Příjmení psáno také Schraier, Schrajer, Schreger, Schrejer, Schreuer, Schreyer, Sreiger, Šrajer, Šreier, křest. jména Joseph, Josephus, Cirillus. – Působil jako „ludi rector“ a „ludi magister“ v Bílovicích u Uherského Hradiště 1740–60. Oženil se s Annou Burešovou (13. 6. 1740), dcerou místního, již zesnulého regenta chori a „rechtora“ M. Bureše. Ze dvanácti dětí vzešlých z tohoto svazku bylo 1760 naživu sedm. Po 1760 stopa kantorovy rodiny z matrik mizí. Syn Jan Filip Jakub Sch. (1744–1811), premonstrát, řeholním jménem Norbert, náležel jako filozof, skladatel a teolog k nejvzdělanějším bernolákovcům na Slovensku; zemřel v Banské Štiavnici. O svém otci uvedl, že pocházel z Modry (u Prešpurku) a že byl „praefectus“ u hraběte Rottala v Holešově; obojí nelze doložit.
S bílovickým kantorem Sch. ztotožňujeme skladatele řady chrámových děl, jež jsou uložena na Moravě, na Slovensku (např. hudba k pašijovému dialogu s českým textem Opera a Duetto De amara Passione Domini Nostri Jesu Christi, opsaná 1768 v Trenčíně pro tamní jezuitskou kolej) i v Polsku a Maďarsku a podepsaná většinou bez křest. jména. Jsou však slohově shodná a přísluší závěrečné fázi domácího hudebního baroka. Sch. je také autorem vánoční pastýřské mše Missa pastoralis boemica (opis hlasů ze druhé poloviny 18. stol. v hudební sbírce z Rajhradu, ed. F. Malý, Brno 1999), s valašskými prvky textovými i hudebními. V této památce pastorelové mešní tvorby jsou znatelné ohlasy lidových vánočních her, jak v dialogickém rázu určitých pasáží, tak v kompozici jednotlivých částí mše v podobě pastýřských scének (Gloria, Credo, Agnus).
Spojení Sch. jména s fenoménem hanáckých zpěvoher se objevilo u J. Jungmanna, který přisoudil „školnímu učiteli Schreyerovi v Moravě okolo 1760 několik operet v hanáckém nářečí“. Dnes je Sch. považován za skladatele hanácké zpěvohry z 1757/58 Kterak Landebork od Prahe z Královstvi českeho, ani nepškna boďte s Bohem, hébal… (⇒ Malý 1991), již starší literatura připisovala I. Plumlovskému (1703–59), který zůstává pravděpodobným autorem libreta, pojednávajícího případ hanáckých selských rodičů, jimž Prusové odvedli syna k vojsku. Marně hledají pomoc u místního rektora; synek si po „Brandenburkově“ porážce útěkem pomůže sám. Zpěvohra má dvě části, z nichž každá je zakončena ansámblem (chorus) zúčastněných osob (Matka – soprán, Syn – alt, Otec – tenor, Rektor – první bas, Landebork – druhý bas), jež jsou hudebním výrazem svých zpěvů zdařile charakterizovány (např. postava pruského soldáta Landeborka panovačně strohým tónem). Rozlehlé secco recitativy, nápaditě napodobující modulační spád operního recitativu italského, jsou v místech dramaticky zjitřené situace nebo citového projevu obohaceny působivými ariózními úseky. Árie jsou komponovány jako prosté strofické písně se sylabicky podloženým textem, výrazově blízké lidové hudbě s typickými tanečními rytmy; výrazné jsou např. árie lamentabilní, vybavené úzkostně sevřenými intervaly a chromatickým vyhrocením melodiky. I přesto, že je Sch. hudební cítění homofonní, používá jednoduché kontrapunktické figury. Doprovodný instrumentální soubor (housle, viola, bas) se uplatňoval v předehře, mezihrách a na vypjatých místech árií; předpokládá se účast klávesového nástroje jako podpory zpěváků.
