Nazýván též Wilhelm der Ältere (starší), křest. jménem Johann Georg. – Debutoval 1774 v nezjištěné herecké společnosti. Jako principál je zaznamenán poprvé 1778 v Kremži na Dunaji. Krátce poté se stal spoluředitelem společnosti A. a F. Keesových, zakladatelů divadla ve vídeňském Starhemberském domě (Freihaus „auf der Wieden“), z něhož vzešlo divadlo Freihaustheater auf der Wieden spjaté s působením E. Schikanedera. W. obstarával rovněž provoz v divadelní boudě „am Hohen Markt“. Na jaře 1779 pobýval ve Znojmě, kde dával cenzurované činohry, zpěvohry a veselohry, a provozoval letní divadlo v Brně na Zelném trhu. Následujícího roku se do Brna vrátil a na Moravě působil až do října, v Olomouci a v Opavě, kde hrál v divadle u městské věže. 1781 svou společnost rozdělil, část vystupovala pod direkcí jeho manželky Karoliny ve Vídni (Fasantheater in Neustift) a W. vedl druhou skupinu znovu do Brna, kde získal povolení hrát v letním divadle. Do 1782 společnost střídavě působila v Brně, Olomouci (4. 6. 1781 se zde jeho herec a pozdější principál Ch. Roßbach oženil s Olomoučankou J. Doležalovou) a v Opavě, kde v listopadu 1781 představení navštívil ruský velkokníže Pavel (I.) Petrovič. Na podzim 1782 si W. přibral ještě divadlo v Šoproni. V létě 1783 hostoval v dolnorakouských lázních Mannersdorf, na podzim v Divadle u Korutanské brány. Zároveň získal v licitaci nájem lázeňského divadla v Badenu u Vídně, které mu až do 1814 sloužilo jako základna, odkud podnikal jednotlivá turné do Vídně a provinčních měst, zejména do Vídeňského Nového Města a Šoproně, příležitostně do hlavních měst provincií, např. Celovec (Klagenfurt), Lublaň. Divadlo v Badenu navštívil několikrát i vídeňský dvůr a zdejší herecký soubor byl zván do císařského zámeckého divadla v Laxenburgu. Na podzim 1793 hostoval W. tři měsíce v knížecím lichtenštejnském zámeckém divadle ve Valticích.
Podle soupisu společnosti z počátku osmdesátých let 18. stol. hrál W. vojáky, hartusivé starce, charakterní role a otce v singspielech, jako Bernardon povětšinou vystupoval v burleskách. Jeho manželce a ředitelce společnosti Karolině (Brno 1738–Vídeň 1786) příslušel obor prvních matek a první role v tragédiích. Ve společnosti hráli také dva W. bratři: Paul (*1759, druhé mladistvé role, milovník v singspielech) a Josef (*1763, vedlejší role, nápověda). Hudebním ředitelem byl F. nebo A. Westermayer (*1750 nebo 1758, zároveň hrál komické role hrubšího ražení ve veselohrách a singspielech). V Brně se k souboru připojil J. Hasenhut (1736–95) se syny Philippem (asi 1761–1825) a Antonem (1766–1841). Ke společnosti dále náleželi: E. Podingbauerová (1750–91, druhé matky, komické a hartusivé ženy a pobožnůstkářky), E. Oelperlová, roz. Brücknerová (*1757, první subretní role, venkovské dívky, první milovnice v singspielu), J. R. Dupharová (*1732, staré a potměšilé ženy), J. Hebentingerová (*1757, první milovnice, druhé role v singspielech), C. Brücknerová (*1760, druhé subretní role), B. Reisingerová, pozdější manželka F. X. Gerla (* Prešpurk 1770, královny, zpěvní role), I. Podingbauer (*1752, první milovníci, mladí hrdinové, francouzští sloužící a kavalíři), Ch. Roßbach (1756–93, první něžní otcové, králové, hrdinové a zloduchové v tragédiích), J. Sailler (*1757, zrádci, podvodníci, kavalíři, milovníci a důstojníci), W. Duphar (* Praha 1734, komické role i v singspielech, starci, pedanti, první sloužící), A. Kees (komičtí starci, hluší sloužící, vojáci, sedláci), Pichler (první role v singspielech, mladí veselí sedláci, vojáci, důvěrníci v tragédiích), F. (?) Christ (poprvé jako Duch v Hamletovi), A. Hillmann (* Brno 1766, dětské role). A. Hasenhut, později proslavený Thaddädl vídeňského předměstského divadla, ve svých memoárech vzpomíná, že W. měl v Brně 1500 zlatých zisku. Soupis repertoáru 1783 ukazuje, že jednoznačně dominovaly singspiely a opery (v tomto oboru W. uváděl i premiéry novinek), mezi činohrami a komediemi najdeme jak všeobecně oblíbený kus Doktors Faust’s Leben und Begräbnis in der Hölle [Doktora Fausta život a pohřeb v pekle], tak čtyřaktovou činohru Ch. Roßbacha Der bayrische Hiesel, oder die bestraffte Wildschützenbanda [Bavorský Hiesl aneb Potrestaná pytlácká banda], první dramatizaci známého příběhu o lidovém hrdinovi M. Klostermeyerovi.
