Psán též Sachevill, Sachouille, Sachsweil, Sackefile, Sackevill, Sackfield, Saxfield, Saxwiell apod.; divadelní pseudonymy: Jan Begehtt, Johan Boseth, Johan Bouset, Johann Buschet, Jan Buset, John Posset apod. – S. patřil v Anglii společně s R. Brownem k renomované herecké společnosti Lord Admiral’s Men. V únoru 1592 se spolu s ostatními členy trupy pod Brownovým vedením vydal na turné do německých zemí. V červenci se společnost už nacházela ve Wolfenbüttelu na dvoře vévody Heinricha Julia von Braunschweig. S. s ní dále vystupoval na frankfurtských trzích a v dalších říšských městech. 1594 se Browne na nějaký čas vrátil do Anglie, S. zůstal ve Wolfenbüttelu a převzal vedení společnosti. 1596 cestoval s osmnáctičlenným souborem na korunovaci Christiana IV. Dánského do Kodaně. 1597 byl u dvora württemberského vévody Friedricha I. ve Stuttgartu a v Tübingenu, v červenci a srpnu téhož roku hrál ve Štrasburku. 1598 pobýval v Praze u dvora Rudolfa II., zřejmě na doporučení či intervenci císařova důvěrného přítele vévody Heinricha Julia von Braunschweig. Za svá vystoupení byl 2. 8. 1598 společně s vévodovým loutnistou G. Huwetem odměněn Rudolfem II. obnosem 116 zlatých a 40 krejcarů. S. vystupoval s Huwetem také 1601 v Kasselu v komorní produkci, obsazené dvěma interprety. 1602 se objevil v Londýně, ale herecké profesi se už zřejmě nevěnoval (pro hesenského markraběte tu zakoupil 300 střeleckých luků a 1000 šípů). Stal se obchodníkem s hedvábím a jeho stánek na frankfurtském trhu byl líčen jako jeden z nejhonosnějších. O dalším S. životě nejsou žádné zprávy, údajně se dopracoval ke značnému blahobytu.
Poté, co 1594 S. převzal od Browna vedení společnosti, vysloužil si všeobecné uznání jako její hlavní komik pod jménem John (Jan) Bouset. Postava byla klaunskou variantou Pickelheringa a vévoda Heinrich Julius ji nechal vystupovat i ve vlastních dramatických pokusech. V kostýmu Pickelheringa byl S. vyobrazen 1621 na tištěném letáku, jenž jako jeden z mnoha tehdejších posměšných tisků mířil proti zimnímu králi Friedrichu Falckému (Englischer Bickelhering, jetzo ein vornehmer Eysenhändeler, mit Axt, Beil, Barten gen Prage Jubilierende, Anno 1621 [Anglický Pickelhering, toho času vážený obchodník se železem, sekerami, sekyrkami, halapartnami, jásaje táhne do Prahy]). Ačkoli Pickelhering představoval zřejmě specialitu společnosti J. Greena (R. Reynolds), byl v tomto případě pojat jako komická postava anglických komediantů obecně a propojen s osobou S., který přesedlal z divadla na obchodování. List, vyzdobený už vícekrát reprodukovanou rytinou (⇒ Asper 1980, ⇒ DČD I, ⇒ Schindler 2001), se vztahuje k období „pražského obrazoborectví“, které propuklo za Friedricha Falckého a pro něž Pickelhering prohlašovaný za váženého obchodníka dodává potřebné sekery. Další, o něco mladší leták se znovu zabývá anglickým Pickelheringem, který poté, co „lidé, kteří používali jeho zboží, najednou zmizeli z Prahy“, nyní „s všemožnými židovskými oštěpy táhne na trh do Frankfurtu“.
