Syn principála cestující herecké společnosti. Starší bratr Joseph (1758–94) byl tanečníkem a hercem. Herecké počátky Sch. (údajně debutoval 1768 nebo 1769 u ředitele Büttnera v St. Pölten) ani následující angažmá u J. J. Bruniana v Praze nejsou doloženy. Před 1774 hrál u nezjištěné společnosti v Salcburku, 1775 založil vlastní soubor, s nímž vystupoval 1775/76 v Innsbrucku (tehdy u něho hrál E. Schikaneder milovníky), za společné direkce s T. Schimannovou 1776/77 v Augsburgu, 1777 v Salcburku, údajně též v Norimberku, Erlangenu, ve Freibergu a v Bayreuthu. Téhož roku hrál v Řezně a převzal zde spolu s F. L. von Berberichem ředitelství Thurn-Taxisova dvorního divadla, v němž pokračoval až do března 1784. V té době, nejpozději 1783, se oženil s herečkou Theklou Wenzigovou (1753–91). 1784 hostoval ve vídeňském divadle Burgtheater (Montalban, C. M. Plümicke dle A.-M. Le Mierra: Lanassa; Generál, A. W. Iffland: Die Advokaten, 22.–24. 7.), ale angažmá nezískal. 1784/85 hrál opět ve spojení s T. Schimannovou, další zimu v Bayreuthu. 1787 účinkoval v Norimberku již jako bayreuthský dvorní komediant. Pak působil údajně ještě jednu sezonu v Řezně. 1789 jej i s manželkou a celým ansámblem angažoval K. Wahr do pražského Nosticova divadla. Po rozpuštění Wahrovy společnosti a po úmrtí své první manželky 1791 se v Praze oženil s někdejší herečkou Wahrova souboru Apollonií Uhlichovou (1. 5. 1791) a téhož roku nastoupil jako dvorní číšník zaměstnání u pasovského dvora. Pak zde v divadle biskupa kardinála Josefa III. Antona Franze Auersperga působil nejprve jako režisér souboru šlechtických ochotníků, poté u společnosti A. Rollanda. Ve službách pasovského dvora setrval i po arcibiskupově smrti a Rollandově odchodu 1794, nejpozději od 1796/97 byl ředitelem a hereckým protagonistou divadla. S pasovským biskupským dvorem udržoval kontakt i poté, když byl s téměř celou svou společností 1798 angažován D. Guardasonim do pražského Stavovského divadla. Po měsíci tu svěřil režii J. K. Liebichovi a vrátil se do Pasova. Na pražské scéně vystupoval jen občas, např. v létě 1799 a 1800. 1804 se mu v Praze narodil syn. Po vypršení závazku v Pasově, který trval nejméně do 1804, ač divadlo tam skončilo 1803, byl kolem 1807 režisérem v souboru ředitele A. Ferarriho v Salcburku. 1810 přešel definitivně k Liebichovi do Stavovského divadla. 1813 utrpěl mozkovou mrtvici a zemřel.
O Sch. hereckých začátcích je málo známo. Dobová kritika mu přiznávala dobré předpoklady, ale jen průměrné kvality. Během působení v Nosticově divadle 1789–91 se uplatňoval v oboru otců a vojáků; role tohoto oboru, které hrál i později v měšťanských činohrách, patřily zřejmě k jeho nejlepším výkonům. Liebichem angažován pro obor něžných otců vytvořil ve Stavovském divadle dvorního maršálka Westena (A. Kotzebue: Die Komödiantin aus Liebe [Herečkou z lásky], 1811). Větší význam než Sch. herectví měla jeho ředitelská činnost, ač i ta byla přijímána s kritickými výhradami (týkaly se výběru repertoáru i obsazování rolí). V jeho společnosti působila řada později význačných herců jako E. Schikaneder, J. K. Liebich, rodina Allramových, F. X. Bayer, J. F. Eßlair, F. K. Max, T. Schimannová, T. Frey, provd. Brunetti. Soubor, pozorně sledovaný kritikou, se dostával snadno do výhodných působišť. Sch. se brzy orientoval na repertoár, jehož páteř tvořily hry Ifflandovy a Kotzebuovy a měšťanské činohry Lessingovy. Pro Prahu proto jeho působení znamenalo nejen určitý přínos dramaturgický, ale zejména herecký. Mnozí z členů jeho společnosti tu zdomácněli a ze Sch. souboru vzešly dlouholeté opory pražské německé činohry (Allram, Bayer, Liebich, Brunetti).