Prameny a literatura
MZA, fond Gubernium, B 47/3, fol. 704–705 (4. 4. 1779); fol. 713–716 (3. 9. 1779); fol. 766–776 (31. 7.–14. 8. 1780), Zemský archiv Opava, kart. 149, inv. č. 214, sign. 6/6 (4/6); SOkA Opava, fond Archiv města Opavy, inv. č. 479 – Kronika města Opavy, fol. 56; Rollett-Museum Baden: Matthias Muth, portrét W. (olej, 16. 8. 1803 ⇒ Badener Theaterchronik 1959, ⇒ Schindler 1971; ⇒ G. Winkler: Theater in Niederösterreich, katalog výstavy, Wien 1982, č. 82). • Litteratur- und Theater-Zeitung (Berlin) 1, 1778, s. 659; 5, 1782, s. 751n.; GTK 1781, s. CLXXXVn.; 1787, s. 222n.; 1790, s. 116n., 200; 1791, s. 253n.; 1792, s. 332n.; 1797, s. 313n.; Der Thurmwächter in Wien, 1783, č. 1, s. 6; č. 2, s. 17; č. 4, s. 39; Hochgräflich-Erdődischer Theaterallmanach (Leipzig–Berlin) 1787, s. 35; (Preßburg) 1788, s. 58; Wiener Theateralmanach 1794, s. 41n.; ADT 1798, s. 23; Wilhelms Dank zum Schluß seiner achtunddreyssigjährigen theatralischen Laufbahne, Baden 1811 (⇒ Gugitz 1929, s. 364); F. J. Hadatsch: Launen des Schicksals, oder: Scenen aus dem Leben und der theatralischen Laufbahn des Schauspielers Anton Hasenhut, Wien 1834, reprint M. M. Rabenlechner, Wien 1941, s. 93–114, 293, 355; D’Elvert 1852, s. 141, 151, 157; C. Glossy: Theatergeschichtliche Ausstellung der Stadt Wien, Wien 1892, s. 26, 54n., 67; E. K. Blümml–G. Gugitz: Alt-Wiener Thespiskarren. Die Frühzeit der Wiener Vorstadtbühnen, Wien 1925, s. 529; I. Vatter: A soproni német színészet története 1841-ig, Budapest 1929, s. 27n., 40n., 49–53; G. Gugitz: Das alte Badner Theater und seine Prinzipale, Jahrbuch für Landeskunde von Niederösterreich (Wien) 22, 1929, s. 338–364; J. Pukánszky-Kádár: Geschichte des deutschen Theaters in Ungarn I, München 1933, s. 174; R. M. Prosl: Zur Geschichte des Bühnenwesens in Niederdonau, St. Pölten 1941, 15n., 40n.; H. Bohatta: Das Theaterwesen am Hofe der Fürsten von und zu Liechtenstein, Jahrbuch der Gesellschaft für Wiener Theaterforschung 1950/51, Wien 1952, s. 46, 68; Kleine Badener Theaterchronik, Baden 1959, s. 5n.; H. Schuster: Theatergeschichte von Wiener Neustadt von den Anfängen bis zum Jahre 1794, dis., Universität Wien 1960, s. 292–298, 309–317, 329–344; O. G. Schindler: Wandertruppen in Niederösterreich im 18. Jahrhundert, Jahrbuch der Wiener Gesellschaft für Theaterforschung (Wien) 17, 1970, s. 60–64, 67–73 + Theatergeschichte von Baden bei Wien im 18. Jahrhundert I–II, dis., Universität Wien 1971, I, s. 226–247, II, s. 314–337; F. Olbort: Theater in Niederösterreich, St. Pölten 1975, s. 29n., 35; F. Hadamowsky: Wien. Theatergeschichte, Wien 1988, s. 465n., 478n.; M. Zbavitel: Kalendárium dějin divadla v Opavě, Opava 1995, s. 11. • Ulrich
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 663–664
