Psán též Stenzel. Bývá někdy zaměňován s o něco starším J. P. Stengelem. – Studoval od 1721 na jezuitském gymnáziu v Jičíně, od 1730 na univerzitě v Praze. 1733 byl angažován C. J. Nachtigallem pro jeho Churpfälzische Kompanie, hrající ve Vídni a v Brně. Trupa se však v Lublani 1736 rozpadla a S. byl jako herec bez angažmá najat ve Vídni J. F. Lorenzem pro nadcházející působení na zámku v Českém Krumlově. U Lorenze, který pak působil v Holštýnsku a ve Výmaru, zůstal pravděpodobně do 1738, kdy se společnost rozpadla. 1738–40 účinkoval ve společnosti J. C. Eckenberga, s níž procházel jejími tehdejšími štacemi v Německu. 1740 vstoupil do společnosti F. Schucha, u níž setrval bezmála čtyřicet let. Přežil principála, jehož snacha J. C. Schuchová jej jako přestárlého 1779 propustila. Pak se ještě na dva roky uchytil v Berlíně díky přátelské nabídce C. T. Döbbelina, u něhož sehrál své poslední role.
Za dlouhou dobu hereckého působení S. aktivně prožíval vývoj divadla německých cestujících společností od třicátých do sedmdesátých let 18. stol. Ačkoli začínal u principálů, kteří ještě hráli převážně barokní hauptakce, a ještě u Eckenberga hrál Anselma v improvizovaných komediích, vypracoval se u Schucha v jednoho z prominentních členů souboru. Poprvé u něho vystoupil jako Pharnaces v Gottschedově tragédii Sterbender Cato [Umírající Cato] a pozdější lichotivé hodnocení jeho herectví (1758) nasvědčuje, že dokázal vyhovět kritériím gottschedovské reformy. Z rolí, které vytvořil u Schuchovy společnosti, je znám ještě např. Don Diego (Ch. G. Lieberkühn: Die Lissabonner, Vratislav 1757), Phanantes (týž: Die Insel der Pucklichten [Ostrov hrbáčů], Gdaňsk 1757/58) a hrabě von Werlingen (J. Ch. Brandes: Trau, schau, wem [Věř, podívej se, komu], 1775). V závěru své kariéry u Döbbelina hrál Otce (O. H. Gemmingen dle Diderota: Der deutsche Hausvater [Německý otec rodiny], 1779/80), Plukovníka (H. F. Möller: Der Graf von Walltron oder die Subordination [Hrabě Valtron aneb Subordinace], 1779/80) a otce Rodeho (J. J. Engel: Der dankbare Sohn [Vděčný syn], 1779/80). V údobí vrcholného rozmachu S. tvůrčích sil byla ceněna jeho schopnost přesně uchopit každý charakter a vyjádřit silnou vášeň, uznale byla hodnocena také ušlechtilá deklamace a důstojné vystupování. Po J. G. Göttnerovi byl dalším význačným profesionálním hercem pocházejícím z českých zemí, jimiž však během své umělecké dráhy prošel patrně jen dvakrát, a to v její rané fázi, kdy bylo jeho herectví spjato s dožívajícím stylem hauptakcí a improvizovaných komedií; ve zdejším divadelnictví nezanechal výraznější stopu.
Prameny a literatura
SOA Litoměřice, matrika narození Jeřmanice, 12. 3. 1711 (⇒ Liss 1925, s. 80). • Critische Nachricht von der Schuchischen Schauspielergesellschaft, Danzig 1758, s. 181; Gz. [L. Gomperz]: Billette der Madame F. und Madame R., Danzig 1775, s. 12; Litteratur- und Theater-Zeitung (Berlin) 4, 1781, s. 251–256 (nekrolog); GTK 1777, s. 237; 1782, s. 219 (nekrolog); K. Liss: Das Theater des alten Schuch, dis., Berlin 1925, s. 80; J. Bolte: Neues vom starken Mann J. C. von Eckenberg, Zeitschrift des Vereins für die Geschichte Berlins (Berlin) 1, 1934, seš. 2, s. 36n.; B. Rudin: Die hochfürstlich Weimarischen Hof-Comoedianten des Johann Friedrich Lorenz, Mitteldeutsches Jahrbuch für Kultur und Geschichte (Weimar–Köln–Wien) 1, 1994, s. 80n. • Gallerie
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 571–572
