Příjmení psáno též Waitzhof, Waizenhofer, Waitzhoffer, Waizhofer, Waitzhöfer, Wei(t)zhofer, Weizhoffer, Weitzenhofer, křest. jméno Romanus. – První divadelní zkušenosti získával 1767 v Hamburku za působení dramaturga G. E. Lessinga, formujícího tamější „národní divadlo“. Vystoupil např. jako Trumann v měšťanské truchlohře H. A. Bassewitze Der Kaufmann von London [Kupec londýnský ⇒ Meyer 2/XVI, s. 21]. Vzápětí se společně s manželkou Franziskou (role něžných a naivních dívek) objevil ve společnosti J. Kurtze ve Frankfurtu nad Mohanem v oboru prvních milovníků a hrdinů (Tellheim, Lessing: Minna von Barnhelm; Leander, K. A. Suabe dle M.-A. Le Granda: Der hellsehende Blinde [Vidoucí slepý], manželka jako Lisette), v Mohuči a v dalších městech (1767/68). Členy této společnosti byli mj. i pozdější samostatní principálové J. B. Bergobzoom a K. Wahr. 1769/70 hráli manželé v Praze u J. J. Bruniana vedlejší role, W. např. Wichnera ve veselohře J. Ch. Brandese Der Graf von Olsbach a jeho manželka Frau Schnips v singspielu F. O. Holého Der lustige Schuster [Veselý švec, l: K. F. Henisch dle Ch. F. Weißeho]. Na podzim 1770 z Prahy odešli, stejně jako J. Böhm s manželkou, k principálu K. Schaumbergovi do Brna (poprvé se představili jako Tellheim a Franziska ve hře Minna von Barnhelm 16. 10. 1770), kde strávili následujících čtrnáct let. Vedení městského divadla na Zelném trhu (v místech dnešní Reduty) převzal Böhm (1771–77) a W. se stal jeho předním hercem v oboru vážných a tragických rolí. Zastupoval jej též při řízení divadla, např. 1776 v době Böhmova hostování ve vídeňském Divadle u Korutanské brány. Po principálově odchodu a krátkém ředitelském mezidobí herce J. L. Schmidta (1777/78) W. funkci 1778 převzal. V prvních třech letech řídil divadlo jako podnik tří šlechtických nájemců (F. Troyer, J. Tauber a C. Köffiler), od Velikonoc 1781 jako samostatný podnikatel. Za odstupné 4000 zlatých předal od Velikonoc 1784 vedení divadla J. B. Bergobzoomovi. V červnu a srpnu 1785 vystupoval s vlastní dvacetičlennou společností v Augsburgu. Poté se s manželkou načas vrátili do Böhmovy společnosti, s níž v červenci a srpnu 1786 působili v severoněmeckém Pyrmontu. 1786–91 vedl W. divadlo ve Štýrském Hradci, kde publiku poprvé představil Mozartovy opery Die Entführung aus dem Serail [Únos ze serailu], Die Hochzeit des Figaro [Figarova svatba] (obě 1788) a Don Juan (30. 11. 1789) a Shakespearova dramata v úpravách Ch. F. Weißeho, F. L. Schrödera a W. H. Dalberga (Richard III., Hamlet, Der Mohr von Venedig [Mouřenín benátský; Othello], König Lear [Král Lear], vše 1787, Koriolan, 1788, Romeo und Julia, Der Kaufmann von Venedig [Kupec benátský], 1790). Poté se s většinou souboru přemístil do Řezna, kde byl do 1793 angažován jako ředitel činohry dvorního divadla. Pro vzájemné neshody jej tu opustila manželka. Poslední léta života strávil jako inspektor garderoby ve vídeňském divadle Burgtheater.
Jako herec se W. od počátku sedmdesátých let 18. stol. v Brně úspěšně uplatňoval v charakterních rolích osvícenského činoherního repertoáru (Soderini, J. Ch. Brandes: Die Mediceer; Shakespearův Macbeth; Walltron, H. F. Möller: Der Graf von Walltron; Tellheim, Minna von Barnhelm), později zastával obor otců. Brněnská kritika mu však vytýkala násilné zdůrazňování deklamace a jednotvárně modulovaný hlas. Manželka byla zpočátku úspěšnou subretou, která svým rolím dávala potřebný elán a cit. Klesající úroveň jejích výkonů v rolích, které si později přisvojovala jako principálova žena, následná nevole publika a skandál při představení byly údajně důvodem W. předčasného odchodu z Brna.
