Do jezuitského řádu vstoupil 1710. Studoval filozofii v Olomouci (1714–16) a teologickou fakultu v Praze (1721–24). Učil na jezuitských gymnáziích ve slezské Nise (1717–20), v Českém Krumlově (1725), v Jindřichově Hradci (1727/28) a v Chebu (1729/30). Od 1731 až do své smrti působil v pražském Klementinu, kde 1731–46 učil v rétorice, tj. nejvyšší gymnaziální třídě, následujících pět let (1747–52) byl prefektem humanitních studií, tj. dvou posledních gymnaziálních tříd, a poté přednášel na filozofické fakultě církevní řečnictví. Zastával také funkci historika koleje a prefekta kůru.
Jako všichni učitelé na jezuitských gymnáziích psal i S. pro své žáky rétorická cvičení a divadelní hry. K některým z nich se dochovaly periochy (programy se stručným obsahem hry), např. k příběhu napraveného chlapce Cosmophilius inter otiosa Mundi negotia… suae praetiosa vitae tempora perdendo perditus, tandem in tribunali conscientiae… se… redimens sibi ipsi redditus [Cosmophilius utrácející vzácné roky svého života nepotřebnými světskými činnostmi, přece se však před soudem svědomí vykupující a navrácený sám sobě, 1731], dramatu o důležitosti almužny Eleemosyna Felici Jactu invito licet Animo erogata, in Statera Iustitiae Aestimata Salutis Jacturam redimens Petro Telonario Byzantino [Almužna udělená šťastným hodem, i když s neochotným duchem, na vahách spravedlnosti oceněná, spásu Petrovi Telonariovi Byzantskému vykupující, 1731], hře na starozákonní téma Aequissima luctus paterni Causa Mors prolis inauspicata in Davide Absolonois iteritum deplorante [Nejoprávněnější příčina otcovského smutku, neočekávaná smrt potomka, předvedená na Davidovi, oplakávajícím Absolonovu smrt, 1732], alegorii Peccati Silentio muti Daemonii regnantis Jugum gravissimum, ab Anima humana…Voluntatis arbitrio Suave Jugum Gratiae aspernantis impie assumptum, misere toleratum; tandem Eloqentis Poenitentiae Virtute generose excussum [Přetěžké jho vlády němého démona nad Lidskou Duší, na radu Vůle sladkým jhem Milosti pohrdající, skrz hříšné Mlčení přijaté, nešťastně snášené, přece však ctností výmluvného Pokání setřesené, 1733] a hře z dvorského prostředí Fidelitas Aulica ex Fidei Verae Constantia Aestimata [Dvořanská věrnost posouzená podle stálosti pravé Víry, 1735].
S. je také autorem hry Firma in Deum fiducia, maxima regnorum tutela in Judith… Israelis Amazone, Bethuliae vindice, Holofernis victrice mundo exhibita [Pevná důvěra v Boha, největší ochrana království, na Judit, izraelské Amazonce, mstitelce Bethulie, přemožitelce Holoferna, světu předvedená], sepsané ke korunovaci Marie Terezie českou královnou a provedené 3. 6. 1743 v pražském Klementinu za přítomnosti panovnice a dvora. Za námět si S. vybral starozákonní příběh o Judit, která předstírala lásku k nepřátelskému králi Holofernovi, aby jej mohla v zájmu spásy svého lidu zabít. Judit je ve hře obrazem Marie Terezie. Její odhodlání a nezlomná víra v Boží pomoc v nepříznivé situaci symbolizuje statečnost královny během první války slezské (1740–42) a bavorsko-francouzské okupace Čech.
Představení bylo uvedeno prologem, který přednesl hrabě Karel Hubert Pachta. Prolog se nedochoval, ale pravděpodobně šlo o holdovací nebo uvítací řeč. Vlastní hru otevírá předehra (prolusio), v níž Génius důvěry v Boha (Fiduciae Divinae Genius) utěšuje zarmoucené a slibuje jim vítězství prostřednictvím ženy důvěřující v Boha. Následují tři dějství po pěti scénách – Důvěra Judit v Boha (Judithae in Deum fiducia), Vítězství Judit nad Holofernem (Judithae de Holoferno victoria) a Sláva vítězné Judit (Judithae victricis gloria). V epilogu Génius důvěry v Boha a Génius zbožnosti oslavují Judit, Marii Terezii a jejího manžela Františka Lotrinského. Na provedení hry s hudbou J. A. Sehlinga a choreografií K. A. Zeidlera se podíleli studenti klementinského gymnázia, filozofické i teologické fakulty. Vzhledem k slavnostní příležitosti šlo o inscenaci výpravnou, o čemž svědčí i velký počet účinkujících. S výjimkou předehry a epilogu hra neobsahuje další alegorické části a periocha přímo neuvádí instrumentální mezihry, sbory apod., což ovšem nevylučuje důležitou roli hudby a tance. V závěrečné scéně (III, 5) např. Judit „s veškerým lidem“ (cum populo universo) zpívá triumfální píseň.