Prameny a literatura
Stadtbibliothek Nürnberg, sign. Nor 1315 2o; Will VIII, 570p 2o(norimberské cedule Sch. společnosti 31. 5–17. 12. 1787); AMP, oddací matrika fary u sv. Havla, sign. HV O 5, 1. 5. 1791 (záznam o sňatku Antona [správně Andrease] S.); matrika narozených, sign. HV N 9, 7. 3. 1804 (narození syna). • Theaterwochenblatt (Salzburg) 1775/76, s. 281; GTK 1777, s. 137, 235n., 258–266; 1778, s. 77, 218n., 471, 655; 1779, s. 261n.; 1780, s. 260n.; 1783, s. 276; 1791, s. 229n.; nesign.: Von der Schopfischen Gesellschaft zu Regensburg, Litteratur- und Theater-Zeitung (Berlin) 1, 1778, s. 469–473, 652–658, 796–802; 2, 1779, s. 118–121; nesign.: Aus Regensburg vom 22ten März 1784, 7, 1784, díl 2, s. 45; Theater-Journal für Deutschland (Gotha) 1778, část 8, s. 24–31; Theatralischer Zeitvertreib (Regensburg) 1, 1779/80, s. 17n., 34, 66, 97, 106, 122n., 130n., 172, 185, 188, 233; 2, 1780, s. 35; Nachricht von der Regensburger Schauspielergesellschaft, Regensburg 1783; F. Nicolai: Beschreibung einer Reise durch Deutschland und die Schweiz im Jahre 1781 II, Berlin–Stettin 1784, s. 404; I. Kuhr: Theater-Journal der hier unter der Schopfischen Direction stehenden Gesellschaft deutscher Schauspieler aufgeführten Schauspiele. Nebst einer Dankrede… [1784/85], Augsburg 1785; nesign: Passau, Annalen des Theaters (Berlin) 1792, seš. 10, s. 87; Allgemeines Theater Journal (Frankfurt a. M.) 1792, sv. 2, s. 141; AEJ 1798, sv. 5, s. 209n.; Prager Theater-Almanach 1808, s. 76, 84, 89; Almanach fürs Theater (Berlin) 1811, s. 294; Thalia (Wien-Triest) 2, 1811, s. 124; Allgemeiner Deutscher Theater-Anzeiger 3, 1813, s. 5n. (nekrolog); W. A. Gerle: Johann Karl Liebich, Theaterunternehmer zu Prag, Hyllos 1, 1819, sv. 2, s. 206; F. A. Witz: Versuch einer Geschichte der theatralischen Vorstellungen in Augsburg, Augsburg [1876], s. 36, 45, 49, 140n., 144n.; Teuber I 1883, s. 229n., 255; O. Weddigen: Geschichte der Theater Deutschlands I, Berlin [1904], s. 93, 976; O. Rub: Das Burgtheater, Wien 1913, s. 232; A. Kutscher: Vom Salzburger Barocktheater zu den Salzburger Festspielen, Düsseldorf 1939, s. 127; M. Knedlik: Fürstliches Hoftheater und Nationalschaubühne. Der Theaterprinzipal A. Sch. als Thurn und Taxisscher Schauspieldirektor (1778–84), „Der Weg führt durch die Gassen…“. Aus Regensburg Literatur und Geschichte, ed. T. Bauer–P. Styra, Regensburg 1999, s. 33–51. • Gallerie, Pies
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 548–550