Příslušník rozvětvené italské taneční rodiny. Byl bratrem významného tanečníka Onorata (1739–1811), jejich sestra Elisabetta byla spolu s V. angažována jako sólistka ve Vídni u J.-G.Noverra (1770/71). Oba Onoratovi synové Salvatore (1769–1821) a Giulio hostovali s manželkami v době své největší slávy v Praze (Salvatore v listopadu 1795 při cestě do Drážďan a v říjnu 1796, kdy s dalšími hosty G. Scalesim a paní Zannini tančili balet La Figlia mal custodita [Špatně střežená dívka] a divertissementy Die Wilden a I Berjer; Giulio hostoval v Praze 1800). V. se nejpozději 1770 oženil s Josephou Marií, roz. Meyerovou (*1756), která na jevišti debutovala 1776, provázela jej ve většině angažmá, zpočátku také tančila, ale později se uplatňovala spíše v činohře. Mad. Spania, roz. Vigano, první sólová tanečnice společnosti K. F. Guolfingera von Steinsberg (v Nosticově divadle se představila poprvé 5. 3. 1797), mohla být jejich dcerou. Jako tanečník byl V. angažován ve Vídni (smlouva 12. 2. 1770 ⇒ Zechmeister 1971), 1771 se stal sólistou (např. Don Diego, v baletní pantomimě Eher ein Tod als die Sklaverey [Lepší smrt než otroctví], ch: F. Caselli, 1771). V únoru 1774 odešel s Noverrem do Milána, ale manželka zřejmě zůstala ve Vídni (21. 7. 1774 zde V. zemřelo dítě). 1776–78 sólově tančil ve Varšavě (např. Hrabě z Ponthieu, Noverre: Adelheid von Ponthieu, ch: D. Kurtz) se společností, která tu jako první začala uvádět tragické dějové balety noverrovského typu. 1778–82 působil i s manželkou v Brně, kde se stal baletním mistrem společnosti R. Waitzhofera a autorem řady choreografií (např. Orlando Baladino, oder Angelika und Medor, 25. 7. 1778; Biren und Olimpie, oder die Braut in Gefahr [Biren a Olimpie aneb Nevěsta v nebezpečí], 8. 8. 1779; Die drey gleichen Brüder von Damasco [Tři stejní bratři z Damašku], 1781; tance do Gluckovy opery Orpheus und Euridice, provedené tehdy v Brně vůbec poprvé v německém překladu, 12. 12. 1779). Sezonu 1782/83 strávil opět ve Vídni, kde je zaznamenáno úmrtí dvou dětí. 1783–85 byl baletním mistrem v Linci ve společnosti vedené D. Borchersem (podnikatel hrabě Philipp Rosenberg), jejímž členem byl i tanečník Rösler a čtyři příslušníci rodiny Aichingerovy. 1786 se vrátil k Waitzhoferovi, jenž působil ve Štýrském Hradci. Studoval pro každou novou činoherní premiéru balet, který měl vazbu na její děj, popř. závěrečný skupinový tanec, např. po Paisiellově singspielu Die eingebildeten Philosophen [Domnělí filozofové] následoval Philosophenballett. Speciálně zhotovované dekorace a cizokrajné kroje přidávaly těmto výstupům na přitažlivosti. Uváděl také pastýřské balety s girlandami a pastýřskými holemi, turecké, španělské, námořnické a kozácké tance i vlastní komické balety (např. Die zigeunerischen Gesetze[Cikánské zákony] pro 18 osob), ale i velké heroické balety, nejčastěji podle Noverra, nově studoval kouzelné pantomimy s mnoha proměnami, transparentními dekoracemi a stroji. V. další stopa se objevuje v Praze, kde jakýsi „Herr Pigano“ 1790 přešel ze souboru Vlastenského divadla (Divadlo u Hybernů) do společnosti K. Wahra v Nosticově divadle (Hr. Wigano), kde byl prvním tanečníkem vážného oboru. Na jaře 1790 však Wahr společnost rozpustil a V. se znovu vrátil do Vídně (syn Johann Nepomuk se narodil 24. 10. 1793). Ve druhé polovině devadesátých let 18. stol. působil v Benátkách spolu s bratrem Onoratem.
Prameny a literatura
Wiener Stadt- und Landesbibliothek, sign. A-23466: scénář Plutôt La Mort Que L’Esclavage – Eher ein Tod als die Sklaverey, Wien 1771. • Almanach des Theaters (Wien) 1774; GTK 1781, s. CXXXXII; 1782, s. 251n.; 1785, s. 216n.; 1786, s. 179; 1791, s. 246n.; 1792, s. 300, 302; Litteratur- und Theater-Zeitung (Berlin) 4, 1781, s. 616–620 (Vom Brünner Theater); AEJ 1795, sv. 12, s. 211n.; 1796, sv. 11, s. 188–190; ADT 1, April 1797, s. 37 (Mad. Spania); Teuber II 1885, s. 208 (Pigano), 327n. (Salvatore), 340 (Mad. Spania); 351 (Giulio); T. Wiel: I Teatri Musicali Veneziani del Settecento, Venezia 1897, reprint Leipzig 1979, s. 459n., 501, 510; R. Haas: Die Wiener Ballet-Pantomime im 18. Jahrhundert und Glucks Don Juan, Studien zur Musikwissenschaft (Wien) 10, 1923, s. 29n.; G. Gugitz: Die Totenprotokolle der Stadt Wien als Quelle zur Wiener Theatergeschichte, Jahrbuch der Gesellschaft für Wiener Theaterforschung 1953/54, Wien 1958, s. 143; T. Volek: Repertoir Nosticovského divadla v Praze z let 1794, 1796–8, Miscellanea musicologica 16, 1961, s. 12n., 17, 82n.; M. Krüger: J. G. Noverre und sein Einfluss auf die Balletgestaltung, Emsdetten 1963, s. 134; E. K. Blümml–G. Gugitz: Alt-Wiener Thespiskarren. Die Frühzeit der Wiener Vorstadtbühnen, Wien 1925, s. 291; G. Winkler: Das Wiener Ballet von Noverre bis Fanny Elsler, dis., Wien 1967, s. 71; G. Zechmeister: Die Wiener Theater nächst der Burg und nächst dem Kärntnerthor von 1747 bis 1776, Wien 1971, s. 327–331, 338; K. Fleischmann: Das steirische Berufstheater im 18. Jahrhundert, Wien 1974, s. 120, 164–185; K. Wierzbicka-Michalska: Aktorzy cudzoziemscy w Warszawie w XVIII wieku, Wrocław–Warszawa–Kraków–Gdańsk 1975, s. 152n.; International Encyclopedia of Dance, New York 1998 (Salvatore). • ES (Salvatore), Junk (rodina), Raab (chybné údaje), Verti, Wurmová
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 629–631