Základy hudby, hry na housle a snad i kompozice získal V. u svého otce Giovanniho Battisty, původně holiče, který od 1685 působil jako houslista u sv. Marka v Benátkách. Ve skladbě se V. zdokonaloval i během svých kněžských studií (vysvěcen 1703), kdy již také vystupoval jako profesionální houslista. Na podzim 1703 získal místo učitele hry na housle v benátském ústavu Ospedale della Pietà, kde působil s přestávkami asi až do 1718, od 1716 jako „maestro de’concerti“. Z roku 1703 pochází také V. nejstarší koncerty, jejichž nejdůležitější sbírku, L’estro armonico op. 3, vydal v Amsterdamu 1711. V následujících letech vstoupil do světa opery (za nejstarší dílo je považován Ottone in villa [Ottone na venkově] uvedený ve Vicenze 1713), které se věnoval až do posledních dnů života. Většinu děl komponoval a uváděl v Benátkách, kde začínal 1714 jako skladatel a impresário divadla S. Angelo (opětovně 1726–28). Od 1718 začal v souvislosti s rostoucím věhlasem své tvorby více cestovat a dohlížet na přípravy svých oper v dalších městech, zejména v Mantově a Římě. 1729–32 se pohyboval ve střední Evropě a lze předpokládat, že navštívil i Prahu. S přílivem děl nové skladatelské generace (J. A. Hasse, L. Leo, G. Giacomelli) začala jeho sláva v průběhu třicátých let 18. stol. upadat. Oslabení jeho pozice asi způsobilo i V. nekritické upřednostňování mezzosopranistky A. Girò, jejíž pěvecké možnosti byly omezené. Operní neúspěchy ve Ferraře koncem třicátých let přispěly k V. cestě do Vídně 1740; nadějné přípravy na karnevalovou operu v příští sezoně však zmařila náhlá smrt císaře Karla VI. V chudobě a zcela vyčerpán zemřel o rok později ve Vídni i V.
V dějinách hudby má V. zcela zásadní postavení především jako tvůrce formy vrcholně barokního koncertu. Jeho díla (především op. 3) se stala vzorem pro další generace skladatelů, zejména mimo Itálii. Důležitý je i jeho přínos pro rozvoj houslové techniky, instrumentace a pozdně barokního slohu, který se šířil jak prostřednictvím jeho instrumentálních děl (na 700 skladeb), tak i jeho tvorbou dramatickou a duchovní. V. opery (dochováno 21 skladeb, tj. asi necelá polovina), náleží vesměs k typu tříaktové opery seria, těžící převážně z hrdinských námětů antické literatury a vystavěné na sledu recitativů a árií. Přesto však některá díla obsahují i komické postavy nebo početnější sbory a taneční čísla. Ranější opery se vyznačují i formálně bohatším typem árií, ritornelových i da capo, a to pouze s continuem nebo s obligátním nástrojem (často violoncellem), později se smyčcovým kvartetem a případně dvojicí lesních rohů. Charakteristická je V. působivá melodika, založená na jasně artikulovaných tématech převážně durového tónorodu, výrazné rytmy a záliba ve zvukomalbě a oslnivé virtuozitě.
Přestože řada otázek týkajících se vzájemných vztahů V. a české hudby teprve čeká na své objasnění (zejména V. vliv na místní tvorbu, ale popř. i vliv zdejší lidové hudby na V.), má tento italský skladatel v dějinách české hudby důležité místo. Jeho skladby zněly v pražských chrámech, ale i některých šlechtických rezidencích, patrně již od 1710. Kromě dedikace V. op. 8 se Čtverem ročních dob hraběti Václavu Morzinovi a loutnového koncertu (RV 93) a dalších děl hraběti Janu Josefovi z Vrtby st., lze důvodně předpokládat, že i několik dalších orchestrálních a chrámových skladeb V. vzniklo v přímé vazbě na české prostředí. Díky osobním kontaktům V. a A. Denzia, zpěváka a libretisty, který se stal prvním dlouhodobě působícím impresáriem italské opery v Praze, zněla V. hudba velmi často i na scénách hraběte Šporka v Praze a Kuksu. Spolupráce obou umělců započala patrně 1716, kdy Denzio zpíval v prvním uvedení V. opery La costanza trionfante degl’amori e degl’odii [Stálost vítězící nad láskou a nenávistí] v benátském divadle S. Moisè. V. byl asi již od začátku informován o Denziových aktivitách v Čechách, neboť jej Denzio ve svém dopise hraběti Janu Václavovi Černínovi (20. 2. 1725, ⇒ Freeman 1992), formulovaném jako zpráva pro české místodržitelství o zajištění operního provozu na další sezonu, zmiňuje jako osobu, která je mu schopna zajistit v Benátkách potřebné pěvce pro kvalitní operní představení. Přestože nejsou známy žádné přímé doklady, je velmi pravděpodobné, že tato spolupráce mezi V. a Denziem byla skutečně realizována. Naznačuje to jak vlastní přísun V. hudby na pražskou operní scénu, tak zejména neustálé doplňování a obměňování souboru o nové síly, zvláště do začátku třicátých let 18.stol. Lze rovněž předpokládat, že V. také někdy v této době do Prahy osobně zavítal.