Sch. lze také považovat za skladatele dvou jednoaktových oper v lidovém tónu Veritas exulans a Aurea libertas, komponovaných na libreta v obecné češtině po 1750. Texty blíže neznámého libretisty (atribuce kojetínskému kantorovi J. T. Kužníkovi, 1716–1786, není doložena a libreta charakteru jeho slohu neodpovídají) prozrazují tradici zábavné klášterní tvorby, dialogy mají spíše disputativní ráz a obě hry v závěru vyznívají mravoličně. Veritas exulans [Vyobcovaná Pravda] je hra na starý námět, objevující se už ve středověku. Vystupují v ní tři alegorické postavy, Pravda (soprán), Politika (tenor/alt) a Svět (bas). Za pomoci Politiky vyhání Svět nešťastnou Pravdu ze světa a Pravda nenachází u žádného z oslovených světských stavů, vysokých i nižších, příbytek ani zastání. Politika se úlisně staví na stranu Světa jako jeho spojenec proti Pravdě, která vše komplikuje a kazí. Intelektuální útočná a hořká satira napadá bez rozdílu všechny vrstvy společnosti kromě duchovních. Aurea libertas [Zlatá svoboda] je disputací zkušeného muže (Castulus [Nevinný] – tenor) a mládence (Cosmophilus [Světamilovný] – bas) o ženění (není vyloučeno, že autor v zájmu komického vyznění vyměnil jména a hlasové polohy postav, které by odpovídaly jejich charakteru).
Sch. hudbu charakterizuje prostá triová sazba a střídmost jako znak kantorské hudby. Obě zpěvohry svým jasným výrazem, přehledností stavby i použitím melodických ozdob, triolami i synkopami směřují ke galantnímu slohu. Střídají recitativy, sólové i dialogické, se samostatnými ariosy a áriemi v podobě strofických písňových útvarů. V náznaku lze u Sch. sledovat ovlivnění italskou ranou operou buffou. Obě hry patří k nejlepším českým zpěvohrám 18. stol. a vykazují shodné rysy se zpěvohrou Landebork (např. schéma recitativů, hlavní téma árií Landebork III, „Ještě všem dnom konec není“, a Aurea libertas I, „Nechť se žení, jak kdo chce rád“). Zpěvohru Aurea libertas scénicky provedlo Operní studio JAMU v Brně 30. 4. 1969.
Edice
F. Bartoš: Hanácká „opera“ z r. 1757, Český lid 10, 1901, s. 316–321, 386–390, 487–490 (Landebork: Introduction a Aria Imo – partitura); E. Axman: Moravské „opery“ ve století XVIII., Časopis Moravského muzea zemského 12, 1912, s. 1–49 (Landebork: Introduction, Recitativo I., Aria I., Aria IV., Sbor, přepis hlasů na dvou řádcích; Veritas exulans: Aria I, II, III, VI – pouze zpěvní hlas); Český rozhlas Brno, sign. Sb. 33: Landebork; Česká televize Praha: Landebork; Hudební archiv Českého rozhlasu Ostrava: Veritas exulans; Archiv Českého rozhlasu Plzeň: Aurea libertas (vše novodobý provoz. materiál, ed. J. Trojan).
Prameny a literatura
MZA, Guberniální sbírka G 11, 990–1, fol. 1–42: Veritas exulans cogente Mundo et Politica… (provenience Kojetín, pouze zpěvní hlasy); MZMh, sign. A 11. 579 (A 52.868): [Veritas exulans] Opera. Canto, Alto, Basso… del Sig. Francesco Brixi [!] (kompletní opis zpěvních i orchestrálních hlasů, orig. v Muzeu ve Vysokém Mýtě, sign. Kramenič 407); sign. A 11.581 (orig. v Městském archivu Vyškov): [Aurea libertas] Schreier, Opera… O zlaté svobodě… (přiloženo libreto); sign. A 51.731 (orig. Archiv der Gessellschaft der Musikfreunde in Wien, sign. IV/7755): Schreier. Opera Aurea libertas (opis hlasů). • J. Jungmann: Historie literatury české, 2. vyd. Praha 1849, s. 270; J. Trojan: České zpěvohry 18. století, Brno 1981, s. 2–4, 12–17, 27–38 + Missa pastoralis J. Sch., Hudební věda 20, 1983, s. 41–59 + J. Sch. (1718–?). Podivuhodné osudy života a díla zapomenutého moravského skladatele a kantora, Olomouc 2005 (texty obou zpěvoher); F. Malý: Šest zpěvoher hledá autora, Opus musicum (Brno) 23, 1991, s. 165–176; L. Kačic: Die Musik der Jesuitendramen in der Slowakei 1600–1773, Ethnologische, historische und systematische Musikwissenschaft (Oskár Elschek zum 65. Geburtstag), ed. F. Födermayr–L. Burlas, Bratislava 1998, s. 329–335; viz Edice. • ČHS, DČD I, SČHK
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 552–553