Křest. jména v německém tvaru Franz Anton. – Poslední mužský potomek štýrského rodu usídleného od počátku 17. stol. v Napajedlích a Kvasicích. V polovině 17. stol. R. otec Jan Zikmund získal Holešov a začal ze zámku, zpustošeného za třicetileté války, budovat reprezentativní barokní sídlo, projektované vídeňským císařským architektem F. Luchesem. Velká divadelní slavnost s hudbou tu byla uspořádána 1658 u příležitosti korunovace Leopolda I. (⇒ D’Elvert 1852). Stavbu dokončil a upravil R., když 1717 panství Holešov a Bystřici pod Hostýnem zdědil. V uměleckém mecenátu jej podporovala první manželka Marie Cecilie, roz. hraběnka z Trautmannsdorfu (1696?–1743), na jejíž podnět R. zval na svá panství malíře, sochaře a architekty. Jeho druhou manželkou se stala Maxmiliána Marie Beatrice, dcera Františka Ferdinanda Saka z Bohuňovic. Ve třicátých letech 18. stol. se zámek v Holešově stal pozoruhodným kulturním centrem, sloužícím společenské reprezentaci a zábavě. Pěstovala se tu italská opera, na niž R. vynakládal značné finanční prostředky. Na představení zval společnost z okolí, dodával tak svému domu a jménu patřičný lesk a zároveň přispíval k šíření moderních stylových podnětů v moravském prostředí.
Divadlo bylo v zámku vybudováno zřejmě na počátku třicátých let 18. stol. v rozměrném sále zaujímajícím dvě poschodí. Podle inventáře z 1752 bylo v hledišti 60 sedadel, veliké lustry a olejové lampy. Lze předpokládat, že na vybavení (či modernizaci) divadla se podílel benátský jevištní architekt a výtvarník F. Zanoia (Zenoia), uvedený v holešovském libretu Hasseho opery Cesare in Egitto (l: A. Salvi, 26. 7. 1736) jako výtvarník dekorací a konstruktér jevištní mašinérie. Ve stejné funkci působil Zanoia 1732–34 v Brně, kam přišel s operní společností A. Mingottiho. O vysoké úrovni technického zařízení divadla svědčí i to, že bylo vzorem pro divadlo Jana Adama Questenberka v Jaroměřicích nad Rokytnou. Kromě divadelního sálu bylo v Holešově také přírodní divadlo v zámeckém parku, jenž za R. zaznamenal největší rozkvět.
V holešovských divadelních produkcích 1731–40 účinkovali kvalitní interpreti. Řada z nich se v Holešově usadila a založila rodiny, což svědčí o dobrém existenčním zajištění. Kromě členů R. vlastní kapely vystupovali zpěváci italských operních společností A. Mingottiho, F. N. del Fantasii a A. Manfrediho, působících tehdy v Brně. Pěvecké obsazení inscenací uvádějí dochovaná libreta. Na některých operních představeních se podílela i šlechta, např. v opeře Nel perdono la vendetta [Pomsta v prominutí] (h: G. Porta, 1739), ve které zpívaly i R. dcery Marie Anna a Maximiliana, byly všechny role obsazeny urozenými osobami. Prvním R. kapelníkem byl pravděpodobně R. Albertini (*1701), syn kapelníka olomoucké katedrály, po něm houslista J. G. Orsler a G. N. Alberti, kapelník a skladatel Mingottiho společnosti. 1737 se kapelníkem stal skladatel evropského formátu I. Holzbauer (1711–83), který ve vedení divadelního orchestru vystřídal houslistu Orslera a oženil se s místní zpěvačkou R. Andreidesovou, olomouckou rodačkou. Uvedl zde tři vlastní opery: Lucio Papirio dittatore [Lucius Papirius vládce] (l: A. Zeno, 12. 10. 1737), Sesostris (l: A. Zeno – P. Pariati, 12. 10. 1738) a Vologeso, re de Parti [Vologesus, partský král, l: A. Zeno, podzim 1739]. Z ostatních členů souboru vynikl později violoncellista I. Mara (1701–83). 1737–39 působil v Holešově jako lovčí J. B. Danese, předtím činný jako baletní mistr v Jaroměřicích. Skladatelsky se uplatňovali G. N. Alberti, E. Bambini, J. A. Hasse a G. Porta, kompozičními doplňky přispěli také J. G. Orsler a člen souboru F. Seidl. Vedle oper se hrála též italská oratoria (např. Santo Giovanni Battista A. Caldary, 1736 ve farním kostele). Několik oratorií věnoval hrabě kolem 1759 olomouckému biskupovi L. Egkovi.
Státní smutek po smrti císaře Karla VI. (1740) ochromil operní život na holešovském zámku, k rozpuštění kapely však zřejmě vedly především důvody finanční. Kostýmy a notový materiál ze zámeckého divadla údajně věnovala hraběnka Marie Terezie Rottalová 1761 piaristům v Kroměříži, ale v jejich hudební sbírce se nic z toho nedochovalo.
Divadlo v Bystřici pod Hostýnem vybudovala po R. smrti jeho dcera Marie Amalie, provdaná za hraběte Linharta de la Rovere Monte l’Abbate. Není však vyloučeno, že se zde příležitostná představení konala už za R. života. Divadlo bylo využíváno až do 1804 rodinou de la Rovere Monte l’Abbate, 1804–27 operním souborem hraběte Jana Nepomuka Wengerského, po jeho smrti za nového majitele Oliviera Laudona (Loudon) dostala zdejší divadelní tradice nový směr v ochotnických aktivitách měšťanstva. Po 1845 byla zámecká scéna využívána už jen výjimečně.
Prameny a literatura
Libreta ⇒ Sehnal, ⇒ Sehnal 1974, ⇒ Dokoupil, ⇒ Sartori, ⇒ Meyer. • D’Elvert 1852, s. 161–166; Ch. d’Elvert: Geschichte der Musik in Mähren und Oesterreichisch-Schlesien, Brünn 1873, s. 148; V. Palečková: Hudba na holešovském zámku, Časopis Moravského musea (Brno) 34, 1949, s. 232–243; O. Kuča: K vývoji zámecké zahrady v Holešově, Umění 5, 1957, s. 64–72; J. Svátek: Neznámé prameny ke stavebním a uměleckým dějinám Holešova, Zprávy Oblastního muzea v Gottwaldově 1963, č. 3–4, s. 87–92; J. Sehnal: Počátky opery na Moravě, O divadle na Moravě, ed. E. Petrů–J. Stýskal, Praha 1974, s. 155–171 + Die adeligen Musikkapellen im 17. und 18. Jahrhundert in Mähren, Studies in Music History, ed. O. Biba–D. W. Jones, London 1996, s. 204–205 [chybně rok úmrtí Cecilie Rottalové]; K. Hieke: Moravské zámecké parky a jejich dřeviny, Praha 1985, s. 59–62; H. Kazárová: Kdo byl Johann Baptista Danese, Taneční listy 29, 1991, č. 2, s. 13–15; J. Pömerl: Zámecká divadla v Čechách a na Moravě, DR 3, 1992, č. 4, s. 3–17 + Bystřice pod Hostýnem, Zprávy Divadelního ústavu 1995, květen – červen, s. 14; J. Sehnal–J. Vysloužil: Dějiny hudby na Moravě, Brno 2001, s. 92, 102n. • DČD I, Meyer, Sartori, Sehnal
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 507–508
