Psán též Schultze, Schulz. – Syn portrétisty Georga Sch., otec herečky Karoliny Sch.-Kummerfeldové. K divadlu odešel okolo 1712, nastoupil u nezjištěné společnosti, 1719 byl členem společnosti J. C. Haackeho ve Weißenfelsu. Nejpozději od 1721 řídil vlastní trupu, s níž vystupoval v Norimberku. 1721/22 hrál v Praze v míčovně na Malé Straně. Zde se spojil s M. Waldtmannem, ale navzdory jeho protestům se s ním záhy (1722) rozešel. Hrál pak krátce v Manhartském domě na Starém Městě. 1724 figuroval v pražském souboru F. A. Defraina i se svou manželkou Dorotheou, která v Praze působila ve Waldtmannově souboru. Manželé setrvali v angažmá u Defraina pravděpodobně do 1730 (doloženi jsou 1726, 1729 a 1730), pak zůstali v Praze v souboru J. F. Müllera a F. I. Petzolda, není však známo, zda s ním z Prahy 1730 odešli. 1731 již byl Sch. u F. Kurtze v Kuksu a lze předpokládat, že s ním sdílel i jeho pozdější pražskou štaci. 1737 sestavil Sch. s J. Leinhaasem opět vlastní společnost, s níž hrál 1737 v Praze, 1737 i 1738 v Brně. Za následujících válečných let se rozpadla, v téže době zemřela i první Sch. žena. Oženil se znovu 7. 12. 1741 v Praze s Augustinou (roz. „von D.“) a oba byli angažováni do privilegovaného německého souboru ve vídeňském Divadle u Korutanské brány (1742–48). Zde se jim 1745 narodila dcera Karoline. Po nešťastném osobním sporu byl však Sch. G. Prehauserem 27. 9. 1748 propuštěn. Nastoupil angažmá u J. Schulze v Mnichově (1749/50), poté přijal nabídku A. Weidnera, jehož podnik vzápětí ztroskotal. 1750 se pokusil opět o principálství, ale neuspěl. 1751 se vrátil k Schulzovi, který se brzy ocitl v existenční krizi, a Sch. pak hrál (1752/53) u tehdy rovněž insolventního J. J. Bruniana. Z existenčních obtíží jej vysvobodila 1753 nabídka J. Kurtze z pražského Divadla v Kotcích. Zde mu po Kurtzově odchodu 1754 G. B. Locatelli svěřil vedení německé činohry. Po útěku zadluženého Locatelliho z Prahy (1755) vystřídal stárnoucí Sch. ještě několik angažmá. Nejprve u dosavadního pražského Hanswursta A. Quartala, kterého vybídl Ph. Nicolini k sestavení německé činohry pro Braunschweig (1755/56), pak u F. Schucha 1756/57 a nakonec u J. Ch. Kirsche v Drážďanech za pruské okupace. Členové Kirschovy společnosti hráli 1757 ještě ve Freibergu svépomocně „na díly“, tj. bez platu od principála, ale s příjmem z děleného výnosu za vstupné. Sch. tam tehdy zemřel.
Sch. byl typickým představitelem německé cestující činohry z doby přechodu od barokní hauptakce k improvizované burlesce. Z prvních desetiletí jeho činnosti téměř chybějí jakékoli zprávy o repertoáru, lze však předpokládat, že barokní styl hauptakcí u něho dožíval nejméně do konce třicátých let 18. stol. (Dcera Karoline uvádí z doby okolo 1750 vzpomínku na kus Rodrich und Delmire, zřejmě oblíbenou úpravu hry G. A. Cicogniniho Die glückselige Eifersucht zwischen Roderich und Delmiren [Šťastně zakončená žárlivost mezi Roderichem a Delmirou] ze 17. stol.) Za působení v Divadle v Kotcích Sch. už tento přežilý žánr opouštěl a udržoval Kurtzem nastolený repertoár improvizované burlesky. Jeden z tehdy hraných titulů, Die viermal zur Braut gewordene… Adeliche Kammer-Jungfer [Urozená komorná čtyřikrát nevěstou, 1754] upomínal sice na hauptakci Ermelinde oder die viermal Braut [Ermelinda aneb Čtyřikrát nevěstou], upravenou z Cicogniniho, ale žánrové označení „Haupt-Burlesque“ ukazuje, že mohlo jít nanejvýše o parodické přetvoření její látky. V tomtéž roce uvedená hra Bernardon Der aus einem Schmelz-Tegel entsprungene Merkurialische Geist; oder die vergötterte Kauffmanns-Tochter [Bernardon – Merkurův duch vyskočivší z tavícího tyglíku aneb Zbožněná kupecká dcera] byla známým kusem Kurtzova vídeňského repertoáru s mnoha efekty scénické mašinérie. Bernardon se v těchto hrách představoval většinou jako zadlužený lehkomyslník, často šlechtického původu. Na jedné z dochovaných cedulí je oslovení obecenstva podepsáno jménem „Anselmo“, lze soudit, že tuto roli komického starce hrál Sch. Pro ostatní role měl k dispozici personál dřívější společnosti J. Kurtze.
Prameny a literatura
NA, fond Kk, sign. 1155 (Comoedianten, 10. 7. 1721); sign. 1156 (Comoedianten, 13. 1. 1722); sign. 1163 (Comoedianten, 2. 12. 1737); fond SČM, sign. 1724/VIII/d/67, kart. 280; APH, soubor divadelních cedulí z Hudební knihovny Metropolitní kapituly pražské; AMP, oddací matrika fary u P. Marie před Týnem 1716–70, 15. 10. 1726 (Sch. svědkem při svatbě F. A. Nutha). • Lebenserinnerungen der Karoline Schulze-Kummerfeld I–II, ed. E. Benezé, Berlin 1915; T. Hampe: Die Entwicklung des Theaterwesens in Nürnberg von der zweiten Hälfte des 15. Jahrhunderts bis 1806 II, Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Stadt Nürnberg (Nürnberg) 1899, seš. 13, s. 198; A. Novotný: Praha „Temna“, Praha 1946, s. 184 + Staropražská theatralia, Praha 1955, s. 44; A. Scherl: Berufstheater in Prag 1680–1739, Wien 1999, s. 80–83, 93–95, 111, 128, 139, 195, 205–216. • Pies
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 554–556
