Syn hraběte Baltazara Sch. a Anny z Wagensbergu se narodil na hradě Lemberg na území Štýrska u města zvaného tehdy Cilli. Od 1677 studoval v Římě teologii a práva a 1682 získal kanonikát v Olomouci a v Salcburku. 1711 byl zvolen biskupem olomouckým a v den jeho biskupského svěcení zde byla na jeho počest provedena pastorální opera Piramo e Tisbe(l: F. M. Raffaellini) s hudbou M. S. Biechtelera, arcibiskupského dvorního kapelníka v Salcburku. 1712 byl Sch. jmenován kardinálem. Většinu života strávil v císařských službách mimo svou diecézi, jejíž hospodářskou správu svěřil svému bratru Ottovi Jindřichovi. 1714–19 žil velmi nákladným způsobem v Římě jako zvláštní vyslanec u papežského dvora. Poté vykonával funkci místokrále a generálního kapitána v Neapoli (1719–21), kde vydržoval nákladem 3760 dukátů ročně hudební kapelu o více než čtyřiceti členech (rekonstrukce složení ⇒ Spáčilová 2005). 1721 se zúčastnil volby nového papeže v Římě a teprve koncem 1722 se vrátil na Moravu, kam si sebou přivezl italské hudebníky a zpěváky. Zdržoval se pak většinou v Brně. Zemřel na rakovinu ledvin. Je pohřben v Kroměříži ve skvostně vyzdobené kapli Bolestné Panny Marie v kostele sv. Mořice. Podle názoru historiků byl oddán více císaři než církvi. Byl poměrně snášenlivý k nekatolíkům a chránil Židy. Usiloval o svatořečení Jana Sarkandra, velkým církevním slavnostem se vyhýbal a k jezuitům byl zdrženlivý.
Sch. miloval divadlo a hudbu a významně se zasloužil o uvedení italské hudebnědramatické tvorby na Moravu, přičemž mohl využít osobních kontaktů navázaných v Itálii s P. Metastasiem a s řadou vynikajících hudebníků. V Brně bylo na jeho popud 1724–38 provedeno nejméně 23 oratorií, později podpořil také operní produkce impresáriů F. N. del Fantasii (Cambise Sacrilego [Svatokrádežná proměna], podzim 1736) a A. Manfrediho (Teodorico, h: M. Luchini, podzim 1737), které mu byly dedikovány. Většina divadelních akcí se však odehrála v biskupských rezidencích v Kroměříži a Vyškově, kde převážně pobýval a kde sídlila také jeho kapela vedená přerovským rodákem V. M. Gureckým a italským houslovým virtuosem C. Tessarinim, který Sch. věnoval svou sbírku instrumentálních skladeb op. 4 La Stravaganza [Výstřednost]. Dalšími italskými hudebníky na kardinálově dvoře byli např. A. Fornarini, pocházející stejně jako Tessarini z Urbina, Ph. Regini († 1731 v Kroměříži) a blíže neznámý „d(ominus) Nicolaus“. Operní provoz měl na starosti S. Leporati, kterého si Sch. přivedl z Neapole, většina představení byla uskutečněna při příležitosti kardinálových jmenin a narozenin. V Kroměříži zaznělo 1727–33 podle dosavadní evidence 13 oper (F. Gasparini, V. M. Gurecký, F. Peli, G. Bononcini, G. Giacomelli, J. A. Hasse, N. Porpora). Na zámku ve Vyškově, kde divadelní sál po 1732 vybudoval a zařídil italský architekt G. Fanti, byly 1734–37 provedeny nejméně čtyři opery od Hasseho, Bononciniho a L. Lea; prvním uvedeným dílem byla opera V. M. Gureckého Scipione nelle Spagne, jejíž libreto bylo objeveno v knihovně kapucínského kláštera v Brně (⇒ Spáčilová 2006). V produkcích se uplatňovali jak Italové, sloužící u Sch. dvora, tak i žáci hudebního piaristického semináře v Kroměříži, jehož rektorem byl 1723–30 skladatel Jan Kopecký. 1727 provedli žáci semináře k poctě kardinála Kopeckého latinské melodrama Endymio „v italském stylu“. Úspěch podnítil skladatele ke kompozici další latinské opery Yta innocens [Nevinná Ita; l: P. Ribadeneira] na námět ze švábských dějin, incenované v zámeckém divadle 12. 9. 1728. Následně vznikaly mezi piaristy a kardinálovým dvorem spory, vyvolávané rivalitou Italů, které 1730 vedly k přeložení Kopeckého na jiné působiště, kde zřejmě od komponování světské hudby upustil. Vztah Sch. k cestujícím společnostem německých herců bývá považován za zcela negativní (1728 přísně vystupoval proti jejich účinkování v adventním a postním období), je však známo, že se 1734 v Brně stal kmotrem dcery principála F. Kurtze (při křtu jej zastoupil dvorní hudebník B. Hoffelner, ⇒ Sehnal 1974).
Prameny a literatura
Evidence libret oper a oratorií souhrnně ⇒ Spáčilová 2005, 2006 (mj. dle ⇒ Dokoupil, ⇒ Sehnal, ⇒ Sehnal 1974, ⇒ Sartori); viz též Meyer 2/VII, s. 136n., 2/VIII, s. 138. • J. Polišenský: K počátkům velmocenské politiky rakouské (Boj o Sicilii 1719–21 a místokrál Sch.), Sborník historický 10, 1962, s. 191; J. Sehnal: Počátky opery na Moravě, O divadle na Moravě, ed. E. Petrů–J. Stýskal, Praha 1974, s. 55–71(77) + Biskupské hudební kapely v Kroměříži, Morava v české hudbě, Brno 1985, s. 22; J. Bombera: K významu Liechtensteinova zpěváckého semináře v Kroměříži, Hudební věda 16, 1979, s. 332–337 + Pěvecký seminář v Kroměříži, Studie Muzea Kroměřížska, Kroměříž 1989, s. 56–58; R. Zuber: Osudy moravské církve v 18. století, Praha 1987, s. 105–129; Die Bischöfe des Heiligen Römischen Reiches 1648–1803, ed. E. Gatz, Berlin 1990; J. Pömerl: Zámecká divadla v Čechách a na Moravě, DR 3, 1992, č. 4, s. 5; M. Buben: Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, Praha 2000; J. Sehnal–J. Vysloužil: Dějiny hudby na Moravě, Brno 2001, s. 56, 98; M. Freemanová: Oratorium (a opera) v olomoucké diecézi za W. H. Sch., Hudba v Olomouci – Historie a současnost I, ed. E. Vičarová, Olomouc 2003, s. 78–82; J. Spáčilová: Hanibal bez slonů. Olomoucký biskup Sch. a hudba vrcholného baroka, Opus musicum (Brno) 37, 2005, č. 1, s. 24–27 + Hudba pro neapolského krále, č. 2, s. 31–35 + Repertoár chrámové hudby v Kroměříži v roce 1731, č. 3, s. 39–45 + Brněnská oratoria „z rozkazu Jeho Eminence“, č. 4, s. 36–43 + Opera v biskupských rezidencích Kroměříži a Vyškově v 1. polovině 18. století, č. 5, s. 33–40 + Současný stav libret italské opery na Moravě v první polovině 18. stol., http://acta.musicologica.cz (2006/2). • DČD I
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 550–552