Ze šesti V. oper, které Denzio v Praze uvedl (Tirannia castigata [Potrestaná tyranie], recitativy G. A. Guerra, 1726; Farnace, úprava, jaro 1730; Argippo, podzim 1730; Alvilda, Regina de Goti, pasticcio, jaro 1731; Doriclea, úprava, karneval 1732; Dorilla in Tempe, úprava, jaro 1732), bylo pět inscenováno právě na začátku třicátých let. Většina z nich však zazněla v úpravách, jejichž autorem byl patrně sám Denzio. Nejčastěji byla opera eliminována o některou vedlejší postavu, kterou nebylo možné v Praze obsadit (její árie však mohly být převedeny do jiné role). Část opery (recitativy, komické árie apod.) bývaly někdy zkomponovány jiným skladatelem, což byl také důvod, proč byly tyto opery případně uváděny pod novým názvem. V. hudba se však těšila v Praze velké popularitě, takže árie či ansámbly z jeho oper byly často uplatňovány i v dílech jiných autorů, anebo sloužily k sestavení různých pasticcií. Je pravděpodobné, že kromě zmíněných V. oper zaznělo v dalších 24 inscenacích ve Šporkově divadle téměř 40 V. árií ze 17 oper. Již v první opeře Šporkova divadla, jíž byl Orlando furioso [Zuřivý Roland] od A. Bioniho (1724), byly použity tři nebo čtyři árie, které V. složil pro obnovenou benátskou premiéru (1714) stejnojmenné opery G. A. Ristoriho (1713). Tato Bioniho verze s V. áriemi patrně zazněla i v Brně v podání společnosti A. Mingottiho (1735). Specifický typ vivaldiovského pasticcia představuje opera Alvilda, Regina de Goti [Alvilda, královna Gótů, 1731], jež vznikla výběrem a úpravou árií a ansámblů ze tří V. oper: L’inganno trionfante in Amore [Lest triumfující v lásce, 1725], Dorilla in Tempe [Dorilla v údolí Tempe, 1726] a Rosilena ed Oronta (1728) (⇒ Freeman1992). Komické árie a recitativy k této opeře pak složil asi G. Dreyer. Dorilla in Tempe zazněla v Praze hned v následujícím roce také jako „samostatná“ opera, avšak v redukované podobě. Přestože nelze vyloučit, že Denzio přistoupil k novému použití Dorilly kvůli nedostatku nových titulů, svou roli mohla hrát i popularita V. a zejména tohoto díla. Úvodní sbor Dorilly (uplatněný již v pasticciu Alvilda) je totiž, stejně jako poslední věta předehry, vystavěn z hlavního tématu první věty Jara ze Čtvera ročních dob, šlechtickým mecenášům v Praze jistě dobře známého. Dorilla zároveň představuje určitou výjimkou ve V. operní tvorbě – obsahuje řadu sborových a tanečních scén. Jako nejpůvodnější z V. oper uvedených v Praze se jeví Argippo (1730). Zde se dosud podařilo identifikovat pět árií, jež pocházejí z několika V. starších děl. Jiné provedení než pražské není u této opery známo, a tak nelze vyloučit, že šlo skutečně o novou operu, snad i zčásti připravenou za skladatelova dozoru.
Důvodů, jež vedly Denzia k úpravám V. oper, bylo nepochybně více. Vedle závislosti na konkrétních možnostech pěveckých sil dané sezony neměl Denzio zjevně také dost prostředků pro nákup nových titulů a V. sám svá díla neprodával lacino. Díky Denziově erudici se však zpravidla jednalo o úpravy velmi profesionální. V. hudba, pocházející převážně z let jeho největších operních úspěchů, znamenala podstatné obohacení pražského repertoáru a kvalitní základ dlouhodobé operní tradice.
Prameny a literatura
Libreta V. oper uvedených v Praze ⇒ Kneidl; Biblioteca nazionale Torino, sbírky Giordano 36 a Foa 39: hlavní hudební prameny, ⇒ P. Ryom: Verzeichnis der Werke A. Vivaldis (RV), Leipzig 1979. • T. Wiel: I Teatri Musicali Veneziani del Settecento, Venezia 1897, reprint Leipzig 1979, s. 36, 41n., 45–47, 51, 57, 61, 76n., 82–87, 91, 105–107, 111, 114n., 120, 128n.; T. Volek–M. Skalická: A. V. a Čechy, Hudební věda 2, 1965, s. 419–428; M. Skalická: Die Sänger der italienischen Oper in Prag 1724–1734, De musica disputationes Pragenses, ed. R. Smetana, sv. 2, Praha 1974, s. 147–169; T. Volek: Šporkovská opera, Hudební rozhledy 39, 1986, s. 135–137; F. Tammaro: I pasticci di V.: Dorilla in Tempe, Nuovi studi vivaldiani, Firenze 1988, s. 147–184; D. E. Freeman: The Opera Theater of Count Franz Anton von Sporck in Prague, Stuyvesant (N.Y.) 1992, passim; F. Delaméa: La redécouverte du théâtre vivaldien: état des lieux et perspectives, Informazioni e Studi Vivaldiani (Milano) 19, 1998, s. 45–73; L. Pancino: Le opere nel raffronto fra i libretti e partiture. IV „Dorilla in Tempe“, „Farnace“, tamtéž 20, 1999, s. 5–56; E. García Salas: A. V. a Čechy, Antonio Vivaldi: Orlando furioso, program Státní opery Praha, 2001, s. 20–27. • ES, Grove, Grove O, Meyer, MGG, Sartori
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 634–636
