Psán též Schwerdtberger. – Oženil se s Philippinou (*1731 v Bruselu); jako herečka se poprvé představila 1745.
V červnu 1755 žádal Sch. moravské gubernium v Brně o povolení hrát se svou „katolickou hereckou trupou“ (katholische Komödianten-Banda) ve Znojmě. Písemným osvědčením prokázal své předchozí působení v chorvatskoslavonském Osijeku a Varaždíně (tehdy obě města příslušela Uhrám, dnes leží na území Chorvatska) a ve štýrském Mariboru (tehdy příslušejícím k Rakousku, dnes na území Slovinska), kde hrál od září 1754 do konce ledna 1755. Povolení na červen 1755 dostal a ve Znojmě a Olomouci hrál také 1756. Následujícího roku se vydal znovu do Uher, v létě 1757 pořádal představení pro dvůr i město v Salcburku; od října do května 1758 byl v Linci. Tam se měl dopustit „únosu“ čtrnáctileté T. Peyrerové (provd. Schimannové, 1744–90), o čemž rozšířil zprávu gothajský Theater-Kalender; dívka byla později přijata hereckou rodinou Vogtových a její herecké výchovy se ve Vratislavi ujal G. E. Lessing; Therese pak v tamějším divadle vystoupila mj. v titulní roli jeho dramatu Miß Sara Sampson. V návaznosti na účinkování v Linci, kde byla Sch. vystoupení komentována jako „počestné hry v próze a verších“ předváděné „vznešenými a vhodnými subjekty“, vybavenými pěknou garderobou, hrál Sch. v létě 1758 několik týdnů v zámeckých divadlech knížete Schwarzenberka v Českém Krumlově a v Hluboké nad Vltavou (snad v některém ze zámeckých sálů). Během zimy působil s dvanáctičlennou společností v městském divadle v Brně, kde zůstal do konce masopustu 1759, poté do poloviny června a v zimě 1759/60 opět v Olomouci, pozdní léto 1760 strávil ve Znojmě. 1762/63 hrál ve slezských posádkových městech Svídníci a Kladsku a také v Jihlavě a Olomouci. Po vystoupení ve Vídeňském Novém Městě (léto 1764) se jeho stopa ztrácí; teprve 1769 se objevuje znovu v Olomouci. V následujícím roce obdržel koncesi pro Dolní Rakousy, podzim a zimu 1770/71 ale přesto strávil ve Znojmě a posléze hrál v Olomouci, kde vystupoval i s loutkami. V červenci 1771 mu bylo povoleno postavit pro své produkce boudu na vídeňském předměstí v Penzingu blízko Schönbrunnu. 1772 zahájil v uherské Šoproni; v létě 1774 hrál v „obecní boudě“ (öffentliche Baude) v Brně. Žádost z roku 1774 o povolení hrát s loutkami při olomouckém svatomichalském trhu je posledním dokladem o jeho aktivitách na území českých zemí. Na konci sedmdesátých let 18. stol. působil Sch. jako spoluředitel A. Fendlera ve Würzburgu a Bambergu, 1781 byl ředitelem ve službách dvora Nassau-Saarbrücken a Nassau-Weilburg, od 1783 hrál několik let v oblasti Bodamského jezera a přilehlého Švýcarska. 1790 byl hercem společnosti F. Scherzera ve vídeňském předměstském divadle „auf der Landstraße“, kde se stal v zimě 1791/92 také ředitelem, jehož následovníky byli E. Kettnerová (1758–93) a Ch. L. Seipp.
Prameny a literatura
MZA, fond Gubernium B 47/2, fol. 282–285 (9. 6. 1755); B 47/1, fol. 39–46 (16. 10. 1758); fol. 46–50 (13. a 24. 11. 1758); B 47/2, fol. 80–83 (21. 3. a 13. 5. 1759); fol. 91–92 (27. 8. 1759); fol. 102–109 (1. 2. a 17. 3. 1760); fol. 124–125 (22. 8. 1760); B 47/3, fol. 455–459 (16. 8. 1770); fol. 483–483 (17. 3. 1771); fol. 591–593 (6. a 22. 8. 1774). • GTK 1776, s. 254; 1779, s. 431n.; 1781, s. CLI; 1782, s. 247; 1786, s. 203, 1788, s. 202n.; 1791, s. 210, 272; Dramaturgische Nachrichten (Bonn) 1779, s. 122; Taschenbuch für Schauspieler und Schauspielliebhaber (Offenbach) 1779, s. 431n.; Litteratur- und Theater-Zeitung (Berlin) 3, 1780, s. 62; Nützliches Adreß- und Reisebuch (Wien) 1792, s. 263n.; Vertraute Briefe und Charakteristiken von Wien II, Görlitz 1793, s. 58; D’Elvert 1852, s. 81, 140n., 151; A. Rille: Aus dem Bühnenleben Deutsch-Oesterreichs. Die Geschichte des Brünner Stadttheaters (1734–1884), Brünn 1885, s. 17; E. K. Blümml–G. Gugitz: Alt-Wiener Thespiskarren. Die Frühzeit der Wiener Vorstadtbühnen, Wien 1925, s. 527; F. Lám: Győri német színészet története (1742–1885), Győr 1928, s. 6; E. Haller: Zur älteren Linzer Theatergeschichte, Jahrbuch des Oberösterreichischen Musealvereines (Linz) 82, 1928, s. 167n.; I. Vatter: A soproni német színészet története 1841-ig, Budapest 1929, s. 10, 18; M. Fehr: Die wandernden Theatertruppen in der Schweiz, Einsiedeln 1949 (Jahrbuch der Schweizerischen Gesellschaft für Theaterkultur 18, 1948), s. 154; H. Schuster: Theatergeschichte von Wiener Neustadt von den Anfängen bis zum Jahre 1794, dis., Universität Wien 1960, s. 225; G. Gugitz: Das alte Landstraßer Theater, Jahrbuch der Gesellschaft für Wiener Theaterforschung(Wien) 13, 1961, s. 62; J. Bartoš: Loutkářská kronika, Praha 1963, s. 75; F. Fuhrich: Theatergeschichte Oberösterreichs im 18. Jahrhundert, Wien 1968, s. 23; O. G. Schindler: Wandertruppen in Niederösterreich im 18. Jahrhundert, Jahrbuch der Gesellschaft für Wiener Theaterforschung (Wien) 17, 1970, s. 55; R. Daunicht: Lessing im Gespräch, München 1971, s. 182; J. Hejnic–J. Záloha: Český Krumlov a divadelní tradice, Teatralia zámecké knihovny v Českém Krumlově I, ed. J. Šimáková–E. Macháčková, Praha 1976, s. 25; K. Weber: Geschichte des Theaterwesens in Schlesien, Dortmund 1980, s. 31, 103; J. Ungvary: Wandertruppen in Konstanz, Konstanz 1980, s. 93–106; F. Fuhrich: Theatergeschichte Vorarlbergs, Wien 1986, s. 93n.; Wiener Stadt- und Landesbibliothek. Portheimkatalog. Personen (vyd. na mikrofiších), Wien 1987. • Gallerie, Kosch, Pies, Ulrich
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 558–559