S. byl známý především jako řečník a kazatel, vydal např. trojdílnou sbírku řečnických cvičení pro posluchače teologie. Jeho velikonoční kázání v kostele sv. Salvátora, vydané pod názvem Sepulchrum sanctum… [Svatý hrob…, 1749], bylo doprovázeno obrazy (repraesentationes) na třípatrovém jevišti – na začátku viděli diváci na horním patře citát z evangelia sv. Matouše a „u paty jeviště“ (ad Theatri pedem) jiný nápis, vztahující se k tématu, v druhé části kázání byl na jevišti předváděn svatý hrob, těla mrtvých vstávající z hrobů atd. Z textu nelze jednoznačně určit, zda se jednalo o obrazy živé, nebo malované.
Stejným způsobem byla doprovázena další S. velikonoční kázání. První z nich Virtutum Divinarum exempla… [Příklady Božských ctností…, 1764] konfrontuje Kristovy ctnosti (např. střídmost) a lidské neřesti (např. obžerství), druhé Virtutes theologicae… [Teologické ctnosti…, 1769] tvoří úvahy o křesťanské víře, naději a lásce. Jejich témata zpracoval také ve formě krátkých melodramat složených z recitativů, árií, duetů a sborů pro čtyři až pět zpěváků. Jsou rozdělena na dvě až tři čísla (numeri), hlavní postavou je Křesťanská duše (Anima Christiana), v prvním melodramatu hledající s pomocí Víry (Fides) a Rozumu (Ratio) léky proti lidským neřestem, ve druhém pak opět s Vírou a Rozumem dospěje ke správnému pochopení uvedených pojmů. Druhou částí Virtutes theologicae je kázání o prvních dvou článcích katolického vyznání. S. tu vyvrací názory deistů (nevěřících v Boží Prozřetelnost), naturalistů (odmítajících Písmo jako Boží dílo) a synkretistů (uznávajících i nekatolické směry křesťanství). Catholicus neboli Theophilus, Theista neboli Theodorus, Naturalista neboli Natolius a Syncretista neboli Synesius jsou také postavami melodramat, v nichž Catholicus postupně přesvědčí ostatní o správnosti svého vyznání.
Prameny a literatura
NA, fond SM, sign. 1212/b J-20-17/18: Fidelitas Aulica ex Fidei Verae Constantia Aestimata…; NK, sign. 52 B 44, č. 69: Cosmophilius inter otiosa Mundi negotia…; sign. 52 A 40, č. 68 (též 52 A 19, č. 24): Eleemosyna Felici Jactu invito licet Animo erogata…; sign. 52 B 44, č. 66 (též 52 A 40): Aequissima luctus paterni Causa Mors prolis…; sign. 52 A 40, č. 89: Peccati Silentio muti Daemonii regnantis Jugum gravissimum, ab Anima humana…; sign. 52 A 39, č. 110: Firma in Deum fiducia, maxima regnorum tutela in Judith… exhibita, Pragae 1743, tištěná periocha; sign. 52 A 19, č. 114: Festes Vertrauen auf Gott, der gröste Länder-Schutz, … in Judith, der tapferen Heldin Israëls, der Erretterin des bedrängten Bethuliens und glorreichesten Überwinderin des Holofernes, … vorgestellet, Prag 1743, tištěná periocha (německý překlad); sign. 32 H 100: Sepulchrum sanctum admiranda Domini et justorum resurrectione gloriosum ad animas a peccatis, et vitiis ad vitam sanctam excitandas, Sacris Parasceves et Sabbati diebus propositum, Pragae 1749; sign. 52 F 54: Virtutum Divinarum exempla, a Domino nostro Jesu Christo ad hominum vitia capitalia extirpanda, et omnium animos ad virtutum, vitiis illis oppositarum, amorem excitandos exhibita, Pragae 1764; sign. 46 D 35: Virtutes theologicae Sacris Parasceves et Sabbati diebus, in templo Socieatatis Jesu, ad S. Salvatorem propositae, Pragae 1769. • J. Port: Divadelní akce škol a bratrstev v Československu III (rkp. KČD); C. Sommervogel: Bibliothèque de la Compagnie de Jésus VII, Bruxelles–Paris 1896, s. 1206n.; J. Tříška: Studie a prameny k rétorice a k universitní literatuře, Praha 1972, s. 177, 261; K. A. F. Fischer: Catalogus (generalis) provinciae Bohemiae (1623–1773) et Silesiae (1755–1773) Societatis Jesu, München 1985; I. Čornejová–A. Fechtnerová: Životopisný slovník pražské univerzity. Filozofická a teologická fakulta 1654–1773, Praha 1986, s. 423n.; E. Grossegger: Theater, Feste und Feiern zur Zeit Maria Theresias 1742–1776, Wien 1987, s. 14.
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 560–561