Při vedení divadla prokázal W. značné organizační schopnosti, dramaturgickou vynalézavost a autoritu. Dobré příjmy mu umožňovaly věnovat patřičnou pozornost dekoracím a kostýmům, platit odpovídající gáže a zvát k hostování řadu herců. Už na počátku svého brněnského angažmá se u principála Schaumberga zasazoval o divadlo s pevnými literárními texty a výchovným posláním a v Brně se údajně už od 1771 neextemporovalo. Z doby W. ředitelství se datují také počátky brněnské divadelní kritiky, zejména v časopise Wochentlicher Intelligenz-Zettel (1776/77), od 1778 vycházejícím pod názvem Brünner Zeitung.
Páteří denního repertoáru jeho éry byly však tradičně hudební produkce. W., ač sám činoherec, udržel zpěvohru a balet na úrovni dosažené jeho předchůdcem Böhmem. V hudebním repertoáru se objevily italské komické opery (např. P. Anfossi: Die verfolgte Unbekannte [Pronásledovaná neznámá], 1781; G. Paisiello: Die eingebildeten Philosophen [Domnělí filozofové], 1782; N. Piccini: Das Fischermädchen [Rybářka], 1784) i původní vážné opery s německými texty (I. Holzbauer: Günther von Schwarzburg; J. A. Benda: Romeo und Julie; A. Schweitzer: Das Elysium, vše 1783) a melodramy (např. J. A. Benda: Ariadne auf Naxos, 1780). Uvedení opery Ch. W. Glucka Orpheus und Euridice (1779), v němž se v roli Amora představil W. syn Louis, je považováno za vůbec první provedení díla v němčině. W. zařazoval do repertoáru také hry sepsané členy své společnosti a brněnskými autory. 1783 uvedl např. pětiaktovou truchlohru herce K. F. Zimdara (angažován pro obor milovníků 1782/83) Freundschaft, Liebe und Eifersucht [Přátelství, láska a žárlivost]. Hojně se uplatňovala též libreta brněnského profesora a literáta L. E. Zehnmarka (K. Hanke: Wunsch der Mädchen [Dívčí přání], 1779, pozdější klavírní výtah vydán pod názvem Robert und Hannchen; J. M. Ruprecht: Was erhält die Männer treu? [Jak udržet mužskou věrnost?], 1781; W. Müller: Die Reisenden in Salamanka [Cestující do Salamanky], 1782; Das verfehlte Rendezvous [Promeškané dostaveníčko], 1783). Odchovanec kapely hraběte Hoditze ve Slezských Rudolticích a Gluckův žák K. Hanke byl prvním W. kapelníkem a jeho manželka Maria Anna se v divadle uplatňovala jako zpěvačka (např. Gluckova Euridice, 1779). Po Hankeho odchodu vedli orchestr J. Maar (1781), H. Klein (1782/83) a posléze všestranný zpěvák a instrumentalista J. B. Lasser, jenž pro zdejší divadlo také komponoval. Počet členů orchestru se za W. ředitelství zvýšil ze 17 na 22 (1782/83). Na divadle zaznívaly i příležitostné skladby C. Ditterse von Dittersdorfa (např. kantáta na počest Josefa II. na text S. I. Pinta Picciol tributo musico… [Malý hudební příspěvek], 1780). Jako baletního mistra angažoval W. 1778 italského tanečníka A. Vigana, jenž tu za čtyřletého působení vytvořil např. choreografii do Gluckovy opery Orpheus und Euridice a řadu dějových baletů. W. v polovině osmdesátých let 18. stol. zařadil i výpravné pantomimy, jež aranžoval člen společnosti A. Baumann a hudbu skládal kapelník W. Müller (např. Gandalin und Roxane; Harlekin auf dem Parade Beth [Harlekýn na katafalku], 1784).
Kromě W. syna Louise se na divadle objevovala dcera Nanette, v Brně poprvé 1777 v jednoaktové holdovací hře se zpěvy a tanci Cumana oder das Urtheil der Billigkeit [Kumana aneb Spravedlivý rozsudek, h: J. Böhm]. Ve Štýrském Hradci zastávala obor druhých milovnic a mladší Antonia (Toinette) vystupovala v dětských rolích. Po rozchodu s W. pobývala jeho manželka s oběma dcerami ve Štýrském Hradci se společností K. F. Domaratiuse (1798/99). Antonia tu jako nadějná sopranistka vystoupila v roli Servilie spolu s J. Holečkem (Titus) v prvním zdejším uvedení Mozartovy opery Die Güte des Titus [Velkomyslnost Titova, 18. 7. 1799].
