literatura

Deutsche Musik-Zeitung. Organ für Theater und Kunst (Wien) 16. 1. 1875, s. 1 (vyobrazení); Teuber III, 1888, s. 425, 451, 458n., 460, 462, 465, 467, 468, 469, 470, 472, 474, 487, 531, 670, 874; A. Ehrlich (ed.): Berühmte Sängerinnen der Vergangenheit und Gegenwart. Eine Sammlung von 91 Biographien und 90 Porträts. Leipzig (b. d.), Leipzig 1895, s. 38 (portrét); Wiener Bilder 12. 3. 1899 (vyobrazení); W. Bennecke: Das Hoftheater in Kassel von 1814 bis zur Gegenwart. Kassel 1906, rejstřík; R. v. Perger: Geschichte der k. k. Gesellschaft der Musikfreunde in Wien, 1. oddíl. Wien 1912, s. 283, 324; M. Prawy: Die Wiener Oper. Wien – München – Zürich 1969, rejstřík; E. Hanslick: Aus meinem Leben. Mit einem Nachwort hrsg. von P. Wapnewski. Kassel – Basel 1987, rejstřík; F. Smit: Gustav Meyrink. Auf der Suche nach dem Übersinnlichen. München, Wien 1988 (k Marii Meyerové a Gustavu Meyrinkovi); E. Hanslick: Sämtliche Schriften. Historisch-kritische Ausgabe. Sv. I/3: s. 379 (portrét, obraz Friedricha Amerlinga), Aufsätze und Rezensionen 1855–1856, Wien – Köln – Weimar 1995, rejstřík, sv. I/4: Aufsätze und Rezensionen 1857–1858, 2002, rejstřík, I/5: Aufsätze und Rezensionen 1859–1861, 2005, rejstřík, I/6. Aufsätze und Rezensionen 1862–1863, 2008, rejstřík; Chronik der Wiener Staatsoper 1869–2009, 2. díl: Künstlerregister, sestavili Andreas a Oliver Lángovi, Wien 2009, s. 64.

Eisenberg, Grove-opera, HLW, Kosch, Kutsch, Reden-Esbeck, Wagner Lexikon, Wurzbach.

Friederike Meyer

Bohemia 9. 7. 1854, Gastspiele 8. 7., 29. 7., 28. 8.; Almanach des Königlichen ständischen Theaters (deutschen und böhmischen) zu Prag auf das Jahr 1855, s. 46.

Vznik: 30. 11. 2012