Křtěn Jan Tomáš. – S manželkou Annou měl tři syny: Jana Baptistu Tomáše (* 18. 8. 1771), pozdějšího skladatele a divadelního kapelníka Vincence Tomáše Václava (* 2. 2. 1773) a Aloise Tomáše (* 13. 10. 1774). Nejpozději od poloviny šedesátých let 18. stol. pobýval v Praze, 1770 byl pražským novoměstským měšťanem a zpěvákem-basistou v kostele sv. Jindřicha. Zároveň působil jako kapelník městské civilní gardy. Počátkem 1774 se stal regenschorim a kantorem u sv. Petra Na Poříčí. Zemřel předčasně ve 40 letech.
Podle vzpomínek J. Jeníka z Bratřic byl „mužem velmi veselé mysli“ a výborným hudebníkem. Skládal zpěvohry v českém i latinském jazyce, prováděné v době masopustu v semináři sv. Václava na Starém Městě 1765–71, měl být autorem hudby i textů. V Jeníkově zápisu se dochoval text Verbuňk aneb Přemlouvání dáti se na vojnu či Verbování (1769) a prolog latinské zpěvohry Pauper studiosus [Chudý student].
T. je připisována anonymně dochovaná opera-pantomima Zamilovaný ponocný [Brno 1767], dále zpěvohra o opilém muži a kompozice Selské povstání, známá jen z autobiografie skladatele V. J. Tomáška. Ten podle vlastní vzpomínky z dětství účinkoval v osmdesátých letech 18. stol. ve Skutči v domácí produkci dvou českých zpěvoher Opilec (uvádí jako Der Trunkenbold) a Selské povstání (Der Bauernaufruhr); jako autora obou her s odstupem sedmdesáti let uvedl skladatele „Tučka“. Na základě této informace bylo T. připsáno také autorství zpěvů k nedochované hře M. Stuny Sedlské zbouření(Vlastenské divadlo v Boudě 23. 9. 1786) a šifra jména skladatele „D–T– “ z referátu Schönfeldských novin byla v této souvislosti interpretována jako „dominus Tuček“ (⇒ Volf 1936, ⇒ Baťha 1960). Atribuce byla pro nedostatek spolehlivých pramenů následně zpochybněna ve prospěch J. Antoše (⇒ Someš 1963).
Původní název hry o opilém muži a utrápené ženě není znám, označení Opilý muž použil E. Axman při publikaci ukázek z kompozice (⇒ Axman 1912). Jako autor textu se v pramenech objevil blíže neznámý J. Galka, skladatel T. je uváděn pouze příjmením. Dvě dochované odlišné verze a zejména řada soudobých zápisů jednotlivých árií svědčí jak o mimořádné oblibě kusu, tak o značném rozšíření její tematiky i v tvorbě dalších autorů.
První profesionální představení v české řeči, anonymní intermezzo Zamilovaný ponocnej o lásce Ančičky a ponocného Vaška vítězící nad matkou čarodějnicí a jejím manželem opilým ševcem, bylo provedeno pravděpodobně 1763 v Praze zpěváky Molinariho operní společnosti. Spřízněný titul, pantomimu se zpěvy v českém jazyce Der verliebte Nachtwächter [Zamilovaný ponocný], hrála 11. 1. 1767 v Brně společnost bádenských herců principála J. M. Menningera. Obsah hry, zprostředkovaný pražským libretem a brněnskou cedulí, odpovídá hudebnímu materiálu dochovanému v kroměřížské hudební sbírce a připsanému T. (⇒ Sehnal 1961; atribuci potvrzuje V. Thám v dopise J. V. Zlobickému z prosince 1787 ⇒ Baťha 1958). Shoda s libretem však není úplná, a tak nelze T. autorství k pražskému provedení vztáhnout s naprostou jistotou (⇒ Scherl 1992), i když lokální narážky přítomné ve všech pramenech potvrzují, že kus vznikl ve středních Čechách, nejspíše v Praze. Obsahuje osm instrumentálních částí tanečního charakteru označených jako Pantomima, deset árií a vokální duet a kvartet, které hru uzavírají. Hudba je velmi prostá až primitivní, v líbivém lidovém tónu, blízká poloměstské a šumařské hudbě, i když některé árie nepostrádají invenci a určitou hudební charakteristiku postav, podobně jako se v instrumentálních větách objevuje náznak hudební charakteristiky pantomimicky předváděného děje.
Způsob zhudebnění Zamilovaného ponocného je podobný kompozici Opilého muže, jenž se z hlediska stylu jeví jako pozdější dílo. Zpracování je sice statičtější a melodicky jednotvárnější, ale vykazuje naopak lepší propracování orchestrálních hlasů; místo primitivní, občas pouze dvojhlasé faktury, tu skladatel důsledně uplatňuje trojhlasou sazbu.
Hra o zamilovaném ponocném se v dalších verzích stala součástí repertoáru profesionálních souborů (Böhmische Ančička Brunian, Praha 1770; Die böhmische Antzcizka A. Fiedler, Brno 1772; Die böhmische Antschizka K. Wahr, Praha 1782; Ponocný neb Česká Ančička, ú: M. Štván, soubor Vlastenského divadla v Boudě 1786 ad.). Novodobé scénické provedení uspořádalo Státní divadlo v Brně v budově Reduty 11. 1. 1967 v rekonstrukci J. Sehnala a úpravě J. Trojana (r: I. Osolsobě a M. Slavík, d: V. Daněk). Československý rozhlas zpěvohru uvedl 5. 1. 1966 v hudební revizi J. Trojana a J. Hanouska (Komorní orchestr B. Martinů a sólisté za řízení F. Jílka).