V repertoáru S. společnosti byl mezi světskými a duchovními hrami (Commoedias), zaznamenanými 1597 ve Štrasburku, poprvé za hranicemi Anglie doložen Marlowův Doctor Faustus (premiéra 1594 v londýnském Rose-Theatre v provedení společnosti Admiral’s Men), který se později stal „kasovním šlágrem“ kočujících divadelníků. Zprávu o uvedení Fausta zaznamenal spolu s ostatními produkcemi S. společnosti ve Štrasburku do svého deníku moravský šlechtic Zdeněk Brtnický z Valdštejna (1581–1623), který ve Štrasburku studoval a v době od 25. 7. do 4. 8. a od 9. do 19. 8. 1597 tu zhlédl deset kusů ve třinácti večerech. Kromě Fausta (Comoedia de Fausto) zapsal tituly Comoedia de quodam Duce Farrari [O vévodovi z Ferrary], Comoedia de quodam Viro, quem defraudavit Diabolus [O muži, kterého podvedl ďábel], Comoedia de filio perdito [Ztracený syn], Comoedia de Judith; Comoedia de Zuzanna, Comoedia de Judaeo divite [Bohatý Žid, možná Marlowův Maltský Žid], Comoedia de sene qui uxori diffidebat [O starci, který nedůvěřoval své ženě], Comoedia de Esther a Comoedia de Ernesto.
Prameny a literatura
Biblioteca Apostolica Vaticana, Reg. Lat. 666: Zdeněk Brtnický z Valdštejna: Diarium, rkp., ⇒ Schrickx 1986, ⇒ T. Coryat: Coryat’s Crudities II, Edinburgh 1905, s. 291; ÖStA, Hofkammerarchiv, Hofzahlamtsbücher, 49/1598, fol. 274v–374r (2. 8. 1598) ⇒ Weilen1899; J. Scheible: Die Fliegenden Blätter des XVI. und XVII. Jahrhunderts, Stuttgart 1850, č. 23, s. 86n.; srv. č. 22, s. 81n. (leták 1621 ⇒ Asper 1980). • K. Trautmann: Zur Biographie des englischen Komödianten T. S., Archiv für Litteraturgeschichte (Leipzig) 12, 1885, s. 417n.; J. Crüger: Englische Komödianten in Strassburg im Elsass, tamtéž 15, 1887, s. 113–125; A. v. Weilen: Geschichte des Wiener Theaterwesens (Die Theater Wiens I), Wien 1899, s. 52; H. Niedecken-Gebhart: Neues Aktenmaterial über die Englischen Komödianten, Euphorion (Heidelberg) 21, 1914, s. 72–83; E. K. Chambers: The Elizabethan Stage II, Oxford 1923, s. 337; E. Nungezer: A Dictionary of Actors in England before 1642, Yale 1929, s. 308; G. E. Bentley: The Jacobean and Caroline Stage II, Oxford 1941–48, s. 559; D. Ludvik: Zur Chronologie und Topographie der „alten“ und „späten“ englischen Komödianten in Deutschland, Acta neophilologica (Ljubljana) 8, 1975, s. 47–65; H. G. Asper: Hanswurst, Emsdetten 1980, s. 9–12; J. Limon: Gentlemen of a Company. English Players in Central and Eastern Europe 1590–1660, Cambridge 1985; W. Schrickx: Foreign Envoys and Travelling Players in the Age of Shakespeare and Jonson, Wetteren 1986, s. 190–201, 329; H.-H. Grote: Vom herzoglichen Hoftheater zum bürgerlichen Tourneetheater (katalog výstavy), Wolfenbüttel 1992, s. 17–21, č. kat. 8, 22; Playhouse Wills 1558–1642, ed. E. A. J. Honigmann–S. Brock, Manchester 1993, s. 236; O. G. Schindler: „Englischer Pickelhering – gen Prag jubilierend“. Englische Komödianten als Wegbereiter des deutschen Theaters in Prag, Deutschsprachiges Theater in Prag, ed. A. Jakubcová–J. Ludvová–V. Maidl, Prag 2001, s. 75–85.
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 510–512