Původně loutkoherecký soubor, který od konce 50. let experimentálně zkoušel možnosti techniky černého divadla, využívající vizuální splývavosti černých předmětů a černě maskovaných herců s černým horizontem jeviště k mizení a objevování předmětů a postav či jejich částí. Postupným rozdělováním skupiny vzniklo 1960 Černé divadlo vedené J. Srncem, Černá scéna H. a J. Lamkových a v 1963 Černý tyjátr vedený J. Středou. Z těchto skupin se soubor J. Srnce nejvýrazněji odklonil od původního loutkářského zaměření akcentem na výtvarnou působivost pohybu tanečníků a scénických objektů, zdůrazňováním metaforické a fantazijní působivosti nečekaných pohybových kreací, které umožnilo využití trikových možností techniky černého divadla a divadelní techniky. Členy souboru se stali převážně výtvarníci a tanečníci (mj. E. Kröschlová, J. Hartmann, K. Rejmanová, I. Kubicová). Soubor působil (1960–63 v Divadle Na zábradlí, 1964–80 v rámci SDS, od 1980 samostatně, 1999 jako Černé divadlo J. Srnce/Black Light Theater v Divadle v Celetné) většinou na zahraničních zájezdech. Inscenace, jejichž autorem, režisérem a většinou i scénografem byl J. Srnec (v počátcích spolupracoval s J. Kratochvílem), byly převážně komponovány jako lyrické pantomimy, které charakterizovala emotivní obrazivost a podněcování fantazijní představivosti diváků, např. Trochu černého divadla (1960), Metafory (1963), Pod vrásky (1965), Pruhovaný sen (1967, obn. 1996), Jarmark rukou (1969), Diluvium (1971), Legendy staré Prahy (1973), Amoroso aneb Létající velociped (1976), Týden snů taxikáře A. (1979), Sedmero dveří (1981), Černý klaun (1987), Alice v říši zázraků (1989), Ahasver – legendy magické Prahy (1993), To nejlepší z černého divadla (1996), Labyrint (1998), Bílý Pierot v černém (2000).
Literatura
Bárta, P.: Sametové rovnoběžky Černého divadla, Praha 1983 • in Česká divadla – Encyklopedie divadelních souborů, Divadelní ústav 2000
Vznik: 2001
Zdroj: Český taneční slovník. Tanec, balet, pantomima, ed. J. Holeňová, Praha: Divadelní ústav 2001, s. 44–45
