S. byl synem drážďanského lahůdkáře. Nejpozději 1779 se stal pokladníkem divadelní společnosti P. Bondiniho a od 1789 se podílel na jejím vedení (25. 4. Nachfolge-Berechtigter). Byl dvakrát ženat, poprvé s herečkou L. Cordemanovou (1773–93), druhá manželka byla roz. Künzelová. Po Bondiniho smrti 30. 10. 1789 přešlo na S. saské dvorní privilegium pro činoherní soubor (8. 12. 1789, pravidelně obnovované až do 1814) a společnost se nadále nazývala Die Churfürstlich sächsischen Hofcomoedianten, později Die churfürstlich sächsische Hofschauspielergesellschaft. Po následující čtvrtstoletí se pohybovala převážně na saském teritoriu, každoročně pobývala v Drážďanech, Lipsku i v menších městech a zprvu vyjížděla i do Čech. S. se 1789 stal spolunájemcem pražského Thunovského divadla na Malé Straně, 15. 7. 1789 celý nájem od Bondiniho odkoupil a po jeho smrti mu po byrokratických průtazích bylo povoleno v nájmu pokračovat. Od 1790 hrál se svou společností každoročně v létě na thunovské scéně až do 1794, kdy vyhořela (28. 8.). Na cestách zpět do Drážďan hrával také v Teplicích. Hereckými oporami bývalé Bondiniho společnosti byli za S. éry S. Albrechtová, B. Kochová a E. Bösenbergová, z herců především Ch. W. Opitz, J. H. Bösenberg, D. Borchers, A. D. Schirmer a od 1793 J. A. Christ. Režii vedl Opitz a po jeho smrti 1810 S. sám. Dařilo se mu udržovat vcelku vysokou úroveň společnosti až do 1814, kdy se proměnila ve stálý činoherní soubor drážďanského dvorního divadla. S. si podržel funkci ekonomického správce, v níž prokazatelně působil ještě počátkem 1831. Jeho bratr Joseph S. vedl od 1786 vlastní společnost, hrající v Lipsku a v provinčních saských městech.
S. společnost patřila ve své době k předním divadelním souborům v Německu. Orientovala se na činoherní repertoár, v němž dominovaly hry F. L. Schrödera, A. Kotzebua, A. W. Ifflanda a F. Krattera (v korunovačním roce 1791 v Praze např. Kratter: Menzikof, oder die Verschwörung wider Peter den Großen [Menšikov aneb Spiknutí proti Petru Velikému]; Schröder: Das Porträt der Mutter [Podobizna matky]; Kotzebue: Er mengt sich in alles [Do všeho se plete]; Die Sonnenjungfrau [Sluneční panna]; Iffland: Herbsttag [Podzimní den]; v létě 1792 Kotzebue: Der Papagey [Papoušek]; Iffland: Die Vorurteile [Předsudky]). Jak ve svých pamětech zaznamenal J. T. Held, mluvili herci vždy čistou spisovnou němčinou a společnost dle jeho mínění předčila pozdější soubor J. K. Liebicha ve Stavovském divadle. Na rozdíl od předchozí éry Bondiniho však Opitzova dramaturgie podstatně snížila podíl klasiky v repertoáru, což jí později vytýkala i drážďanská kritika. V záplavě běžné soudobé dramatické produkce tvořila klasická dramata jen mizivou menšinu (1792 v Praze např. Shakespeare: Othello, Hamlet). Pro české země měla S. společnost význam jako protiváha sílícího vlivu vídeňských předměstských divadel a pro Prahu byla na dlouhou dobu měřítkem úrovně stejně jako předtím Bondiniho společnost.
Prameny a literatura
NA, fond ČG-Publ 1786–95, sign. 34/1–234, kart. 1056–1058; AMP, spisy staré magistrátní registratury 1789-II c 7; 1787–97 Publ. 47/29 (⇒ Šebesta 1927, s. 248); NK, sign. 65 G 19, série XIX a1, č. 4: Abschiedsrede der deutschen Schauspielergesellschaft des Franz Seconda beym Schluss ihrer Vorstellungen in Prag am 2ten September 1794, gesprochen im königl. altstädter Nationaltheater von Madam Zucker [Prag 1794]; LA PNP, fond Theobald Jan Held: Daten zu meinem künftigen Nekrologe, rkp. 1836 (⇒ Data k mému budoucímu nekrologu, kap. XXI, Lidové noviny 10. 5. 1936, nedělní příl. s. 3); [L. Geyer]: F. B. S., olejomalba, dnešní uložení neznámo (⇒ Büttner 1961); nesign.: Herr und Madam S. (siluety ⇒ Schauspielerleben 1912, za s. 208). • Taschenbuch für Schauspieler und Schauspielliebhaber (Offenbach) 1779, s. 400; Neues Theater-Journal für Deutschland (Leipzig) 2, 1789, s. 108n.; nesign.: Bondin- und Decondasche [Secondasche] Gesellschaft, GTK 1790, s. 110n.; 1791, s. 207; Annalen des Theaters (Berlin) 1792, seš. 9, s. 100–107; seš. 10, s. 78–82; nesign.: Über die Sommervorstellungen der Franz Secondaischen Gesellschaft, Prag den 4. September 1792, Annalen des Theaters, tamtéž, s. 95–106; AEJ 1794, sv. 2, část 1, s. 176–185; Theater-Kalender (Mannheim) 2, 1796, část 2, s. 2–7; nesign.: Kritik des sämtlichen Personale der Churf. Sächs. Hofschauspieler-Gesellschaft vom Verfasser des klugen Mannes auf dem Theater, [Dresden] 1799, s. 10–18; nesign.: Über die Franz Secondaische Bühne in Dresden und Leipzig…, Neues Journal für Theater und andere schöne Künste (Hamburg) 1800, sv. 3, s. 133–156; Allgemeine Theaterzeitung (Berlin) 1, 1800, s. 5, 275, 309n., 320n., 361n., 377n.; J. Debrois: Urkunde über die vollzogene Krönung seiner Majestät des Königs von Böhmen Leopold des Zweiten..., Prag 1808, s. 53, 160; Schauspielerleben im achtzehnten Jahrhundert. Erinnerungen von Joseph Anton Christ, ed. R. Schirmer, München–Leipzig 1912, s. 299–323; R. Prölss: Geschichte des Hoftheaters zu Dresden, Dresden 1878, s. 318–351; Teuber II 1885, s. 141, 248, 256n., 277–290; Quellen zur Geschichte Leipzigs I, ed. G. Wustmann, Leipzig 1889, s. 492n.; E. Šebesta: Požáry a bezpečnostní opatření v pražských divadlech, Československé divadlo 1, 1923, s. 194n., 243n., 260n. + F. S. a Malostranské divadlo, 5, 1927, s. 196–198, 210n. + Příspěvky divadel na chudinský fond, s. 248; F. L. Büttner: Das deutsche Schauspiel im Kleinen Hoftheater zu Dresden unter der Direktion Bondini von 1777 bis 1789, dis., Freie Universität Berlin 1961, s. 53–55, 231–233, 399; J. Boehm: Teplické zámecké divadlo, Revue Teplice (Teplice) 12, 1980, č. 3, s. 12; O. Fambach: Das Repertorium des königlichen Theaters und der italienischen Oper zu Dresden 1814–1832, Bonn 1985, s. 389. • Kosch Th, Pies, Ulrich, Vondráček I
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 526–528