Prameny a literatura
AMB, fond Knihovna hrabat Mitrovských, sign. 784, přív.: Gandalin und Roxane, oder Durch standhafte Liebe wird oft ein Herz besiegt, ein pantomimisch-heroischer Ballet in zwei Aufzügen…, Brünn 1784; MZK, fond Rajhrad, sign. R T. II. c. 48, přív. 20: Harlekin auf dem Parade Beth, oder: Nach dem Schlimmen folgt das Gute. Eine grosse Pantomime in drey Aufzügen [Brno 1784; uvedeno obsazení]; další brněnské tisky W. libret a textů ⇒ Dokoupil; BSB München, sign. Slg. Her 3208: V. Müller, Die Reisenden in Salamanka, Brünn [1783]; sign. Slg. Her 1852: Arien aus den Wäschermädchen, Brünn 1782; sign. Slg. Her 3296: J. Lasser, Arien aus der Klugen Witwe, Brünn b. d.; sign. Mbs P.o.germ. 1233/1: týž, Der Jude, Brünn 1784. • Nesign.: Nachricht von Brünner Theater, Theatral-Neuigkeiten (Wien) 1773, s. 213n., 218, 229, 233n.; Theaterwochenblatt (Salzburg) 1775/76, s. 279n.; Prosaische und Poetische Beyträge (Brünn) 1777, s. 38, 164, 251, 262, 266, 297–300, 311n., 337–340; Litteratur- und Theater-Zeitung (Berlin) 4, 1781, s. 446, 616–620; nesign.: Nachrichten vom Brünner Theater, 6, 1783, s. 649–654; 7, 1784, díl 2, s. 195n.; GTK 1783, s. 296n.; 1784, s. 234–236; 1791, s. 246–248; 1793, s. 169n.; Taschenbuch für Schauspieler und Schauspielliebhaber (Offenbach a. M.) 1779, s. 389n., 446; Brünner Musen- und Theater-Almanach, fürs Jahr 1786. nebst einen prosaisch-poetischen Wir War, Brünn [1785]; Der dramatische Faustin für Hamburg (Thaliens Freystadt [Hamburg]) 1784, s. 57n.; nesign.: Etwas über die Böhmsche Schauspielergesellschaft, Ephemeriden der Litteratur und des Theaters (Berlin) 1787, sv. 5, 1. polol., s. 231–237; Annalen des Theaters (Berlin) 1792, seš. 10, s. 85n.; ADT 1, 1797, s. 39n., 90; 2, 1798, s. 24, 77; 3, 1799, s. 144; D’Elvert 1852, s. 87–89; Ch. d’Elvert: Geschichte der Musik in Mähren und Oesterr.-Schlesien, Brünn 1873, s. 196; F. A. Witz: Versuch einer Geschichte der theatralischen Vorstellungen in Augsburg, Augsburg [1876], s. 49, 144n.; E. Mentzel: Geschichte der Schauspielkunst in Frankfurt am Main, Frankfurt a. M. 1882, s. 289, 513; Teuber I 1883, s. 297n.; Teuber II 1885, s. 107, 423; A. Rille: Aus dem Bühnenleben Deutsch-Oesterreichs. Die Geschichte des Brünner Stadttheaters (1734–1884), Brünn 1885, s. 32–40; H. G. Fellmann: Die Böhmsche Theatertruppe und ihre Zeit, Leipzig 1928, s. 2, 30; P. A. Walner: Die Erstaufführungen von Mozart-Opern in Graz und Mozarts Beziehungen zu Graz, Mozart-Jahrbuch 1959, Salzburg 1960, s. 290–292; W. Zitzenbacher: Schauspiel in Graz, Das Grazer Schauspielhaus, Graz [1964], s. 87–90; K. Fleischmann: Das steirische Berufstheater im 18. Jahrhundert, Wien 1974, s. 10, 117–126, 164–185; K. Wierzbicka-Michalska: Aktorzy cudzoziemscy w Warszawie w XVIII wieku, Wrocław–Warszawa–Kraków–Gdańsk 1975, s. 263n.; J. Trojan: Opera v Brně za doby Mozartovy, Program SD Brno 63, 1991/92, s. 54–56 + Hudební Brno za doby Mozartovy, Opus musicum (Brno) 23, 1991, s. 8n. + Lokální hry ve staré brněnské Redutě na náměty z historie a lidových pověstí, Vlastivědný věstník moravský (Brno) 53, 2001, s. 349n.; W. Herrmann: Hoftheater – Volkstheater – Nationaltheater, Frankfurt a. M. 1998, s. 157n.; M. Havlíčková: Johann Baptist Bergobzoom a jeho program Národního divadla v Brně, SPFFBU 2001, Q 4, s. 24, 26. • Gallerie, Kosch Th, Meyer, Pies, Ulrich, Wurmová
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 654–657