Edice
T. Burian: Seminarium sv. Václava v Praze, Poutník 3, 1948, s. 33–39 (Verbování na Koňském trhu, přepis textu); J. Polišenský – E. Illingová: Jan Jeník z Bratřic, Praha 1989, s. 166-177 (O verbování na Koňským trhu); Zamilovaný ponocnej, ed. P. Kneidl, Divadlo v Kotcích, ed. F. Černý, Praha 1992, s. 107–112 (text intermezza [Praha 1763]); J. Sehnal: Hudba k české pantomimě „Zamilovaný ponocný“, Brno v minulosti a dnes III, Brno 1961, s. (170n.), 172–176 (rekonstrukce scénáře s přepisem textů árií), (177–183), 184–189 (přepis spartovaných árií č. 4, 7, 8, 11); Český rozhlas Brno, hudební archiv, sign. O 1515: Zamilovaný ponocný (partitura, rekonstrukce a instrumentační úpravy J. Trojan); E. Axman: Moravské opery ve století XVIII., Brno 1912, (s. 43n., v příloze ukázky ze zpěvohry Opilý muž); Český rozhlas Ostrava, hudební archiv: Opilý muž, ed. J. Trojan (partitura).
Prameny a literatura
SOA Praha, matrika narozených Zásmuky, sign. M8-21/5 (kř. 16. 12. 1742); Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži – hudební archiv, Rudolfova sbírka, sign. A 4387 (ve vlastnictví Arcibiskupství olomouckého): Zamilovaý [!] Ponoczný, hlasy (⇒ Sehnal 1961; opis A. Scherla v knihovně ÚČL AV ČR); Zámecká knihovna Křimice (fond spravuje NMk, oddělení zámeckých knihoven), sign. 3139: Arien, Welche In dem Böhmischen Intermezzo Genannt: Zamilovaný Ponocneg. Von den Italienischen Virtuosen gesungen werden… [Praha 1763]; NMk, sign. XVIII B 64 (rkp.): Jan Jeník z Bratřic, Pamětihodno všelijakých bývalého slavného – za našich časů zcela opovrženého, ba pominulého – národu českého se dotýkajících věcí, s. 790–807 (⇒ J. Jeník z Bratřic: Z mých pamětí, Praha 1947, s. 28n.); sign. IV G 13 (rkp.): týž, Verbuňk aneb Přemlouvání dáti se na vojnu či Verbování, Bohemika V, s. 133–153; VI, s. 171–213 (⇒ Burian 1948, ⇒ Polišenský 1989); MZA, sign. G 11, 990/1, fol. 1–45, zasláno z Kojetína do tzv. Guberniální sbírky (1819): Muž ožhralj, dvě verze opisu hlasů (⇒ Trojan 1981); Regionální muzeum ve Vysokém Mýtě: Tuček, Operetta v kterej se vyobrazuje starostlivá žena; Opilé bratrstvo, 1844. • Theatral-Neuigkeiten (Wien) 1773, s. 226; Schönfeldské cís. král. pražské noviny 30. 9. 1786; V. J. Tomášek: Selbstbiographie, Libussa 1845, s. 357 (česky Vlastní životopis Václava Jana Tomáška, ed. Z. Němec, Praha 1941, s. 17n.); Teuber I 1883, s. 299; E. Šebesta: Příspěvky k dějinám pražského divadla z konce 18. a počátku 19. stol., Československé divadlo 2, 1924, s. 281; J. Volf: Hudební skladatel narozený z předpony, Literární noviny 8, 1935/36, č. 17, s. 5; F. Baťha: Matěj Stuna, autor Sedlského vzbouření, Listy filologické 75, 1951, s. 31 (s chybou v křest. jméně) + Průkopník českého divadla, Lidová demokracie 24. 2. 1955 + Dva dokumenty k historii počátků českého divadla v Praze, Divadlo 9, 1958, s. 750, 755 + K otázce skladatelů Tučků, Zprávy Bertramky č. 20/1960, s. 3–7; J. Němeček: Lidové zpěvohry a písně z doby roboty, Praha 1954, s. 97, 202; V. Procházka: Vzácný dokument, Divadelní noviny 1, 1957/58, č. 16, s. 8n.; J. Trojan: Zamilovaný ponocný, předromantická hudební hříčka v lidovém tónu, Český lid 56, 1962, s. 107–110 + České zpěvohry 18. století, Brno 1981, s. 4–6, 45n., 63, 54–57; J. Someš: Ohlas nevolnického povstání roku 1775 v lidové slovesné tvorbě na sklonku 18. a v první polovině 19. stol., dipl. práce, FF UK Praha 1963, s. 196–205; P. Kneidl: K pražskému provedení první české zpěvohry před 200 lety, Sborník Národního muzea v Praze, řada C (lit. historie) 9, 1964, s. 173–188; J. Ludvová: Hudba v rodu Nostitzů, Hudební věda 23, 1986, s. 164; A. Scherl: Pantomimické produkce v Divadle v Kotcích, Divadlo v Kotcích, ed. F. Černý, Praha 1992, s. 103n.; O. G. Schindler: „Hra představována osobami, jež jsou té řeči zcela neznalé“, DR 4, 1993, č. 4, s. 44–56; viz Edice. • ČHS, DČD I, Dlabač, Grove, MGG, Vondráček I
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 619–620
